28 Cdo 774/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v
Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
384.502,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 16 C 54/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. prosince 2009, č. j. 35 Co 468/2009-364, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, č. j. 35 Co 468/2009-364,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
částku 384.502,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II. a III.). Toto rozhodnutí obvodní soud učinil poté, co jeho
předchozí vyhovující rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, jehož právním
názorem byl soud prvního stupně při svém dalším rozhodování vázán. Žalovaná
částka podle žalobce představuje hodnotu vozidla Volkswagen Passat 1,9 Tdi
Variant, jež vydal orgánům činným v trestním řízení dne 22. 3. 2001. Žalobce
uvedl, že toto vozidlo nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené v dobré víře
podle obchodního zákoníku dne 19. 10. 2000. Později bylo zjištěno, že toto
vozidlo je kradené a bylo odcizeno rakouské občance D. G. Žalobce se domáhal
vydání vozidla u Obvodního úřadu vyšetřování Police České republiky v Praze 3,
jenž mu však nevyhověl a usnesením ze dne 12. 6. 2001 rozhodl o vydání vozidla
pojišťovně Wüstenrot, která hradila poškozené pojistné plnění. Žalobce brojil
proti tomuto usnesení stížností, jež však byla státní zástupkyní Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 1 zamítnuta. Na základě ústavní stížnosti
byla Ústavním soudem nejprve odložena vykonatelnost předmětného usnesení, což
však již nezabránilo tomu, aby vozidlo bylo vydáno do Rakouska. Nálezem
Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 408/01, byla uvedená
rozhodnutí zrušena. Podle žalobce mu vydáním auta do zahraničí na základě
zrušeného nezákonného rozhodnutí vznikla škoda ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v částce odpovídající hodnotě
vozidla a nákladům, jež vynaložil na jeho údržbu. Ke vzniku škody podle tvrzení
žalobce došlo nejen v důsledku nezákonného rozhodnutí, ale i nesprávného
úředního postupu, jenž žalobce spatřuje v tom, že Městské státní zastupitelství
v Praze nereagovalo na jeho podnět k výkonu dohledu nad podřízeným orgánem, a
dále v okolnosti, že se Obvodní státní zastupitelství odmítlo řídit v rozporu
se zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelstvím, resortně závazným
výkladovým stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství č. 7/95 řešícím
postup podle § 80 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen tr. ř.), v
případě, že dojde k nabytí vlastnického práva podle § 446 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku. Obvodní soud konstatoval, že ač bylo v řízení
prokázáno vlastnické právo žalobce i nezákonnost rozhodnutí o vydání vozidla do
Rakouska, nelze považovat předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu za
naplněny. Žalobce, ač měl povědomost, komu bylo předmětné vozidlo
vyšetřovatelem vydáno, nepodal proti tomuto subjektu žalobu v občanskoprávním
řízení, i když mu v podání této žaloby nic nebránilo. Nárok na náhradu škody
může být vůči státu úspěšně uplatněn jen tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout
uspokojení po dlužníku, jenž mu je povinen plnit. V dané věci tedy nebyl
naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to vznik
škody samotné, pročež soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č. j. 35 Co 468/2009-364, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil v řízení
před soudem prvního stupně prokázanou skutečnost, že poté, co byla nálezem
Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 408/01, zrušena usnesení
státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a usnesení
vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 3, jimiž bylo
rozhodnuto o vydání předmětného vozidla, již ve věci rozhodováno nebylo. Je
tedy nutno uzavřít, že pojišťovna obdržela vozidlo bez právního důvodu. Z § 80
odst. 3 tr. ř. současně vyplývá, že o vydání věci musí být rozhodnuto, pouhé
vydání věci, navíc osobě, jež ji policii nevydala, nepřipadá v úvahu. Ke vzniku
majetkové újmy na straně žalobce přitom nemůže dojít před pravomocným skončením
řízení o vydání věci podle § 80 tr. ř. Podmínku existence nezákonného
rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě nelze považovat
za naplněnou, neboť zrušená rozhodnutí nebyla rozhodnutími konečnými, věc byla
vrácena Obvodnímu úřadu vyšetřování pro Prahu 3 a nachází se ve stavu před
vydáním rozhodnutí. Za těchto okolností lze další dokazování zaměřené na
prokázání tvrzení žalobce, z jakého důvodu se nemůže domoci ochrany svého
vlastnického práva proti subjektu, jenž předmět jeho vlastnictví zadržuje,
považovat za nadbytečné. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003. Vytknul-li
žalobce soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou, zda následný postup
(resp. naprostá nečinnost) orgánů činných v trestním řízení po zrušení
vydávacích rozhodnutí Ústavním soudem je nesprávným a nezákonným úředním
postupem, jde o námitku vznesenou žalobcem až v odvolání, neboť žalobce v
řízení před soudem prvního stupně netvrdil, o jakou škodu by se mělo jednat či
příčinnou souvislost vzniklé škody s uvedenými průtahy. Nárok na náhradu škody
způsobené nesprávným úředním postupem je nárokem zcela odlišným od nároku na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a bylo by v rozporu se systémem
neúplné apelace, aby se odvolací soud touto námitkou zabýval. Rozhodnutí soudu
prvního stupně je tedy třeba jako věcně správné potvrdit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za
přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a současně i dle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož je v něm řešena otázka dovolacím soudem
doposud neřešená. Důvodnost dovolání pak dovodil z nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vady řízení, jež mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatel odmítl závěr odvolacího soudu, podle nějž může dojít ke vzniku
majetkové újmy na jeho straně až po pravomocném skončení řízení o vydání věci
podle ustanovení § 80 tr. ř., k čemuž podle odvolacího soudu v dané věci
nedošlo. Dovolatel zrekapituloval své kroky, jimiž se snažil zabránit vydání
předmětného vozidla rakouské pojišťovně, které však byly bezúspěšné, přestože
rozhodnutí o vydání vozidla bylo později zrušeno Ústavním soudem. Bylo-li
vozidlo fyzicky vydáno, pak je zřejmé, že v řízení o vydání věci už nemůže být
pokračováno, jelikož policejní orgán s ním nadále nedisponuje. Základní
podmínkou pro rozhodování podle § 80 tr. ř. je, že zdejší policejní orgán s
danou věcí disponuje a rozhoduje o jejím vydání jiné osobě. Byla-li věc v
okamžiku doručení nálezu Ústavního soudu již mimo území České republiky a tedy
i mimo dosah pravomoci českých justičních orgánů, lze si jen těžko představit,
že by o věci mohl rozhodovat zdejší policejní orgán. Názor odvolacího soudu,
dle nějž žalobě nemůže být vyhověno, neboť doposud nedošlo k pravomocnému
skončení řízení, v němž mělo dojít ke vzniku škody, je tedy dle dovolatele
nesprávný, neboť řízení je pravomocně skončené a nemůže v něm být pokračováno,
chybí-li předmět řízení. Za vadu ovlivňující správnost rozhodnutí ve věci je
pak dle dovolatele třeba považovat, odmítl-li se odvolací soud s odkazem na
princip neúplné apelace zabývat tím, zda není možné nároku žalobce vyhovět z
důvodu nesprávného úředního postupu. Pokud odvolací soud vyslovil právní názor,
jímž byl vázán i soud nalézací, dle nějž byla žaloba podána předčasně, měly se
soudy obou stupňů z úřední povinnosti zabývat tím, zda není možné nároku
žalobce vyhovět z jiného právního důvodu, tj. nesprávného úředního postupu.
Žalobci nelze upřít jeho nárok pouze proto, že jej nesprávně právně
kvalifikoval. Dovolatel je přesvědčen, že mu v souladu se zásadou
předvídatelnosti mělo být již nalézacím soudem poskytnuto poučení, že jeho
nároku nelze z uplatněného právního důvodu vyhovět, a současně měl být vyzván k
tomu, aby doplnil další skutečnosti související s možným posouzením jeho nároku
podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, je
jeho přípustnost dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolání současně nelze upřít důvodnost. Založil-li odvolací soud své
rozhodnutí na závěru, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je v tomto případě vyloučena s
ohledem na to, že po zrušení usnesení o vydání věci Ústavním soudem je třeba
vyčkat nového rozhodnutí o věci ze strany policejních orgánů, pak jeho
rozhodnutí nelze považovat za správné. Odkázal-li přitom odvolací soud v tomto
směru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003,
v němž bylo konstatováno, že závěr, zda vznikla škoda nezákonným rozhodnutím
celního úřadu, je možno učinit až po pravomocném skončení řízení, v němž je
pokračováno po zrušení původního nezákonného rozhodnutí soudem, pak je záhodno
uvést, že ve svém dalším rozhodnutí – rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25
Cdo 862/2008, Nejvyšší soud varoval před mechanickým vztahováním uvedeného
závěru i na případy skutkově odlišné. Za případ značně odlišný je nutno
považovat i rozhodnutí o vydání věci podle § 80 tr. ř. Je předně třeba
připomenout, že jde o procesní rozhodnutí vydávané v rámci trestního řízení,
jež umožňuje, aby věc, která byla podle § 78 tr. ř. vydána nebo podle § 79 tr. ř. odňata, a jíž už není k dalšímu řízení třeba, nepřichází-li v úvahu její
propadnutí nebo zabrání, byla vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc
není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc
činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Jak opakovaně připomněl Ústavní soud, smyslem a účelem zmíněného ustanovení je
zabránit tomu, aby bylo až do objasnění práva na věc s věcí disponováno, neboť
právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 66/99, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 325/98). Dojde-li k
vydání - vrácení věci, pak již orgánům činným v trestním řízení nepřísluší
ukládat osobě, jíž byla věc takto vydána, aby ji navrátila zpět do jejich
dispozice, nebyly-li opětovně splněny předpoklady pro její vydaní dle § 78 nebo
její odnětí dle § 79 tr. ř. Vozidla by se za těchto okolností mohl domáhat
pouze vlastník prostřednictvím občanskoprávní žaloby na vydání věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 665/2008). Lze
přisvědčit dovolateli, že předpokladem rozhodování podle § 80 tr. ř. je
skutečnost, že s věcí nakládají příslušné orgány, neboť v opačném případě by
toto rozhodnutí ztrácelo veškeré opodstatnění. V projednávané věci je pak třeba
především vyzdvihnout okolnost, že podle zjištění učiněných soudem prvního
stupně (srov. str. 7 rozsudku) bylo již trestní stíhání, v rámci nějž bylo
předmětné vozidlo vydáno, skončeno právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze
dne 21. 12. 2005.
Procesněprávní úprava trestního řízení přitom neumožňuje,
aby bylo vedeno trestní řízení jen ohledně rozhodnutí o vydané věci, v němž by
navíc stejně nebylo možné řešit otázku, komu svědčí vlastnické právo k
předmětnému vozidlu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 4 Tz 59/2008), neboť vychází v zásadě z toho, že trestní stíhání
je vedeno jen proti konkrétnímu obviněnému, nikoliv „ve věci“, a nepřichází tak
v úvahu, že by bylo v řízení pokračováno jen proto, aby bylo znovu rozhodnuto o
vydání či nevydání vozidla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 224/2001). Za daných okolností tedy nelze očekávat opětovné
rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o vydání věci, vyloučil-li tudíž
odvolací soud odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí pouze proto, že
považoval za nezbytné vyčkat nového rozhodnutí orgánů činných v trestním
řízení, nelze jeho rozhodnutí pokládat za správné, a dovolání bylo podáno
důvodně.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dle § 242 o. s. ř. Nejvyšší soud
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V projednávané věci by
bylo možno s dovolatelem souhlasit, že nebylo-li tvrzení o nesprávném úředním
postupu spjato s novými skutečnostmi a důkazy, ale vycházelo-li ze skutkových
tvrzení uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně, pak nic nebránilo
odvolacímu soudu, aby na základě odvolacích námitek uvážil právní kvalifikaci
daného skutkového stavu jako nesprávného úředního postupu případně
zakládajícího odpovědnost státu za dovolatelem tvrzenou škodu, neboť zákaz
novot v odvolacím řízení dle § 205a o. s. ř. se vztahuje pouze nové skutečnosti
a důkazy, nikoliv na právní kvalifikaci uplatněného nároku, jež je výlučně věcí
právního posouzení soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1.
2004, sp. zn. 32 Odo 653/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS
pod C 2443, sešit 28/2004). Jelikož však z výše předestřených úvah vyplývá, že
v dané věci je třeba zabývat se především naplněním předpokladů odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (v obdobné věci k tomuto
závěru dospěl Nejvyšší soud ve výše zmiňovaném rozhodnutí ze dne 25. 2. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 665/2008), nelze tuto vadu v tomto případě označit za ohrožující
správnost rozhodnutí.
Domnívá-li se dovolatel, že mu mělo být poskytnuto poučení o tom, že jeho
nároku nelze z uplatněného právního důvodu vyhovět, a že měl být vyzván k
doplnění tvrzení potřebných pro posouzení nároku podle ustanovení § 13 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., pak je třeba připomenout, že poučovací povinnost soudům
uložená ustanovením § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. se uplatní pouze v situacích,
kdy je doplnění rozhodujících skutečností potřebné pro zamýšlenou odlišnou
právní kvalifikaci žalovaného nároku soudem. Bylo by v rozporu s ustanovením §
5 o. s. ř., jež neumožňuje soudům poučovat účastníky o jejich hmotném právu,
informoval-li by soud účastníky o každém jiném právním názoru (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009). Ač
odvolací soud ve svém právním posouzení pochybil, není možné říci, že z
hlediska jím sledovaných právních závěrů měl účastníkům poskytnout dovolatelem
požadované poučení, neboť pro své právní hodnocení věci měl k dispozici veškerá
potřebná skutková tvrzení. Ani tuto tvrzenou vadu tedy Nejvyšší soud neshledal.
Ze spisu se pak žádné další vady nepodávají .
Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem tedy Nejvyšší soud nepovažoval
za správné, pročež podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o.
s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v.
r.
předseda senátu