28 Cdo 2285/2019-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobců a) V. M., narozeného XY, bytem XY, a b) M. S., narozeného XY,
bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v
Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská
620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.
zn. 31 C 331/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 11. února 2019, č. j. 13 Co 298/2018-174,t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Hegnera do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním výrok I. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího
soudu, kterým byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku Okresního soudu Plzeň-
město ze dne 11. 6. 2018, č. j. 31 C 331/2017-121, ve znění opravného usnesení
téhož soudu ze dne 11. 10. 2018, č. j. 31 C 331/2017-154, jimiž soud prvního
stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci o
bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. XY a
žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 22
360,80 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky počátku běhu
promlčecí doby pro uplatnění nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky,
jež nebyly oprávněné osobě dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen – „zákon o půdě“),
vydány. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 4077/2010, ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 191/2004, a ze dne 24.
5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9.
2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015,
či usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 259/10, a ze
dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11. Poukazujíc na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015, a ze dne
14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, měla dovolatelka dále za to, že odvolací
soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzoval i otázku svévole a
liknavosti při uspokojování restitučních nároků žalobců. Namítala přitom, že
žalobci při úsilí o vypořádání těchto nároků nebyli dostatečně aktivní.
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“.
Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního
pozemku je třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování nároků
a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle
restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z
klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích
se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro
nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě,
při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné
nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním
pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a
kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co
možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry
formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS
495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani
nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou
judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu
konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. např. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, a mnohé další viz níže). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu
současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy
povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách
poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy
oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28
Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1674/2016). Při posuzování námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního
předpisu uplatněné povinnou osobou, je současně vždy namístě zkoumat, zda nejde
o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé
na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená
námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori
odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28
Cdo 1284/2012, či usnesení tohoto soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1548/2009). V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn.
28 Cdo 4173/2017, konečně
Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který
nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za
účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním
předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení
(srov. § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013, resp. § 611 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném
znění).
Nepovažovaly-li tedy soudy nižších stupňů dovolatelkou vznesenou námitku
promlčení nároku žalobců na vydání náhradních pozemků za důvodnou v situaci,
kdy jejich nárok jest primárně uspokojit formou účasti na veřejných nabídkách
organizovaných dovolatelkou, jež stejně jako její právní předchůdce setrvává na
nesprávném ocenění odňatých pozemků jako zemědělských a požadavek žalobců na
jejich adekvátní ocenění (jako pozemků stavebních) odmítla teprve přípisem ze
dne 2. 5. 2017, nijak se tím od výše popsané judikatury dovolacího soudu, na
níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nikterak nekoliduje ani s dovolatelkou
odkazovanými rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo 4077/2010, sp. zn. 28 Cdo 191/2004, a
sp. zn. 28 Cdo 3381/2009 (cit. výše). Rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3042/2015 a sp.
zn. III. ÚS 259/10 (cit. výše) pak na projednávanou věc z důvodu odlišného
skutkového základu nedopadají (otázka promlčení nároku na vydání náhradních
pozemků za pozemky dle zákona o půdě nevydané zde řešena není), stejně jako
usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/11 a sp. zn. 28 Cdo 442/2011 (cit. výše), v nichž
se žalobce domáhal finanční náhrady za nevydané pozemky, jež vzhledem ke svému
charakteru nebyla odvislá od veřejných nabídek žalované, ale mohla být
oprávněným osobám poskytnuta snadněji a v podstatně kratších termínech než
náhradní pozemky.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu –
srov. zejm. nálezy sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05, cit. výše,
či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05,
uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je dále ustálena v závěru, že v případě
liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího
předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu
žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je
výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným
osobám pokládat za diskriminační (k tomu srov. rozsudek sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, cit. výše). Současně se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích
oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového
fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem
soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat
se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační,
nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu
přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost
dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za liknavý
a svévolný, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci.
Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců (viz žádosti žalobců
o přecenění jejich restitučních nároků) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala
jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné
nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučního nároku (ocenění odňatých
pozemků jako zemědělských, přestože byly v době odnětí určeny k výstavbě, a
měly tudíž být oceněny jako pozemky stavební; k důsledkům lpění dovolatelky na
nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v
prodlení (restituční nárok žalobců byl deklarován již rozhodnutím pozemkového
úřadu z roku 2000 a dosud nebyl zcela uspokojen), odvolací soud zcela v souladu
s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky
nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a
bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a ze dne
3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Namítá-li dovolatelka dále, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, zda se
zastavovací plán rekreační oblasti vztahoval na všechny odňaté pozemky, a při
jejich ocenění nezohlednily srážky ve smyslu ustanovení Přílohy č. 7 vyhlášky
č. 182/1998 Sb., nesou se její námitky v rovině skutkové a dovolatelka jimi
neuplatňuje jediný zákonný dovolací důvod, jímž je dle občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, toliko nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.), jehož prostřednictvím by bylo lze usuzovat na
přípustnost dovolání. Dovolatelka nadto za řízení před soudy nižšího stupně ani
nepředestřela žádné konkrétní skutkové okolnosti či důkazy, z nichž by bylo lze
dovodit, že se zastavovací plán na některé z odňatých pozemků nevztahoval nebo
že by zde snad byly důvody pro aplikaci navrhovaných cenových srážek.
Prostřednictvím námitek, že nebylo vyhověno návrhu na vypracování revizního
znaleckého posudku a že odvolací soud doplnil dokazování, ač měl rozsudek soudu
prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušit, pak dovolatelka vytýká vady
řízení, jež s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží,
jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Zamítly-li ostatně soudy nižšího stupně návrh na vypracování revizního
znaleckého posudku s odůvodněním, že při ocenění odňatých pozemků vycházely ze
znaleckého posudku vypracovaného S., o jehož správnosti nebylo pochybností a
vůči jehož závěrům vznesla dovolatelka své námitky toliko v nekonkrétní a
obecné rovině, nikterak se tím ustálené judikatuře nezpronevěřily (srov.
namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo
1290/2007, nebo ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3109/2017, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, nebo ze dne 23. 8.
2016, sp. zn. I. ÚS 3684/15). V rozporu se zákonem pak není ani postup, kdy
odvolací soud doplní dokazování, i když by mohl za účelem jeho doplnění
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, a
ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, nebo jeho usnesení ze dne 18. 9.
2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003,
sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo jeho usnesení ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS
2826/07). Okolnost, že dovolatelka byla s to argumentačně brojit proti závěrům
soudu prvního stupně v odvolání, nadto nasvědčuje tomu, že rozhodnutí soudu
prvního stupně vadou nepřezkoumatelnosti netrpělo (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2.
2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše
uvedenému nebyly v posuzovaném případě naplněny (§ 237 o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatelka výrok I. rozsudku odvolacího soudu i v části
potvrzující rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku, pak ve vztahu k
němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním
náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na
to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady
nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm.
h/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta ve výši 4 000 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a §
12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální
částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a
náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady
ve výši 5 203 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.