ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2,
zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem
v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, PSČ 120 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši
Pelikánovi, advokátu, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako
správci konkursní podstaty úpadce Mototechna, státní podnik „v likvidaci“,
identifikační číslo osoby 00 00 93 34, zastoupenému JUDr. Jiřinou Lužovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, o vyloučení
nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 16/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2012, č. j. 15 Cmo 86/2011-193, ve
znění usnesení ze dne 19. dubna 2012, č. j. 58 Cmo 86/2011-201, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jeho zástupkyně.
„sporné nemovitosti“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 1, § 6 a § 19 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – dospěl k závěru, že žalovaný
neprokázal, že by (úpadce) byl vlastníkem sporných nemovitostí, s tím, že „v
příslušných výpisech z katastru nemovitostí je jako jejich vlastník evidován
žalobce“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č.
j. 15 Cmo 86/2011-193, ve znění usnesení ze dne 19. dubna 2012, č. j. 15 Cmo
86/2011-201, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o vyloučení
sporných nemovitostí zamítl.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 19 ZKV a z ustanovení § 1 zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí (dále jen „zákon“) – na rozdíl od soudu prvního stupně
uzavřel, že k přechodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem ve
vlastnictví České republiky na žalobce mohlo dojít pouze při splnění „tří
kumulativních podmínek“, a to, že jejich vlastníkem byla k 23. listopadu 1990
Česká republika, že právo hospodaření k nim příslušelo (k témuž datu) národnímu
výboru, jehož práva a závazky přešly na obec (v hlavním městě Praze též na
městskou část) a že k datu účinnosti zákona (tj. ke dni 24. května 1991) obce
(popř. v hlavním městě Praze též městské části) se spornými nemovitostmi
hospodařily.
V této souvislosti zdůraznil, že žalobce (ani jeho právní předchůdci) se
spornými nemovitostmi k rozhodnému datu nehospodařil, neboť tyto byly součástí
oploceného areálu úpadce, který je užíval ke své činnosti (a to již od roku
1976 prostřednictvím svého právního předchůdce). Pojem „hospodaření s věcí“
přitom soudní praxe chápe jako faktické nakládání s věcí, které zahrnuje jak
držbu věci, tak i nakládání s věcí v souladu s právními předpisy, např.
pronájem věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011,
sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Jelikož právní předchůdci žalobce (ani žalobce)
právo hospodaření ke sporným nemovitostem nevykonávali, nebyly splněny podmínky
pro přechod vlastnického práva k nim na žalobce a žalobce se tak nestal jejich
vlastníkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Dovolatel akcentuje, že splnil všechny podmínky určené ustanovením § 1 zákona,
považuje přitom výklad dotčeného ustanovení odvolacím soudem za nesprávný.
Uvádí, že „pokud by měl zákonodárce v úmyslu faktické právo hospodaření či
nutnost, aby obec či městské části s věcmi fakticky hospodařily, toto spojení
by v zákoně uvedl, to se však nestalo. Uvedený velmi přísný výklad by v
podstatě vedl k tomu, že by zákon č. 172/1991 Sb. nikdy nebyl uveden v praxi,
neboť by neexistoval žádný majetek, u něhož by byly veškeré podmínky uvedené v
ústavním nálezu a rovněž v napadených rozsudcích splněny, zejména podmínka
faktického hospodaření s věcí na straně národních výborů a následně obcí a
městských částí, a to nejen na straně žalobce, ale i jiných obcí České
republiky. Skutečnost, že se pozemky nacházely v uzavřeném areálu, tedy dle
názoru žalobce nemůže mít na jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům vliv,
když úpadci nikdy právo vlastnické ani právo hospodaření k majetku státu
nepříslušelo a k sepsání do konkursní podstaty mu nesvědčí ani jiné právo či
skutečnost“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však
důvodné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto
zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23.
listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a
závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce
a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti
tohoto zákona hospodařily.
Výkladem výše citovaného ustanovení zákona se Nejvyšší soud zabýval v
rozsudcích ze dne 13. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 311/2013, ze dne 30. května
2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, ze dne 21. července 2009, sp. zn. 28 Cdo
1698/2009, ze dne 12. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, ze dne 28. července
2000, sp. zn. 30 Cdo 1206/99 a v usneseních ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn.
28 Cdo 554/2013, ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3587/2012, ze dne 4.
dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 1849/2011, ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo
3042/2010 a ze dne 7. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010. V těchto
rozhodnutích – a to i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (srov. nález ze
dne 29. listopadu 1996, sp. zn. IV ÚS 185/96, jakož i usnesení ze dne 30.
června 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11) ? formuloval a odůvodnil závěr, podle
něhož požadavek, aby obec s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona (zde se
spornými nemovitostmi) hospodařila, je nutno chápat tak, že realizovala práva a
povinnosti, které na ni přešly z národního výboru a nakládá s věcmi, k nimž
dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím právo
hospodaření. K tomu, aby byl požadavek hospodaření s věcí naplněn, bylo tedy
nutno, aby příslušná organizace měla příslušný titul a aby s majetkem fakticky
hospodařila. Nešlo přitom jenom o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např.
výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu
věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo
hospodaření, např. pronájem věci.
Skutečnost, že shora vymezené podmínky „hospodaření“ se spornými nemovitostmi
splněny nebyly, dovolatelka (posuzováno podle obsahu dovolání) nezpochybňuje,
zastávajíc názor, podle něhož takový výklad dotčeného ustanovení „jde mimo
zákonný rámec daný zákonem č. 172/1991 Sb.“
V situaci, kdy žalobce neprokázal, že mu svědčí právo, které vylučuje soupis
sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, není pochyb
o tom, že nebyly splněny předpoklady pro vyloučení sporných nemovitostí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, jak je Nejvyšší soud vymezil v
rozsudcích ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 24. září
2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněných pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a podle kterých jedním z předpokladů, za nichž
může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty
(excindační žalobě), je, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu,
prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že
právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty,
svědčí jí.
Z tohoto pohledu je tak právně nevýznamná argumentace dovolatele, podle níž
„úpadci nikdy právo vlastnické ani právo hospodaření k majetku státu
nepříslušelo a k zapsání do konkursní podstaty mu nesvědčí ani jiné právo či
skutečnost“.
K možnosti odchýlit se při řešení otázky vlastnického práva ke sporným
nemovitostem od stavu zapsaného v katastru nemovitostí, srov. např. důvody
rozsudku velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněného pod číslem 56/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1242/2010. V této souvislosti rovněž
nelze přehlédnout, že vlastnické právo žalobce ke sporným nemovitostem bylo
zapsáno do katastru nemovitostí (na základě „prohlášení“ městské části Praha 5
a městské části Praha 13) formou záznamu.
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud
neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
zamítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání doručené soudu prvního stupně 30.
května 2012), která podle ustanovení § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do
31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových
výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního
tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.)
ve výši 504,- Kč; celkem činí 2.904,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu