29 Cdo 1933/2025-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce E.ON Energie, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera
2151/6, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26078201, zastoupeného Mgr.
Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00,
proti žalované R. B., o zaplacení částky 7 913,59 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 118/2025, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29.
ledna 2025, č. j. 15 Co 334/2024, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu
doručeným Okresnímu soudu v Pelhřimově dne 4. října 2024 domáhal po žalované
zaplacení částky ve výši 7 913,59 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených
dodávek elektřiny v období od 14. listopadu 2023 do 30. listopadu 2023 (dále
jen „pohledávka“), a to na základě faktury ze dne 11. prosince 2023 se
splatností ke dni 27. prosince 2023 (dále jen „faktura“).
2. Usnesením ze dne 8. listopadu 2024, č. j. EPR 253307/2024-5, Okresní
soud v Pelhřimově – odkazuje na § 109 odst. 1 písm. a/ a § 140c zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a vycházeje
ze zjištění, dle kterého Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
13. listopadu 2023,
č. j. KSCB 27 INS 17801/2023-A-5, zjistil (hrozící) úpadek žalované a povolil
jí oddlužení– zastavil řízení (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení
(bod II. výroku) a o tom, že žalobci se nevrací soudní poplatek ve výši 400 Kč
(bod III. výroku).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně v
bodech I. a II. výroku (první výrok), změnil bod III. výroku tak, že se žalobci
soudní poplatek ve výši 400 Kč vrací (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud – s odkazem na §?109 odst.?1 písm.?a/, §?140c, §?141a a
§?173 odst.?1 a?3 insolvenčního zákona a na judikaturu Nejvyššího soudu –
přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pohledávka, která vznikla po
zahájení insolvenčního řízení, resp. po rozhodnutí o úpadku, avšak stále ještě
ve lhůtě stanovené insolvenčním soudem pro podávání přihlášek, měla být do
insolvenčního řízení řádně přihlášena. Protože žalobce tuto povinnost nesplnil
a namísto toho téměř po roce podal návrh na vydání elektronického platebního
rozkazu, nebyly splněny podmínky pro vedení tohoto řízení.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem rozhodnuta
jinak. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., tedy nesprávné
právní posouzení věci. Zároveň navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené
rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení
soudu prvního stupně.
6. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v řešení otázky, zda musí být
pohledávka věřitele za dlužníkem, která vznikla v období po úpadku dlužníka a
před uplynutím dvouměsíční lhůty pro přihlášení pohledávek do insolvenčního
řízení určené insolvenčním soudem, a která zároveň není pohledávkou vyloučenou
z uspokojení
(§ 170 insolvenčního zákona), ani pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168
insolvenčního zákona) nebo pohledávkou jí postavenou na roveň (§ 169
insolvenčního zákona), uplatněna věřitelem přihláškou v rámci insolvenčního
řízení, nebo žalobou u soudu.
7. Dovolatel namítá, že odvolací soud chybně vyložil dotčená ustanovení
insolvenčního zákona. Podle něj soud nerozlišil (nebo zcela opomněl rozlišit)
mezi pohledávkami vzniklými před rozhodnutím o úpadku, které je nutné
přihlásit, a pohledávkami vzniklými až po rozhodnutí o úpadku, které se
nepřihlašují. Míní, že odvolací soud neodůvodnil závěr, podle něhož je nutné
přihlásit i pohledávku vzniklou až po rozhodnutí o úpadku, vznikla-li před
uplynutím přihlašovací lhůty. V této spojitosti dovolatel zdůrazňuje, že v
§?140c insolvenčního zákona je jasně rozlišeno mezi pohledávkami
předúpadkovými, které se přihlašují, a pohledávkami poúpadkovými, které se do
insolvence nepřihlašují. Pokud pohledávka v době rozhodnutí o úpadku
neexistovala, nemohla být přihlášena, a proto podle dovolatele nelze v takovém
případě aplikovat §?109 odst.?1 písm.?a/ insolvenčního zákona.
8. K tomu dovolatel dodává, že kdyby pohledávku nešlo uplatnit ani v
insolvenčním řízení, ani v občanskoprávním řízení, znamenalo by to porušení
práva na soudní ochranu podle čl.?36 Listiny základních práv a svobod.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s.
ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl jako nepřípustné.
11. Učinil tak proto, že mu dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá
k řešení žádnou otázku procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř.
12. Pro posouzení přípustnosti dovolání jsou v poměrech projednávané
věci přiléhavé následující judikaturní závěry:
13. Z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vedle pohledávek vypočtených
v § 170 insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku
později (poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti nepřihlíží
(srov. § 185 insolvenčního zákona), vyloučeny i pohledávky, které věřitel,
jemuž insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním
přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec nebo pohledávky za
majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel
neuplatnil v průběhu insolvenčního řízení postupem dle § 203 insolvenčního
zákona, a pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku, respektive po
uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek,
a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou
podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169
insolvenčního zákona. Srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu
2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí (dále jen „R 54/2012“).
14. Judikaturu k závěru, podle něhož je nutno přihlásit do insolvenčního
řízení i pohledávku, která vznikla sice po zahájení insolvenčního řízení, ale
ještě před uplynutím propadné lhůty k přihlášení pohledávek vymezené
rozhodnutím o úpadku žalovaného (pro kterou platí omezení uvedené v § 109 odst.
1 písm. a/ insolvenčního zákona), Nejvyšší soud dále shrnul např. i v usnesení
ze dne 30. srpna 2022, sp. zn. 29 Cdo 1231/2022.
15. Uplatní-li věřitel pohledávku vůči dlužníku u obecného soudu žalobou
v rozporu s § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, soudní řízení o takové
pohledávce se přeruší okamžikem zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v
insolvenčním rejstříku (§ 140a odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Za
předpokladu, že stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci
rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit
podle § 141a insolvenčního zákona, bez zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je
následně řešen konkursem, reorganizací nebo oddlužením. Srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016, uveřejněné
pod číslem 128/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
128/2018“).
16. Uplatní-li věřitel vůči dlužníku u obecného soudu žalobou
pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (aniž by
šlo o incidenční spor), nebo pohledávku, na kterou se v insolvenčním řízení
pohlíží jako na přihlášenou (aniž by šlo o incidenční spor), anebo pohledávku,
která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170 insolvenčního zákona),
teprve v době, kdy již trvají účinky rozhodnutí o úpadku (po okamžiku
zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku), jde o
porušení zákazu formulovaného v § 140c insolvenčního zákona. Za předpokladu, že
stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku
obecný soud povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit podle § 141a
insolvenčního zákona, bez zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen
konkursem, reorganizací nebo oddlužením. Přitom není vyloučeno, že obecný soud
bude aplikovat (musí aplikovat) § 141a insolvenčního zákona (coby důsledek
porušení zákazu plynoucího z § 140c insolvenčního zákona) v situaci, kdy žaloba
o pohledávce bude nepřípustně podána dokonce až po právní moci rozhodnutí o
úpadku (kdykoli později, dokud trvají účinky rozhodnutí o úpadku). K tomu opět
srov. R 128/2018, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení
ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2881/2019, nebo v usnesení ze dne 17.
prosince 2025, sp. zn. 29 Cdo 2878/2025
17. Na uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na
základě argumentace obsažené v dovolání. Ve vztahu k dovoláním předestřené
otázce z uvedených závěrů vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, podle
něhož měla být předmětná pohledávka žalobce přihlášena do insolvenčního řízení,
neboť vznikla do konce lhůty k přihlašování pohledávek, odpovídá ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu.
18. Měl-li žalobce možnost přihlásit předmětnou pohledávku do
insolvenčního řízení, je zřejmé, že měl možnost uplatit pohledávku za žalovaným
(byť jiným způsobem, než zvolil), pročež Nejvyšší soud nesdílí jeho
přesvědčení, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení práva na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2026
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu