U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
navrhovatele K. H., zastoupeného Mgr. Šárkou Niemczykovou, advokátkou, se
sídlem v Karviné, Svatováclavská 31/1, PSČ 733 01, za účasti 1) M. H., 2) J.
H., 3) Bytového družstva 639-642, Haškova, se sídlem v Karviné, Haškova 642/10,
PSČ 734 01, identifikační číslo osoby 28612531, 4) J. L., 5) G. L. a 6) Ing. J.
L., čtvrtý, pátý a šestý účastníci zastoupeni Mgr. René Gemmelem, advokátem, se
sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o určení členství v družstvu,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 143/2012, o dovolání Ing.
J. L. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2014, č. j. 8
Cmo 324/2014-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ing. J. L., je povinen zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů
dovolacího řízení 3.400,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám jeho zástupkyně.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. června 2014, č. j. 42 Cm
143/2012-178, určil, že F. H. byl ke dni své smrti (k 11. květnu 2012) členem
Bytového družstva 639-642, Haškova (dále jen „bytové družstvo“) s právem nájmu
ve výroku specifikovaného bytu (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky
II. až V.). K odvolání G. L., J. L. a Ing. J. L. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
usnesením potvrdil výroky I., III. a V. usnesení soudu prvního stupně (první
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Ing. J. L. napadl v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu dovoláním, které
Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť
nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou
splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Dovolatelem zpochybňovaný závěr soudů nižšího stupně, podle něhož k vydržení
práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „členský
podíl“) nedošlo, neboť oprávnění držitelé neměli členský podíl nepřetržitě v
držbě po dobu tří let, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Již v
usnesení ze dne 10. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2013, pod číslem 95, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého lze členský podíl vydržet jako věc
movitou (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012,
sp. zn. 29 Cdo 2398/2010, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 – na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Závěry, podle kterých se oprávněný držitel stává vlastníkem movité věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, do kteréžto doby se započte i doba, po
kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce, přípustnost dovolání v
projednávané věci nezakládají, neboť se podávají z výslovného znění § 134 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“). Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, podle níž domáhá-li se
navrhovatel určení, že ke dni své smrti byl jeho otec F. H. členem bytového
družstva, nemá na takovém určení naléhavý právní zájem (navrhovatel z něj
nemůže mít „žádný prospěch“), neboť k vydržení podílu došlo až poté, co F. H. zemřel. To, že lze žalovat o určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí členem
bytového družstva a nájemcem družstevního bytu, dovodil Nejvyšší soud v
usnesení ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 208/2005, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 103. Již v rozsudku ze dne
31. července 1997, sp. zn.
2 Cdon 223/96, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 6, ročník 98, pod číslem 47, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že v
řízení o určovací žalobě nejde o to, zda žalobce mohl mít podle hmotného práva
vliv na vznik napadeného právního úkonu, případně o to, zda se jej právní úkon
dotkl při svém vzniku, ale o to, jak se následné určení promítne do jeho
právních poměrů; přičemž mohlo-li by takové určení založit právně významný
následek v řízení o dědictví zůstavitele (subjektu neplatného úkonu), pak dopad
do právní sféry třetí osoby (dědice) vyloučit nelze. Dovolání konečně nečiní přípustným ani poslední z dovolatelem vznesených
námitek, jejímž prostřednictvím brojí proti závěru soudů nižších stupňů, že
členský podíl nelze nabýt od nevlastníka (toliko „na základě dobré víry“). Tento závěr je totiž v souladu s ustálenou judikaturou (obecně k otázce nabytí
od nevlastníka odvozeného toliko od dobré víry srov. např. rozsudek velkého
senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; přímo k otázce nabytí členského podílu v družstvu viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2080/2012, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2015, pod číslem 42, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 4863/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. prosince 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu