29 Cdo 1953/2025-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce
J. J., zastoupeného JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem, se sídlem v
Praze 2, Římská 2575/31, PSČ 120 00, proti žalovanému E. F., zastoupenému JUDr.
Tomášem Kindlem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, PSČ 430
01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 76 Cm 95/2024, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. dubna 2025, č. j. 5 Cmo 46/2025-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. února 2025, č. j. 76 Cm
95/2024-66, k návrhu žalovaného rozhodl, že zmeškání lhůty k zaplacení soudního
poplatku za odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června
2024, č. j. 76 Cm 127/2023-188, se nepromíjí.
2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu ze dne
20. dubna 2023 domáhal po žalovaném (a R. Š. – dále jen „R. Š.“) zaplacení
směnečného peníze ve výši 700.000 Kč s postižními právy ze směnky.
[2] Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 1. prosince
2023, č. j. 76 Cm 127/2023-67, návrhu žalobce vyhověl. Proti směnečnému
platebnímu rozkazu podal žalovaný a R. Š. včas odůvodněné námitky. Rozsudkem ze
dne 12. června 2024, č. j. 76 Cm 127/2023-188, soud prvního stupně ponechal
směnečný platební rozkaz v platnosti. Žalovaný a R. Š se proti rozsudku soudu
prvního stupně odvolali. Řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným soud
prvního stupně poté usnesením ze dne 11. září 2024, č. j. 76 Cm 127/2023-212,
vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí.
[3] Usnesením ze dne 12. srpna 2024, č. j. 76 Cm 127/2023-196, soud
prvního stupně vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve
výši 35.117 Kč. Žalovaný po doručení výzvy požádal o přiznání osvobození od
placení soudního poplatku, soud prvního stupně žádost usnesením ze dne 23. září
2024, č. j. 76 Cm 95/2024-38, zamítl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného
usnesením ze dne 12. listopadu 2024, č. j. 5 Cmo 116/2024-48, usnesení soudu
prvního stupně potvrdil.
[4] Usnesením ze dne 3. prosince 2024, č. j. 76 Cm 95/2024-52, soud
prvního stupně opětovně vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za
odvolání. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen
(poslední den lhůty připadl na 23. prosince 2024), soud prvního stupně
usnesením ze dne 2. ledna 2025, č. j. 76 Cm 95/2024-56, odvolací řízení pro
nezaplacení soudního poplatku zastavil.
[5] Dne 17. ledna 2025 podal žalovaný proti usnesení o zastavení
odvolacího řízení odvolání a zároveň požádal o prominutí zmeškání lhůty k
zaplacení soudního poplatku s tím, že mu objektivní okolnosti (zdravotní
indispozice) zabránily zaplatit ve stanovené lhůtě, přičemž soudní poplatek za
odvolání uhradil bezprostředně poté, co tyto okolnosti pominuly.
3. Soud prvního stupně neměl tvrzení žalovaného o vážné zdravotní
indispozici za osvědčená. Z předložených čestných prohlášení navíc vyplynulo,
že ještě před koncem roku 2024 se zdravotní stav žalovaného zlepšil natolik, že
nepochybně mohl zajistit zaplacení soudního poplatku a požádat o prominutí
zmeškání lhůty dříve než teprve v reakci na doručení usnesení o zastavení
odvolacího řízení. Soud prvního stupně proto uzavřel, že jednak zdravotní stav
žalovaného nebyl natolik vážný a nepřiznivý, aby mu objektivně znemožnil úhradu
soudního poplatku, jednak žalovaný nepodal návrh na prominutí zmeškání lhůty k
zaplacení soudního poplatku včas.
4. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání
žalovaného usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
5. Odvolací soud – odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu – nepovažoval (na rozdíl od soudu prvního stupně) za potřebné
zabývat se včasností návrhu žalovaného na prominutí zmeškání lhůty, ani tím,
zda žalovaný případně lhůtu k zaplacení soudního poplatku zmeškal z
omluvitelných důvodů. Prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení § 58 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), totiž v
případě lhůty k zaplacení soudního poplatku stanovené soudem podle § 9 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nepřicházelo v úvahu, neboť jde
o lhůtu soudcovskou, jejíž zmeškání nelze (na rozdíl od zmeškání zákonné lhůty)
prominout.
6. Proti usnesení podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky procesního práva (charakteru lhůty k zaplacení soudního
poplatku), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Ústavního soudu, respektive s tím související otázky (zda charakter lhůty
k zaplacení soudního poplatku bez dalšího vylučuje prominutí jejího zmeškání),
kterou sice již dovolací soud ve své rozhodovací praxi řešil, tato otázka by
však měla být posouzena jinak.
7. Dovolatel (s poukazem na v dovolání blíže označenou judikaturu
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu) dovozuje, že lhůta stanovená k zaplacení
soudního poplatku podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích je lhůtou
procesní a nelze bez dalšího vyloučit prominutí jejího zmeškání.
8. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
9. Nejvyšší soud dovolání žalovaného, jež může být přípustné jen podle §
237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238
o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
10. Učinil tak proto, že dovoláním zpochybněné právní posouzení věci
odvolacím soudem (jde-li o řešení otázek souvisejících s povahou lhůty k
zaplacení soudního poplatku) je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu i Ústavního soudu, z níž se podává, že lhůta stanovená k zaplacení
soudního poplatku podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích je
propadnou soudcovskou lhůtou podle § 55 o. s. ř. procesní povahy (srov. bod 32
nálezu Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19). Takovou
lhůtu může předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh
účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu (§ 55 věta druhá o. s. ř., § 9 odst.
1 a 2 zákona o soudních poplatcích), případně lze negativnímu následku
zastavení řízení zabránit postupem podle § 9 odst. 4 písm. c/ zákona o soudních
poplatcích včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují
nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek
dosud zaplatit (srov. bod 9 usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2018,
sp. zn. I. ÚS 1335/18, nebo důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 30. března
2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, uveřejněného pod číslem 193/2021 Sb., dále např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020,
nebo ze dne 18. prosince 2024, sp. zn. 23 Cdo 2559/2024, jakož i judikaturu v
těchto rozhodnutích dále označenou).
11. Důvod přikročit ke změně takto ustavených judikaturních závěrů, s
nimiž je napadené rozhodnutí souladné, Nejvyšší soud neshledává ani v
argumentech obsažených v podaném dovolání, včetně (nepřiléhavých) odkazů na
další rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. V dovolatelem označených
rozhodnutích nejsou (oproti mínění dovolatele) formulovány závěry, z nichž by
bylo možné usuzovat, že právní posouzení věci odvolacím soudem nemůže obstát.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu