28 Cdo 902/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše
Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce města Chomutov, IČ 00261891, se sídlem v Chomutově, Zborovská 4602,
proti žalovanému Ing. L. M., Ch., zastoupenému JUDr. Jiří Paškem, advokátem se
sídlem v Chomutově, Beethovenova 1820/52, o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 C 275/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2014,
č. j. 10 Co 633/2012-257, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 17. 2. 2012, č. j. 20 C 275/2003-224,
určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemkových parcel p. č. 4756/4 –
ostatní plocha, o výměře 236 m2, p. č. 4757/3 – vodní plocha, o výměře 539 m2,
p. č. 4757/5 – ostatní plocha, o výměře 3459 m2, p. č. 4757/6 – zastavěná
plocha a nádvoří, o výměře 66 m2, a p. č. 4835/2 – ostatní plocha o výměře 10
m2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 2774 pro obec Ch., katastrální území
Ch. I. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj,
Katastrální pracoviště Chomutov (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal
náhradu nákladů řízení (výrok II.). Vyšel z toho, že manželé Říhovi nabyli na základě přídělové listiny vlastnické
právo k přídělu představovanému pozemkovou parcelou č. 2123/3 [po přečíslování
č. 4731] o výměře 4 280 m2 v k. ú. Ch., kterou nabyla po smrti svého otce
pozůstalá S. K., která vlastnické právo k ní převedla smlouvou ze dne 25. 11. 1974 schválenou Okresním národním výborem Chomutov dne 4. 12. 1974 na
československý stát do správy Městského národního výboru (MNV) za účelem
výstavby lesoparku. V roce 1975 se parcela č. 4731 sloučila s parcelou č. 4757. MNV zřídil příspěvkovou organizaci Lesopark a do správy jí svěřil mimo jiné
parcelu č. 2123/3 a ta v rámci své činnosti prokazatelně spravovala svěřený
majetek nejpozději do 25. 10. 1994, tedy i ke dni 23. 11. 1990, resp. k 24. 5. 1991. Na základě žádosti Městského úřadu v Chomutově ze dne 10. 3. 1992 byl
proveden záznam vlastnického práva k nemovitostem označeným ve výroku I ve
prospěch žalobce. S. K. zemřela dne 12. 5. 1992, přičemž původní příděl č. 65
nebyl součástí zanechaného majetku; v roce 1991 její syn M. K. zjistil, že
parcela č. 2123/3 je v přídělovém elaborátu původních přídělců, nebyl k ní
uplatněn restituční nárok ani nebyla jejími dědici označena jako součást
dědictví. Až v roce 2001 podali J. a M. K., synové zůstavitelky, zastoupení
žalovaným, žádost o zápis vlastnického práva k předmětné parcele na základě
dědického rozhodnutí z roku 1969, jímž ji S. K. nabyla jako dědička po zemřelém
K. Ř., a to šest let předtím, než ji prodala československému státu. Ačkoliv
byla ve sbírce listin obsažena kupní smlouva z roku 1974, a musela být i žádost
obce Ch. o zápis vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb., a aniž by město
Ch. vlastnické právo jakýmkoliv titulem pozbylo, vyhověl Katastrální úřad
návrhu bratrů K., a namísto zápisu duplicitního vlastnictví, zapsal na výlučné
vlastnické právo pro S. K. Po dodatečném pojednání dědictví nabyl každý syn
jednu polovinu předmětné nemovitosti a dne 1. 2. 2002 převedli kupní smlouvou
vlastnické právo k předmětné nemovitosti na žalovaného. V souvislosti se smlouvou o převodu vlastnického práva ze S. K. na
československý stát soud uzavřel, že se stala účinnou udělením souhlasu
nadřízeného orgánu dnem 4. 12. 1974, a k tomuto okamžiku přešlo na nabyvatele
vlastnické právo. Navzdory absenci registrace smlouvy Státním notářstvím šlo
platný a účinný převod vlastnického práva, a to z důvodu pravé zpětné účinnosti
§ 134 odst. 2 ve spojení s § 507a odst. 1 zák. č.
40/1964 Sb., ve znění zákona
č. 131/1982 Sb. (stanovící, že k účinnosti smlouvy je třeba registrace státním
notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví). Městský národní
výbor v Chomutově při uzavírání kupní smlouvy jednal v rámci výkonu státní
správy a po převodu vlastnického práva k pozemkové parcele č. 4731 na stát tak
v jejích mezích i přímo vykonával vlastnické právo státu k nově nabytému
majetku. Ustavil příspěvkovou organizaci Lesopark sloužící k výkonu osvětové
činnosti, k čemuž jí svěřil vymezený majetek. Dále obvodní soud posuzoval
splnění všech zákonných podmínek obecné restituce dle zákona č. 172/1991 Sb.,
kdy žalovaný zpochybňoval, zda žalobce, či jeho právní předchůdce (MNV), s
nemovitostmi hospodařil; výkonem správy nad pozemkovou parcelou č. 4757
příspěvkovou organizací zřízenou Městským národním výborem v Chomutově ke dni
23. 11. 1990 tento realizoval své právo hospodaření a obdobně ke dni 24. 5. 1991 výkonem správy označené nemovitosti toutéž příspěvkovou organizací
realizovala své právo hospodaření i obec. Žalobci svědčí vlastnické právo již
na základě shora uvedených skutečností, a dále i z titulu vydržení. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 4. 2014, č. j. 10 Co
633/2012-257, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků
nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V souzené věci katastrální úřad
uznal svoje pochybení spočívající v tom, že neprovedl záznam duplicitního
vlastnictví k nemovitostem. Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že kupní
smlouva z roku 1974, kterou prodala S. K. pozemek československému státu, je
platným a účinným právním úkonem, nehledě na absenci registrace státním
notářstvím, neboť na danou věc se podle přechodných ustanovení obč. zák. vztahoval § 134 odst. 2 obč. zák. ve znění zákona č. 131/1982 Sb. Předmětné
nemovitosti přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalobce podle
zákona č. 172/1991 Sb., neboť byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Majetek náležel v uvedené době České republice, právní předchůdce obce měl k
majetku právo hospodaření, a také s tímto majetkem prostřednictvím příspěvkové
organizace Lesopark Chomutov [nyní Podkrušnohorský zoopark Chomutov]
hospodařil. Žalobce ani jeho právní předchůdce nemovitosti nepozbyli a žalovaný
ani dědicové, od kterých nemovitosti koupil, nemohli nemovitosti nabýt
vydržením, neboť nesplňovali podmínku oprávněné držby, nenakládali s
nemovitostmi jako s vlastními (nenakládali vůbec), nikdy je nedrželi, protože
byly součástí Lesoparku. Zůstavitelka nebyla v době úmrtí vlastníkem
předmětných nemovitostí, a odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pojal
pochybnost o dobré víře žalovaného, který zastupoval dědice a měl možnost se
seznámit s listinami v katastru nemovitostí prokazujícími tuto skutečnost. Žalobce nemohl pozbýt vlastnického práva k předmětným nemovitostem v důsledku
toho, že žalovaný uzavřel kupní smlouvu s dědici Soni Kittlerové, neboť jde o
neplatný právní úkon, nejednalo se o nabytí věci od vlastníka.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z otázky nabytí vlastnického práva žalovaným od nevlastníka, jež je
judikaturou Nejvyššího soudu posuzována rozdílně, a z otázky práva hospodaření
s majetkem státu, jež byla vyložena odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího
soudu. Co se týče práva hospodaření, podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1922/2008, hospodařit s věcí znamená starat se o ni s
péčí řádného hospodáře. Povinnost hospodařit s předmětnými pozemky byla uvedena
ve statutu Lesoparku. Okresní soud měl za zjištěné, že státní organizace
Lesopark s nemovitostmi fakticky hospodařila. Odvolací soud jeho zjištění
nezpochybnil, za hospodaření však nepovažoval faktické hospodaření podle
hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 119/1988 Sb., ale zřízení organizace,
svěření správy národního majetku této organizaci a přidělení prostředků této
organizaci. Odvolací soud dále rozhodoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001, ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29
Cdo 962/99, a dalšími, v jejichž smyslu žalobce právo hospodaření neměl,
nevykonával, a fakticky s pozemky nehospodařil. Dále ohledně nabytí předmětných
nemovitostí žalovaným na základě kupní smlouvy s dědici dospěl odvolací soud k
závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, že se nejednalo
o nabytí věci od vlastníka, ale dobrou vírou žalovaného se prakticky nezabýval
– ačkoliv vyslovil pochybnosti, žádný závěr neučinil. Judikatura Ústavního
soudu se přiklání k principu dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné
moci v horizontálním právním vztahu. V judikatuře Nejvyššího soudu převažuje
názor o nemožnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka, nikoliv však
bezvýhradně. Žalovaný neinicioval dodatečné dědické řízení, ani dědice v tomto
řízení nezastupoval, neměl žádný důvod pochybovat o správnosti rozhodnutí
soudu. Požadavek, aby účastník kupní smlouvy zjišťoval v katastru nemovitostí
ve sbírce listin, zda snad pozemky nebyly někdy v minulosti prodány, považoval
žalovaný za nepřiměřený. Duplicitní vlastnictví nezjistil ani katastrální úřad. Žalovaný poukázal na to, že to byl žalobce, kdo mu navrhl, aby předmětné
pozemky koupil od dědiců s tím, že provede výměnu těchto pozemků za pozemky,
které žalobce vlastní pod zemědělskou stavbou žalovaného, přičemž tato směna
byla schválena orgány žalobce. Žalobce proto není vlastníkem předmětných
pozemků jednak proto, že je nenabyl podle zákona č. 172/1991 Sb. jednak proto,
že pozemky v dobré víře nabyl žalovaný. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí nižších soudů jsou v
souladu s judikaturou dovolacího soudu a poukázal na nález Ústavního soudu ze
dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/1996, publikovaném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dle kterého lze za hospodaření obce s
nemovitostmi ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. považovat i hospodaření cestou
svěření do dočasného užívání.
Hospodaření organizace Lesopark s majetkem státu
chápe jako hospodaření národního výboru prostřednictvím takto zřízené
organizace (v souvislosti s plněním úkolů, k nimž byla zřízena). Ohledně
možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka se soudy obou stupňů řádně
vypořádaly s procesní obranou žalovaného a učinily správný závěr ohledně dobré
víry žalovaného. Právní předchůdci žalovaného a především žalovaný sám jako
jejich zmocněnec museli v době, kdy činili kroky k záznamu vlastnického práva
pro S. K., vědět, že vlastnické právo k nemovitostem je zapsáno pro žalobce,
který jej ve prospěch S. K. nepozbyl, což zpochybňuje dobrou víru. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval
se nejprve otázkou jeho přípustnosti. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. K otázce výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), lze odkázat na
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je § 1 zákona č. 172/1991
Sb. setrvale interpretován tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do
vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální
existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky
přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích),
ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona
také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje
práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s
věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem
naplňujícím toto právo hospodaření.
Jistě přitom nemusí jít vždy jen o
hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu,
zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy
upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (z mnoha
rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Shodně je § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. interpretován též v rozhodovací
praxi Ústavního soudu, podle kterého „právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v
hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním
majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem „správa“. Proto i pojem
„hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných
předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí
řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho
údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů
nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl
neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné
užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem „hospodaření“ ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a
to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku,
zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, nález Ústavního soudu
ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015,
sp. zn. IV. ÚS 2566/14). Otázkou realizace práva hospodaření k předmětné parcele, které spolu s výkonem
vlastnického práva státu k nim náleželo bývalému Městskému národnímu výboru
Chomutov a které vykonávala (jím zřízená) příspěvková organizace Lesopark (nyní
Podkrušnohorský zoopark Chomutov), se odvolací soud v dané věci náležitě
zabýval a jeho závěry jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i
Ústavního soudu představovanou shora citovanou judikaturou. Předmětné
nemovitosti sloužily k účelu osvěty jako součást lesoparku, a pro tento účel
byly v r. 1974 převedeny do vlastnictví státu, který je dal do správy Městskému
národnímu výboru, jenž zřídil příspěvkovou organizaci Lesopark Chomutov, jíž
svěřil předmětné nemovitosti do užívání. Ve zřizovací listině MNV vymezil
rozsah svěřeného nemovitého majetku, jakož i práva a povinnosti příspěvkové
organizace k uvedenému majetku, a organizaci přiděloval k plnění daného cíle
prostředky.
Prostřednictvím uvedené organizace žalobce i jeho právní předchůdce
zjevně vykonávaly právo hospodaření. Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému
posouzení této dovolatelem nastolené právní otázky, jež byla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu již vyřešena a přijaté závěry shledává ústavně
konformními i Ústavní soud. Pro úplnost dovolací soud dodává, že závěr, že za hospodaření s nemovitostí se
dá považovat i její přenechání do nájmu, či její přenechání jiné organizaci do
hospodaření (potažmo že toto právo nemusí být realizováno toliko přímo státem,
ale i prostřednictvím jiného subjektu), vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008, na němž dovolatel založil svou
dovolací argumentaci. Konečně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002,
sp. zn. 28 Cdo 1301/2001, dopadá na případ skutkově odlišný od nyní řešeného. Na rozdíl od nyní projednávané věci totiž meritem sporu bylo posouzení kvality
hospodaření s nemovitostmi ve vlastnictví státu, kdy dovolací soud potvrdil
rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že městský národní výbor s nemovitostmi
nehospodařil s péčí řádného hospodáře. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka nabytí vlastnického práva dovolatelem
od nevlastníka (od J. K. a M. K.) ve smyslu § 486 obč. zák., neboť odvolací
soud tuto otázku pro řešení věci samé (toho, zda je žalobce vlastníkem
nárokovaných nemovitostí) nepokládal za podstatnou a na jejím vyřešení závěr o
vlastnictví žalobce nevystavěl; odvolací soud pouze uzavřel, že dovolatel
vystupoval jako zástupce dědiců po S. K., a že věděl nebo mohl (objektivně)
vědět, že S. K. nebyla v době úmrtí vedena jako vlastník předmětné nemovitosti
v katastru nemovitostí, protože kupní smlouva z roku 1974, kterou jmenovaná
převedla nemovitosti na stát, byla ve sbírce listin k dispozici. Stejně tak
byla dovolateli všeobecně známa i skutečnost, že pozemky jsou součástí
lesoparku a ve sbírce listin se naopak nenacházel žádný jiný dokument
prokazující, že by S. K. svědčil právní titul, na základě kterého nemovitosti
opětovně nabyla, či dokument prokazující ztrátu vlastnického práva žalobce. Dovolatel měl možnost seznámit se s ohledem na princip formální publicity s
dokumenty uloženými ve sbírce listin i bez ohledu na to, zda vystupoval jako
zástupce prodávajících či nikoliv. Současně nelze požadavek na seznámení se s
dokumenty založenými ve sbírce listin týkající se nemovitosti, kterou
prodávající míní nabýt, považovat za nepřiměřený, a to právě s ohledem na
okolnosti tohoto případu. V souzené věci nelze považovat úvahy a závěry odvolacího soudu stran dobré víry
dovolatele, vystavěné na nezpochybněných skutkových závěrech, za zjevně
nepřiměřené, úvahy odvolacího soudu jsou konzistentní a dovolací soud v nich
neshledal logický rozpor. Argumentace dovolatele vztažená k závěrům o existenci
jeho dobré víry při převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z
dědiců po S. K. se navíc (a především) nese vesměs v rovině kritiky skutkových
zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), což přípustnost
dovolání založit nemůže.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jsou tedy nejen shora
podané závěry týkající se naplňování práva hospodaření obcí, ale i závěry
odvolacího soudu při řešení otázky (ne)existence dobré víry dovolatele, která
byla podmínkou pro případné nabytí vlastnického práva dovolatelem od nepravého
dědice, a proto Nejvyššímu soudu nezbylo než uzavřít, že ve věci není naplněno
ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovozena přípustnost podaného
dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud je proto postupem podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za
situace, kdy jiným účastníkům než žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu