22 Cdo 3109/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. Jitkou Růžičkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 5, Kováků 1077/9, proti žalovaným 1) M. S., 2) V.
S., oběma zastoupeným Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře,
Havlíčkovo náměstí 15, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 66/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 30 Co 414/2013-331, 30 Co
486/2015, a 30 Co 305/2016, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 4.
2013, č. j. 9 C 66/2010-111, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 4.
2016, č.j. 9 C 66/2010-250, určil, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky,
každý jednou ideální polovinou, zahrady parc. č. 1560 o výměře 38 m2, vytvořené
geometrickým plánem Ing. Pavla Hrušky č.166-95/2012, v katastrálním území R. u
U. J. a obci R., zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště Kutná Hora (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost
nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně v obecné pariční lhůtě
náklady řízení ve výši 27 200 Kč (výrok II.). Státu nepřiznal náhradu nákladů
řízení ve výši 12 100 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 9 C 66/2010-226, určil,
že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 1560 – zahrada, o výměře 38 m2,
vytvořené geometrickým plánem Ing. Pavla Hrušky č.166-95/2012 pro rozdělení
pozemků, v katastrálním území R. u U. J. a obci R., zapsané u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora (výrok I.).
Žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě náklady
řízení ve výši 35 688,78 Kč (výrok II.) Státu nepřiznal náhradu nákladů řízení
ve výši 12 100 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání všech účastníků
rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 30 Co 414/2013-331, 30 Co 486/2015, a 30 Co
305/2016, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 4. 2013, č. j. 9 C
66/2010-111, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 4. 2016, č.j. 9 C
66/2010-250, změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalovaní jsou
podílovými spoluvlastníky, každý jednou ideální polovinou, zahrady parc. č.
1560 o výměře 38 m2, vytvořené geometrickým plánem Ing. Pavla Hrušky č.
166-95/2012, v katastrálním území R. u U. J. a obci R., zapsané u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora (výrok I.). Dále
ve výrocích I. a II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 7. 2015,
č. j. 9 C 66/2010-226 (výrok II.). Žalovaným uložil povinnost nahradit společně
a nerozdílně v obecné pariční lhůtě České republice – Okresnímu soudu v Kutné
Hoře náklady řízení státu ve výši 12 100 (výrok III.). Žalovaným dále uložil
povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k
rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 19 000 Kč (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní. Jeho přípustnost
vymezili odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a
konstatovali, že ji shledávají v nesprávném procesní postupu odvolacího soudu.
Uvedli současně, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena
otázka, zda veškeré dokazování potřebné pro rozhodnutí ve věci může provést až
odvolací soud v případě, že soud prvního stupně „neprovedl prakticky žádná
zjištění.“ Vysvětlili, že soudní řízení je v českém právním řádu konstruováno
jako dvoustupňové a odvolací soud by měl přistoupit ke zrušení prvostupňového
rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, pokud by měl
provádět k návrhům účastníků rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud
nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. V projednávané věci
odvolací soud však k tvrzenému vydržení vlastnického práva žalovanými provedl
rozsáhlé dokazování a žalovaní tak pozbyli možnosti domáhat se přezkumu
správnosti skutkových zjištění v řádném instančním postupu. Dále namítali, že
některá zjištění odvolacího soudu nejsou správná (počátek užívání sporného
pozemku žalovanými, absence přístupu na sporný pozemek z pozemku žalobkyně).
Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání žalovaných, jsou účastníkům
řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše
uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 31. 5. 2010 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené
rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu
patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem.
Dovolatelé žádají v projednávané věci odpověď na otázku mezí důkazní aktivity
odvolacího soudu v poměrech ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. Domnívají se, že
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu neměl odvolací soud doplňovat
dokazování sám a ve věci meritorně (v neprospěch žalovaných) rozhodnout, ale
napadené rozsudky soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Mají za to, že předestřená otázka procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu závisí, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
řešena.
Dovolání není přípustné, neboť otázkou procesního práva položenou žalovanými se
rozhodovací praxe dovolacího soudu již zabývala a postup odvolacího soudu nebyl
s judikatorními závěry Nejvyššího soudu v rozporu.
Podle § 213 odst. 1 až 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem,
jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování,
na jehož základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud
provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným
důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;
tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené
důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění
skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé
doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud
nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při
doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací
soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a
nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné
dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího
soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich
provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší a
věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011).
I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k
nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak
odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost
posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a
věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu
přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013). Ostatně samotné ustanovení § 213 odst. 4
o. s. ř. považuje judikatura dovolacího soudu za právní normu s relativně
neurčitou hypotézou, a bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu,
shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné
doplnění za rozsáhlé (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010).
Jestliže tedy odvolací soud postupoval ve shodě s ustanovením § 213 odst. 4 o.
s. ř., nemůže jeho postup zakládat porušení zásady dvojinstančnosti, kterou
akcentují dovolatelé. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21
Cdo 3820/2009, vysvětlil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského
soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému
soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího
řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s
poukazem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, jestliže mu
ustanovení § 213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz
provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle § 220 odst. 3 o. s.
ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud
neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování
neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského
soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelů) naplněno tehdy, je-li věc
posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek
nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17.
1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne
26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“ V
rozsudku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, Nejvyšší soud na tato
východiska navázal, když uvedl, že „dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou
občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná
pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za
cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení
právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení
řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském
soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení
jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by
se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim
stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s
§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., v němž se projevuje apelační systém, který v
odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho
zrušením.“
Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i
judikatura Ústavního soudu (tento právní názor je uveden například v usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01, jež je přístupné,
stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
V usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, pak Nejvyšší soud
souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního
řízení (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3820/2009, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně
zaručeným právem (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn.
III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II.
ÚS 2826/07). Navíc ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti
odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které
odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za
jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě
splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené
navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení
rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší.
Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to
nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto
důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za
účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010,
sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp.
zn. 25 Cdo 464/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 25
Cdo 84/2013).“
Žalovaní dále namítali nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu, pokud
šlo o počátek užívání sporného pozemku (uváděli, že jej udržovali již od
sedmdesátých let, avšak odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že jej
začali užívat až v polovině devadesátých let), a o absenci přístupu žalobkyně
na sporný pozemek. Z pohledu přípustnosti dovolání tyto námitky nemohou obstát.
Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková
zjištění učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich správnost či úplnost.
Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom
nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud.
Jelikož žalovaní napadli dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu bez výslovného
uvedení, že by směřovalo pouze proti některému z jeho výroků, zabýval se
dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o
nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti
akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky
ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek
přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje
pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaní v dovolání
nedostáli. Proto ani proti výrokům o nákladech řízení a o nákladech řízení
státu nemůže být dovolání přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu