29 Cdo 1664/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobců a) M. F. a b) M. F., obou zastoupených Mgr. Lukášem Votrubou,
advokátem, se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, PSČ 460 01, proti žalovanému
Mysliveckému spolku Kunratice - zahrady, se sídlem ve Frýdlantu, Žitavská 3008,
PSČ 464 01, identifikační číslo osoby 46746081, zastoupenému JUDr. Vladimírem
Matulou, narozeným 13. května 1954, bytem ve Frýdlantu, Děkanská 83, PSČ 464
01, o určení, že rozhodnutí členské schůze žalovaného o vyloučení žalobců není
v souladu se zákonem a stanovami a o určení, že žalobci jsou členy žalovaného,
vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 160/2012, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 15. října 2014, č. j. 83 Co 292/2014-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 27. března 2014, č. j. 12 C
160/2012-38, zamítl žalobu o určení, že rozhodnutí členské schůze žalovaného ze
dne 28. dubna 2012 o vyloučení žalobců není v souladu se zákonem a stanovami a
že žalobci jsou nadále členy žalovaného (výroky I. a II.) a dále rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok první) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání, které nesměřuje proti
žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., není přípustné ani podle §
237 o. s. ř. Závěr, podle něhož marným uplynutím subjektivní lhůty třiceti dnů podle § 15
odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, zaniká právo člena sdružení
požádat soud o určení, zda je rozhodnutí členské schůze o vyloučení člena v
souladu se zákonem a stanovami, a to bez ohledu na to, zda již uplynula i
objektivní lhůta šesti měsíců a bez ohledu na to, zda dovolatelé byli poučeni o
možnosti podat žalobu podle § 15 zákona o sdružování občanů, přičemž soulad
rozhodnutí členské schůze sdružení se zákonem a stanovami lze přezkoumat pouze
v řízení podle označeného ustanovení, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího
soudu (srov. např. odvolacím soudem přiléhavě odkazované usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. 28 Cdo 704/2007, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 2993/2013, jakož i judikaturu tam
citovanou; označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Opačný závěr neplyne – a dovolatelé se mýlí, usuzují-li jinak – ani z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1919/2009, uveřejněného
pod číslem 91/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší
soud neposuzoval otázku platnosti usnesení orgánu sdružení ani otázku povahy a
běhu lhůt k podání žaloby podle § 15 zákona o sdružování občanů. Dovolání nečiní přípustným ani otázka „náležitostí rozhodnutí sdružení o
vyloučení svého člena“. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá,
že náležitosti takového rozhodnutí nejsou zákonem upraveny a jsou (případně)
ponechány na stanovách sdružení (srov. např. shora citované usnesení sp. zn. 28
Cdo 704/2007). Jakkoliv je nezbytné, aby rozhodnutí orgánu sdružení bylo
(přinejmenším) srozumitelné a určité (srov. obdobně v poměrech obchodních
korporací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo
3646/2008), v projednávané věci není pochyb o tom, že uvedeným požadavkům
napadená rozhodnutí členské schůze žalovaného dostála. Byly-li žaloby dovolatelů zamítnuty pro zánik jejich práva podat žalobu podle §
15 zákona o sdružování občanů, jsou zcela bez právního významu (a tudíž ani
nemohou založit přípustnost dovolání) úvahy dovolatelů o rozporu napadených
rozhodnutí členské schůze se zákonem a stanovami žalovaného (viz shora
citovanou judikaturu Nejvyššího soudu). Na jejich posouzení ostatně odvolací
soud (správně) své rozhodnutí nezaložil. Konečně dovolání nečiní přípustným ani otázka výkladu přechodných ustanovení
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a případné
aplikovatelnosti úpravy občanského zákoníku na projednávanou věc.
Je tomu tak
již proto, že – jak se podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu – ani
dovolatelem citovaná přechodná ustanovení (§ 3045 a 3028 o. z.), ani § 3047 o. z. nelze vykládat tak, že způsobují či umožňují pravou zpětnou retroaktivitu
úpravy spolků obsažené v občanském zákoníku (v podrobnostech srov. obdobně
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo
3612/2014, uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), a dovozovat, že na běh lhůt pro napadení rozhodnutí členské schůze
žalovaného, přijatého 28. dubna 2012, dopadá § 259 o. z. (jak „s určitou mírou
nejistoty“ dovozují dovolatelé). Pouze na okraj pak Nejvyšší soud poznamenává, že ani opačný výklad (totiž, že
subjektivní lhůtu k napadení rozhodnutí členské schůze je nutno posoudit dle §
259 o. z. a tato činila tři měsíce) by dovolatelům nepřinesl úspěch ve věci,
neboť žalobu proti rozhodnutím členské schůze přijatým dne 28. dubna 2012
podali až dne 26. října 2012.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu