28 Cdo 629/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně E. V., zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Na Slupi 134/15, proti žalovaným 1) H. V., 2) L. P., a 3) TESLA, akciová
společnost, IČO: 00009709, se sídlem v Praze 9, Hloubětín, Poděbradská 56/186,
zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Fekarem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1216/46, o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti, vedené
u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 363/2005, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2015, č. j. 26 Co
576/2013-279, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2015, č. j. 26 Co
576/2013-279, jímž byl v napadených výrocích pod body II a III o náhradě
nákladů řízení změněn rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. září
2013, č.j. 3 C 363/2005-177, se mění tak, že žalobkyně je povinna na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně zaplatit do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení žalovaným 1) a 2) k jejich rukám společně a nerozdílně částku
13 461 Kč a žalované 3) částku 13 461 Kč k rukám Mgr. Ing. Pavla Fekara, LL.M.,
advokáta se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ani
dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 26. září 2013, č. j. 3 C 363/2005-177, Okresní soud
Praha-západ zastavil řízení (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit na náhradě
nákladů řízení předchůdci žalovaných 1) a 2) I. M. částku 141 570 Kč a žalované
3) TESLA, akciová společnost, částku 140 400 Kč (výroky II a III).
Jelikož řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby (jež nebyla vzata zpět pro
chování žalovaných), spatřoval soud prvního stupně procesní zavinění na
zastavení řízení na straně žalobkyně, kterou proto dle jeho závěru stíhá
povinnosti k náhradě nákladů řízení jeho ostatním účastníkům (§ 146 odst. 2
věty první občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) a kdy k nákladům
těchto účastníků patří i odměna za zastoupení advokátem v řízení, jejíž výši
soud určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů.
K odvolání žalobkyně – poté, co jeho předchozí usnesení ze dne 30. prosince
2013, č. j. 26 Co 576/2013-192, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne
3. prosince 2014, č. j. 28 Cdo 3501/2014-266 – Krajský soud v Praze usnesením
ze dne 27. února 2015, č. j. 26 Co 576/2013-279, změnil usnesení soudu prvního
stupně v napadených výrocích II a III pouze tak, že předchůdci žalovaných 1) a
2) a žalované 3) přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
shodně v částkách 115 101 Kč (výrok I). Právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků (výrok II).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že procesní zavinění
na zastavení řízení nese žalobkyně, že není dán důvod pro rozhodování o náhradě
nákladů řízení podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že nejsou dány ani
důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo lze žalovaným náhradu
nákladů podle § 150 o. s. ř. výjimečně odepřít. Při výpočtu nákladů řízení
vzniklých žalovaným, jde-li o určení samotné výše odměny advokáta za
zastupování v řízení, vyšel odvolací soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, a to i se zřetelem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v
předchozím zrušujícím usnesení opřeném i o důvody rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp.
zn. 31 Cdo 3043/2010 (uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), neboť i v dané věci je o náhradě nákladů řízení
rozhodováno až poté, co Ústavní soud plenárním nálezem ze dne 17. dubna 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) zrušil vyhlášku č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení.
Rozhodnutí soudu prvního stupně pak odvolací soud korigoval pouze tak, že
odměnu advokáta za úkony právní služby, vykonané zástupci žalovaných před 1. 9.
2006, určil částkou 14 500 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního
tarifu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, oproti soudem prvního stupně vždy
uvažovaným 23 100 Kč, a kdy za účelně vynaložené náklady k obraně práva na
straně každého z žalovaných považoval celkem 6 vyjmenovaných úkonů právní
služby, z nichž za 2 úkony přísluší advokátu odměna toliko v poloviční výši (§
11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu). Vedle odměny advokáta (94 000 Kč) se
přiznává též náhrada hotových výdajů advokáta (1 125 Kč) a náhrada za daň z
přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a z náhrad.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na řešení otázek procesního práva v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud neřešených; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) v jí
označených otázkách, tedy „zda ochrana legitimního očekávání účastníka řízení
zakládá důvod pro moderaci náhrady nákladů řízení, v případě, že náhrada
nákladů řízení podle advokátního tarifu výrazně převyšuje náhradu nákladů
řízení vypočtenou podle Ústavním soudem zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb.“,
jakož i v otázce aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., jíž se odvolací soud –
navzdory závaznému názoru dovolacího soudu – v dalším řízení náležitě
nezabýval. Dovolatka pokládá za nesprávné, že při výpočtu výše odměny advokáta
odvolací soud mechanicky aplikoval vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
ačkoliv řízení bylo zahájeno v roce 2005, dávno před zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu a kdy žalobkyně legitimně očekávala, že
při rozhodování o náhradě nákladů řízení bude odměna advokáta určena podle
tohoto právního předpisu, zatímco podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. je téměř
sedmnáctkrát vyšší (činí-li exaktně určená odměna dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
spolu s hotovými výdaji toliko 6 806 Kč). Uvedená okolnost podle názoru
dovolatelky může zakládat i důvod zvláštního zřetele hodný, pro který lze
žalovaným právo na náhradu nákladů řízení v převyšujícím rozsahu odepřít. Proto
dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že
jak výše náhrady nákladů žalovaných 1) a 2), tak i nákladů žalované 3) činí
(shora uvedených) 6 806 Kč.
Žalované považují napadené usnesení za správné, jež je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je tak dle jejich názoru
nepřípustné a navrhli proto jeho odmítnutí.
Se zřetelem na to, že původně žalovaný 1) I. M. dne 4. prosince 2014 zemřel,
rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 19. května 2015, č. j. 3 C
363/2005-288 (jež takto nabylo právní moci), že namísto tohoto žalovaného bude
v řízení pokračováno s žalovanými ad 1) a 2) jako jeho procesními nástupkyněmi
(§ 107 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) následně projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je – se zřetelem na
data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod
7 zákona č. 404/2012, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) – rozhodující pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst.
1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle
§ 237 o. s. ř. (neboť řešení dovoláním označené otázky procesního práva
napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, na němž toto rozhodnutí závisí, není
zcela souladné s aktuální rozhodovací praxí), Nejvyšší soud přezkoumal napadené
usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací
soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst 3 o. s.
ř.), účastníci nenamítají a tyto se nepodávají ani z obsahu spisu (k čemuž
dovolací soud dodává, že i možná zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř.
spočívající v tom, že odvolací soud nejednal s dědičkami původního žalovaného
1/, je v posuzované věci bez významu, neboť se netýká dovolatelky, ale
žalovaných).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci bylo řízení zastaveno. Stalo se tak proto, že žalobkyně vzala
žalobu zpět (kdy ke zpětveztí žaloby nedošlo pro chování žalovaných a na
podanou žalobu – posuzováno z procesního hlediska – nelze pohlížet jako na
důvodně podanou); procesní zavinění na zastavení řízení tak leží na straně
žalobkyně, jíž proto stíhá povinnost k náhradě nákladů řízení jeho ostatním
účastníkům (srov. § 146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu – dále jen
„o. s. ř.“).
Náklady řízení jsou pak zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců,
včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců,
náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho
hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné, náhrada
za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle
zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100
odst. 3 (srov. § 137 odst. 1 o. s. ř.).
Odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát nebo
notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo
patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy
(srov. § 137 odst. 2 o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování
advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním
předpisem anebo patentovým zástupcem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného
zvláštními právními předpisy podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v
jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady
nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti
případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o
mimosmluvní odměně (srov. § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5.
2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna
2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna
2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014 – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího
soudu dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz), se při rozhodování o
náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (plenárním nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č.
116/2013 Sb.) odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Uvedený závěr – ve světle aktuální nálezové judikatury Ústavního soudu k
problematice náhrady nákladů občanského soudního řízení (srovnej zejména nález
ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15), posléze reflektované i judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 757/2015) – ovšem neobstojí bezvýjimečně a nelze jej aplikovat
mechanicky ve všech případech.
Ve zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 Ústavní soud uzavírá, že „ne vždy je
však možné považovat východisko plynoucí z citovaného rozhodnutí kolegia
Nejvyššího soudu (o tom, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení
vyhlášky č. 484/2000 Sb. určí se odměna za zastupování advokátem podle
advokátního tarifu) za ústavně konformní řešení, neboť ve sporech zahájených za
účinnosti přísudkové vyhlášky vzniká riziko kolize s ústavním principem
legitimního očekávání účastníků. Aby bylo možné rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení považovat za vyhovující požadavkům na spravedlivý proces, musí obecné
soudy v těchto případech zvážit právě hledisko legitimního očekávání účastníků.
Pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního
tarifu znamenalo nezanedbatelné, a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné
zvýšení nákladů, nelze takto postupovat a je nutné hledat jiné "východisko z
nouze", do očekávání účastníků nezasahující. Postupem předepsaným v zákoně,
tedy aplikací § 151 odst. 2, věta první před středníkem, o. s. ř., nelze pro
absenci přísudkové vyhlášky výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této
situace je na místě, aby obecné soudy určily výši nákladů za zastoupení podle
volné (nikoliv však libovolné) úvahy. Obecné soudy přitom mohou vycházet v
úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky i ze zrušené
přísudkové vyhlášky a podle Ústavního soudu je to v odůvodněných případech
dokonce žádoucí. Tím spíše, pokud důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení
přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor nedopadají. Je třeba mít také na
paměti, že primárním smyslem institutu náhrady nákladů řízení vzniklých úspěšné
straně vyjádřeným v § 142 odst. 1 o. s. ř. je zajistit, aby tato strana nenesla
negativní ekonomické následky sporu. Úspěšnému účastníkovi řízení by mělo být
nahrazeno vše, co byl v souvislosti se soudním řízením nucen účelně vynaložit.
A contrario se nejeví jako spravedlivé, aby v důsledku zrušení přísudkové
vyhlášky úspěšný účastník získal na přiznané náhradě nákladů právního
zastoupení na úkor neúspěšné strany mnohem více, než s čím mohl pro případ
plného úspěchu ve sporu v době jeho zahájení počítat. Takové navýšení proto
působí spíše jako neočekávatelný bonus než jako náhrada nákladů, což však
nekoresponduje s účelem institutu náhrady účelných nákladů řízení. Ve svých
úvahách musí obecné soudy zohlednit rovněž časové hledisko - v případech sporů,
u nichž je převážná většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové
vyhlášky, není nezbytné přikládat ochraně legitimního očekávání stejný důraz
jako v případech, kdy k jejímu zrušení došlo až ve fázi, kdy většina úkonů již
učiněna byla“ (cit. body 35 a 36 odůvodnění nálezu).
Dovolací soud shledává, že shora citované závěry jsou aktuální i v posuzované
věci, v níž jsou naplněny předpoklady v nálezu zmiňované, za nichž není ústavně
konformní a spravedlivé, aby výše odměny za zastupování advokátem v řízení
(jehož náklady je zde žalobkyně povinna nahradit žalovaným) byla určena podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.
Řízení v této věci bylo zahájeno dne 7. 12. 2006, za platnosti a účinnosti
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, kdy žalobkyně (a
ostatně i do řízení povolaní žalovaní) mohli očekávat, že o náhradě nákladů
řízení, jde-li o odměnu advokáta za zastupování v řízení, bude rozhodováno
právě podle této vyhlášky. Řízení soud prvního stupně zastavil dne 26. 9. 2013
pro zpětvzetí žaloby, aniž bylo předtím ve věci vydáno jakékoliv meritorní
rozhodnutí (nebylo ukončeno ani řízení v prvním stupni) a kdy i všechny úkony
právní služby, s výjimkou účasti advokáta na posledním jednání dne 26. 9. 2013,
při němž žalobkyně vzala žalobu zpět, byly oběma žalovaným poskytnuty za
účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., před jejím zrušením plenárním nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12.
Při zahájení řízení tak mohly strany legitimně očekávat, že při rozhodování o
náhradě nákladů řízení nepřesáhne odměna advokáta za zastupování v řízení
částku 10 000 Kč (a to i v případě, že by návrh směřoval k deklarování
samotného vlastnického práva k nemovitostem, jež byly předmětem převodu; srov.
§ 5 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006); důvody
ke zvýšení ani snížení odměny stanovenou paušální sazbou (§ 18 vyhlášky č.
484/2000 Sb.) dány nebyly.
Určení odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (jež dle správného
výpočtu odvolacího soudu činí 94 000 Kč u každého z žalovaných), by tak
bezpochyby představovala velmi podstatné a pro strany nepředvídatelné navýšení
nákladů řízení. Přitom ani důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení vyhlášky
č. 484/2000 Sb. (nepřiměřeně vysoká odměna v případech, kdy předmětem sporu
byla věc nepatrné hodnoty) na projednávaný případ nedopadají. Důvod k navýšení
náhrady nákladů řízení vypočtené v projednávané věci dovolací soud neshledává,
neboť řízení nebylo nikterak složité, na meritorní rozhodnutí sporu nedošlo a
podání učiněná žalovanými byla strohá a jednoduchá. Ani skutečnost, že poslední
úkon právní služby – účast advokáta na jednání dne 26. 9. 2013 – byl učiněn již
po zrušení přísudkové vyhlášky, není takovým důvodem, neboť se tak stalo
zanedlouho (necelých pět měsíců) po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a
žalobkyně na tomto jednání vzala žalobu zpět, (nelze ji tak vytýkat, že
nepřehodnotila další pokračování ve sporu). Dovolací soud neshledal ani důvod
pro přiznání nižší než přísudkové vyhlášce odpovídající náhrady, neboť by tím
bylo zasaženo do legitimního očekávání žalovaných, jestliže předpoklady pro
snížení odměny určené vyhláškou naplněny nebyly a snížení se nejeví ani
spravedlivé.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud považuje i v tomto konkrétním případě,
kdy byly naplněné předpoklady, s nimiž Ústavní soud pracuje ve zmíněném nálezu,
za správné a ústavně konformní, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení
byla odměna za zastupování advokátem v řízení určena nikoliv podle vyhlášky č.
177/1996 Sb., advokátního tarifu, ale paušální sazbou odměny s přihlédnutím k
povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní
služby poskytnuté advokáty žalovaných (a kdy východiskem pro určení této odměny
mohou být i sazby odměny stanovené zrušenou vyhláškou č. 484/2000 Sb., ve znění
účinném do 31. 8. 2006, bylo-li řízení zahájeno před 1. 9. 2006; k tomu srov.
čl. II – přechodná ustanovení – zákona č. 277/2006 Sb.).
Tomu – dle úvahy dovolacího soudu – odpovídá odměna v částce 10 000 Kč (i se
zřetelem k tomu, že právním úkonem, o jehož platnost v tomto řízení šlo, byla
smlouva směřující k převodu vlastnického práva k nemovitosti; srov. § 5 písm.
b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb.).
Vedle odměn advokátů zastupujících v řízení žalované patří pak k nákladům
řízení na straně každé z nich (žalovaných 1/ a 2/ jako procesních nástupců
původního žalovaného 1/) hotové výdaje advokáta, odvolacím soudem správně
vypočtené částkou 1 125 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vždy spolu
s náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2
336 Kč.
Z uvedeného tedy vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně neobstojí. Protože dosavadní výsledky řízení
– jak vidno výše – ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud
usnesení odvolacího soudu změnil (§ 243d písm. b/ o. s. ř.) tak, že žalobkyni
uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
žalovaným 1) a 2), solidárně oprávněným nástupkyním původního žalovaného 1) I.
M., částku 13 461 Kč a ve stejné výši určil i náhradu nákladů žalované 3).
Vzhledem ke změně usnesení odvolacího soudu rozhodl dovolací soud nejenom o
nákladech dovolacího řízení, ale i o nákladech odvolacího řízení, tak, že právo
na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, s ohledem na toliko částečný
úspěch účastníků ve věci (§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 142
odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu