29 Cdo 1164/2019-131
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Mgr. Radka Frkala, se sídlem v Brně, Příkop 838/6, PSČ 602 00, jako
insolvenčního správce dlužníka PozGeo, s. r. o., identifikační číslo osoby
27720071, zastoupeného JUDr. Františkem Frkalem, advokátem, se sídlem v Brně,
Příkop 838/6, PSČ 602 00, proti žalovanému České republice – České správě
sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 1292/25, PSČ 225 08,
identifikační číslo osoby 00006963, o zaplacení částky 114 513 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 369/2017,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
listopadu 2018, č. j. 91 Co 236/2018-112, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
listopadu 2018, č. j. 91 Co 236/2018-112, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje
proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje
proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
jeho zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 11. května 2018, č. j. 24 C 369/2017-77, Obvodní
soud pro Prahu 5:
[1] Uložil žalovanému (České republice – České správě sociálního
zabezpečení) zaplatit žalobci (Mgr. Radku Frkalovi, jako insolvenčnímu správci
dlužníka PozGeo, s. r. o.) částku 114 513 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % ročně za dobu od 1. ledna 2017 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci
rozsudku (bod I. výroku).
[2] Nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobce a žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví
označeným rozsudkem:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 20 313, 48 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho
advokáta (druhý výrok).
3. Soudy obou stupňů vyšly zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 7. října 2015, č. j. KSBR 39 INS 24295/2015-A-9,
Krajský soud v Brně (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na
majetek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. Účinky rozhodnutí o
úpadku a prohlášení konkursu nastaly 7. října 2015 v 9:57 hod. (okamžik
zveřejnění v insolvenčním rejstříku).
[2] Dne 7. října 2015 dlužník „zadal poštovní poukázkou A platbu ve výši
114 513 Kč jako odvody za zaměstnance ve prospěch žalovaného“. Platba byla
připsána na účet žalovaného dne 9. října 2015.
[3] Dne 8. srpna 2016 žalobce sepsal pohledávku za žalovaným ve výši 114
513 Kč do soupisu majetkové podstaty dlužníka.
[4] Žalobce opakovaně vyzýval žalovaného k úhradě pohledávky; naposledy
přípisem datovaným 24. listopadu 2016, v němž mu stanovil lhůtu k plnění do
konce roku 2016.
[5] Přípisem datovaným 29. prosince 2016 žalovaný žalobci sdělil, že
„nemůže tuto částku převést na účet majetkové podstaty dlužníka“, když na
základě výzvy žalobce vzal svou přihlášku pohledávky zpět ve výši 114 513 Kč a
v této výši nebyla pohledávka předmětem přezkumu.
4. Odvolací soud – odkazuje na § 235 a § 246 odst. 1, 2 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – shodně
se soudem prvního stupně uzavřel, že platba učiněná dlužníkem v době po
prohlášení konkursu na jeho majetek je neúčinným jednáním dle § 246 odst. 2
insolvenčního zákona. Námitku žalovaného, že žalobce měl podat odpůrčí žalobu,
vyhodnotil jako nedůvodnou. S poukazem na novelu insolvenčního zákona
provedenou zákonem č. 294/2013 Sb., účinným od 1. ledna 2014, dále odvolací
soud uvedl, že neúčinnost úkonů, které dlužník učinil po prohlášení konkursu na
jeho majetek, nastává ze zákona (ex lege), a tedy není založena až rozhodnutím
soudu.
5. Výslovně proti celému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, dále právní otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla
vyřešena a též právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §
241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
v celém rozsahu zrušil.
6. Dovolatel především namítá, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný
soud. Přitom zdůrazňuje, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11.
října 2017, č. j. Ncp 853/2017-15, nebyly přípustné opravné prostředky. Dále
odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, že žalobce vyzval žalovaného k
částečnému zpětvzetí jeho přihlášené pohledávky. Touto výzvou žalobce osvědčil,
že platbu pojistného provedenou dlužníkem ve výši 114 513 Kč nečiní spornou a
nepovažuje úkon dlužníka za neúčinný. Proto žalovaný platbu zaúčtoval na konto
dlužníka jako plátce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti. Podle dovolatele žalobce nevyzval žalovaného „k vrácení
neoprávněné platby v důsledku neúčinného právního úkonu dlužníka do majetkové
podstaty, ale vyzval ho k zápočtu této platby k evidovaným pohledávkám a k
úkonu částečného zpětvzetí“.
7. Dovolatel dále namítá, že pohledávka ve výši 114 513 Kč „nevznikla
pouhým úkonem zápisu finanční částky do majetkové podstaty, ale až kvalifikací
této částky v řízení o odpůrčí žalobě“. Závěrem cituje § 83, § 231 odst. 1, 2,
§ 235 odst. 1, 2 a § 239 odst. 1, 3 a 4 insolvenčního zákona a shrnuje, že
neúčinnost a neplatnost právních úkonů nenastává automaticky ze zákona.
Neúčinnost konkrétního právního úkonu dlužníka může založit pouze příslušný
insolvenční soud rozhodnutím o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. To se v
daném případě nestalo. Dodává, že lhůta k podání odpůrčí žaloby žalobci
uplynula nejpozději 7. října 2016.
8. Žalobce ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně
správné. Navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné nebo zamítnout jako
nedůvodné.
9. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (21. listopadu
2018) je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění
(srov. bod 2., článek II, část první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony).
10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
11. K dovolání proti nákladovým výrokům.
12. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům
(prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně o nákladech řízení v bodě II. výroku, a druhému výroku, jímž
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) odmítl podle § 243c odst.
1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
13. K dovolání proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí ve věci
samé.
14. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro
daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené otázky
výkladu § 246 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde o věc dosud neřešenou.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
17. Pro řešení dovolatelem předložené otázky jsou podstatná (dovolatelem
nezpochybněná) zjištění, podle nichž insolvenční soud usnesením ze dne 7. října
2015 prohlásil konkurs na majetek dlužníka (s účinky téhož dne), a dále
zjištění, že dne 7. října 2015 dlužník učinil ve prospěch dovolatele platbu ve
výši 114 513 Kč z titulu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti.
18. Ve skutkové rovině (i v návaznosti na dovolatelem v řízení
popisované okolnosti částečného zpětvzetí přihlášky jeho pohledávky u dílčí
pohledávky č. 1) přitom není pochyb o tom, že dlužník hradil částkou 114 513 Kč
dluh (za své zaměstnance) na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti vzniklý (coby pohledávka splatná 2. října 2014)
již před zahájením insolvenčního řízení (insolvenční řízení bylo zahájeno 29.
září 2015).
19. S přihlédnutím k době uskutečnění předmětné platby a k datu vydání
napadeného rozhodnutí se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení
insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení § 36 insolvenčního zákona insolvenční správce je povinen při
výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout
veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli
uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při
výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob (odstavec
1).
Z ustanovení § 235 insolvenčního zákona plyne, že neúčinnými jsou právní úkony,
kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé
věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí
(odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento
zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního
soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým
právním úkonům, není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2).
Dle ustanovení § 246 insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na
insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon
práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou
podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s
akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a
jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel,
zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových
povinností (odstavec 1). Právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil
poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního
správce, jsou proti jeho věřitelům neúčinné ze zákona; § 235 odst. 2 se
nepoužije (odstavec 2). Nakládal-li dlužník s majetkovou podstatou v den, kdy
se rozhodnutí o úpadku stalo účinným, má se v pochybnostech za to, že tak
učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na
insolvenčního správce, pokud tento zákon nestanoví jinak (odstavec 3).
20. Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura ohledně účinků
prohlášení konkursu je ustálena v těchto závěrech:
1/ Účinky prohlášení konkursu nastávají erga omnes (vůči všem osobám) okamžikem
(dnem, hodinou a minutou) zveřejnění v insolvenčním rejstříku (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 4564/2015;
viz i § 245 odst. 1 insolvenčního zákona).
2/ Mezi účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka patří i to, že oprávnění
nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které
přísluší dlužníku, jestliže souvisí s majetkovou podstatou, přechází na
insolvenčního správce (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013,
uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
3/ Oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (dispoziční oprávnění) přechází na
insolvenčního správce okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v
insolvenčním rejstříku (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. března
2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013).
21. V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že okamžikem
zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka v insolvenčním
rejstříku (7. října 2015) přešlo na žalobce jako insolvenčního správce
oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění
povinností příslušejících dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou (§ 246
odst. 1 insolvenčního zákona).
22. Zbývá tak posoudit, zda neúčinnosti právního jednání, které učinil
dlužník v době po prohlášení konkursu na jeho majetek, se lze dovolat pouze
cestou podané odpůrčí žaloby (jak tvrdí dovolatel).
23. Již v rozsudku ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 148/2019,
Nejvyšší soud uvedl, že závěr, že následek předjímaný ustanovením § 246 odst. 2
insolvenčního zákona se může prosadit až pro právní jednání, která dlužník
učinil po prohlášení konkursu na jeho majetek, je závěrem triviálním (plynoucím
z jednoznačné dikce předmětného ustanovení).
24. S přihlédnutím k dikci § 246 odst. 2 insolvenčního zákona pak
Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že vyloučení aplikace § 235 odst. 2
insolvenčního zákona pro poměry zákonné neúčinnosti právních jednání dlužníka
učiněných po prohlášení konkursu na majetek dlužníka znamená vyloučení potřeby
prosazovat tuto neúčinnost odpůrčí žalobou v incidenčním sporu vedeném podle §
159 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona. Tomu ostatně odpovídá i důvodová
zpráva k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích,
ve znění pozdějších předpisů, a kterým byla dikce § 246 insolvenčního zákona s
účinností od 1. ledna 2014 upravena do podoby citované výše (tak, že na konci
textu odstavce 2 byla doplněna slova „ze zákona; § 235 odst. 2 se nepoužije“).
Ve zvláštní části této důvodové zprávy [K bodům 135 až 145 (§ 246, § 248, §
251, § 253, § 254, § 256 a § 258)] se na dané téma uvádí:
„Změna § 246 odst. 2 insolvenčního zákona navazuje na změny promítnuté v textu
§ 235 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. důvodovou zprávu tamtéž). Výjimka z
povinnosti řešit neúčinnost vyvolanou porušením pravidla obsaženého v § 246
odst. 2 insolvenčního zákona odpůrčí žalobou [jež povede k tomu, že navrácení
majetku do majetkové podstaty se bude řešit jednodušeji (soupisem) a dotčený
subjekt se bude bránit vylučovací žalobou] má své opodstatnění vzhledem k
situaci, která je důvodem pro vyslovení neúčinnosti [dlužník je v konkursu a
tento veřejně dostupný (přes insolvenční rejstřík) údaj] by měl každého, kdo je
dbalý svých práv, vést k tomu, aby právní úkony týkající se majetkové podstaty
nesjednával s dlužníkem. Nutit insolvenčního správce k podání odpůrčí žaloby i
v této situaci, kdy jde o neúčinnost očividnou, by bylo neúčelné a mohlo by
vést k záměrnému šantročení majetku dlužníkem.“
25. K tomu, co bylo citováno z důvodové zprávy, lze doplnit, že tam, kde
nelze újmu způsobenou na majetkové podstatě neúčinným právním jednáním dlužníka
napravit pouhým soupisem majetku do majetkové podstaty dlužníka (což je situace
typická tehdy, spočívá-li neúčinné právní jednání v tom, že dlužník peněžními
prostředky náležejícími do majetkové podstaty hradí své dluhy bez respektu k
pravidlům, jimiž se pro dané insolvenční řízení řídí upokojování pohledávek
věřitelů dlužníka vzniklých před rozhodnutím o úpadku dlužníka), má (musí mít)
postup, jímž se insolvenční správce dlužníka domáhá navrácení takto ušlých
peněžních prostředků do majetkové podstaty dlužníka, podobu žaloby na plnění
(na zaplacení předmětné částky do majetkové podstaty dlužníka), směřující vůči
osobě, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo která z něho měla
prospěch (zde dovolatel coby příjemce platby). O incidenční spor dle § 159
odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona v takovém případě nejde.
26. Další námitky dovolatele se míjejí s důvody, na nichž spočívá právní
posouzení věci odvolacím soudem. Na řešení dovolatelem předestřených otázek
vzniku pohledávky, významu přípisu žalobce ze dne 12. ledna 2016 a důsledků
zpětvzetí přihlášky pohledávky ve výši žalované částky napadené rozhodnutí
nespočívá, když odvolací soud uzavřel, že nebylo nutné podávat odpůrčí žalobu,
neboť jednání dlužníka (platba učiněná 7. října 2015) je právně neúčinné dle §
246 odst. 2 insolvenčního zákona přímo ze zákona, a že není žádoucí, aby
dlužník činil úkony v rámci dispozice s majetkovou podstatou poté, co zjistí,
že bylo rozhodnuto o řešení jeho úpadku konkursem, pokud nejde o úkony nezbytně
nutné k odvrácení vzniku škody nebo jiné újmy (viz odstavec 10. napadeného
rozsudku).
27. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti
též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Potud dovolatel namítal, že ve věci rozhodl věcně
nepříslušný soud. V dané věci Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. října
2017, č. j. Ncp 853/2017-15, určil věcně příslušným soudem k projednání a
rozhodnutí věci v prvním stupni okresní soud. Proto otázka věcné příslušnosti
již nemohla (nemůže) být znovu úspěšně nastolena (srov. § 104a odst. 7 o. s. ř.
a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo
4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Řízení tedy netrpí dovolatelem vytýkanou vadou. Ostatně, jak
rozebráno výše, o žádný incidenční spor ani nešlo.
28. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je ve výsledku správné, Nejvyšší
soud dovolání žalovaného proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku, zamítl jako nedůvodné
podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
29. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §
243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání
žalovaného bylo zčásti odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, proto žalovanému
vznikla povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 5. dubna 2019) z tarifní hodnoty 114 513 Kč, která
podle § 7 bodu 5. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), v platném znění, činí 5 700 Kč, a z náhrady hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem jde o částku 6
000 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta (§
149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu