U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce Společenství vlastníků jednotek domu čp. 513 – 515 v Praze 8, S. ulice,
se sídlem v Praze 8, Svídnická 515/2, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby
26721457, zastoupeného JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9,
Vysočanská 548, PSČ 190 00, proti žalované S.K., zastoupené JUDr. Janem
Křečkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Náměstí Míru 15, PSČ 120 00, o
zaplacení 57.471,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 29 C 3/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. ledna 2012, č. j. 72 Co 577/2011-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobce
rozsudek ze dne 16. března 2011, č. j. 29 C 3/2010-79, jímž Obvodní soud pro
Prahu 8 zamítl žalobu na zaplacení částky 57.471,- Kč s příslušenstvím z titulu
neuhrazeného nájemného.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobci
nesvědčí aktivní věcná legitimace, neboť dotčená bytová jednotka je stále ve
vlastnictví Bytového družstva S. 513-515 v likvidaci, identifikační číslo osoby
25118277 (dále jen „bytové družstvo“).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti druhému výroku napadeného
rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, je
objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však důvody k
připuštění dovolání neshledal. Jádro dovolací argumentace spočívá v námitce, podle které je závěr odvolacího
soudu o tom, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je stále bytové družstvo,
„zcela chybný a ničím nepodložený“, neboť „samotný výpis z katastru nemovitostí
vypovídá o zcela jiné skutečnosti“. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 21. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo
305/98 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročník 2000, str. 142)
vysvětlil, že rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad
vlastnického práva k nemovitosti (§ 1 odst. l, § 2 odst. l zák. č. 265/1992
Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění
pozdějších předpisů) není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu,
kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit
otázku vlastnictví nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky kdo je
vlastníkem od stavu zapsaného v katastru. Možnost, že vlastníkem nemovitosti je
subjekt jiný, než který je v katastru zapsán, vyplývá z § 11 posledně
označeného zákona, který stanoví, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru
učiněného po l. lednu 1993 (účinnost zákona č. 265/1992 Sb.), je v dobré víře,
že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav
zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti (srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 3561/2009, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1242/2010, jež jsou veřejnosti
dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Důvod připustit dovolání k
opětovnému formulování téhož závěru Nejvyšší soud nevidí. Závěr, podle něhož bytové družstvo nesmí převést bytovou jednotku ve svém
vlastnictví, jejímž nájemcem je člen družstva, na jinou osobu než tohoto
nájemce, přičemž smlouva uzavřená v rozporu s tímto zákazem je neplatným
právním úkonem pro rozpor se zákonem podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, plyne zcela jednoznačně z ustanovení § 23 odst. 1 zákona
č.
72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, i ustálené judikatury; srov. např. rozsudek
velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010,
uveřejněný pod číslem 62/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
obdobně při výkladu § 22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1417/2010 a
judikaturu v něm citovanou (je-li důsledkem porušení povinnosti nabídnout
převod bytu nájemci podle § 22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů absolutní
neplatnost smlouvy o převodu bytové jednotky jiné osobě, je tím spíše absolutně
neplatná smlouva uzavřená v rozporu se zákazem podle § 23 odst. 1 téhož
zákona). Ani uvedený závěr tudíž napadené rozhodnutí zásadně právně významným
nečiní. Námitka, podle které žalovaná „neučinila žádné relevantní kroky k tomu, aby
mohlo dojít k převodu bytové předmětné jednotky do jejího vlastnictví“, pak
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá již proto, že není
způsobilá jakkoliv zvrátit závěr odvolacího soudu, podle něhož vlastníkem
sporné bytové jednotky je stále bytové družstvo, a žalobci tudíž nesvědčí
aktivní věcná legitimace k vedení sporu o nezaplacené nájemné. Omezení podle §
23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů se prosadí bez ohledu na to, zda člen
družstva o převod bytové jednotky požádal. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
žalované podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. září 2012
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu