28 Cdo 88/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v
Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti 1) A. Š., 2) Ing. M. S.,
obou zastoupených Mgr. Vlastimilem Beránkem, advokátem se sídlem v
Litoměřicích, Turgeněvova 19, a 3) Městské části Praha 4, se sídlem Úřadu
městské části v Praze 4-Krči, Antala Staška 2059/80b, IČ 000 63 584, zastoupené
JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4-Chodově, Medkova 913/48,
o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 41 C 66/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. října 2016, č. j. 24 Co 51/2014-281, ve znění opravného
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2017, č. j. 24 Co 51/2014-282,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům 1) a 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6.476,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám Mgr. Vlastimila Beránka, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova
19.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem 3) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 12. 2013, č. j. 41 C 66/2013-133,
určil, že účastníci 1) a 2) nejsou vlastníky každý k ideální 1/24 pozemků parc.
č. 1770/79, 1770/143, 1770/144, 1770/145, 1770/146, 1770/147, 1770/152,
1770/155, 1770/156, 1770/158, 1770/166 a 1770/172, vše v kat. území P., obec
P., a každý k ideální 1/48 pozemku parc. 1052/70 v kat. území K., obec P., a v
tomto rozsahu částečně nahradil výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství -
Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 12. 2012, č. j. PÚ 7613/93/2 (výrok I.),
dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že účastníci 1) a 2)
nejsou vlastníky každý k ideální 1/48 pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K.,
obec P. (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání účastníků 1) a 2) a k odvolání žalobce Městský soud v Praze [poté,
co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 21. 7. 2014, č. j. 24 Co 51/2014-214,
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, č. j. 28 Cdo 574/2015-262,
částečně zrušen a věc mu byla v příslušném rozsahu vrácena k dalšímu řízení]
rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 24 Co 51/2014-281, ve znění opravného
usnesení ze dne 10. 4. 2017 (nesprávně uvedeno 10. 4. 2016), č. j. 24 Co
51/2014-282, rozhodl, že rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. ve vztahu k
pozemku parc. č. 1770/147 v k. ú. P. potvrzuje, a že ve vztahu k pozemku parc.
č. 1052/70 v k. ú. K. se rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. mění
tak, že se určuje, že další účastníci 1) a 2) nejsou vlastníky každý 1/24
tohoto pozemku (výrok I.), že v tomto rozsahu se ve vztahu k těmto pozemkům
nahrazuje výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu
Praha ze dne 10. 12. 2012, č. j. PÚ 7613/93/2 (výrok II.) a že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok
III.). Nákladový výrok odvolací soud odůvodnil (s odkazem na ustanovení § 142
odst. 1, § 245, § 224 a § 243g odst. 1 o. s. ř.) tím, že oprávnění byli v
řízení úspěšní z jedné poloviny, neboť bylo zjištěno, že v daném případě byl
naplněn restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě, avšak
o určení vlastnictví k předmětným pozemkům soud rozhodl negativně s ohledem na
překážku uvedenou v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě, a že žalobce byl v
tomto řízení úspěšný také z jedné poloviny, protože tvrdil, že není naplněn
restituční „titul“ (v tomto směru byl neúspěšný), a že vydání pozemku brání
překážka uvedená v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě (z tohoto hlediska byl
úspěšný); účastníci byli tedy v tomto řízení úspěšní každý z jedné poloviny,
žádný z nich tedy nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, přičemž totéž
platí pro náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení před soudy všech stupňů, podal žalobce z důvodu nesprávného
právního posouzení věci dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní
otázky posouzení úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatel s odkazem na komentář k občanskému soudnímu řádu a
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013,
poukázal na to, že podle právní teorie i ustálené judikatury dovolacího soudu
platí, že „žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela
vyhoví, a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne; částečný úspěch ve
věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně“. V
daném případě se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým
bylo určeno, že účastníci 1) a 2) jsou vlastníky každý id. 1/24 předmětných
pozemků, a určení, že jejich vlastníky nejsou. Pokud tedy odvolací soud žalobě
v plném rozsahu vyhověl (jedno z jakého důvodu), pak žalobce byl zcela úspěšný,
a proto mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení, kterou vyčíslil částkou
68.482,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
výroku III. změnil tak, že účastníkům 1) a 2) uloží povinnost zaplatit mu
společně a nerozdílně náhradu nákladů před soudy všech stupňů ve výši 68.482,-
Kč a aby účastníkům 1) a 2) uložil zaplatit mu společně a nerozdílně náhradu
nákladů dovolacího řízení, event., aby rozsudek odvolacího soudu v napadeném
výroku III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastníci 1) a 2) v písemném vyjádření k dovolání uvedli, že jsou přesvědčeni o
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť s ohledem na konstantní
judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu nelze žalobci náhradu nákladů
přiznat, když u něj lze presumovat existenci dostatečného materiálního a
personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit
svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů;
žalobce disponuje desítkami právně vzdělaných zaměstnanců a od účinnosti zákona
o půdě se účastnil a účastní stovek až tisíců restitučních sporů, přičemž v
projednávané věci nejde o spor pro žalobce ojedinělý či vysoce specializovaný.
Jelikož žalobce v řízení neprokázal opak, nemohou jím vynaložené náklady být
náklady účelně vynaloženými. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, případně
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
žalobce proti napadenému výroku III. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7.
zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s.
ř.“), neboť není přípustné.
Soudní praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož v
každém jednotlivém konkrétním případě, kdy účastníkem je územní samosprávná
jednotka, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda
příslušná územní samosprávná jednotka je schopna se v daném sporu účinně bránit
za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní
obraně a k úspěšnému výsledku sporu je třeba, aby byla zastupována advokátem. V
případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury
presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny
kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů,
jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán
opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo
2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo
3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu
Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III.
ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014,
sp. zn. I. ÚS 2310/13).
V případě žalobce, který je statutárním městem a hlavním městem České
republiky, lze předpokládat, že jeho personální vybavení je dostatečné k tomu,
aby byl schopen kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musel vyhledat právní
pomoc advokáta. Opak, tedy, že by se v daném případě jednalo o věc, která by
vykazovala značnou míru složitosti a která by se svým skutkovým základem či
právně vymykala běžné agendě hlavního města Prahy, žalobce v řízení neprokázal
(a ani netvrdil); z toho vyplývá, že i za stavu, kdy žalobce měl ve věci plný
úspěch, by nebylo možno dospět k závěru, že náklady, které na právní zastoupení
ve sporu vynaložil, jsou náklady účelně vynaloženými. Řešení dovolatelem
nastíněné otázky procesního práva, jež by měla podle jeho názoru založit
přípustnost dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, tak pro danou
věc nemá žádný význam. Ať již by totiž byla otázka dovolatelem nastíněná
zodpovězena dovolacím soudem jakkoliv, nemohlo by se její řešení projevit v
jeho poměrech, tj. přivodit pro něj příznivější rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení před soudy všech stupňů. Řešení právní otázky, jejíž přezkum dovolacím
soudem by byl bez významu pro jeho rozhodnutí o dovolání, proto přípustnost
dovolání založit nemůže (srov. k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu