29 Cdo 1426/2021-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce
BIC Ostrava s. r. o., se sídlem v Ostravě, Ruská 83/24, PSČ 703 00,
identifikační číslo osoby 49608444, zastoupeného Mgr. Janem Svobodníkem,
advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 2650/20, PSČ 702 00, proti žalovanému
Mgr. Bc. Davidu Vandrovcovi, se sídlem v Praze 10, Tehovská 1237/25, PSČ 100
00, jako insolvenčnímu správci dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s.,
identifikační číslo osoby 26823357, zastoupenému JUDr. Jaromírem Císařem,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2, PSČ 140 00, o zaplacení
částky 2.366.959,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 8 C 54/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 26. května 2020, č. j. 68 Co 47/2020-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 21.876,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k
rukám jeho zástupce.
1. Žalobou podanou dne 16. srpna 2018 se žalobce (BIC Ostrava s. r. o.)
domáhal po žalovaném (Mgr. Bc. Davidu Vandrovcovi, jako insolvenčnímu správci
dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s.) zaplacení částky 2.366.959,56 Kč s
8,75% úrokem z prodlení za dobu od 27. června 2018 do zaplacení, a to z titulu
bezdůvodného obohacení dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
2. Rozsudkem ze dne 25. září 2019, č. j. 8 C 54/2019-64, Obvodní soud
pro Prahu 10 žalobu zamítl (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení částku 87.870,20 Kč (bod II. výroku).
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Soudy nižších stupňů vyšly při posuzování důvodnosti žalobou
uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Žalobce je nájemcem prostoru sloužícího k podnikání, tzv. XY
nacházejícího se na ulici XY (na pozemku par. č. XY, včetně přilehlých pozemků
par. č. XY, vše v katastrálním území XY). [2] Dne 30. prosince 2010 žalobce uzavřel s dlužníkem (VÍTKOVICE POWER
ENGINEERING a. s.) smlouvu o podnájmu nemovitostí a nebytových prostor č. N
328/2010 (dále jen „smlouva“). Předmětem podnájmu byly shora uvedené nemovité
věci. [3] Vyhláškou ze dne 29. dubna 2016, zveřejněnou v insolvenčním
rejstříku téhož dne v 7.53 hodin, Krajský soud v Ostravě (dále též jen
„insolvenční soud“) oznámil, že bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci
dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s., s tím, že účinky zahájení
insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky v insolvenčním
rejstříku. V průběhu insolvenčního řízení pak rozhodl insolvenční soud
usnesením ze dne 7. srpna 2017, č. j. KSOS 37 INS XY, tak, že (dříve povolená)
reorganizace dlužníka se mění na konkurs. [4] Dlužník dne 28. února 2017 vypověděl smlouvu, a to ke dni 28. února
2018. Žalobce následně žádal žalovaného, aby předmět podnájmu bezodkladně uvedl
do stavu odpovídajícího podmínkám sjednaným ve smlouvě pro jeho předání a
předmětné prostory protokolárně předal žalobci. Dne 21. června 2018 žalobce
zaslal žalovanému předžalobní výzvu, jíž nárokoval částku 2.366.959,56 Kč,
která představovala bezdůvodné obohacení za měsíce březen, duben a květen 2018
ve výši obvyklé ceny nájmu (sjednaného nájemného dle smlouvy), jelikož žalovaný
prostory nevyklidil a od 1. března 2018 je užíval bez právního důvodu. [5] Žalovaný dne 24. října 2018 požádal insolvenční soud, aby žalobci
dle § 203a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), uložil podat u insolvenčního soudu žalobu proti
žalovanému na určení pořadí a výše specifikované pohledávky ve výši
2.366.959,56 Kč (insolvenční soud tak učinil usnesením ze dne 9. listopadu
2018, č. j. KSOS 37 INS XY, na které žalobce reagoval podáním žaloby; předmětné
incidenční řízení je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. 18 ICm XY). 5. Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 165, § 168
a § 169 insolvenčního zákona – zcela přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že
žalovaná pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou či pohledávkou jí
na roveň postavenou, a nelze se tedy jejího zaplacení domáhat po osobě s
dispozičními oprávněními (v tomto případě po insolvenčním správci) žalobou dle
§ 203 odst. 4 insolvenčního zákona. Žalovaný jako insolvenční správce dlužníka
není v tomto řízení pasivně legitimován; žalobce by mohl předmětnou pohledávku
uplatňovat toliko vůči dlužníkovi. Dále uzavřel, že není dána souvislost
uplatněné pohledávky se správou a udržováním majetkové podstaty dlužníka.
V
důsledku nepředání předmětu podnájmu žádné bezdůvodné obohacení nemohlo
vzniknout, jelikož vlastníkem prostor, jež jsou předmětem podnájmu, je třetí
osoba (pronajímatel) a tyto prostory proto nejsou součástí majetkové podstaty
dlužníka. Povinnost předat prostory nespadá do správy majetkové podstaty
dlužníka (§ 230 odst. 1 insolvenčního zákona). K názoru žalobce, že otázku
pořadí žalované pohledávky může určit pouze insolvenční soud v incidenčním
sporu k tomu určeném, konstatoval (s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 16. dubna 2018, sen. zn. 104 VSPH XY), že není vyloučeno, aby řízení o
žalobě podané podle § 203 insolvenčního zákona a § 203a insolvenčního zákona
probíhala současně vedle sebe.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí (posuzováno obsahem dovolání) na vyřešení právních otázek,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že chybně posoudil
otázku pořadí žalované pohledávky, přičemž má za to, že předmětná pohledávka je
pohledávkou za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního
zákona. Namítá rovněž nesprávnost postupu odvolacího soudu, který zasáhl do
kompetence insolvenčního soudu, posoudil pořadí dané pohledávky a na základě
takto učiněného závěru zamítl žalobu.
8. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné,
maje napadené rozhodnutí za věcně správné.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že nepřihlédl k návrhu dovolatele
(obsaženém v podání ze dne 11. listopadu 2022), aby do řízení na jeho místo
vstoupil podle ustanovení § 107a o. s. ř. (v podání blíže označený) procesní
nástupce, jemuž měl postoupit pohledávku, o níž v dané věci jde. Dovolatel
totiž zjevně přehlíží, že ustanovení § 107a o. s. ř. (upravující procesní
nástupnictví při singulární sukcesi) pro dovolací řízení neplatí (srov. § 243b
věta za středníkem o. s. ř.) a jeho návrh na procesní nástupnictví je tak
úkonem, který je za dovolacího řízení nepřípustný (§ 41a odst. 3 o. s. ř.)
11. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností podaného dovolání.
Dovolání v dané věci přitom může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a
neplatí pro ně žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.
12. Judikatura Nejvyššího soudu je (ve vztahu k problematice související
se současně probíhajícími řízeními dle § 203a odst. 1 a § 203 odst. 4
insolvenčního zákona z pohledu vymezení okruhu otázek, jimiž jsou soudy
oprávněny se v těchto řízeních zabývat) ustálena na závěrech, podle kterých:
[1] Ustanovení § 203a insolvenčního zákona neposkytuje žádný podklad k
úvaze o tom, že by věřitel, který má za to, že jím uplatňovaná pohledávka je
opravdu pohledávkou za majetkovou podstatou, mohl sledovaného cíle (uspokojení
uplatněné pohledávky jako pohledávky s právem na přednostní uspokojení),
dosáhnout (tam, kde osoba s dispozičním oprávněním, respektive insolvenční
soud, má udávané právo přednosti za pochybné) jinak než vyvoláním incidenčního
sporu a úspěchem v něm. Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2805/2015.
[2] V incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v
insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona, je co do
svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 insolvenčního
zákona nebo pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou
ve smyslu § 169 insolvenčního zákona, se insolvenční soud zabývá pouze
okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky,
bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky.
Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího
možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou,
případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o
splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu.
Úkolem insolvenčního soudu je v řízení zkoumat, zda pohledávka, ohledně které
insolvenční soud vyzval věřitele k podání žaloby o určení pořadí, mohla
vzniknout způsobem, jakým byla uplatněna v insolvenčním řízení (§ 203 odst. 1
insolvenčního zákona), respektive způsobem popsaným (v obsahově tomu
odpovídající) žalobě v této věci. Srov. rozsudek ze dne 30. dubna 2020, sen.
zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněný pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2021, sen. zn. 29
ICdo 53/2019.
[3] V případech, kdy je mezi věřitelem a osobou s dispozičními
oprávněními veden jak spor o existenci (důvodnost, respektive „pravost“),
případně výši pohledávky za majetkovou podstatou (na základě žaloby o zaplacení
pohledávky podané u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka), tak spor o
pořadí takové pohledávky (spor o to, zda jde o některou z pohledávek taxativně
vypočtených v § 168 nebo § 169 insolvenčního zákona) [na základě incidenční
žaloby podané u insolvenčního soudu], může být výsledek sporu o zaplacení
pohledávky závislý na výsledku sporu o určení pořadí pohledávky; proto je důvod
přerušit řízení o zaplacení pohledávky podle § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. do
skončení incidenčního sporu o pořadí této pohledávky. Srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 3572/2019.
[4] Jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat (určovat) pořadí
pohledávky v insolvenčním řízení, ani coby řešení otázky předběžné. Srov. opět
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3572/2019.
13. V poměrech projednávané věci výše řečené znamená, že soudy nižších
stupňů nepostupovaly správně, jestliže nevyčkaly výsledku probíhajícího
incidenčního sporu o pořadí předmětné pohledávky, a místo toho samy posuzovaly,
zda uplatněná pohledávka spadá do taxativního výčtu pohledávek uvedených v §
168 odst. 1 a 2 a § 169 odst. 1 insolvenčního zákona. Jejich závěr o tom, že
žalovaný insolvenční správce není ve věci pasivně věcně legitimován (jako osoba
s dispozičními oprávněními), byl tak předčasný. V projednávané věci byl dán
důvod k přerušení řízení dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (o něž
žalovaný ostatně také žádal – viz č. l. 17 spisu), přičemž soudy následně měly
vyčkat na rozhodnutí insolvenčního soudu o otázce, jež nebyly oprávněny řešit.
14. Nejvyšší soud nicméně z insolvenčního rejstříku dále zjistil, že po
vydání dovoláním napadeného rozsudku v řízení vedeném u insolvenčního soudu pod
sp. zn. 18 ICm XY vstoupila podle ustanovení § 107a o. s. ř. na místo žalobce
společnost VÍTKOVICE, a. s., která následně vzala žalobu (podáním ze dne 31.
ledna 2023) v celém rozsahu zpět. V důsledku tohoto dispozitivního úkonu
insolvenční soud usnesením ze dne 9. února 2023, č. j. 18 ICm XY, řízení podle
§ 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. (s odkazem na § 7 insolvenčního zákona) zastavil.
Usnesení nabylo právní moci dne 9. března 2023.
15. Z ustanovení § 203a odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že není-
li podané žalobě o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za
majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za
majetkovou podstatou vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou
pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako
pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v
insolvenčním řízení vyloučeno. Z řečeného plyne, že závěr soudů nižších stupňů,
podle kterého se žalobce v projednávané věci domáhá vůči insolvenčnímu správci
dlužníka (jako osobě s dispozičními oprávněními) zaplacení pohledávky, kterou
nelze považovat za pohledávku za majetkovou podstatou či pohledávku na roveň jí
postavenou (a žalobě proto nelze z tohoto důvodu vyhovět), v konečném důsledku
(se zřetelem k okolnostem nastalým po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí)
obstojí.
16. Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako zjevně
bezdůvodné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce
bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené
náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení
advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. října
2020), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době, kdy
byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 2.366.959,56
Kč) za jeden úkon právní služby 17.780 Kč, dále z paušální náhrady hotových
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního
tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.)
ve výši 3.796,80 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení
částku 21.876,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 4. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu