NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 1856/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce Ing. Davida Jánošíka, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105, jako
správce konkursní podstaty úpadkyně CZECH - TRADING, s. r. o., identifikační
číslo 60 93 43 44, proti žalované JUDr. Haně Záveské, advokátce, se sídlem v
Mladé Boleslavi, Blahoslavova 186/II, PSČ 293 01, jako správkyni konkursní
podstaty úpadce Ing. Zdeňka Nymburského, bytem v Nymburku, Kovanice 183,
identifikační číslo 12 52 19 31, o určení pravosti pohledávky, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 57 CmI 4/2007, o žalobě na obnovu řízení
podané úpadcem Ing. Z. N., zastoupeným JUDr. Marií Jenčekovou, advokátkou, se
sídlem v Nymburku, Tyršova 1, PSČ 288 02, o dovolání úpadce proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 13 Cmo 251/2009-58,
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
20. srpna 2009, č. j. 57 CmI 4/2007-42, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu
2009, č. j. 13 Cmo 251/2009-58, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání úpadce Ing. Z. N. usnesením ze dne 2. listopadu
2009, č. j. 13 Cmo 251/2009-58, potvrdil usnesení ze dne 20. srpna 2009, č. j.
57 CmI 4/2007-42, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu jmenovaného na obnovu
řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 57 CmI 4/2007.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 93, § 228 odst. 1, § 231 odst. 1 a §
234 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jakož na i
ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále
jen „ZKV“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobu na obnovu
řízení může podat jen účastník původního řízení, popř. jeho právní nástupce z
důvodu univerzální nebo singulární sukcese. „Okolnost, že navrhovatelem obnovy
není žádný z původních účastníků řízení, o jehož obnovu jde (a původními
účastníky je nutno rozumět nejen osoby, s nimiž soud v řízení jako s účastníky
jednal, nýbrž i ty, jež pominul, ač účastníky řízení měly být rovněž), se
projevuje věcným rozhodnutím o návrhu, tj. tím, že soud návrh zamítne pro
nedostatek aktivní věcné legitimace navrhovatele k jeho podání“.
V poměrech dané věci úpadce (tj. osoba, která podala žalobu na obnovu řízení)
nebyl účastníkem (ani vedlejším účastníkem) původního řízení a věcná legitimace
k podání žaloby na obnovu řízení mu nesvědčí.
Proti usnesením soudů obou stupňů podal úpadce Ing. Z. N. dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje, že
usnesení „mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, byl jimi „porušen
zákon“ a „spočívají na skutečnosti, že tato řízení byla postižena vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci“.
Dovolatel zejména zdůrazňuje, že mu byla v řízení, jehož obnovy se domáhá,
„jako účastníkovi odňata možnost před soudem jednat“, neboť „nebyl jako
účastník řízení vyrozuměn o původním řízení“ a „nemohl vyjádřit svoje
stanovisko k projednávané záležitosti“. Namítá, že „měl být účastníkem řízení,
byl jako účastník řízení opomenut a došlo tím ke hrubému porušení jeho práv
vyplývajících z č. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod“.
Přitom „původní rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2007, č. j. 57
CmI 4/2007-29“ (jde o rozsudek pro uznání, jímž soud prvního stupně určil
pravost pohledávky úpadkyně CZECH – TRADING, s. r. o. ve výši 1,197.809,37 Kč
přihlášené do konkursu vedeného na majetek úpadce Ing. Z. N. u téhož soudu pod
sp. zn. 39 K 12/2006) „nemůže z hlediska správnosti a úplnosti skutkových
zjištění obstát“, když soud „řádně neprověřil veškeré důkazy a projednávanou
věc a zcela v neprospěch a bez vědomí a účasti dovolatele nesprávně věc právně
posoudil“. Přitom „původní účastníci neměli a ani nemohli mít důkazy, které by
prokazovaly oprávněnost a skutečný stav ve věci“. „Jediný, kterému je znám
skutečný stav věci je dovolatel, navrhovatel obnovy řízení“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V části směřující proti usnesení soudu prvního stupně Nejvyšší soud řízení o
„dovolání“ úpadce podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož
dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční
příslušnost soudu k projednání takového dovolání - srov. např. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti výroku
usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby na obnovu řízení.
Podle ustanovení § 238 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým
bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení §
237 platí obdobně (odstavec 2).
Jelikož v projednávané věci nejde o žádný z případů popsaných v ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud zvažoval, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto
ustanovení je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. se podává, že dovolací
přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež
způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z
pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění
(zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní
otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007,
sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem
48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poměřováno shora uvedenými kritérii, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně právně významným neshledal a dovolání úpadce jako nepřípustné podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že v obecné rovině závěr odvolacího soudu ohledně aktivní
věcné legitimace žalobce v řízení o žalobě na obnovu řízení odpovídá ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného
pod číslem 10/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 73/2000, jež obstálo i
v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud
usnesením ze dne 18. dubna 2002, sp. zn. IV. ÚS 525/2000, odmítl). V poměrech
dané věci, kdy není pochyb o tom, že původní řízení o žalobě o určení pravosti
pohledávky bylo sporem vyvolaným konkursem, přitom odpovídá také ustanovení §
23 odst. 2 ZKV (jež vymezuje okruh účastníků řízení o určení pravosti
nevykonatelné, správcem konkursní podstaty /konkursními věřiteli/ popřené,
pohledávky), jakož i právním závěrům formulovaným např. v důvodech rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 48/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
respektive v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo
4551/2007.
Konečně rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje i závěry obsažené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 127.
Skutečnost, že do původního řízení o určení pravosti pohledávky úpadce jako
vedlejší účastník nevstoupil z vlastního podnětu, ani na výzvu některého z
účastníků učiněnou prostřednictvím soudu (srov. § 93 o. s. ř.), je z obsahu
spisu zřejmá, přičemž není pochyb ani o tom, že správkyně jeho konkursní
podstaty (žalovaná) se vstupem úpadce do řízení jako vedlejšího účastníka
nesouhlasila.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání úpadce
bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z § 432
odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. července 2010
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu