USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobců a) P. R., narozeného XY, bytem v XY, b) Z. B., narozené XY,
bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v
Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo
osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu
v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 98/2018, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2019, č. j.
19 Co 870/2019-677, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. 4. 2019, č. j. 25 C 98/2018-538, nahradil projev vůle žalované uzavřít
se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku blíže specifikovaných
pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY a XY (dále „předmětné
pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok
I.). Dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle
žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku
konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, které jsou ve vlastnictví České
republiky, podle ustanovení § 11a zákona o půdě (výrok II.). Rovněž rozhodl o
povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve
výši 78.045,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve
smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě, neboť žalobce a) se stal na základě
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 10. 2008, č. j. 20 D
631/2008-68, výhradním dědicem veškerého majetku své matky jakožto původní
oprávněné osoby, přičemž dodatečné dědické řízení ohledně rozhodnutí
pozemkového úřadu, která nebyla předmětem dědického řízení, bylo zastaveno
pouze na základě sdělení žalované, že restituční nároky zůstavitelky byly již
vypořádány (v této souvislosti prvoinstanční soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, jenž je, stejně
jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a na žalobkyni b) byl
restituční nárok převeden darováním mezi osobami blízkými. Shledal, že žalobci
se domáhají vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální
restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o
půdě), přičemž dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům označil za
liknavý až svévolný (pro dlouhodobé neplnění povinnosti žalované vypořádat
nárok na vydání náhradních pozemků, nesprávné ocenění restitučního nároku
žalobců žalovanou a pro nedostatečnost veřejných nabídek), a tudíž konstatoval,
že restituční nárok žalobců lze uspokojit mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota žalobci vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví
státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného
restitučního nároku žalobců, nahradil rozhodnutím projev vůle žalované uzavřít
se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Toliko v části,
jíž se žalobci dožadovali převodu pozemků, jejichž vydání brání zákonem
stanovená překážka, nebylo žalobě soudem prvního stupně vyhověno. K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 19 Co 870/2019-677,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
a v části výroku II., kterou byla
zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o
bezúplatném převodu ve výroku uvedených pozemků v katastrálním území XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, potvrdil (výrok I.), v části výroku II. týkající se pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY,
změnil tak, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o
bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním
území XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a
zákona o půdě (výrok II.), a v části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba o
nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném
převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY,
XY a XY, a ve výroku III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolací soud, ztotožňuje se s úvahami soudu prvního stupně stran aktivní věcné
legitimace žalobců, liknavosti a svévole žalované a hodnoty nevydaných pozemků,
dospěl k odlišnému závěru ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v
katastrálním území XY, jichž se netýká nařízené předběžné opatření, a tudíž
vydání těchto pozemků žalobcům nebrání žádná zákonem stanovená překážka. Dále
korigoval úvahu soudu prvního stupně co do blíže specifikovaných pozemků v
katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY a XY, ve vztahu k nimž považoval
rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo
nedostatek důvodů. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti jeho výrokům I. a II.)
podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení
§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále „o. s. ř.“) spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, v existenci otázky dovolacím soudem dosud
neřešené, jakož i v potřebě dovolacím soudem vyřešenou právní otázku posoudit
jinak. Nesouhlasí s oceněním části odňatých pozemků jako pozemků stavebních,
neboť nalézací soudy vycházely z plánu Státní regulační komise z roku 1938,
jenž nebyl schválen Ministerstvem veřejných prací, přičemž s námitkami žalované
stran neplatnosti zmíněného plánu se soudy nižších stupňů nevypořádaly; nadto
dle názoru žalované nebylo v řízení prokázáno vykoupení odňatých pozemků za
účelem výstavby či následná bezprostřední realizace výstavby. Vyjadřuje též
přesvědčení, že ve vztahu k žalobcům se nemohla dopustit liknavého a svévolného
jednání, jelikož část nároku žalobců již byla uspokojena a navíc žalobci
žalovanou aktivně nežádali o přecenění jejich nároku před podáním žaloby. Dále
se domnívá, že se v dané věci měly aplikovat srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky
č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za
zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků,
ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“).
Má rovněž
za to, že pokud je s oprávněnou osobou uzavřena smlouva o převodu náhradních
pozemků a její restituční nárok tím je plně vypořádán, pak se musí oprávněná
osoba do tří let od uzavření smlouvy domáhat případného dalšího plnění, jinak
se její nárok na vydání náhradních pozemků či poskytnutí finanční náhrady
promlčí, což nastalo i v nyní projednávané věci. Brojí také proti postupu
odvolacího soudu, jímž nebylo vyhověno návrhu žalované na provedení důkazu
místním šetřením. Odvolacímu soudu vytýká i nesplnění poučovací povinnosti ve
smyslu ustanovení § 213b o. s. ř. ve vztahu k pozemkům
parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY. V neposlední řadě pak
namítá nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce a), neboť jednak soud nemůže
určovat jako předběžnou otázku okruh dědiců zůstavitele, a dále předmětem
dědění nemohly být restituční nároky, které již byly vypořádány, a o jejichž
přechodu ani nebylo v dědickém řízení rozhodnuto. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci v podrobném vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné a
nedůvodné. Neztotožnili se s námitkami dovolatelky týkajícími se charakteru
odňatých pozemků, liknavosti a svévole žalované, věcné správnosti znaleckého
posudku, aktivní věcné legitimace žalobce a) a promlčení žalovaného nároku. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. K vyjádření žalobců k dovolání učinila žalovaná repliku, v níž setrvala na
argumentaci uplatněné v dovolání, jež považuje za přípustné a důvodné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou
přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem
znovu posoudit odchylně. K námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce a) se sluší uvést, že
dědictví je představováno souhrnem všech práv a povinností způsobilých být
předmětem dědění, aniž by dědické nástupnictví k nim bylo závislé na vědomosti
dědice o tom, o jaká práva a povinnosti jde.
I když právní úprava dědického
práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá
mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a
rozhodnuto), podle ustanovení § 460 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů, platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. V
období od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědictví
pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého
majetku patřícího do dědictví (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2920/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné pod číslem 24/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Totožná koncepce
dědění se přitom uplatní i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019). Otázku aktivní legitimace
jediného dědice k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a jejíž nabytí
nebylo potvrzeno v dědickém řízení, již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne
27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000. Dospěl k závěru, podle něhož jediný
dědic zůstavitele je i před skončením řízení o dědictví legitimován k uplatnění
nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele. Nejvyšší soud
rovněž dovodil, že dědic má právo domáhat se vydání věci náležející do
pozůstalosti na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; to platí i v případě, že
dosud nebylo ukončeno řízení o projednání dědictví, případně řízení o
dodatečném projednání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009, a další v něm citovaná rozhodnutí). V posuzovaném případě se žalobce a) domáhá uspokojení restitučního nároku s
tvrzením, že tento nárok dosud nebyl zcela vypořádán v důsledku jeho
nesprávného ocenění žalovanou. Žalobce uplatnil majetkový nárok, který nebyl v
dědickém řízení přihlášen (resp. byl přihlášen v rámci řízení o dodatečném
projednání dědictví). Jestliže bylo zjištěno, že dědictví po zůstavitelce E. R. nabyl žalobce a) jako jediný dědic a řízení o dědictví bylo pravomocně skončeno
potvrzením jedinému dědici [žalobci a)], pak závěr odvolacího soudu nikterak
nekoliduje s výše řečeným, přičemž dovolací soud neshledal důvod posoudit tuto
otázku jinak. Otázka aktivní věcné legitimace totiž nezávisí na tom, zda
žalobce a) v dědickém řízení sporné pohledávky nabyl (ani na tom, zda je v
dědickém řízení přihlásil), nýbrž na tom, zda je jediným dědicem zůstavitelky. Závěr odvolacího soudu o této otázce tak s judikaturou dovolacího soudu nijak
nekoliduje a není žádného důvodu otázku věcné aktivní legitimace navázané na
výsledek dědického řízení řešit jinak. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
– srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný
pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č.
174/2007 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí,
stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v
závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované
(jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává
Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na
vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze
vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je
výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným
osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla
technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby
k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků
vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na
osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru –
odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových
zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního
posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující
se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky
libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a
zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 849/2018). Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobci
před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění restitučního
nároku) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a nemohou tak založit
přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného
způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu nadto není v posuzovaném případě nepřiměřené
zjištěným skutkovým okolnostem věci a zcela koresponduje shora citované
judikatuře, měl-li odvolací soud na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované
(jejího předchůdce) s uspokojením nároku žalobců (žalobci, respektive jejich
právní předchůdci, uplatnili restituční nárok, jenž dosud nebyl zcela
uspokojen, již v roce 1992; od roku 1998 požadovali vydání náhradních pozemků),
ale vzal-li v úvahu též další okolnosti případu (viz bod 11. odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud v bodě 13. odůvodnění
svého rozsudku odkazuje), jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup
žalované lze i ve věci nyní posuzované kvalifikovat jako liknavý. Odvolací soud
tudíž zcela v souladu s nastíněnou rozhodovací praxí dovodil, že následkem
liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat
dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání
konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícímu jejich restitučnímu
nároku. Závěr o liknavosti či svévoli žalované (jejího předchůdce) ohledně uspokojení
zbylé části nároku logicky nevylučuje ani zjištění, že v minulosti byl již
nárok oprávněných osob částečně uspokojen (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Rozhodnutí odvolacího soudu judikatuře dovolacího soudu neodporuje ani v
posouzení otázky výše restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných
pozemků. Nejvyšší soud se dlouhodobě kloní k názoru, že v případě, byly-li
odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, je na místě
oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012). K výtkám
dovolatelky ohledně podkladů, jež soudy vedly k závěru o stavebním charakteru
původně odňatých pozemků (zejména územně plánovací dokumentaci), pak lze
připomenout, že dovolací soud již dříve v řadě posuzovaných věcí aproboval
flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci
něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé
relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí
jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 9. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Na tomto místě je vhodné
poznamenat, že řečená judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel
vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska,
jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl
posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní
faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn.
28 Cdo 1964/2017, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-
li proto soudy v přítomné právní věci na základě v rozhodnutích specifikovaných
dokumentů (mimo jiné i dovolatelkou akcentovaného regulačního a zastavovacího
plánu z roku 1938), jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu
považovat za relevantní územně plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v
době přechodu předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro
stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, není
posouzení povahy nevydaných pozemků čeho vytknout. Úsudek akcentovaný soudem prvního i druhého stupně o tom, že původní pozemky
byly v nyní posuzované věci již se stavebním záměrem vykupovány, je pak svou
povahou skutkovým, a jeho přezkum ze strany dovolacího soudu je limitován,
neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž
ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS
538/16, bod 10. odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi
hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění
dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není). Namítá-li dále
dovolatelka neplatnost regulačního plánu, z něhož odvolací soud při přijetí
shora popsaného úsudku mimo jiné vycházel, opomíjí, že soudy jsou v civilním
soudním řízení oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen z hlediska toho, zda
se jedná o akty nicotné (nulitní), tedy o akty trpící vadami tak závažnými, že
se neuplatní presumpce jejich správnosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 9. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014). Odvolací soud se nikterak nezpronevěřil judikatuře Nejvyššího soudu, přihlížel-
li při řešení otázky aplikace srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ke skutkovým zjištěním o tom, že odňaté pozemky byly jako celek
určeny k pozdější výstavbě sídlišť v Praze, jež byla posléze nepochybně
napojena na veškeré inženýrské sítě, pročež zde pro aplikaci srážek ve smyslu
přílohy č. 7 uvedené vyhlášky zjevně nebylo místa. Zpochybňuje-li snad
dovolatelka svými námitkami samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého
posudku, jež byly předmětem tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost
hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou
skutkových zjištění (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 12. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze
dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); námitky, jež představují kritiku
skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují,
jak již bylo výše řečeno, způsobilý (od 1. 1. 2013 jediný) dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku
hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř. Sluší se pak připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků
(§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle
ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm
obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání,
logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Soudům
nižších stupňů přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při
hodnocení znaleckého posudku neřídily, jestliže zejména soud prvního stupně
(jehož závěry odvolací soud převzal) se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně
zabýval hodnocením znaleckého posudku a odůvodnil, proč vycházel z dovolatelkou
napadaného znaleckého posudku, přičemž z uvedeného je zjevné, že soud prvního
stupně (byť implicitně) považoval znalecký posudek za úplný, logický a souladný
s ostatními důkazy. Rozhodnutí odvolacího soudu není pak v kolizi ani s usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, na které dovolatelka poukázala,
neboť závěry zmíněné dovolacím soudem v důvodech odkazovaného rozhodnutí,
týkající se kvality tehdy podaného znaleckého posudku o ceně pozemků a jeho
hodnocení soudem, byly vysloveny v situaci, kdy se znalec otázkou
aplikovatelnosti příslušného ustanovení o snížení ceny dle přílohy č. 7
vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve zmíněném řízení vůbec nezabýval (na rozdíl od nyní
posuzované věci). Taktéž závěr odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo promlčeno není (a
žalobě lze tudíž vyhovět navzdory žalovanou vnesené námitce promlčení), ve
skutkových poměrech projednávané věci odpovídá ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu, z níž vyplývá, že samotný požadavek na „přecenění“ hodnoty
pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o
půdě, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4173/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo
595/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 2285/2019).
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo mezi
stranami sporné ocenění nároku oprávněných osob, nikoli samotný základ
restitučního nároku, je nepřiléhavá polemika dovolatelky o promlčitelnosti
práva na poskytnutí náhradního pozemku nebo finanční kompenzace. Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle
mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně
nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud totiž
konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá
povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se
adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat
s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006,
sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z
pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy
České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra
odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a
musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek
odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co
do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu
přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou
případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou
míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního
soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko
zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti
Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti
Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou
přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva
www.echr.coe.int). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997,
č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i
na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská
práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že odvolací soud, jenž na
odvolací námitky žalované reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu
prvního stupně, které požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají a v
rámci nichž je také patřičně reagováno na námitky uplatněné posléze v odvolání,
dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití
odpovědi implicitní, odůvodnit. Za daného stavu není rozhodnutí odvolacího
soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn.
28 Cdo
4118/2010, neboť uvedené rozhodnutí – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní
posuzované – je založeno na závěru, že soudy jsou povinny vypořádat se s
námitkami uplatněnými účastníky řízení způsobem odpovídajícím míře jejich
závažnosti. Přípustnost dovolání rovněž nezakládá výtka o neprovedení žalovanou
navrhovaného důkazu (místním šetřením) soudem prvního stupně, respektive soudem
odvolacím, ani námitka nesprávnosti postupu odvolacího soudu, jejíž podstatou
je argumentace o potřebě splnění poučovací povinnosti soudem ve smyslu
ustanovení § 213b o. s. ř. Uvedenými námitkami dovolatelka vystihuje tzv. jiné
vady řízení, které s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím
důvodem (tím je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné
právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze
tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
a tak tomu v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší
soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto
usnesení Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení
nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu
odvolacího
(§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu