MSPH 90 INS XY
190 ICm XY
29 ICdo 148/2019-111
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Horizont ISPL v. o. s., se sídlem v Ostravě - Heřmanicích, Koněvova
177/61, PSČ 713 00, identifikační číslo osoby 28599373, jako insolvenčního
správce dlužníka SKEX a. s., zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou,
advokátkou, se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, PSČ 702 00, proti žalovanému B.
K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou,
se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm XY, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka SKEX a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1683/41,
PSČ 113 32, identifikační číslo osoby 28209036, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 11. dubna 2019, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS
XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2019, č. j. 190 ICm XY, 101
VSPH XY (MSPH 90 INS XY), a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. května
2018, č. j. 190 ICm XY, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 30. května 2018, č. j. 190 ICm XY, Městský soud v Praze
(dále též jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Horizont ISPL v. o. s., jako insolvenční
správce dlužníka SKEX a. s.) domáhal vůči žalovanému (B. K.) určení, že úhrada
mzdových nároků žalovaného z pracovního poměru u dlužníka provedená 25. května
2014 a 3. června 2014 v celkové výši 178.374 Kč je neúčinným „právním
úkonem“ (bod I. výroku) a vydání peněžité náhrady ve výši 178.374 Kč do
majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od
právní moci rozhodnutí částku 16.456 Kč (bod III. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 5, § 111, § 169 odst. 1 písm. a/, § 234, § 235, § 241 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení § 1 písm. a/ a § 19
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“) – dospěl po
provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[3] Šlo o závazek vzniklý před zahájením insolvenčního řízení, jenž byl dlužník
poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, oprávněn
plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem (§ 111 odst. 1 insolvenčního zákona). S přihlédnutím k ustanovení § 111 odst. 2
insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 169 odst. 1 písm. a/
insolvenčního zákona, pak jde o pohledávku, na kterou se nevztahuje omezení
dispozičních oprávnění dlužníka, a to ani s přihlédnutím k ustanovení § 5
insolvenčního zákona. Práva žalovaného nabytá v dobré víře (byť po zahájení
insolvenčního řízení) totiž nemají být omezována. To, že žalovaný přijal v
dobré víře dlužné mzdové nároky (včetně úroků z prodlení a nákladů právního
zastoupení) nebylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. Je
pochopitelný i přístup dlužníka, který se snažil vypořádat přednostně mzdové
nároky těch věřitelů, kteří na něj podali insolvenční návrh, aby tak již
potřetí dosáhl zastavení insolvenčního řízení a mohl tak pokračovat v podnikání
a uspokojit i pracovněprávní nároky ostatních zaměstnanců. [4] Nešlo o zvýhodňující právní úkon ve smyslu ustanovení § 241 insolvenčního
zákona ani o úmyslně zkracující právní úkon dle § 242 insolvenčního zákona;
nešlo rovněž o právní úkony, které dlužník učinil (dle § 111 odst. 3
insolvenčního zákona) v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků
spojenými se zahájením insolvenčního řízení. [5] V návaznosti na ustanovení § 234 insolvenčního zákona insolvenční soud též
dovodil, že jak pracovní smlouva, tak na jejím základě poskytnuté plnění dlužné
mzdy jsou přitom platnými právními úkony; přihlédl rovněž k zvláštní ochraně
zaměstnance ve smyslu ustanovení § 1 písm. a/ a § 19 zák. práce (v rozhodném
znění). [6] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2019, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3
dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč (druhý výrok). [7] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 5, § 111, § 169 odst. 1 písm. a/ a
§ 246 odst. 2 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného
rozhodnutí k následujícím závěrům:
[8] Otázkou, zda sporné plnění lze podřadit neúčinným právním úkonům ve smyslu
ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona, se insolvenční soud zabýval
nadbytečně, jelikož tato úprava se týká právních úkonů, které dlužník učinil
před zahájením insolvenčního řízení. Sporné plnění však dlužník poskytl
žalovanému po zahájení insolvenčního řízení, neúčinnost takového úkonu dlužníka
lze proto posuzovat výlučně podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona. [9] Vše, co je uvedeno v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, představuje
omezení dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou po zahájení insolvenčního
řízení, přičemž toto omezení se nevztahuje (vzhledem k § 169 odst. 1 písm. a/
insolvenčního zákona) na uspokojování pracovněprávních pohledávek zaměstnanců
nebo bývalých zaměstnanců dlužníka, které vznikly před zahájením insolvenčního
řízení. Tento závěr přitom platí pouze tehdy, poskytl-li dlužník sporné plnění
žalovanému sice po „rozhodnutí o zahájení řízení“, ale ještě předtím, než
insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka (což je i tento případ). Neúčinnost dlužníkova plnění proto nelze dovozovat z § 246 odst. 2
insolvenčního zákona. [10] Do prohlášení konkursu je osobou s dispozičními oprávněními dlužník, jenž
proto do té doby může i plnit závazky z pracovněprávních vztahů vůči svým (i
bývalým) zaměstnancům. V tomto stadiu insolvenčního řízení neukládá insolvenční
zákon dlužníku povinnost uspokojovat dlužné mzdové nároky všech svých
zaměstnanců poměrně (nestačí-li jeho majetek na úhradu všech pohledávek v celé
výši). Takovou zásadu upravuje pouze ustanovení § 305 odst. 2 insolvenčního
zákona pro výkon funkce insolvenčního správce. Z insolvenčního zákona nelze
dovodit, že by zaměstnanci dlužníka byli povinni v době, kdy přijímají dlužné
mzdové nároky od svého (byť bývalého) zaměstnavatele, znát a vědět, že výtěžek
zpeněžení majetkové podstaty bude nižší (takže nebude stačit k poměrnému
uspokojení mzdových nároků všech zaměstnanců dlužníka). [11] Pracovněprávní vztahy upravuje výlučně zákoník práce, z nějž nevyplývá
povinnost zaměstnance zkoumat při výplatě mzdy, zda zaměstnavatel má dostatek
finančních prostředků k úhradě mezd ostatních zaměstnanců. To neplyne ani z
ustanovení § 301 nebo § 302 zák. práce, nehledě k tomu, že žalovaný v době
přijetí sporného plnění již nebyl zaměstnancem dlužníka (jeho pracovní poměr
skončil k 6. lednu 2014, přičemž důvodem byla právě nevyplacená mzda za říjen
2013). Na mzdové nároky žalovaného vůči dlužníku jako bývalému zaměstnavateli
tak nelze aplikovat zásady insolvenčního řízení uvedené v ustanovení § 5
insolvenčního zákona. Nelze rovněž z ničeho dovodit, že žalovaný nenabyl mzdový
nárok v dobré víře, že mu mzda náleží po právu.
Nedostatek dobré víry nelze
dovozovat z toho, že jako bývalý vedoucí zaměstnanec dlužníka mohl vědět, že
dlužník nemá dostatek majetku na uspokojení mzdových nároků svých zaměstnanců. [12] Možnost aplikovat na otázky dobré víry ustanovení § 6 až § 8 o. z. odvolací soud vyloučil, neboť občanský zákoník není vůči zákoníku práce v
poměru subsidiarity. Zákoník práce je vůči občanskému zákoníku v poměru
speciality, takže neúčinnost sporného plnění z hlediska ustanovení § 111
insolvenčního zákona lze posuzovat výlučně podle zákoníku práce. [13] Ze skutkových zjištění pak neplyne nic, co by mohlo vést k závěru o
absolutní neplatnosti zkoumaného právního úkonu nebo k závěru o neplatnosti
pracovní smlouvy nebo platového výměru.
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny. Konkrétně dovolatel překládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto
otázky:
1/ Je dlužník po zahájení insolvenčního řízení oprávněn uspokojit
pracovněprávní nároky jen některých svých zaměstnanců, a to v situaci, kdy je v
úpadku a má další závazky z titulu pracovněprávních nároků i vůči dalším
zaměstnancům? 2/ Je dlužník případně povinen po zahájení insolvenčního řízení pracovněprávní
nároky svých zaměstnanců uspokojit vůči všem zaměstnancům, a to poměrně? 4/ Lze použít § 5 insolvenčního zákona i na věřitele pohledávek
pracovněprávních, tedy pohledávek postavených na roveň pohledávkám za
podstatou? 5/ Zvýhodnil dlužník některé své zaměstnance na úkor jiných tím, že uspokojil
pouze některé z pracovněprávních nároků zaměstnanců a lze takové jednání
považovat za učiněné v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona? [15] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení. [16] V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným
otázkám následovně:
[17] Zaměstnanci dlužníka mají obecně v insolvenčním řízení zvláštní postavení,
které souvisí především se zvláštním režimem uplatnění pracovněprávních nároků
a jejich uspokojování v průběhu celého insolvenčního řízení. Toto výsadní
postavení však musí náležet všem zaměstnancům dlužníka, nikoliv pouze těm, o
kterých se tak dlužník rozhodne, protože to je pro něj výhodné. Na zásadách
insolvenčního řízení formulovaných v ustanovení § 5 insolvenčního zákona (srov. zejména písmeno b/ uvedeného ustanovení) je nutné trvat. Dovolatel proto
nesouhlasí s názorem, že na mzdové nároky bývalého zaměstnance dlužníka
(žalovaného) tyto zásady nelze aplikovat. [18] Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že v dané věci
nelze použít ustanovení § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, a že žalovaný byl
při přijetí plnění v dobré víře. [19] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). [20] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když
pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v řešení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v
rozporu s později přijatou judikaturou Nejvyššího soudu (dále označenou). [21] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[22] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [23] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení jsou rozhodná zejména následující zjištění (z nichž oba
soudy vyšly):
1/ Žalovaný byl u dlužníka zaměstnán jako finanční analytik na základě pracovní
smlouvy ze dne 12. června 2012, přičemž na základě platového výměru z 27. června 2013 mu za tuto práci náležela mzda ve výši 70.000 Kč měsíčně. 2/ Pracovní poměr u dlužníka ukončil žalovaný 6. ledna 2014 okamžitým zrušením
dle § 56 odst. 1 písm. b/ zák. práce pro nevyplacení mzdy za říjen 2013. 3/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 6. ledna 2014
insolvenčním návrhem věřitele M. H.; vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení
insolvenčního řízení, zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku téhož
dne. 4/ Pohledávka žalovaného z titulu dlužníkem neuhrazených mzdových nároků
žalovaného činila k 11. března 2014 274.172 Kč. Část této pohledávky (112.956
Kč) uhradil žalovanému uvedeného dne za dlužníka Úřad práce. 5/ Částku 178.374 Kč, představovanou zbytkem neuhrazených mzdových nároků
žalovaného, sankčními úroky z prodlení a náklady spojenými s vymáháním
pohledávky (náklady právního zastoupení žalovaného), uhradil dlužník žalovanému
ve dvou splátkách 25. května 2014 a 3. června 2014. 6/ Usnesením ze dne 20. května 2015 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož
dne) insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka. 7/ Usnesením ze dne 13. srpna 2015 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne
14. srpna 2015) potvrdil insolvenční soud usnesení schůze věřitelů, jímž byl
insolvenčním správcem dlužníka ustanoven žalobce. 8/ Usnesením ze dne 14. srpna 2015 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož
dne) prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka. [24] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona a zákoníku práce:
§ 1 (insolvenčního zákona)
Předmět úpravy
Tento zákon upravuje
a/ řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze
stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám
dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně
poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů,
(…)
§ 5 (insolvenčního zákona)
Zásady insolvenčního řízení
Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:
a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl
nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého,
hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;
b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné
postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;
(…)
d/ věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich
pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.
Nakládání s majetkovou podstatou
§ 111 (insolvenčního zákona)
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od
okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud
by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku
anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za
podmínek stanovených tímto zákonem. (2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností
stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci
obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací
povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1
nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a
pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v
termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné. (3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v
důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči
věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal
souhlas insolvenčního soudu. § 169 (insolvenčního zákona)
Pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou
(1) Pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou
a/ pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně
některých z nich nestanoví jinak,
(…)
(2) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za
majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku. § 246 (insolvenčního zákona)
(1) Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s
majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší
dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává
zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty,
rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým
zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení
účetnictví a plnění daňových povinností. (2) Právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil poté, co oprávnění
nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti
jeho věřitelům neúčinné ze zákona; § 235 odst. 2 se nepoužije. (…)
§ 331 (zák. práce)
Vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci
požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat,
že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne
jejich výplaty. [25] Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení
insolvenčního zákona a zákoníku práce již v době zahájení insolvenčního řízení
na majetek dlužníka (6. ledna 2014) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala
změn.
[26] Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že postrádá zdůvodnění (opodstatnění)
toho, proč u právního jednání dlužníka uskutečněného v době od 1. ledna 2014
oba soudy nadále používají (což se u insolvenčního soudu promítlo i ve výrokové
části jeho rozsudku) pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Zákon č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. §
545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období
interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 a v § 246 odst. 2
insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci
obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna
2019, sen. zn. 29 ICdo 176/2017 [který je (stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího
soudu]. Z téže příčiny je nesprávné používat při zkoumání právních jednání
dlužníka uskutečněných v době od 1. ledna 2014 v režimu § 111 insolvenčního
zákona slovní spojení „provoz podniku“ (správně má jít o „provoz závodu“). Při
absenci argumentace pro jiný závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této
věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014. [27] Dále Nejvyšší soud uvádí, že závěru odvolacího soudu, že v dané věci nelze
použít ustanovení § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, oponuje dovolatel jeho
prostým popřením (vyjádřením nesouhlasu), bez jakékoli další argumentace. Nejvyšší soud proto (bez potřeby reagovat na argumentaci, kterou dovolání
neobsahuje) potud pouze uvádí, že závěr, že následek předjímaný ustanovením §
246 odst. 2 insolvenčního zákona se může prosadit až pro právní jednání, která
dlužník učinil po prohlášení konkursu na jeho majetek (v dané věci od 14. srpna
2015), je závěrem triviálním (plynoucím z jednoznačné dikce předmětného
ustanovení). Dovolání v tomto rozsahu zjevně není důvodné. [28] K výkladu právních jednání, která dlužník činí po zahájení insolvenčního
řízení v režimu § 111 (tedy ve smyslu § 97 odst. 1 části věty za středníkem
insolvenčního zákona ode dne, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému
soudu) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení
spojené (tedy ve smyslu § 109 odst. 4 insolvenčního zákona od okamžiku, kdy
insolvenční soud zveřejnil vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního
řízení, v insolvenčním rejstříku), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
již vyjádřil. Učinil tak především v typově shodném incidenčním sporu téhož
insolvenčního dlužníka (týkajícím se neúčinnosti právních jednání, jimiž
dlužník uspokojil v režimu § 111 insolvenčního zákona mzdové nároky jiných
svých zaměstnanců) v rozsudku ze dne 29. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 68/2018.
Se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí, jakož i se závěry rozhodnutí, na něž
je v dotčených souvislostech odkazováno v posledně označeném rozsudku, se
Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech dané věci, v podrobnostech na ně
odkazuje, a pro tuto věc na jejich základě činí následující závěry:
[29] O uspokojení jen některého z věřitelů, jehož pohledávka není pohledávkou
za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona), ani pohledávkou
postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního
zákona), platí, že lze-li odporovat právnímu jednání, jímž dlužník v době před
zahájením insolvenčního řízení zvýhodní některého ze svých věřitelů, je nutno
stejné právní jednání, učiněné dlužníkem (dokonce až) poté, kdy nastaly účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení (v němž posléze bylo rozhodnuto o
úpadku dlužníka), považovat za právní jednání neúčinné ve smyslu § 111 odst. 3
insolvenčního zákona. Tento závěr je odrazem zásady poměrného uspokojení
věřitelů, která je (coby jedna ze základních zásad insolvenčního řízení) obecně
formulována již v § 1 insolvenčního zákona a která se projevuje též zákazem
zvýhodnění některého z věřitelů formulovaným v § 5 písm. a/ insolvenčního
zákona. [30] Ustanovení § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona pak pro dobu od
okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (srov. §
109 odst. 4 insolvenčního zákona), omezuje dlužníka i potud, že peněžité
závazky (dluhy) vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je oprávněn plnit
jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (tedy jen tehdy, když to
insolvenční zákon dovolí). Z ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona pak
plyne, že insolvenční zákon vymezil dva okruhy pohledávek, které mohou být
dlužníkem hrazeny po zahájení insolvenčního řízení:
1/ pohledávky, jejichž úhrada je nutná (ke splnění povinností stanovených
zvláštními právními předpisy, k provozování závodu v rámci obvyklého
hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti
a ke splnění procesních sankcí) [věta první],
a
2/ pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jim na roveň postavené
(věta druhá). [31] Z pohledávek, jejichž úhrada je „nutná“, je dlužník oprávněn hradit jen
ty, jejichž úhrada naplní hypotézu dané normy tím, že půjde:
1/ o úhradu nutnou ke splnění povinností stanovených zvláštními právními
předpisy, nebo
2/ o úhradu nutnou k zajištění provozování závodu v rámci obvyklého
hospodaření, nebo
3/ o úhradu nutnou k odvrácení hrozící škody, nebo
4/ o úhradu nutnou k plnění zákonné vyživovací povinnosti, anebo
5/ o úhradu nutnou ke splnění procesních sankcí. [32] Podmínka „nutnosti“ znamená existenci zřetelné příčinné souvislosti mezi
provedenou úhradou a účelem úhradou sledovaným a insolvenčním zákonem
předjímaným (bez provedené úhrady by nastal následek, jemuž má úhrada bránit). Insolvenční zákon tedy v tomto případě předpokládá selektivní hrazení jen
některých z pohledávek stejného druhu.
