29 Cdo 1796/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Bubenská 113/47, PSČ 170 00, proti žalovanému Ing. A. I., zastoupenému JUDr. Ing. Bc. Milanem Mlezivou, advokátem, se sídlem v Plzni, Skrétova 1011/48, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 163/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2015, č. j. 8 Cmo 396/2014-332, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. října 2014, č. j. 48 Cm 163/2010-303, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. srpna 2010, č. j. 48 Cm 163/2010-50, jímž původně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 5.000.000,- Kč s 6% úrokem od 3. prosince 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 16.333,- Kč a náhradu nákladů řízení a rozhodl o přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného. Šlo přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho v pořadí první rozsudek ze dne 23.
dubna 2012, č. j. 48 Cm 163/2010-160, jímž ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 8 Cmo 274/2012-250 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalobce proti označenému usnesení odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 1231/2014, a to pro vady spočívající v nevymezení důvodu přípustnosti dovolání (§ 243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o.
s. ř.“). Soud prvního stupně s odkazem na výsledky provedeného dokazování uzavřel, že: 1) Žalovaný směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „směnka“), nepodepsal pod nátlakem, který by byl „tak intenzivní, aby vzhledem ke konkrétním okolnostem případu mohl vést žalovaného k nesvobodnému úkonu“. 2) Doplnil-li žalovaný v dalším průběhu řízení svá tvrzení v tom směru, že „žalobce nátlak vystupňoval ukazováním nábojnic, tuto část tvrzení o nátlaku neprokázal, ale s ohledem na to, že nebyla součástí námitek uplatněných ve lhůtě pro jejich podání, eventuelně při prvním jednání ve věci, soud ve smyslu ustanovení § 175 odst. 4 o.
s. ř., nevedl žalobce podle ustanovení § 118a o. s. ř. k jejímu prokázání“. 3) „Žalovaný uspokojivým způsobem nevysvětlil důvod pro podpis směnky a bez ohledu na kauzu byl zavázán k vyplacení směnky, protože ke vzniku jeho směnečného závazku postačila samotná existence platné směnky“. 4) „Přes shora uvedené se námitkou absence směnečné kauzy zabýval, avšak nevedl již v dalším řízení žalovaného k pokračování v dokazování k této námitce ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., neboť k ní měl dostatek skutkových poznatků z dříve provedených důkazů.
Z jejich obsahu shledal, že směnka nebyla vystavena bezdůvodně. Směnečnou kauzou nemusí být nutně jednotlivý hospodářský závazek, kauzou mohou být i důvody společenské, rodinné a další. V daném případě bylo důvodem pro vystavení směnky poskytnutí záruky žalobci a jeho obchodním partnerům, že strana žalovaného v obchodu s chemickou látkou splní své závazky a obchod proběhne bez závad. Tato kauza vyplývala jasně z provedeného dokazování a odpovídala i tvrzením žalovaného původně uplatněným v námitkách.
Směnka tedy evidentně bezdůvodná nebyla, takže ani námitka absence směnečné kauzy nemohla mít v řízení úspěch“. 5) Jelikož „žalobce ve směnečné věci nenese důkazní břemeno k prokázání směnečné kauzy“, neprovedl důkazy navrhované k tvrzení žalobce o tom, že důvodem pro vystavení směnky byla půjčka.
Skutečnost, že „žalobce neprokázal
svoji verzi, neměla vliv na jeho procesní úspěch ve věci, neboť v daném směru nenesl důkazní břemeno“. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. února 2015, č. j. 8 Cmo 396/2014-332, k odvolání žalovaného zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud v prvé řadě setrval na závěru formulovaném již v jeho předchozím kasačním usnesení, podle něhož nebyla prokázána důvodnost námitky žalovaného o nesvobodném podpisu směnky; dále se zabýval žalovaným uplatněnou námitkou, že směnka nemá žádnou kauzu.
V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně „sice v rozsudku uvedl svůj závěr o tom, co bylo kauzou směnky, avšak s tímto závěrem, nedostatečně odůvodněným, se ztotožnit nelze. Nelze-li „přisvědčit závěru soudu prvního stupně o tom, co je kauzou směnky, poněvadž zmíněný závěr soud prvního stupně neodůvodnil způsobem vyžadovaným § 157 odst. 2 o. s. ř. a jeví se být i závěrem nesprávným, když dosud ani nebylo zjištěno, že byl účastníky jakýkoli obchod s červenou rtutí uzavřen, a proto se nelze ztotožnit se závěrem, z něhož by vyplynulo, že směnka kauzu má, a proto je námitka žalovaného nedůvodná, měl soud prvního stupně povinnost žalovaného poučit podle ustanovení § 118a odst. 3 o.
s. ř. o nutnosti navrhnout důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že směnka kauzu nemá a poučit ho o následcích nesplnění této výzvy“. V situaci, kdy „se žalovanému potřebného poučení nedostalo“ a tato vada řízení nemohla být zhojena poučením podle ustanovení § 119a o. s. ř., odvolací soud dovodil, že jsou splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 219 odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, v němž „soud prvního stupně bude znovu řešit námitku neexistence kauzy směnky“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když podle jeho názoru odvolací soud nerespektoval v dovolání specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil. Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že odvolací soud nezaložil dovoláním napadené usnesení na závěru, podle něhož by důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu tížilo žalobce, nýbrž na tom, že shledal odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nedostatečným (nesplňujícím požadavky určené ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.) a že soud prvního stupně řádně žalovaného podle ustanovení § 118a odst. 3 o.
s. ř. nepoučil „o nutnosti navrhnout důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že směnka nemá kauzu“. Ve vazbě na shora uvedené a (jen) pro účely dalšího postupu v řízení Nejvyšší soud připomíná, že jeho judikatura je ustálena na závěrech, podle kterých: a) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
Žalovaný nemůže ? se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ? po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít (podle jeho názoru) význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o.
s. ř.) přihlížet (srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). b) Důsledkem (případného) rozporu mezi jednotlivými námitkami není to, že by soud mohl tyto námitky (pro neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout jako neprojednatelné (respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat) [k tomu srov. např. důvody rozsudků ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012, ze dne 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 2861/2014 a ze dne 28.
května 2015, sp. zn. 29 Cdo 1970/2014].
Jinými slovy, z hlediska žalovaným uplatněných kauzálních námitek bude pro rozhodnutí ve věci stěžejní, zda žalovaný unese důkazní břemeno a prokáže, že směnku podepsal za okolností, které vylíčil v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu [a že na základě takto zjištěného skutkového stavu bude možno uzavřít, že směnka vskutku neměla kauzu, popř. že měla nedovolenou kauzu (viz tvrzení o obchodu s chemickou látkou – červenou rtutí)], popřípadě prokáže (za stavu, kdy z obsahu námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu bude možno dovodit i procesní obranu žalovaného založenou na neposkytnutí žalobcem tvrzené půjčky), že žalobcem tvrzená kauza směnky „nevznikla“ (rozuměj, že mu žalobce půjčku neposkytl).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016 JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu