29 Cdo 1648/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců
a/ Prague Investment Holdings (Cyprus) Limited, se sídlem v Nicosii, 70 JF
Kennedy Avenue, Kyperská republika, b/ PRAGUE CAPITAL PARTNERS LIMITED, se
sídlem v Tortole, Road Town, 3rd floor, Omar Hodge Building, Wickhams Cay I,
Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 109866, a c/ BLANET-SHOP, s. r. o.,
se sídlem v Praze 6, Na Pernikářce 762/33, PSČ 160 00, identifikační číslo
osoby 26214164, všech zastoupených Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v
Praze 4, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, proti žalovaným 1/ OKD, a. s., se
sídlem v Karviné, Stonavská 2179, PSČ 735 06, identifikační číslo osoby
26863154, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem, se sídlem v Ostravě
– Moravské Ostravě, Preslova 9, PSČ 702 00, a 2/ PROSPER TRADING a. s., se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Umělecká 305/1, PSČ 702 00, identifikační
číslo osoby 47677791, zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Americká 17, PSČ 120 00, o zaplacení 6,875.151,- Kč s příslušenstvím a
14,396.113,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 30 Cm 64/2001, o dovolání žalobkyně c/ proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 31. ledna 2013, č. j. 8 Cmo 44/2009-382, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2013, č. j. 8 Cmo
44/2009-382, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 2. července 2008, č. j. 30 Cm 64/2001-203, ve znění usnesení
ze dne 24. srpna 2010, č. j. 30 Cm 64/2001-281, Krajský soud v Ostravě zamítl
žalobu žalobkyně a/ o zaplacení 4,792.777,89 Kč s úrokem z prodlení
specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), zamítl žalobu žalobkyně b/ o
zaplacení 5,263.605,20 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku
rozhodnutí (výrok II.), zamítl žalobu žalobkyně c/ o zaplacení 5,932.748,52 Kč
s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok III.) a rozhodl
o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výroky IV. a V.). Vyšel přitom z toho, že:
1/ Na společném jednání druhé žalované a (právní) předchůdkyně první žalované
OKD, a. s., identifikační číslo osoby 00002593, (dále též jen „předchůdkyně
první žalované“), konaném ve dnech 12. - 13. prosince 1996, bylo dohodnuto, že
druhá žalovaná „nakoupí 51 % akcií společnosti Moravskoslezské teplárny, a. s. (dále též jen „MST“ či „společnost“) od INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKY, a. s. (dále jen „IPB“) a „přeprodá“ je předchůdkyni první žalované za předpokladu, že
v kupní smlouvě bude zakotveno právo druhé žalované jako prodávající odstoupit
od prodeje části akcií, a pokud předchůdkyně první žalované poskytne na celou
transakci zálohu. Předchůdkyně první žalované též požadovala, aby se právo na
odstoupení od prodeje části akcií týkalo pouze toho počtu kusů akcií, který
bude přesahovat tzv. blokační minoritu (tedy 34%). 2/ Dne 20. prosince 1996 byla mezi IPB (jako prodávající) a druhou žalovanou
(jako kupující) uzavřena smlouva o úplatném převodu cenných papírů, jejímž
předmětem byl převod 1,278.850 ks zaknihovaných akcií na majitele, ISIN
CS0008433652 (dále též jen „akcie“). Převáděný počet akcií představoval 51 %
akcií společnosti, akcie byly veřejně obchodovatelné. 3/ Téhož dne uzavřela druhá žalovaná (jako prodávající) a předchůdkyně první
žalované (jako kupující) smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, jejímž
předmětem byl závazek prodávající předat a převést na kupující 852.564 ks akcií
v hodnotě 1.577,243.400,- Kč (představující 34 % akcií společnosti) nejpozději
do 31. prosince 1996 a 426.286 ks akcií v hodnotě 788,629.100,- Kč
(představující 17 % akcií společnosti) nejpozději do 31. března 1997 (dále též
jen „smlouva“). Současně bylo dohodnuto právo prodávající odstoupit od prodeje
426.286 ks akcií. 4/ Předchůdkyně první žalované se zavázala poskytnout druhé žalované zálohu ve
výši 2.365,872.500,- Kč, a to v první splátce ve výši 1.200,000.000,- Kč do 23. prosince 1996 a ve druhé splátce ve zbývající výši 1.165,872.500,- Kč do 30. prosince 1996. 5/ Představenstvo druhé žalované na svém jednání konaném dne 14. ledna 1997
konstatovalo, že „20. prosince 1996 uzavřela druhá žalovaná smlouvu s IPB na
nákup akcií společnosti a 23. prosince 1996 uzavřela smlouvu s první žalovanou;
ta však projevila zájem koupit pouze blokační minoritu, pročež druhé žalované
zůstalo 17 % těchto akcií.“ Dále konstatovalo, že „16. ledna 1997 se bude konat
valná hromada společnosti a druhá žalovaná požádala o kooptaci svého zástupce
do představenstva společnosti“.
6/ Na jednání mimořádné valné hromady společnosti konané dne 6. února 1997 bylo
odvoláno z funkce všech sedm členů představenstva společnosti, bylo rozhodnuto
o snížení počtu jeho členů na pět a bylo zvoleno všech pět nových členů
představenstva. 7/ Právo druhé žalované odstoupit od prodeje 17 % akcií společnosti vyplývající
ze smlouvy bylo na základě dodatku č. 1 smlouvy uzavřeného 23. prosince 1996 a
dodatku č. 2 smlouvy uzavřeného 12. června 1997 prodlouženo do 30. listopadu
1997. 8/ Dne 28. listopadu 1997 odstoupila druhá žalovaná v souladu se smlouvou, ve
znění jejích dodatků č. 1 a 2, od prodeje předmětných 426.286 ks (17 %) akcií
společnosti předchůdkyni první žalované. 9/ Ze smlouvy o úplatném převodu cenných papírů uzavřené mezi druhou žalovanou
(jako „povinnou prodávající“) a společností Eurobrokers a. s. (jako „oprávněnou
kupující“) dne 18. února 1997 vyplývá, že tyto strany uzavřely opční smlouvu,
jejímž předmětem je nárok oprávněné kupující na budoucí nákup 426.286 ks akcií
společnosti, a to za kupní cenu 1.850,- Kč za akcii za předpokladu, že opce
bude uplatněna nejpozději do 30. listopadu 1997. 10/ Podáním označeným jako potvrzení kupní smlouvy ze dne 25. června 1997
společnost Eurobrokers a. s. oznámila druhé žalované, že trvá na plnění smlouvy
ze dne 18. února 1997. Předpokládanou dobu realizace převodu akcií stanovila na
říjen 1997. Realizaci prodeje předmětných akcií vzalo představenstvo druhé
žalované na vědomí na svém jednání konaném dne 3. listopadu 1997. 11/ Ze sdělení Střediska cenných papírů ze dne 15. prosince 2004 vyplývá, že
vážený průměr cen obchodů s akciemi společnosti ISIN CS0008433652 uskutečněných
na veřejných trzích v období šesti měsíců před 28. prosincem 1996 byl 1.626,84
Kč. 12/ V rozhodném období 25. února 1997 až 26. dubna 2000 byly akcionáři
společnosti též žalobkyně a/ a společnost Manhattan, investiční fond, a. s. (původní žalobkyně b/; dále též jen „Manhattan IF“). 13/ Dne 14. března 2000 prodala Manhattan IF akcie společnosti Prague
Associates (Cyprus) Limited za cenu 1.222,50 Kč za akcii. Žalobkyně a/ prodala
akcie společnosti dne 31. března 2000 společnosti PRAGUE ASSOCIATES LIMITED, a
to za cenu 1.450,- Kč za akcii. 14/ Manhattan IF (jako postupitelka) postoupila postupní smlouvou ze dne 23. února 2005 společnosti Prague Capital Partners, s. r. o. (jako postupnici)
pohledávku za první a druhou žalovanou z titulu náhrady škody vzniklé v
důsledku porušení povinnosti žalovaných učinit veřejný návrh smlouvy o koupi
akcií ve smyslu § 183b odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 30. června 1997 (dále též jen
„pohledávka“), ve výši 14,396.113,- Kč s příslušenstvím. 15/ Postupní smlouvou ze dne 17. června 2005 postoupila Prague Capital
Partners, s. r. o. tutéž pohledávku postupnici LANGUAGES AT WORK s. r. o. 16/ Postupními smlouvami uzavřenými též dne 17. června 2005 postoupila
LANGUAGES AT WORK s. r. o. část pohledávky ve výši 6,767.869,- Kč s
příslušenstvím žalobkyni b/ a část pohledávky ve výši 7,628.244,- Kč s
příslušenstvím žalobkyni c/.
Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně jsou v projednávané věci aktivně
legitimovány, přestože nebyly účastníky hmotněprávního vztahu, který zakládá
jimi tvrzené právo na náhradu škody (akcionáři společnosti), neboť předložené
postupní smlouvy jsou dostatečně určité a srozumitelné, a měly tedy za následek
změnu v osobě věřitele postupované pohledávky. Ačkoli shodnými tvrzeními účastníků řízení bylo prokázáno, že žalované byly
majitelkami celkem 51 % akcií společnosti, přičemž tyto akcie byly veřejně
obchodovatelné, soud uzavřel, že žalovaným nevznikla povinnost učinit veřejný
návrh smlouvy o koupi akcií ve smyslu § 183b odst. 1 obch. zák., ve znění
účinném do 30. června 1997, neboť nebylo prokázáno, že tyto jednaly ve shodě ve
smyslu § 66b obch. zák. O jednání ve shodě jde přitom tehdy, nabyly-li dotčené
osoby rozhodný podíl ve společnosti se shodným cílem. Podle názoru soudu přitom shodný cíl žalovaných nevyplývá
- z tvrzení žalobkyň, podle nichž bylo na společnost Drach Trading Limited
(dále též jen „DTL“) různými transakcemi převedeno ze společnosti a předchůdce
první žalované přes 900 mil Kč, neboť tyto transakce nastaly až „po ovládnutí
společnosti“,
- z dohody mezi žalovanými ohledně shodného výkonu hlasovacích práv na valné
hromadě společnosti konané 6. února 1997, neboť pouhý shodný výkon hlasovacích
práv akcionářů na valné hromadě neprokazuje jejich jednání ve shodě. Z
provedeného dokazování přitom nevyplývá, že mezi žalovanými existovala dohoda,
„která by následně měla reflexi ve snížení počtu členů představenstva ze 7 na
5, z nichž 4 byli zástupci žalovaných“,
- z tvrzení, podle nichž „od února 1997 začala společnost provádět obchody, na
kterých prodělávala a které nebyly výhodné ani pro OKD, a. s., vydělávala na
nich DTL“, neboť nebylo prokázáno, že prospěch z těchto úkonů měly žalované,
alespoň prostřednictvím DTL, a chybí taktéž jakýkoli důkaz o propojení mezi DTL
a první žalovanou,
- ze skutečnosti, že cena, za niž bylo s akciemi společnosti obchodováno na
veřejných trzích v době před a po nabytí majoritního podílu žalovanými, byla
rozdílná, neboť tato skutečnost není pro posouzení shodného cíle žalovaných
nijak rozhodná,
- ze způsobu, jakým žalované rozhodný podíl ve společnosti nabyly, neboť druhá
žalovaná nepřipravovala realizaci investice do společnosti „v součinnosti“ s
první žalovanou a jejich záměry při koupi akcií společnosti byly odlišné,
- ani ze způsobu, jakým Eurobrokers a. s. akcie společnosti dále převedla na
francouzskou obchodní společnost, stejně jako ze dvou „nestandardních
obchodů“ (koupě polského uhlí za účasti společnosti TCHAS spol. s r. o. a nákup
49 % akcií společnosti Teplárny Karviná a. s.), neboť tyto nelze považovat za
úkony směřující k ovládnutí cílové společnosti a navíc tyto úkony proběhly v
prosinci 1997, tedy v době, kdy žalovaným – podle obsahu žaloby – povinnost
učinit veřejný návrh na uzavření smlouvy již dávno svědčila. Kromě toho, že nebylo prokázáno porušení povinnosti žalovaných, uzavřel soud,
že výpočet výše žalované škody neodpovídá kritériím uvedeným v § 183c odst. 3
obch.
zák., neboť výpočet průměrné ceny nezachycuje pouze tzv. anonymní
obchody, jež jsou pro posouzení výše průměrné ceny akcií rozhodné, když v
rozhodné době Středisko cenných papírů nerozlišovalo tzv. přímé a nepřímé
obchody s akciemi, čímž je průměrná cena významně ovlivněna. Odvolací soud ve výroku označeným rozsudkem potvrdil výrok III. a ve vztahu k
žalobkyni c/ též výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně (výrok první) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý). Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, neboť rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 8 Cmo 44/2009-295,
byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, č. j. 29 Cdo
1023/2011-351, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí zavázal odvolací soud právním
názorem, podle něhož právo akcionářů domáhat se uložení povinnosti učinit
veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle ustanovení § 183b odst. 1 obch. zák. a právo na náhradu škody vzniklé porušením této povinnosti jsou samostatné
nároky uplatnitelné vedle sebe, resp. nezávisle na sobě. Jinými slovy,
uplatnění práva na náhradu škody tak není nikterak podmíněno předchozím
uplatněním práva na uložení dané povinnosti. Nejvyšší soud konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že ke vzniku povinnosti
žalovaných učinit veřejný návrh smlouvy by vedlo v projednávané věci pouze
nabytí rozhodného podílu uvedeného v § 183b obch. zák. jednáním ve shodě ve
smyslu § 66b obch. zák., měly soudy povinnost zabývat se tím, zda z rozhodných
skutkových zjištění daný závěr vyplývá, či nikoliv. Poukazuje na závěry svého rozsudku ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo
3619/2009, uveřejněného pod číslem 106/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 106/2011“), pak Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu,
aby se v dalším řízení zabýval tím, zda předchůdkyně první žalované a druhá
žalovaná jednaly ve shodě ve smyslu § 66b obch. zák. Odvolací soud v napadeném rozsudku dovodil, že v projednávané věci je „procesně
hospodárnější“ zabývat se nejprve ostatními předpoklady vzniku práva na náhradu
škody, nikoliv tvrzeným porušením povinnosti, neboť již ze samotných skutkových
tvrzení lze usoudit, že tvrzená škoda nemohla vzniknout, a i v případě, že by
vznikla, nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením
povinnosti. Není tudíž třeba zabývat se tím, zda žalovaným skutečně vznikla
povinnost učinit veřejný návrh smlouvy, či nikoliv.
Uvedl, že s výše uvedeným závěrem Nejvyššího soudu se ztotožňuje pouze potud,
že uplatnění práva na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti učinit veřejný
návrh smlouvy o koupi akcií není nikterak podmíněno předchozím uplatněním práva
na uložení dané povinnosti, neboť zákon takový předpoklad v žádném ustanovení
nevymezuje, avšak v situaci, kdy žalobce dovozuje výši škody z rozdílu mezi
částkou, kterou mohl získat v případě splnění označené povinnosti, a částkou,
za kterou akcie následně prodal, má okolnost, zda se žalobce či jeho právní
předchůdce splnění povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií
domáhal, či nikoliv, značný význam. Odvolací soud dále vysvětlil, že samotným nesplněním tvrzené povinnosti
žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, škoda nevznikla, neboť držel akcie, za
které by v případě, že by o to projevil zájem (akceptací návrhu smlouvy o koupi
akcií), mohl obdržet ekvivalent. Záleží přitom na akcionáři, zda si akcii
ponechá a ve kterém okamžiku se ji rozhodne prodat. Jestliže se akcionář svého
práva, aby byl veřejný návrh smlouvy o koupi akcií učiněn, vzdá, resp. nedomůže, jde o výraz jeho vůle v daný okamžik za stanovených podmínek akcie
neprodat. Rozhodne-li se akcionář prodat akcie v jiný (pozdější) okamžik, a to
bez ohledu na skutečnost, zda akcie následně prodá za cenu vyšší, či nižší, než
měl možnost prodat při „předchozí příležitosti“, nelze z takového jednání
akcionáře vysledovat jakoukoliv souvislost s nesplněním povinnosti jiného
akcionáře učinit v minulosti veřejný návrh smlouvy o koupi akcií. Podle názoru odvolacího soudu proto „nelze shledat“ příčinnou souvislost mezi
porušením povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií a jednáním
akcionáře, jenž se rozhodne akcie prodat jiným způsobem než na základě
veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií, který si mohl vůči povinné osobě vymoci
soudní cestou. Opačný názor by podle odvolacího soudu mohl vést k absurdním situacím, kdy by
oprávněná osoba mohla prodat hodnotné akcie za 1,- Kč a následně rozdíl hodnoty
akcie, která by byla reflektována v ceně akcie v případě veřejného návrhu
smlouvy o koupi akcií, by požadovala jako náhradu škody, čímž by došlo „k
přenosu odpovědnosti akcionáře za svou investici na osoby, které zásadně tuto
odpovědnost nemají“. Žalobkyně c/ napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním,
opírajíc jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc
byla přikázána k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud posoudil předmětné právní otázky v rozporu
s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1023/2011, resp. jde o otázky,
které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud řešeny.
Namítá, že odvolací soud se neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu
vysloveným ve výše uvedeném rozsudku, jímž mu Nejvyšší soud uložil, aby se
zabýval posouzením jednání ve shodě a vznikem povinnosti žalovaných učinit
veřejný návrh smlouvy o koupi akcií. Z rozhodovací praxe Nejvyšší soudu dle dovolatelky vyplývá, že nárok na náhradu
škody vzniká akcionářům, kteří měli mít možnost své akcie prodat za
spravedlivou cenu uvedenou ve veřejném návrhu, bez ohledu na to, zda se
domáhali splnění povinnosti učinit veřejný návrh v soudním řízení, a že vznik
škody je v příčinné souvislosti s porušením dané povinnosti, jestliže při
prodeji v rámci veřejného návrhu by akcionáři získali více, než kolik získali
uzavřením následné náhradní smlouvy o prodeji akcií. Při řešení dané otázky se
odvolací soud dle dovolatelky odchýlil od judikatury dovolacího soudu. V situaci, kdy akcie společnosti MST přestaly být v průběhu řízení veřejně
obchodovatelné, a tudíž již není možné uložit žalovaným povinnost učinit
veřejný návrh smlouvy o koupi předmětných akcií, by pak závěr odvolacího soudu
znamenal, že akcionáři nemají v dané situaci žádný právní prostředek nápravy. Dovolatelka dále uvádí, že žalobci postupovali v souladu s § 384 obch. zák.,
který ukládá poškozenému povinnost učinit opatření ke zmírnění škody, když
následně prodali akcie za cenu blížící se jejich hodnotě. Zpochybňuje rovněž závěr, podle něhož by mohla nastat absurdní situace, kdy by
oprávněná osoba mohla prodat hodnotné akcie za 1,- Kč a následně rozdíl hodnoty
akcie požadovat z titulu náhrady škody, konstatujíc, že v takovém případě by
škoda mohla být soudem přiznána pouze zčásti – v rozdílu mezi cenou přiměřenou
a cenou, kterou akcionáři měli získat od odpovědných osob – nelze však uzavřít,
že nárok na náhradu škody by v takové situaci nevznikl. Dle názoru dovolatelky jsou splněny všechny předpoklady pro vznik práva na
náhradu škody (tj. porušení právní povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy,
majetková újma na straně žalobců a příčinná souvislost mezi porušením právní
povinnosti a vzniklou újmou). První žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a uložil dovolatelce nahradit první
žalované náklady dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz níže). Dovolání je i důvodné. V rozsudku ze dne 27. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010 (jenž je stejně
jako další rozhodnutí uvedená níže veřejnosti dostupný na jeho webových
stránkách), Nejvyšší soud uzavřel, že právní posouzení příčinné souvislosti
může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být
její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé
tento vztah vyloučit. Již v rozsudku ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 5290/2009, Nejvyšší soud
uvedl, že uplyne-li povinnému akcionáři lhůta k učinění veřejného návrhu, mohou
se ostatní akcionáři domáhat buď splnění této povinnosti, a/nebo náhrady škody
způsobené jejím porušením. Nicméně i poté mohou akcie společnosti převést např. na veřejném trhu na jiné osoby, a ukončit tak svoji účast ve společnosti. Učiní-
li tak, jejich právo na ukončení účasti ve společnosti bude realizováno, byť
nikoliv akceptací povinného veřejného návrhu. Z tohoto důvodu na nabyvatele
akcií, kteří akcie nabyli po uplynutí lhůty k učinění veřejného návrhu, právo
domáhat se vůči povinnému akcionáři (splněním povinnosti učinit veřejný návrh)
ukončení své účasti v cílové společnosti nepřechází. Právo na náhradu škody
způsobené porušením povinnosti učinit veřejný návrh (ve lhůtě stanovené
zákonem) zůstává akcionářům, kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni této
lhůty, zachováno. V rozsudku ze dne 20. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1023/2011, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2013, pod číslem 36 (jímž byl zrušen
předchozí rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci), pak dovolací soud
výslovně uzavřel, že právo akcionářů domáhat se uložení povinnosti učinit
veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle ustanovení § 183b odst. 1 obch. zák. a právo na náhradu škody vzniklé porušením této povinnosti jsou samostatné
nároky uplatnitelné vedle sebe, resp. nezávisle na sobě. Jinými slovy,
uplatnění práva na náhradu škody tak není nikterak podmíněno předchozím
uplatněním práva na uložení dané povinnosti, neboť zákon takový předpoklad v
žádném ustanovení nevymezuje. S ohledem na dobu, kdy měla žalovaným vzniknout povinnost učinit veřejný návrh
smlouvy na koupi akcií, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění níže
uvedených ustanovení obchodního zákoníku účinné k 24. únoru 1997, tedy
naposledy ve znění zákona č. 142/1996 Sb. Podle § 183b odst. 1 obch. zák.
pokud jsou akcie společnosti veřejně
obchodovatelné, je akcionář, který získá buď sám, nebo společně s jinými
osobami jednáním ve shodě (§ 66b) podíl na veřejně obchodovatelných akciích, s
nimiž je spojeno hlasovací právo (dále jen "podíl na veřejně obchodovatelných
akciích"), v rozsahu jedné poloviny, a dále v rozsahu dvou třetin nebo tří
čtvrtin součtu jmenovité hodnoty všech akcií společnosti, s nimiž je spojeno
hlasovací právo, anebo tento podíl překročí, povinen učinit veřejný návrh
smlouvy o koupi ostatních veřejně obchodovatelných akcií této společnosti, s
nimiž je spojeno hlasovací právo, do 60 dnů ode dne, který následuje po dnu, v
němž akcionář kdykoliv tento podíl získá nebo překročí. Pro účely tohoto
ustanovení se prioritní akcie, u nichž stanovy vylučují hlasovací právo,
považují za akcie, s nimiž není spojeno hlasovací právo, a to i v případech,
kdy podle zákona toto hlasovací právo dočasně nabývají. Z výše uvedeného ustanovení je zřejmé, že zákon v době rozhodné pro
projednávanou věc neupravoval žádné právo vyplývající z porušení povinnosti
učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií. Bylo proto na oprávněných
akcionářích, který z možných postupů zvolí – tedy zda se budou soudně domáhat
splnění povinnosti učinit veřejný návrh dané smlouvy, nebo zda budou požadovat
náhradu škody vzniklé porušením této povinnosti. Dotčená ustanovení obchodního zákoníku (§ 183a a násl. obch. zák.) byla s
účinností od 1. ledna 2001 novelizována do podoby nabídek převzetí. Tato úprava
již výslovně vymezuje rovněž sankce pro případ porušení dané povinnosti:
Podle § 183g obch. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) jestliže
navrhovatel učinil povinnou nabídku převzetí v rozporu se zákonem nebo jí
neučinil vůbec, jsou osoby, kterým vzniklo právo na odkoupení účastnických
cenných papírů a které nepřijaly nabídku převzetí, oprávněny do jednoho měsíce
ode dne, kdy navrhovatel učinil nabídku převzetí v rozporu se zákonem, nebo do
šesti měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta, ve které byl povinen učinit
nabídku převzetí, navrhnout uzavření smlouvy o koupi účastnických cenných
papírů za přiměřenou cenu, a nebude-li návrh přijat do patnácti dnů od jeho
doručení, domáhat se uzavření smlouvy u soudu nebo požadovat náhradu škody
způsobené jim porušením závazku uzavřít smlouvu. Osoby, které přijaly nabídku
převzetí, která byla v rozporu se zákonem, mohou požadovat na navrhovateli
náhradu vzniklé škody. Tím není dotčeno ustanovení § 183c odst. 5. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že právo domáhat se uzavření smlouvy o koupi
účastnických cenných papírů a právo domáhat se náhrady škody způsobené
porušením této povinnosti jsou dva samostatné nároky uplatnitelné nezávisle na
sobě. K závěru, podle něhož se uvedená pravidla obdobně uplatní též pro právní úpravu
účinnou do 31. prosince 2000, i když se z jejího výslovného znění nepodávají,
přitom Nejvyšší soud dospěl již ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo
5290/2009 a nemá důvod se od něho odchylovat ani v projednávané věci. Nadto, shodná koncepce práv minoritních akcionářů byla převzata též zákonem č.
104/2008 Sb., o nabídkách převzetí (srov. ustanovení 50 a násl. tohoto zákona). Závěr, na kterém odvolací soud napadené rozhodnutí založil, podle něhož je
rozhodující, že se žalobkyně (její právní předchůdkyně) nedomáhala svého práva,
aby byl veřejný návrh smlouvy o koupi akcií učiněn, což svědčí o její vůli v
daný okamžik za stanovených podmínek akcie neprodat – jinými slovy, že z
uvedeného lze dovodit, že by veřejného návrhu na uzavření smlouvy, byl-li by
učiněn, stejně nevyužila – a proto mezi vzniklou škodou (vznikla-li vůbec) a
(případným) protiprávním jednáním žalovaných, není příčinná souvislost, není
správný. Tyto skutečnosti nejsou pro posouzení vztahu příčinné souvislosti, ani
vzniku škody, v projednávané věci nijak určující. Je-li uplatnění nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti učinit
veřejný návrh smlouvy o koupi akcií zcela nezávislé na uplatnění nároku na
splnění dané povinnosti (o čemž odvolací soud nepochyboval), pak nemohou být
při posuzování předpokladů vzniku nároku na náhradu škody (příčinné souvislosti
ani existence škody) nijak rozhodné skutečnosti týkající se vůle (pohnutky)
oprávněného akcionáře domáhat se splnění povinnosti učinit veřejný návrh, neboť
v opačném případě by byla deklarovaná nezávislost těchto nároků popřena. Při posouzení rozsahu škody vzniklé porušením povinnosti učinit veřejný návrh
je přitom nutné zohlednit tržní cenu akcií v době, kdy daná povinnost vznikla. Argumentace odvolacího soudu nepřiměřeně nízkou kupní cenou, za kterou by mohly
být akcie záměrně prodány, tak není případná, neboť i v takovém případě by
škoda spočívala v rozdílu mezi tržní cenou akcií (nikoliv sjednanou kupní
cenou) a cenou, jíž by bývalo bylo možné dosáhnout akceptací učiněného
veřejného návrhu (viz obdobně Havel, B., Pihera, V., Zákon o nabídkách
převzetí, 1. vydání, C. H. Beck, 2009, s. 137). Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné a dovolací důvod dle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, pročež Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.). V další fázi řízení odvolací soud vyřeší otázku vzniku povinnosti žalovaných
učinit veřejný návrh smlouvy dle § 183b obch. zák. (v důsledku jednání ve shodě
ve smyslu § 66b obch. zák.), přičemž vyjde ze závěrů formulovaných Nejvyšším
soudem v R 106/2011 a nepřehlédne, že - podle doposud učiněných skutkových
zjištění - předchůdkyně první žalované financovala nákup 51% podílu na
základním kapitálu společnosti, který provedla druhá žalovaná; ta jej převedla
na předchůdkyni první žalované (34% podíl bezpodmínečně, ke zbývajícímu 17%
podílu si ponechala „právo odstoupit“ od prodeje). Ohledně 17% podílu na
základním kapitálu společnosti druhá žalovaná sice následně 28. listopadu 1997
od prodeje „odstoupila“ a akcie společnosti prodala Eurobrokers a. s., ovšem
již 6. února 1997 na valné hromadě společnosti bylo zvoleno nové, pětičlenné
představenstvo společnosti, jehož členy se staly dvě osoby nominované
předchůdkyní první žalované a dvě osoby nominované druhou žalovanou.
Dospěje-li k závěru, že žalované danou povinnost porušily, znovu posoudí též
naplnění ostatních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody, a to s ohledem
na výše uvedené závěry. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013)
se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu