29 Cdo 1322/2023-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobce V. D., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v
Brně, Veveří 486/57, PSČ 602 00, proti žalovanému I. S., zastoupenému Mgr.
Janem Rotreklem, advokátem, se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, PSČ 602 00, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 20 Cm 2/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 20. října 2022, č. j. 4 Cmo 103/2022-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 17.230,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jeho zástupce.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. června 2021, č. j. 20 Cm 2/2020-38,
ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. března 2020, č. j. 20
Cm 2/2020-13, jímž uložil žalovanému (I. S.), aby zaplatil žalobci (V. D.)
směnečný peníz 1.400.000,- Kč s 6% úrokem od 1. září 2019 do zaplacení,
směnečnou odměnu 4.666,66 Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení čl. I. § 10, § 48 odst. 1, § 69, §
70 odst. 1, § 75, § 76 odst. 1 a 2, § 77 odst. 2 a § 78 odst. 1 zákona č.
191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl
k následujícím závěrům:
1) Žalovaný vystavil v Brně dne 20. listopadu 2012 směnku na řad žalobce
s uvedením směnečné sumy 1.400.000,- Kč, splatnou v Brně, Drobného 58 (dále jen
„směnka“). K datu podpisu směnky tato neobsahovala údaj data splatnosti; datum
splatnosti směnky (31. srpna 2019) do směnečné listiny (následně) doplnil
žalobce [nad rubriku nadepsanou „údaj splatnosti (měsíc slovy)“].
2) Výzvou ze dne 26. listopadu 2019 zástupce žalobce vyzval žalovaného k
zaplacení částky „cca 1.400.000,- Kč“, jež je dána neuhrazením dluhu, k němuž
se váže směnka; termín k zaplacení určil dnem 6. prosince 2019.
3) Žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu
namítl promlčení pohledávky ze směnky, s tím, že směnka byla vystavena jako
vistasměnka splatná nejpozději k 20. listopadu 2013, přičemž žalobce doplnil do
směnky údaj splatnosti neoprávněně.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že předložením originálu směnky
žalobce beze zbytku prokázal její existenci, jakož i povinnost žalovaného
směnku zaplatit. Současně měl za prokázané, že směnka byla vystavena jako
blankosměnka s úmyslně nevyplněným údajem data splatnosti, přičemž účastníci
sjednali dohodu o vyplnění tohoto údaje. Z textu směnečné listiny muselo být
žalovanému zřejmé, že chybějící údaj splatnosti bude vyplněn, když rubrika
směnky předepsaná pro tento údaj [„údaj splatnosti (měsíc slovy)“] „nemohla
nechat nikoho na pochybách, že je požadováno vyplnění tohoto údaje“. V této
souvislosti dále připomenul, že dohodu o vyplnění blankosměnky lze uzavřít i
konkludentně; obsah takové dohody byl dán „bílými“ místy na směnce, kterou
žalovaný předal žalobci, přičemž žalobce byl oprávněn nevyplněný údaj data
splatnosti doplnit za stavu, kdy žalovaný nesplnil svou povinnost vrátit dluh,
k němuž se směnka vázala.
Oproti tomu žalovaný nepředložil ke své námitce ohledně neoprávněného vyplnění
data splatnosti do směnečné listiny žádné relevantní důkazy a svou námitku tak
neprokázal.
Za stavu, kdy směnka nebyla splatná na viděnou, nýbrž (až) 31. srpna 2019,
vyhodnotil soud prvního stupně námitku promlčení [včetně výhrady o neoprávněném
doplnění směnky o údaj data splatnosti (čl. I. § 69 směnečného zákona)] jako
nedůvodnou.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. října 2022,
č. j. 4 Cmo 103/2022-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního
stupně a ztotožnil se jak se skutkovým stavem, tak i s jeho právním posouzením
věci (bod 9. důvodů).
V této souvislosti dodal, že důkazní břemeno k prokázání „námitkových tvrzení“
ohledně promlčení směnečného nároku tížilo žalovaného, který v tomto směru
důkazní břemeno [přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] neunesl. Proto ve shodě se
soudem prvního stupně uzavřel, že směnka byla splatná 31. srpna 2019 a žaloba v
této věci byla podána (8. ledna 2020) před uplynutím tříleté promlčecí lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
k řešení právní otázky týkající se „dělení důkazního břemene“, když v tomto
směru je právní posouzení věci (podle jeho názoru) v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudky ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo
3478/2007, a ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010.
Dovolatel zdůrazňuje, že soud prvního stupně měl ve věci aplikovat ustanovení
čl. I. § 69 a § 76 odst. 2 směnečného zákona, když jediné co bylo v řízení
prokázáno, je skutečnost vystavení zákonné vistasměnky; pakliže do textu směnky
(následně) žalobce bez dohody se žalovaným zasáhl, nemá to ve vztahu k
žalovanému vliv na existenci směnečné listiny jako zákonné vistasměnky. Přitom
bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že mu dovolatel udělil oprávnění směnku
(v údaji data splatnosti) vyplnit a žalobce v souladu s tímto oprávněním směnku
skutečně vyplnil. Na shora uvedeném nic nemění ani skutečnost, že v poměrech
dané věci bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit směnku směnečným
platebním rozkazem.
Závěrem dovolatel shrnuje, že unesl důkazní břemeno, jde-li o tvrzení, podle
něhož směnku podepsal v okamžiku, kdy neobsahovala datum splatnosti; ze zákona
tak šlo o vistasměnku, když mezi účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda o
vyplňovacím právu.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, maje za
správné skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s.
ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř.
Dovolací námitka, podle níž důkazní břemeno o tom, že: a) směnka byla vystavena
jako blankosměnka s nevyplněným údajem data splatnosti a b) žalobce byl
oprávněn zmíněný údaj do směnečné listiny doplnit, netížilo žalovaného, nýbrž
žalobce, není způsobilá založit přípustnost dovolání již proto, že rozhodnutí
soudu prvního stupně i rozhodnutí odvolacího soudu, který se s jeho závěry
ztotožnil (k možnosti odvolacího soudu omezit se v odůvodnění svého rozhodnutí
na pouhé přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci
soudem prvního stupně, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu
2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, včetně poukazu na usnesení ze dne 4. května
2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), spočívá (i) na (skutkovém) závěru, podle něhož
žalobce výše uvedené skutečnosti prokázal.
Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, podle něhož rozhodnutí
založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s
rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o
této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V
takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že
se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za
prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod
přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není
v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné
skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna
2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněného pod číslem 97/2021
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Skutečnost, že soudy nižších stupňů současně dospěly k závěrům, podle kterých:
a) žalobce prokázal své oprávnění doplnit do směnky údaj data splatnosti a b)
žalovaný neprokázal, že šlo o směnku splatnou na viděnou, do níž žalobce nebyl
oprávněn doplnit údaj splatnosti, není způsobilá na výše uvedeném nic změnit.
Polemikou se závěrem odvolacího soudu, jde-li (ne)prokázání shora zmíněných
skutečností, dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní
otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje
správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud
vázán. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným
způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání (§ 237 o. s.
ř.), dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního
nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze
skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám
dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října
2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo
3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov.
např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nálezy Ústavního soudu ze dne 6.
ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS
3717/16.
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci [viz
námitkami žalovaného nezpochybněný důvod vystavení směnky (dluh žalovaného vůči
žalobci), možnost konkludentní dohody o vyplňovacím právu, jakož i grafická
podoba směnky] není dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli); srov. např.
důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu
2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Vzhledem ke shora uvedenému je zjevně nepatřičný (i) poukaz dovolatele na
(označenou) judikaturu Nejvyššího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného
Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 19. dubna 2023), která podle
ustanovení § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 1.404.666,60 Kč) 13.940,- Kč, z
paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3
o. s. ř.); celkem činí 17.230,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu