USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 113/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2023, č. j. 16 Co 248/2022-129, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2022, č. j. 6 C 113/2022-100, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 790,- Kč (výrok II.).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 16 Co 248/2022-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1.108,- Kč (výrok II.).
3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se podanou žalobou domáhá vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“), a to poté, co již v roce 2010 namísto náhradní naturální restituce uplatnil právo na poskytnutí peněžité náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, s jejíž výší tehdy souhlasil a jež mu byla téhož roku i vyplacena. S požadavkem na přecenění svého restitučního nároku (a s tím spojeným nárokem na bezúplatný převod náhradních zemědělských pozemků k uspokojení jím přeceněného restitučního nároku) pak přichází po jedenácti letech od poskytnutí peněžité náhrady. Odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby na převod náhradních pozemků, neboť restituční nárok žalobce byl již dříve na podkladě jeho žádosti vypořádán v plném rozsahu náhradou v penězích, čímž tento nárok zcela zanikl. Za daného skutkového stavu pak považoval za bezpředmětné zabývat se námitkou promlčení, kterou žalovaná vznesla ve vztahu k nároku na vydání náhradních pozemků, respektive k požadavku na přecenění restitučního nároku žalobce.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dovolacím soudem již vyřešené otázce (hmotného práva), která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolacímu soudu vytýká závěr, podle nějž poskytnutím finanční náhrady (podle § 16 odst. 1 zákona o půdě; na základě jeho žádosti a v jím akceptované výši) byl jeho nárok na náhradu za nevydané pozemky vypořádán v celém rozsahu, a tudíž zanikl a žalobce se proto již nemůže domáhat převodu náhradních pozemků. Takovýto závěr považuje za rozporný se smyslem a účelem restitučního zákonodárství (zejména s v bodech 18. až 27. dovolání odkazovanou judikaturou Ústavního soudu), jakož i dobrou vírou oprávněných osob a jejich legitimním očekáváním na řádné uspokojení jejich restitučního nároku právě prostřednictvím poskytnutí náhradního pozemku. Na základě jím v dovolání hojně odkazovaných judikatorních konkluzí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uzavírá, že k zániku jeho restitučního nároku mohlo dojít jen v tom rozsahu, v jakém mu byla poskytnuta finanční náhrada, tedy v části, ve které byl jeho restituční nárok žalovanou (byť nesprávně) oceněn a evidován; ve zbylém rozsahu – co do jeho skutečné, správně oceněné výše – považuje nárok za neuspokojený, s jehož splněním je žalovaná v prodlení a jejž lze vypořádat převodem náhradních pozemků. Jiný odvolacím soudem přijatý závěr podle žalobcova mínění vede k diskriminaci oprávněných osob, jež uplatnily nárok na poskytnutí finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jímž se odpírá možnost domoci se přecenění jim nesprávně oceněného restitučního nároku se závěrem, že jejich restituční nárok poskytnutím finanční náhrady (byť v nesprávné výši) zanikl, oproti těm oprávněným osobám, které své restituční nároky stále uspokojují prostřednictvím naturální restituce (náhradních pozemků), v jejichž případě soudy přecenění restitučních nároků akceptují. Je proto přesvědčen, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti před zákonem (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, respektive soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání přisvědčila správnosti rozsudku odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné, neboť dovolatelem nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně. Nejvyšší soud k dále uvedené argumentaci odůvodňující závěr o nepřípustnosti dovolání žalobce předesílá, že skutkově a právně podobnou věcí týchž účastníků – týkající se procesu uspokojování restitučního nároku (majícího původ v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci) převodem náhradních pozemků v situaci, kdy žalobce namísto náhradních pozemků uplatnil právo na poskytnutí finanční náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), s jejímž poskytnutím souhlasil a jež mu byla na podkladě akceptované žádosti vyplacena – se z podnětu dovolání žalobce již dříve zabýval v usnesení ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 78/2024 (zmíněné usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), přičemž – jako souladné s judikaturou – aproboval odvolacím soudem tehdy učiněné závěry, vůči nimž dovolatel uplatňoval obdobnou právní argumentaci, již opakuje i nyní. Nemohlo být proto se zřetelem k principu vyjádřenému v ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, důvodně očekáváno, že přítomná právní věc bude dovolacím soudem rozhodnuta jinak.
9. K základním předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků patří mimo jiné, že oprávněná osoba je nositelkou restitučního nároku (že její nárok již dříve nebyl v plném rozsahu vypořádán a zcela nezanikl) a že jeho výše (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) je postačující; tyto otázky – vedle zjištění, zda-li žalovaná postupovala vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné – soud řeší ve sporu jako předběžné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
10. Přestože rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srovnej např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněného pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vychází principiálně z toho, že finanční náhrada je v pořadí až druhým, subsidiárním nárokem osob oprávněných, které se v první řadě mohou domáhat vydání náhradních pozemků (k tomu srovnej také např. nález Ústavního soudu ze dne 13.
12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), že úmyslem zákonodárce bylo pokud možno řešit nároky oprávněných osob na náhrady podle zákona o půdě poskytnutím věcných plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1615/2004) a že mechanismus poskytování finanční náhrady (§ 16 zákona o půdě) se zpravidla aktivuje ve vazbě na zjištění, že za nevydané pozemky nelze oprávněné osobě poskytnout jiný vhodný pozemek (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1767/2010, či závěry obsažené již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněném pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), současně připouští, že na základě dohody oprávněné osoby a subjektu povinného k poskytování náhrad je možné učinit předmětem náhrady peněžité plnění bez dalšího (srovnej např. již výše citované stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 465/2008). Finanční náhrada za nevydané pozemky, jež vzhledem ke svému charakteru nebyla odvislá od veřejných nabídek žalované, mohla být oprávněným osobám poskytnuta snadněji a v podstatně kratších termínech než náhradní pozemky (srovnej např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019). Poskytnutí finanční náhrady je spojeno s výzvou (žádostí) oprávněné osoby a děje se tak – nebylo-li stranami ujednáno něco jiného – v zákonem stanovených lhůtách (viz § 16 odst. 4 zákona o půdě, ve znění účinném do 4.
5. 2006, resp. s účinností od 5. 5. 2006 ustanovení § 16 odst. 1 tohoto předpisu), jejichž uplynutím dostal by se povinný subjekt do prodlení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11; přiměřeně i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021).
11. K právě uvedeným závěrům se Nejvyšší soud hlásí i ve své recentní rozhodovací praxi (z níž vedle rozsudku ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023, dále srovnej např. i rozsudek ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1776/2023, či usnesení ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2023/2023).
12. Jestliže odvolací soud – na podkladě zjištění, že žalobce namísto náhradních pozemků uplatnil právo na poskytnutí finanční náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), s jejímž poskytnutím souhlasil a jež mu byla na podkladě akceptované žádosti vyplacena v roce 2010 – dochází k závěru, že jeho nárok na náhradu za nevydané pozemky byl vypořádán náhradou v penězích a že se tak nemůže domáhat převodu náhradních pozemků ve smyslu ustanovení § 11a zákona o půdě (na podkladě žádosti o přecenění restitučního nároku uplatněné až v roce 2021 a následně podané žaloby o vydání náhradních zemědělských pozemků), jde o závěr očividně souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V tomto směru není významné, zda tehdy poskytnutá náhrada odpovídá i měřítkům dnešním (a kdy i samotná kvantifikace restitučního nároku našla svůj odraz ve výši poskytnuté finanční náhrady, vůči níž žalobce včas a právně relevantním způsobem – uplatněním práva na její případné doplacení, jež podléhalo by nepochybně i promlčení – nebrojil).
13. Nejvyšší soud v nyní projednávané věci současně neshledává důvody k jinému posouzení této v jeho rozhodování již vyřešené právní otázky (zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023), kdy oporu k němu neskýtá ani argumentace žalobce uplatněná v jím nyní podaném dovolání. K ní sluší se uvést i následující.
14. Nejvyšší soud předně nesdílí žalobcovo přesvědčení, že judikaturou vyslovené konkluze jsou v kontradikci se smyslem a účelem restitučního zákonodárství, jak je ve svých rozhodnutích vymezuje Ústavní soud (a na něž žalobce obšírně odkazuje) a jež jsou reflektovány i v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do žalobcova „legitimního očekávání mít možnost uspokojit svůj restituční nárok prostřednictvím náhradního pozemku“, byl-li to právě žalobce, jenž namísto zákonem preferovaného způsobu uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhradního pozemku upřednostnil (již v roce 2010) vypořádání restitučního nároku formou finanční náhrady (§ 16 zákona o půdě). Přisvědčit pak nelze ani polemice, že soudy zastávaným výkladem je žalobce diskriminován na úkor oprávněných osob, které své restituční nároky uspokojují cestou poskytnutí náhradních pozemků, je-li zde jeho odlišné právní postavení důsledkem jím svobodně učiněné volby, jakou formou má být (a také byl) jeho restituční nárok vypořádán.
15. Rovněž tak nelze identifikovat rozpor napadeného rozhodnutí ani s dalšími označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu (včetně akcentovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019) a Ústavního soudu, jež byla vydána v jiných skutkových situacích, kdy se oprávněné osoby domáhaly uspokojení restitučního nároku převodem náhradních pozemků a kdy dříve nežádaly o poskytnutí relutární náhrady (případně daná skutečnost nebyla akcentována v rámci soudy tehdy učiněných zjištění, či nebyla předmětem právního posouzení a následně pak ani otázek otevřených k dovolacímu přezkumu).
16. Judikaturou přijaté řešení (jemuž zde konvenuje i odvolacím soudem
učiněné právní posouzení) také nikterak nerozmělňuje (vůči restituentům poměrně vstřícnou) rozhodovací praxi, jež připouští „přeceňování“ restitučních nároků uplatňovaných i s jistým časovým odstupem a jež se i velmi zdrženlivě staví k aplikaci ustanovení o promlčení práva (dle obecných předpisů), jde-li o nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků, jež nebyly uspokojeny (jen) v důsledku liknavého, svévolného či diskriminujícího jednání státu. Ovšem – jak již výše vyzdvihnuto – oproti těmto osobám je situace žalobce (stejně tak jako jiných osob v obdobném postavení, jež před mnoha lety požádaly o uspokojení nároku náhradou v penězích, aniž by tak nadále byly odkázány na disfunkční systém veřejných nabídek náhradních pozemků) odlišná.
17. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady, je žalobce povinen žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015
Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a činí 300,- Kč. 19. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 4. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu