ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Darren, s. r. o., se sídlem v Bystrém, Sulkovská 482, PSČ 569 92,
identifikační číslo osoby 25278711, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA,
advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti
žalovaným 1/ G. P., zastoupené Mgr. Radkem Látem, advokátem, se sídlem v
Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02 a 2/ Mgr. Petru Stejskalovi, LL. M.,
advokátu, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, jako
správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., identifikační číslo
osoby 00174131, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v
Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, o zaplacení částky 70.641 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 109 EC
74/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích, ze dne 26. února 2013, č. j. 22 Co 867/2012-638, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá v rozsahu, v němž se týká první žalované.
II. Dovolání žalobce se dále odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části
první výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích
ze dne 26. února 2013, č. j. 22 Co 867/2012-638, kterou odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobcem a
druhým žalovaným a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a státem a proti
třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení mezi žalobcem a
druhým žalovaným.
III. Dovolání žalobce se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části
první výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve vztahu ke druhému žalovanému v zamítavém výroku o věci
samé.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (Darren, s. r. o.) se podanou žalobou domáhal vůči žalovaným
(1/ G. P. a 2/ Mgr. Petru Stejskalovi, LL. M., jako správci konkursní podstaty
úpadce VITKA Brněnec a. s.) společně a nerozdílně zaplacení částky 70.641 Kč s
příslušenstvím (tvořeným zákonným úrokem z prodlení). Žalobu odůvodnil tím, že
v roce 2005 prodával textilní výrobky v úpadcově areálu. Prodej výrobků
zajišťovala první žalovaná (jako zaměstnankyně skladu, zaměstnaná u společnosti
ANIDOR s. r. o.). První žalovaná přijala od žalobcových odběratelů (za
žalobcovo zboží) v hotovosti částky v celkové výši 70.641 Kč, které ale
nevložila na žalobcův účet, ani je žalobci jinak nevydala. První žalovaná si
tedy předmětnou částku buď ponechala, nebo ji předala úpadci (a v tom případě
je zadržuje druhý žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadce). Proto
požaduje po obou žalovaných společně a nerozdílně vydání předmětné částky z
titulu bezdůvodného obohacení. Rozsudkem ze dne 15. března 2012, č. j. 109 EC 74/2009-402, Okresní soud ve
Svitavách žalobu zamítl (bod I. výroku) a uložil žalobci, aby na náhradě
nákladů řízení zaplatil první žalované částku 29.527 Kč (bod II. výroku),
druhému žalovanému částku 36.874,80 Kč (bod III. výroku) a státu 56 Kč (bod IV. výroku). Doplňujícím usnesením ze dne 20. dubna 2012, č. j. 109 EC 74/2009-416,
uložil Okresní soud ve Svitavách žalobci, aby na náhradě nákladů řízení
zaplatil druhému žalovanému dalších 4.429,20 Kč. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve
výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění
doplňujícího usnesení) [první výrok] a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
na náhradě nákladů odvolacího řízení první žalované částku 18.410 Kč (druhý
výrok) a druhému žalovanému částku 22.276 Kč (třetí výrok). Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, uzavíraje:
A/ K promlčení. 1/ Předmětný nárok je promlčen (žalovaní vznesli námitku promlčení), když
skutková zjištění soudu prvního stupně umožňují závěr, že kdyby se žalovaným
mělo dostat na úkor žalobce bezdůvodného obohacení způsobem popsaným v žalobě,
žalobce by „musel vědět“ o tom, zda a kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil,
nejpozději v září 2005. 2/ V areálu úpadce působily od května do září 2005 tři společnosti personálně
propojené osobou Ing. M. S. (dále jen „M. S.“), který rozhodoval, jak budou
společnosti provozovat činnost a měl přehled o jejich hospodaření. Z výpovědi
svědka J. M. (dále jen „J. M“) vyplývá, že M. S. mu předával osobně veškeré
účetní doklady žalobce, které svědek shromažďoval fyzicky. J. M. vedl
účetnictví žalobce, přičemž elektronické účetnictví měl k dispozici také
jednatel žalobce M. S. Proto žalobce „musel vědět“, které faktury byly
zaplaceny v hotovosti a které nikoliv a jaký je stav jeho účtu. „Musel“
případně i zjistit, že se mu nedostává finanční plnění k určitým obchodním
případům.
3/ Odvolací soud se (tedy) ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že bylo
prokázáno, že žalobce „věděl“ již v září roku 2005, jaký je stav jeho
hospodaření, zda mu byly uhrazeny finanční prostředky za uskutečněné prodeje, a
zda tyto finanční prostředky (ne)má na účtu. Současně (žalobce) „věděl“, že
jeho zboží v době od května do září 2005 prodávala v areálu úpadce ze skladu
první žalovaná a že mu správce konkursní podstaty úpadce odepřel 13. září 2005
další přístup do areálu. 4/ Kdyby se žalobce domníval, že při prodeji zboží se na jeho úkor někdo
obohatil, musel by již v září roku 2005 vědět, jaká je výše tohoto obohacení a
kdo se na jeho úkor obohatil. Dvouletá subjektivní promlčení lhůta tedy
uplynula v září 2007 [§ 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
též jen „obč. zák.“)] a žaloba byla podána až v roce 2009. B/ K důvodnosti nároku a k důkazním návrhům žalobce. Žalobce existenci nároku neprokázal vůči žádnému z žalovaných. Ohledně první
žalované bylo v řízení prokázáno, že přijala finanční prostředky v žalované
výši za prodej žalobcova zboží ze skladu v areálu úpadce v období od května
2005 do 7. září 2005 a všechny je odevzdala do trezoru na sekretariátu ředitele
úpadce (neponechala si je). Žalobce neprokázal, že by se k 13. září 2005, kdy
mu byl odepřen přístup do areálu úpadce, v trezoru na sekretariátu ředitele
úpadce nebo jinde v úpadcově areálu nacházela žalovaná částka a že by si druhý
žalovaný tuto částku ponechal, respektive, že by ji zahrnul do konkursní
podstaty úpadce. Co do žalobcem navrženého důkazu elektronickým účetnictvím úpadce odvolací soud
uvedl, že podle vlastního žalobcova tvrzení lze z tohoto účetnictví zjistit, že
v době po 13. září 2005 bylo vloženo na účet úpadce 238.000 Kč (což mají být
souhrnně finanční prostředky náležející žalobci a společnostem ANIDOR s. r. o. a RANDA s. r. o.). Ani podle žalobcova tvrzení však z tohoto účetnictví
nevyplývá, že by na účet úpadce byla vložena žalovaná částka, nebo jednotlivé
částky, z nichž se má skládat žalovaná částka. Soudu prvního stupně tedy není
důvod vytknout, že neprovedl důkaz oním účetnictvím, jelikož takovým důkazem
nemohlo být prokázáno, že žalobcových 70.641 Kč se k 13. září 2005 nacházelo v
areálu úpadce.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (od rozhodnutí, jež v dovolání zmiňuje). Odvolacímu soudu
vytýká dovolatel (ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.) nesprávné právní posouzení
věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel argumentuje následovně.
A/ K promlčení.
Potud dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu o promlčení nároku v
subjektivní promlčecí lhůtě (s důrazem na skutečnost, že není podstatné, kdy se
„musel“ nebo „mohl“ dozvědět o tom, zda a kdo se na jeho úkor bezdůvodně
obohatil, nýbrž kdy se o tom skutečně „dozvěděl“).
Dovolatel poukazuje na to, že v řízení bylo (též) prokázáno, že J. M. vedl
faktury na částky, jež první žalovaná inkasovala v hotovosti, jako neuhrazené,
přičemž vědomost o tom, že zboží v areálu úpadce prodávala v rozhodné době
první žalovaná, a o tom, že správce konkursní podstaty úpadce mu od 13. září
2005 znemožnil přístup do areálu, nestačí pro vědomost dovolatele o tom, co se
s penězi stalo, a o tom, kdo mu tyto prostředky neoprávněně zabavil.
B/ K důvodnosti nároku a k důkazním návrhům žalobce.
Potud dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu o nepotřebnosti
provedení důkazu elektronickým účetnictvím úpadce (dovolatel míní, že důkaz měl
být proveden, když jde o důkaz způsobilý prokázat skutečnosti potřebné k
závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je vůči žalovaným dán).
C/ K nákladům řízení.
Potud dovolatel namítá, že náhrada nákladů odvolacího řízení, k jejíž úhradě
byl zavázán druhým a třetím výrokem napadeného usnesení, byla co do odměny
advokáta přiznána (vždy částkou 17.810 Kč) podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, tedy podle předpisu, který jako neústavní zrušil
Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
(uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb.) a poukazuje na to, že podle advokátního
tarifu by tato odměna činila u každého z žalovaných celkem (jen) 7.880 Kč. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.,
takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolatel podal dovolání výslovně proti všem výrokům napadeného rozhodnutí,
tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení (mezi žalobcem na straně
jedné a oběma žalovanými a státem na straně druhé) a proti druhému a třetímu
výroku o nákladech odvolacího řízení. V rozsahu, v němž se dovolání týká výroků o nákladech řízení před soudem
prvního stupně, dovolání žádnou argumentaci neobsahuje (žádnou jejich korekci
neuplatňuje). V rozsahu, v němž se dovolání týká výroků o nákladech odvolacího
řízení, je dovolatelem u obou žalovaných požadována korekce těchto výroků vždy
na částku cca o 10.000 Kč nižší. Nehledě k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena až po vydání
napadeného rozhodnutí (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález Ústavního
soudu vyhlášen ve Sbírce zákonů), což ve světle sdělení Ústavního soudu ze dne
30. dubna 2013, č. Org. 23/13, uveřejněného pod číslem 117/2013 Sb.,
neopodstatňuje změnu rozhodnutí o nákladech řízení, Nejvyšší soud předesílá, že
podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým
výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně
výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“), které je - stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001
- dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. I pro akcesorické výroky o nákladech řízení ovšem platí omezení přípustnosti
dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. Toto ustanovení určuje,
že dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v
nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o
pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst.
2; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží (v intencích R 80/2013 přitom též platí, že
výjimky z daného limitu se u výroků o nákladech řízení neuplatní). Výrok o nákladech řízení týkající se státu zní na částku 56 Kč. Výroky o
nákladech řízení ve vztahu k první žalované bylo v souhrnu rozhodnuto o částce
47.937 Kč. Výroky o nákladech řízení ve vztahu k druhému žalovanému bylo v
souhrnu rozhodnuto o částce 63.580 Kč, dovolatel nicméně potud dovoláním
zpochybňuje jen část těchto nákladů (cca 10.000 Kč z částky přiznané na náhradě
nákladů odvolacího řízení). Ve všech těchto případech tedy dovolání směřuje
proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo (v souhrnu) rozhodnuto
(vůči první žalované, vůči druhému žalovanému a vůči státu) vždy o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání (ve vztahu k oběma žalovaným i ke státu) v tomto
rozsahu odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé ohledně první žalované, je Nejvyšší soud odmítl
podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 totiž platí,
že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo
jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §
237 o. s. ř. [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října
2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince
2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013 (a tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 14/2014]. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než
dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí v rovině právní přezkoumat
nemůže. Při skutkovém závěru odvolacího soudu, že první žalovaná si částky, jež přijala
za prodej žalobcova zboží, neponechala a všechny je (ve shodě se zavedenou
praxí) odevzdala do trezoru na sekretariátu ředitele úpadce, není co do
správnosti závěru, že první žalovaná se mechanismem tvrzeným žalobou
neobohatila na úkor žalobce, právně významné provedení důkazu elektronickým
účetnictvím úpadce (jež ve vztahu k žalobním tvrzením, z nichž je odvozována
povinnost první žalované vydat bezdůvodné obohacení, žádnou vypovídací
schopnost nemá). Závěr odvolacího soudu, že nebyl důvod provést důkaz elektronickým účetnictvím
úpadce, je tedy ohledně první žalované souladný s ustálenou judikaturou k
výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř.
(jež určuje, že soud
rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede). Z judikatury Nejvyššího soudu
srov. např. rozsudek ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný
pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
39/1999“) nebo rozsudek ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007,
uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince
1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS
236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu. Nelze-li prostřednictvím argumentu, že nebyl proveden právně významný důkaz,
založit přípustnost dovolání k prověření závěru odvolacího soudu, že první
žalovaná se bezdůvodně neobohatila na úkor žalobce (jenž je samostatným důvodem
zamítnutí žaloby vůči první žalované), není důvod připustit (ve vztahu k první
žalované) dovolání k prověření závěru odvolacího soudu o promlčení nároku. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného
rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé ohledně druhého žalovaného, je přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., když:
1/ Co do posouzení počátku běhu promlčení doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího
soudu. 2/ Co do posouzení právního významu důkazu neprovedeného soudy nižších stupňů
závisí napadené rozhodnutí na řešení procesní otázky dovolacím soudem v
dotčených souvislostech beze zbytku nezodpovězené. V hranicích právních otázek otevřených dovoláním pak Nejvyšší soud uvádí k
dovolací argumentaci následující. A/ K promlčení. Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Z judikatury Nejvyššího soudu k ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. plyne, že:
1/ Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se
oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k
získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost
se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. května 2002, sp. zn. 25 Cdo 2250/2000]. 2/ Oprávněný se dozví o vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §
107 odst. 1 obč. zák. tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat
žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o
rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že
již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl
učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši [rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006]. Napadené rozhodnutí není souladné s těmito závěry.
Dovolatel má pravdu,
upozorňuje-li na to, že skutkové závěry, jež měl odvolací soud za určující pro
posouzení, zda je nárok promlčen, nevedou (ve shodě s citovanou judikaturou) v
rovině právní k závěru (nejsou pro takový závěr dostačující), že již v září
roku 2005 dovolatel „věděl“ o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného
obohacení a kdo je získal. Dovolání je tudíž v dotčeném ohledu opodstatněné. B/ K důvodnosti nároku a k důkazním návrhům žalobce. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy,
které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo
(důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly
pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy
nezákonné). Podle skutkových závěrů odvolacího soudu (jež dovoláním nemohou být
zpochybněny) žalobce neprokázal, že by se k 13. září 2005, kdy mu byl odepřen
přístup do areálu úpadce, v trezoru na sekretariátu ředitele úpadce nebo jinde
v úpadcově areálu nacházela žalovaná částka a že by si druhý žalovaný tuto
částku ponechal, respektive, že by ji zahrnul do konkursní podstaty úpadce. Závěr odvolacího soudu, že tento úsudek nelze zvrátit provedením důkazu
elektronickým účetnictvím úpadce, je přiléhavý. Vůči druhému žalovanému je nárok uplatňován jako vůči správci konkursní
podstaty úpadce (jde o uplatnění nároku z titulu bezdůvodného obohacení
konkursní podstaty úpadce) nikoli jako nárok z titulu osobní majetkové
odpovědnosti druhého žalovaného vzešlé z porušení povinnosti spravovat
konkursní podstatu úpadce s odbornou péčí (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem
63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Elektronické účetnictví
úpadce pak vskutku není (jak podrobně ozřejmil odvolací soud) důkazem
způsobilým prokázat [ve spojení s tím, co o obsahu účetnictví tvrdí osoba,
která důkaz navrhuje (žalobce)], že v konkursní podstatě úpadce se nachází
bezdůvodné obohacení v podobě peněžních prostředků žalobce přijatých v
hotovosti první žalovanou. V intencích závěrů obsažených v R 39/1999 a v R
71/2009 jde o důkaz nerozhodný (pro věc nepotřebný). Napadené rozhodnutí tedy v dotčeném ohledu obstálo (dovolání potud není
důvodné). Pro úplnost budiž řečeno, že vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se
nepodávají ani ze spisu. Jelikož (jak rozvedeno výše při posouzení přípustnosti dovolání vůči první
žalované) závěr, že žalobce neprokázal nárok vůči druhému žalovanému, obstojí
jako samostatný důvod zamítnutí žaloby vůči druhému žalovanému (bez zřetele k
nesprávnému závěru odvolacího soudu o promlčení), Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/
o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 142 odst.
1 (co do zamítavého výroku) a § 146 odst. 3 o. s. ř. (co
do výroků o odmítnutí dovolání), když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
zamítnuto a u procesně úspěšných žalovaných žádné prokazatelné náklady
dovolacího řízení nebyly zjištěny. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.