[33] Obecná možnost hradit pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim
na roveň postavené i po zahájení insolvenčního řízení je logickým důsledkem
jejich zákonem preferovaného postavení (k tomu srov. zejména § 203, § 305 odst. 1, § 348 odst. 1 písm. e/ a § 398 insolvenčního zákona). Jde o typovou
preferenci všech pohledávek tohoto pořadí oproti pohledávkám horšího pořadí,
zejména oproti pohledávkám přihlašovaným do insolvenčního řízení. Přitom
pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se vyznačují
(oproti pohledávkám za majetkovou podstatou) i tím, že může jít o pohledávky,
které vznikly před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Přímo z
pravidla vyjádřeného v ustanovení § 111 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona
přitom plyne, že možnost uspokojování těchto pohledávek dlužníkem je (i před
rozhodnutím o úpadku dlužníka) navázána na stav majetkové podstaty. Přitom i
předmětné ustanovení musí být vykládáno v souladu se základními zásadami
insolvenčního řízení (srov. zejména § 5 insolvenčního zákona). Určuje-li
ustanovení § 5 písm. b/ insolvenčního zákona, že věřitelé, kteří mají podle
tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení
rovné možnosti, a požaduje-li ustanovení § 5 písm. a/ insolvenčního zákona, aby
insolvenční řízení bylo vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě
poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, pak odtud také plyne zákaz nerovného
zacházení dlužníka s těmi věřiteli, kteří mají ohledně svých pohledávek
postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle insolvenčního
zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení. [34] Jde-li o srovnatelné pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců (§
169 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), pak ustanovení § 111 odst. 2 věty
druhé insolvenčního zákona není a nemůže být oporou (záštitou) pro takové
právní jednání, jímž dlužník např. uhradí v plném rozsahu jen pohledávky těch
zaměstnanců, kteří vůči němu podnikli právní kroky např. proto, aby se jich
„zbavil“ coby insolvenčních navrhovatelů. [35] V rámci té množiny preferovaných pohledávek, kterou tvoří pracovněprávní
pohledávky dlužníkových zaměstnanců, se prostřednictvím ustanovení § 1 písm. a/
a § 5 písm. b/ insolvenčního zákona má prosadit zásada poměrného uspokojení
věřitelů pohledávek téhož pořadí a dlužník je (stále) omezen nemožností
zvýhodňovat některé věřitele těchto pohledávek na úkor jiných věřitelů v
zásadně stejném nebo obdobném postavení. [36] Z výše provedeného výkladu ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona
přitom plyne, že nerovné zacházení s věřiteli pracovněprávních pohledávek
zásadně stejného nebo obdobného postavení poté, kdy nastanou účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, může dlužník ospravedlnit jen tím, že prokáže
(nad rámec § 111 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona), že úhrada příslušné
pohledávky byla „nutná“ ve smyslu § 111 odst. 2 věty první insolvenčního
zákona.
Přitom je zjevné, že takový průkaz bude poměrně obtížný u
pracovněprávních pohledávek, s jejichž úhradou byl dlužník ke dni zahájení
insolvenčního řízení v prodlení po delší dobu. [37] K tomu Nejvyšší soud dodává, že hrazení pracovněprávních pohledávek
zaměstnanců dlužníka není úkonem nutným k zajištění provozování závodu v rámci
obvyklého hospodaření, ani úkonem směřujícím k odvracení hrozící škody jen
proto, že šlo o ty zaměstnance, kteří podali insolvenční návrh, a kteří se v
souvislosti s úhradou své pohledávky zavázali vzít insolvenční návrh zpět. [38] V návaznosti na závěry, jež dále zformuloval v rozsudku ze dne 28. května
2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018, Nejvyšší soud v dotčených souvislostech
zdůrazňuje, že ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje dvě
autonomní (na sobě nezávislé) skutkové podstaty omezení dlužníka v nakládání s
majetkovou podstatou. Jde jednak o povinnost dlužníka zdržet se od okamžiku,
kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s
majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít
o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho
nikoli zanedbatelné zmenšení (§ 111 odst. 1 věta první), jednak o oprávnění
dlužníka plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen
v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 111 odst. 1 věta druhá). Přitom omezení dlužníka plynoucí z ustanovení § 111 odst. 1 věty druhé
insolvenčního zákona není vázáno na podmínky určené ustanovením § 111 odst. 1
věty první insolvenčního zákona. Jinými slovy, plnil-li dlužník peněžité
závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly
obsaženými v ustanovení § 111 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, není pro
posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon, významné, zda v důsledku takového
plnění došlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který
do majetkové podstaty náleží (může náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému
zmenšení. [39] Závěr odvolacího soudu, že na mzdové nároky žalovaného vůči dlužníku jako
bývalému zaměstnavateli nelze aplikovat zásady insolvenčního řízení uvedené v
ustanovení § 5 insolvenčního zákona, tedy neobstojí a dovolání je potud
důvodné. [40] Nepřesná (jelikož pomíjející rozhodnou úpravu zákoníku práce) je rovněž
úvaha odvolacího soudu, že z ničeho nelze dovodit, že žalovaný nenabyl mzdový
nárok v dobré víře, že mu mzda náleží po právu. Předpoklady, za nichž se lze po
(byť bývalém) zaměstnanci domáhat vrácení neprávem vyplacených částek,
formuluje ustanovení § 331 zák. práce, jehož aplikací v poměrech dané věci se
odvolací soud nezabýval. [41] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech
odvolacího řízení). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší
soud (včetně závislého výroku o nákladech řízení) i toto rozhodnutí a vrátil
věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[42] V další fázi řízení se insolvenční soud bude zabývat tím, zda plněním na
mzdové nároky dlužník žalovaného vskutku zvýhodnil oproti ostatním
zaměstnancům, tedy zda pracovněprávní pohledávky ostatních zaměstnanců jsou
stále neuhrazeny, případně zda zůstávají neuhrazeny, ač by stav majetkové
podstaty jejich úhradu umožňoval (břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně
nerovného zacházení dlužníka s věřiteli v zásadně stejném nebo obdobném
postavení poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení
nese žalobce). Prokáže-li žalobce nerovné zacházení dlužníka s preferovanými
věřiteli, bude na žalovaném unést břemeno tvrzení a důkazní břemeno k tomu, zda
ve smyslu ustanovení § 111 odst. 2 věty první insolvenčního zákona šlo (mohlo
jít) o nerovnost ospravedlnitelnou. [43] V mezích možné aplikace ustanovení § 331 zák. práce bude úkolem
insolvenčního soudu vyjádřit se výslovně k tomu, jak se presumpce nevědomosti
žalovaného o tom, že dlužník nemá dostatek majetku na uspokojení mzdových
nároků svých zaměstnanců (předjímaná soudy v rušených rozhodnutích) slučuje s
dřívějším postavením žalovaného v insolvenčním řízení, z nějž vzešel tento
incidenční spor, coby insolvenčního navrhovatele dlužníka (tedy s tím, jaké
skutečnosti věřitel, který podává insolvenční návrh tvrdí, či má tvrdit o
úpadku dlužníka). Přitom z rozsudku insolvenčního soudu se podává, že ačkoli
(chybně) v dotčeném ohledu nečinil žádná zjištění z insolvenčního spisu, s
uvedenou skutečností pracoval v rovině právní (srov. předposlední odstavec na
str. 5 jeho rozhodnutí). [44] Potud Nejvyšší soud připomíná, že je-li (pro účely insolvenčního zákona)
incidenční spor sporem vyvolaným insolvenčním řízením (o kterém tak stanoví
insolvenční zákon), projednávaným v rámci insolvenčního řízení (§ 2 písm. d/
insolvenčního zákona, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona), pak je odtud zjevné,
že (v každém případě) ty skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást
insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, jsou pro insolvenční
soud, který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako
skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový stav věci
rozhodované incidenčním sporem, a v tomto ohledu je lze bez dalšího považovat
za skutečnosti nikoli nové (skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu
incidenčního sporu). Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný
„v rámci insolvenčního řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení
(srov. § 160 insolvenčního zákona), má těžit právě z toho, že soudce
rozhodující incidenční spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími
se průběhu insolvenčního řízení (a bude je moci i aplikovat). Srov. shodně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2020, pod číslem 8,
odstavec [37])
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2020
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu