29 Cdo 1324/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobce P. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Šimánkem, advokátem, se sídlem v
Milevsku, Masarykova 186, PSČ 399 01, proti žalovanému M. M., zastoupenému
JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, se sídlem v Kroměříži, Tovačovského
2784, PSČ 767 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 947/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2010, č. j.
5 Cmo 194/2010-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek ze dne 17. března 2010, č. j. 13 Cm 947/2006-224, jímž
Krajský soud v Českých Budějovicích ponechal v platnosti směnečný platební
rozkaz ze dne 8. srpna 2006, č. j. Sm 313/2006-8, kterým uložil žalovanému
zaplatit žalobci částku 880.000,- Kč s 6% úrokem od 11. května 2006 do
zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.933,- Kč a náklady řízení. Šlo přitom v
pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí
rozsudek ze dne 21. března 2007, č. j. 13 Cm 947/2006-38 (jímž rozhodl o
ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti), odvolací soud usnesením
ze dne 18. března 2008, č. j. 5 Cmo 556/2007-85, zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud – poté, co doplnil dokazování výslechem znalce PhDr. J. V. –
přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalovaný neunesl důkazní
břemeno ohledně námitek, že směnka měla být vyplněna pouze na částku 250.000,-
Kč a že tuto částku již žalovaný na směnku žalobci uhradil. Zcela se přitom
ztotožnil „s argumentací a úvahami předestřenými soudem prvního stupně“, podle
nichž žalovaným namítané skutečnosti nebyly prokázány ani výslechem svědka L. Š., jehož výpověď měl soud prvního stupně za nevěrohodnou, ani předloženými
listinami, tj. „smlouvou o výpůjčce“ ze dne 10. září 2004 (podle níž měl
žalobce poskytnout žalovanému půjčku ve výši 250.000,- Kč) a potvrzením ze dne
15. ledna 2005 (v němž měl žalobce potvrdit vrácení uvedené částky žalovaným),
když žalobce tyto listiny – jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku z oboru
písmoznalectví, zpracovaného znalcem PhDr. J. V. – nepodepsal. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by
bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III.
ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především bezvýznamné
výhrady, jimiž žalovaný brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších
stupňů (ústící v závěr, podle kterého žalobce nepodepsal žalovaným předložené
listiny). Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů nelze – se zřetelem na zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného
pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam
zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu)
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo
1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod
číslem 145 (obě rozhodnutí jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže, dostupná také na webových stránkách Nejvyššího soudu). Na
nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení
důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na (po právní stránce) zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze
usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž se žalovanému nedostalo poučení podle
ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., když takové posouzení (rozuměj posouzení,
zda soudy nižších stupňů poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytly či nikoli) nepřináší odpověď na žádnou právní otázku, natož na otázku
zásadního právního významu. Posouzení otázky důkazního břemene ohledně pravosti podpisu žalobce na
listinách předložených žalovaným („smlouvě o výpůjčce“ ze dne 10. září 2004 a
potvrzení ze dne 15. ledna 2005) nečiní dovolání přípustným podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že na jejím řešení soudy nižších
stupňů svá rozhodnutí nezaložily (v neprospěch dovolatele nebylo v dané věci
rozhodnuto z toho důvodu, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, zda
žalobce sporné listiny podepsal). Názor dovolatele, podle něhož žalobce nese
důkazní břemeno ohledně pravosti svého podpisu na listinách, jimiž mají být
prokázána tvrzení žalovaného, že směnka, o jejíž úhradě bylo směnečným
platebním rozkazem rozhodnuto, měla být doplněna „jen“ na částku 250.000,- Kč a
že žalovaný již tuto částku žalobci zaplatil, ostatně není ani správný. V
soudní praxi (srov. v tomto směru např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, ze dne 27. října 2005, sp. zn.
29 Odo
564/2005, ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004 a ze dne 20. ledna
2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006) ani v právní teorii (srov. např. JUDr. Jiří
Spáčil: Hodnocení důkazu soukromou listinou, zejména potvrzením o splnění
dluhu, Ad Notam, č. 5, 2000, str. 93-98, prof. JUDr. Josef Macur, DrSc.: Právní
a skutkové domněnky při dokazování listinou v civilním soudním řízení, Právní
rozhledy č. 2, 2001, str. 60-64, ze starší literatury pak např. Dr. Václav
Hora: Učebnice civilního práva procesního, Nákladem spolku československých
právníků, Všehrd, Praha 1947, str. 337 a násl.) není pochyb o tom, že popírá-li
údajný vystavitel pravost soukromé listiny, je břemeno tvrzení i břemeno
důkazní ohledně pravosti listiny na tom účastníkovi, který ze skutečností v
listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (v posuzované věci
přitom žalobce takovýmto účastníkem ve vztahu k listinám předloženým žalovaným
zjevně není). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. konečně
není způsobilá založit ani argumentace dovolatele, podle níž „díky obsahu
námitek (…) proti směnečnému platebnímu rozkazu spočívá důkazní břemeno na
žalobci i ohledně správnosti vyplnění směnečné sumy na směnce“. Nejvyšší soud
již v rozsudku ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000 (uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97, k jehož závěrům se
posléze přihlásil např. v usneseních ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo
274/2009, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 629/2010, jakož i ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož
směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při
jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic
jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě
dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník
ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru
důkazní břemeno (k tomu, že nesprávné vyplnění blankosměnky nemá za následek
neplatnost směnky, nýbrž zakládá pouze námitku proti majiteli směnky, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo
5260/2007, uveřejněný pod číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Od uvedených závěrů přitom nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit
ani v projednávané věci. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud
odmítl a žalobci žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu
spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu