29 Cdo
2014/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně Pivovar Litovel a. s., se sídlem v Litovli, Palackého 934, PSČ 784
01, identifikační číslo osoby 47676914, proti žalovaným 1/ R. L., zastoupenému
Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Farní 4, PSČ 586 01, a
2/ Mgr. J. Z., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně INTERNATIONAL
INVEST s. r. o., identifikační číslo osoby 45475792, o určení pravosti
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 35/2007, o
dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.
listopadu 2010, č. j. 9 Cmo 128/2009-174, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 20. dubna 2009, č. j. 4 Cm 35/2007-68, ve znění doplňujícího
rozsudku ze dne 15. dubna 2010, č. j. 4 Cm 35/2007-129, určil Krajský soud v
Brně pravost nevykonatelné podmíněné pohledávky žalobkyně za úpadkyní ve výši
21,705.999,52 Kč, a to jako pohledávky druhé třídy bez práva na oddělené
uspokojení z titulu ručení za závazky společnosti ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. (dále též jen „pohledávka“). V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že určil pravost pohledávky jakožto pohledávky nepodmíněné
(výrok první), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý
až pátý). Soudy vyšly z toho, že:
1/ Dne 25. února 1997 uzavřela společnost SEEGER GmbH (jako prodávající) a
společnost ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž
předmětem bylo dodání sladovnického zařízení (dále též jen „kupní smlouva“). Část kupní ceny ve výši 135.650,- DEM uhradila kupující jako zálohu, zbývající
část kupní ceny ve výši 1,220.850,- DEM (dále též jen „pohledávka“) měla
kupující uhradit v deseti půlročních splátkách společně s dohodnutým smluvním
úrokem. 2/ Závazek kupující zaplatit kupní cenu (včetně smluvního úroku) byl zajištěn
ručením pozdější úpadkyně (dříve vystupující pod firmou ICOM holding s. r. o.),
obsaženým v ručitelském prohlášení ze dne 16. ledna 1997 (dále též jen
„ručitelské prohlášení“). 3/ Podle protokolu ze dne 19. června 1997 (dále též jen „protokol“) pozdější
úpadkyně předala společnosti SEEGER GmbH do dočasného držení jistinu ve formě
cenných papírů, a to 31 kusů listinných akcií na majitele emitenta
ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. pod pořadovým číslem 1 – 31 v nominální hodnotě
1,000.000,- Kč za akcii (dále též jen „akcie“). Uvedla, že předmětných 31 kusů
akcií představuje více než 51% základního jmění dané společnosti. Společnost
SEEGER GmbH výslovně prohlásila, že „po splnění platební povinnosti kupujícím,
tj. Českomoravské sladovny a. s. budou tyto vráceny prodávajícímu.“
4/ Postupní smlouvou ze dne 4. září 2001 postoupila společnost SEEGER GmbH
pohledávku žalobkyni (dále též jen „postupní smlouva“). Dopisem ze dne 14. září
2001 oznámila postupitelka SEEGER GmbH postoupení pohledávky pozdější úpadkyni. 5/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. ledna 2006, č. j. 32 K
28/2002-228, byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs. 6/ Žalobkyně přihlásila pohledávku do konkursního řízení na majetek úpadkyně. Na přezkumném jednání konaném dne 4. dubna 2007 první žalovaný popřel
pohledávku žalobkyně, a to „co do pravosti, eventuálně co do výše z důvodu, že
pohledávka neexistuje, příp. zanikla splněním, příp. právní titul pohledávky je
neplatný pro rozpor s § 196a obchodního zákoníku“. Správce konkursní podstaty
úpadkyně Mgr. J. Z. pohledávku žalobkyně uznal. Soud prvního stupně uvedl, že kupující nesplnila svojí povinnost zaplatit
zbývající část kupní ceny ve výši 1,220.850,- DEM a smluvní úrok ve výši
1,220.850,- DEM (pohledávka podle rozhodného kursu ČNB ke dni 3. ledna 2006
celkem činí 21,705.999,52 Kč), přičemž tento závazek nezanikl splněním, neboť z
přílohy č.
2 kupní smlouvy ani z protokolu nevyplývá, že předané akcie měly
sloužit k zaplacení kupní ceny, ale pouze k zajištění pohledávky na její
zaplacení. K akciím nevzniklo ani zástavní právo, neboť akcie byly majetkem mateřské
společnosti ICOM holding, s. r. o., společnost ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. tak nemohla platně uzavřít zástavní smlouvu a v protokolu bylo výslovně
konstatováno, že jde o majetek společnosti ICOM holding s. r. o. Zástavní
věřitelka tak nemohla být v dobré víře, že zástavce je oprávněn akcie zastavit. Nerozhodné je rovněž to, že společnost SEEGER GmbH podala žalobu o zmocnění
svolat mimořádnou valnou hromadu s tvrzením, že je vlastnicí 31 kusů akcií
společnosti, neboť skutečnost, že došlo k převodu akcií, nebyla v řízení
prokázána. Ručitelské prohlášení ze dne 16. ledna 1997 posoudil soud jako platné a určité. Chybně uvedené datum kupní smlouvy (15. ledna 1997), na jejímž základě vznikl
zajišťovaný závazek, neurčitost prohlášení podle názoru soudu nezpůsobuje,
neboť smlouva je specifikována přímo v daném ručitelském prohlášení a 15. ledna
1997 byla vyhotovena příloha č. 1, která byla pojata do kupní smlouvy. Ručitelské prohlášení neshledal soud neplatným ani pro rozpor s ustanovením §
196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
konstatuje, že k převzetí záruky nebylo třeba souhlasu valné hromady podle §
196a odst. 2 poslední věty obch. zák., neboť jednatelem pozdější úpadkyně byl v
rozhodné době R. L., který byl současně v daném období předsedou představenstva
společnosti ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. a pozdější úpadkyně byla zároveň
vlastnicí 51% akcií společnosti, za kterou převzala ručení v pozici ovládající
osoby. Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, podle něhož ručitelské
prohlášení není neplatné ani pro neurčitost zajišťované pohledávky, doplňuje,
že zajišťovaný závazek byl konkretizován označením technické specifikace
uvedené v příloze č. 1 kupní smlouvy, která tvořila nedílnou součást této
smlouvy, ani pro rozpor s § 196a obch. zák. Ztotožnil se rovněž se závěrem
soudu prvního stupně, podle něhož předmětný závazek nezanikl náhradním plněním
akciemi. Po doplnění dokazování odvolací soud shledal nedůvodnou rovněž námitku
promlčení pohledávky, uzavíraje, že promlčecí doba počala běžet dne 2. března
1999, stavěla se však dnem 27. dubna 2000, kdy společnost SEEGER GmbH
přihlásila pohledávku do konkursního řízení na majetek společnosti
ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. Řízení o této přihlášce bylo pravomocně skončeno
usnesením Vrchního soudu v Olomouci dne 20. prosince 2007. Byla-li předmětná
pohledávka vůči úpadkyni jakožto ručitelce uplatněna přihláškou ze dne 2. února
2006, doručenou konkursnímu soudu dne 3. února 2006, stalo se tak před
uplynutím čtyřleté promlčecí doby. Odvolací soud odmítl taktéž námitku zpochybňující věcnou příslušnost soudu
prvního stupně k vydání doplňujícího rozsudku, opírající se o tvrzení, podle
něhož se žalobkyně v žalobě domáhala určení podmíněné pohledávky, zatímco z
přihlášky pohledávky vyplývá, že jde o pohledávku nepodmíněnou.
Soud uzavřel,
že z obsahu žaloby je nepochybné, že žalobkyně přihlásila do konkursu na
majetek úpadkyně nepodmíněnou pohledávku ve výši 21,705.999,52 Kč a vylíčení
rozhodných skutečností v žalobě je totožné s odůvodněním přihlášky ze dne 2. února 2006. Jelikož soud prvního stupně opomněl v rozsudku ze dne 20. dubna 2009, č. j. 4
Cm 35/2007-68, uvést ve výroku výši předmětné pohledávky, bylo třeba, aby
vyčerpal předmět řízení vydáním doplňujícího rozsudku, k čemuž byl vázán
pokynem odvolacího soudu. Uvedla-li žalobkyně do protokolu o jednání před
soudem prvního stupně dne 15. prosince 2008, že doplňuje žalobní návrh tak, že
předmětné plnění požaduje pro případ, že jí nebude plněno dlužníkem
ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., jde o upřesnění skutkových tvrzení, nikoliv
změnu žaloby. Soud prvního stupně neměl rozhodovat o podmíněné pohledávce, a
proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že pohledávku
určil jako nepodmíněnou. Radek Leopold napadl první výrok rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje
jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., uplatňuje přitom
dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby napadená část
rozhodnutí odvolacího soudu a též rozhodnutí soudu prvního stupně byly zrušeny
a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatel
rovněž ve skutečnosti, že soud prvního stupně poté, co první žalovaný napadl
jeho rozsudek ze dne 20. dubna 2009, č. j. 4 Cm 35/2007-68, odvoláním, opět
meritorně rozhodl, a to doplňujícím rozsudkem ze dne 15. dubna 2010, č. j. 4 Cm
35/2007-129 (dále též jen „doplňující rozsudek“), a to po dalším provedeném
dokazování, k němuž svolal ústní jednání. Dle názoru dovolatele byl uvedeným postupem porušen princip funkční
příslušnosti soudu a zásada dvouinstančnosti řízení, neboť po podání odvolání
přešla dle jeho názoru pravomoc rozhodnout ve věci na odvolací soud. Soud
prvního stupně mohl učinit pouze úkony vymezené v § 208 a násl. o. s. ř., nebyl
však oprávněn vydat nový rozsudek vycházející z nového, následně provedeného
dokazování, když v takovém případě nelze daný rozsudek považovat za doplňující. Dovolatel namítá, že soud prvního stupně jej v předvolání k ústnímu jednání
konanému dne 15. dubna 2010 výslovně poučil o jeho povinnosti tvrdit rozhodné
skutečnosti a navrhovat důkazy, což dovolatel učinil, a má proto za to, že tuto
svojí procesní obranu uplatnil včas, soudy ji však považovaly za opožděnou. Uvádí, že takto uplatněná skutková tvrzení a navržené důkazy směřují k
vyvrácení věrohodnosti dosud provedených důkazů, což nenarušuje princip
koncentrace řízení, navíc jde o námitku absolutní neplatnosti hlavního závazku
a ručitelského závazku, kterou je soud povinen se zabývat kdykoliv v průběhu
řízení z úřední povinnosti. Dovolatel zpochybňuje existenci společnosti SEEGER GmbH v okamžiku tvrzeného
postoupení pohledávky, když jeho právní subjektivita nebyla doložena, uvedený
subjekt dle dovolatele k dnešnímu dni neexistuje a neexistoval zřejmě ani ke
dni uzavření postupní smlouvy.
Doloženo přitom nebylo ani jednatelské oprávnění
Dr. Ivana Neumanna, který měl uvedenou společnost zavazovat. Postupní smlouva je tak z uvedených důvodů absolutně neplatná, žalobkyně
nemohla na jejím základě pohledávku nabýt a „nemohlo již z těchto důvodů dojít
k přechodu zajištění pohledávky za předpokladu, že by toto zajištění bylo
založeno platným právním úkonem úpadce“. Povinnost prokázat, že nabyla
pohledávku včetně jejího zajištění, má žalobkyně, ta ji však dle názoru
dovolatele nesplnila, a neprokázala tak, že je v projednávané věci aktivně
legitimována. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je ručitelské
prohlášení ze dne 16. ledna 1997 platné. Z jeho obsahu je zřejmé, že ručení
mělo být přejímáno k zajištění závazku ze smlouvy ze dne 15. ledna 1997, žádná
listina o právním úkonu z uvedeného dne, na jejímž základě by společnosti
ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. vznikla povinnost, která by mohla být zajištěna
ručením, se však ve spise nenachází. Technická specifikace ke kupní smlouvě č. 9751102 touto listinou být nemůže, neboť postrádá základní náležitosti nezbytné
pro vznik jakéhokoliv závazkového právního vztahu. Dovolatel poukazuje rovněž na to, že odvolací soud učinil své právní závěry na
základě prosté kopie listiny o převzetí ručení, aniž by její originál či
ověřená kopie byla obsahem spisu. Pravost této listiny dovolatel zpochybnil, v
takovém případě tedy musí pravost a pravdivost této listiny prokazovat osoba,
která se skutečností v ní obsažených dovolává, zde žalobkyně. Ohledně této
skutečnosti však žalobkyně své důkazní břemeno neunesla. Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně co do charakteru pohledávky žalobkyně za úpadkyní (a potud obsah
posuzovaného právního vztahu účastníků vymezil odlišně), když dovodil, že nejde
o pohledávku vázanou na podmínku ve smyslu § 20 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo
145/2010, jenž je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná níže,
není-li uvedeno jinak, veřejnosti dostupný na webových stránkách tohoto soudu);
dovolání však není důvodné. Jelikož v projednávané věci je dovolání přípustné, zabýval se Nejvyšší soud
nejprve tím, zda řízení netrpí vadami uvedenými v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Projednávaná věc je sporem vyvolaným konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. Soudy ji proto (správně) projednaly a rozhodovaly v ní podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007, které je pro ni
rozhodné (srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září
2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 41/2011“). Podle § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu
chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti.
Týká-li se oprava
výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí,
vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku
rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení
nenabude právní moci. Podle § 166 o. s. ř. nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu
řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do
patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek,
který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění o část
předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o
rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu
účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (odstavec 2). Podle § 118b o. s. ř. ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, ve
věcech ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody
projevu, slova a tisku, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních
předpisů o hromadných informačních prostředcích, ve sporech vyvolaných
konkursem a vyrovnáním, o základu věci ve sporech o ochranu hospodářské
soutěže, o základu věci ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených
nekalým soutěžním jednáním, o základu věci ve sporech z porušení nebo ohrožení
práva na obchodní tajemství a v dalších případech stanovených zákonem mohou
účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich
prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k
později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o
skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených
důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které
účastník nemohl bez své viny včas uvést (odstavec 1). O povinnostech podle
odstavce 1 a o následcích nesplnění těchto povinností musí být účastníci
poučeni v předvolání k prvnímu jednání ve věci (odstavec 2). I. K „doplnění“ rozsudku soudu prvního stupně:
V projednávané věci soud prvního stupně při rozhodování o uplatněném nároku
žalobkyně na určení pravosti pohledávky nespecifikoval pohledávku, o niž v
řízení šlo, také její výší; tuto výši pak neuvedl ani v písemném vyhotovení
výroku rozsudku ze dne 20. dubna 2009, č. j. 4 Cm 35/2007-68, kterým žalobě
vyhověl. Pohledávka, o niž v řízení šlo, tak nebyla dostatečně identifikována. Nešlo ovšem o situaci, kdy by soud v rozsudku nerozhodl o některé části
předmětu řízení, neboť z výroků rozsudku (a to shodně ve vyhlášeném i písemně
vyhotoveném znění), jakož i z odůvodnění, se jednoznačně podává, že soud určil
pravost celé pohledávky žalobkyně, o niž v řízení šlo. Soud prvního stupně
proto nepostupoval správně, když rozsudek, kterým byl předmět řízení bezezbytku
vyčerpán, „doplnil“ postupem podle § 166 o. s. ř. Na tom nic nemění ani to, že
tak učinil na základě pokynu odvolacího soudu. Při opravě nedostatečné identifikace pohledávky, jejíž pravost určil, ve výroku
rozsudku, měl soud prvního stupně správně postupovat podle § 164 o. s. ř., tj.
vydat o tom opravné usnesení, které by doručil účastníkům. Skutečnost, že soud
při opravě výroku svého rozhodnutí zvolil nesprávný procesní postup však sama o
sobě, za situace, kdy fakticky k opravě výroku došlo, nemůže mít vliv na
správnost rozhodnutí ve věci samé. O vadu, pro kterou by bylo třeba dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, proto nejde. II. Ke skutečnostem a důkazům označeným dovolatelem po skončení prvního jednání
ve věci:
Již v předvolání (č. l. 36 spisu) k prvnímu jednání ve věci konanému dne 15. prosince 2008 byli účastníci poučeni ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. o tom,
že mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich
prokázání pouze do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo. Skutečnost, že v předvolání k jednání před soudem prvního stupně konanému dne
15. dubna 2010 byl dovolatel znovu poučen podle § 118b odst. 1 o. s. ř., jeho
právo uplatnit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy nezakládá, neboť
nesprávné (opětovné) poučení soudu prvního stupně podle § 118b o. s. ř. nemůže
ničeho změnit na závěru, podle něhož koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. nastala již skončením prvního jednání ve věci samé, jež se v projednávané věci
konalo dne 15. prosince 2008. Odvolací soud tak nepochybil, když se tvrzeními a důkazy, uplatněnými
dovolatelem poprvé ve vyjádření ze dne 12. dubna 2010, tedy až po vyhlášení
rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 20. dubna 2009), s ohledem na koncentraci
řízení podle § 118b o. s. ř. nezabýval. Procesní práva dovolatele uvedeným
postupem soudu nebyla porušena. Sluší se dodat, že žádná z dovolatelem nově označených skutečností a důkazů
nespadá mezi zákonné výjimky z koncentrace řízení, neboť nenastaly (nevznikly)
po prvním jednání, dovolatel je mohl včas uvést, a – oproti mínění dovolatele –
nezpochybňují ani věrohodnost provedených důkazních prostředků. Předně, podle obsahu spisu není důvodná námitka, podle níž žalobce dosud soudu
nepředložil originál ručitelského prohlášení, neboť z protokolu o (prvním)
jednání ve věci, konaném 15. prosince 2008, se naopak podává, že žalobkyně k
porovnání shody s fotokopií založenou ve spise předložila soudu originál
ručitelského prohlášení v německém jazyce (viz č. l. 51 spisu). Namítá-li pak dovolatel nově, že ručitelské prohlášení nemohl podepsat dne 16. ledna 1997 v Plüderhausenu, neboť v tomto místě nikdy nebyl, nepopírá ve
skutečnosti pravost svého podpisu na listině, ale v rozporu se zásadou
koncentrace řízení nově popírá skutečnosti vztahující se k místu vyhotovení
listiny. III. K porušení zásady dvojinstančnosti řízení:
Dovolatelem namítaná zásada dvojinstančnosti řízení v projednávané věci rovněž
porušena nebyla. K otázce dvojinstačnosti řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v
usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, tak, že
dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání
jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně
dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené
před soudem pouze v jediném stupni (srov.
též právní názor uvedený například v
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01, které
je, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu citovaná níže, veřejnosti
dostupné na webových stránkách Ústavního soudu). Dvojinstančnost tedy není
obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná
pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně
opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím
spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a
za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění
dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat,
že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů
účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve
tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (viz též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010). Ústavní soud již v usnesení ze dne 2. června 2005, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, a
obdobně i v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS
2826/07, uzavřel, že „zásadu dvouinstančnosti“ v civilním řízení nelze v žádném
případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní
ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou základních práv a
svobod (vyhlášenou pod číslem 2/1993 Sb.), ani mezinárodními smlouvami o
lidských právech a základních svobodách. Jelikož z obsahu spisu nevyplývají žádné další vady, k jejichž existenci
dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zabýval se Nejvyšší soud – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
S ohledem na okamžik uzavření postupní smlouvy je pro další úvahy Nejvyššího
soudu rozhodný výklad níže uvedených ustanovení ve znění účinném k 4. září
2001, tedy výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, naposledy ve
znění zákona č. 229/2001 Sb. (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka
postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou
přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
Z ustanovení § 526 odst. 2 obč. zák. oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky
postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.
V rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9.
prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr,
podle něhož oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil
postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák.,
eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky
mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve
sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti
smlouvy o postoupení pohledávky.
V rozsudku ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, přitom Nejvyšší
soud aplikoval uvedený závěr přímo v poměrech konkursního řízení, uzavíraje, že
obdobně platí ve sporu o určení pravosti nevykonatelné postoupené pohledávky o
námitkách, jež náleží popírajícímu správci konkursní podstaty nebo popírajícím
konkursním věřitelům. V takovém případě ani případná neplatnost smlouvy o
postoupení pohledávky nevede k závěru, že postupník není ve sporu aktivně věcně
legitimován.
Jelikož je v projednávané věci nepochybné, že postoupení pohledávky bylo
pozdější úpadkyni oznámeno postupitelkou SEEGER GmbH dopisem ze dne 14. září
2001, nemůže námitka dovolatele zpochybňující platnost postupní smlouvy již z
tohoto důvodu obstát. Nadto, dovolatel uplatnil danou námitku v rozporu s
ustanovením § 118b o. s. ř. poprvé (teprve) po vydání rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 20. dubna 2009, tedy opožděně, a proto se jí odvolací soud
správně nezabýval. Jelikož nebyla existence postupitelky ani jednatelské
oprávnění osoby za ni jednající v řízení dříve zpochybňovány, nebylo ani nutné
o této skutečnosti provádět dokazování (srov. též § 120 odst. 4 o. s. ř.).
S ohledem na okamžik vzniku ručitelského prohlášení je pro další úvahy
Nejvyššího soudu rozhodný výklad níže uvedených ustanovení ve znění účinném k
16. lednu 1997, tedy výklad obchodního zákoníku naposledy ve znění zákona č.
142/1996 Sb.
Podle § 303 obch. zák. kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže
dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem.
Z ustanovení § 304 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že ručením lze zajistit i
závazek, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění
podmínky.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu (jakož i soudu prvního
stupně), podle něhož je ručitelské prohlášení ze dne 16. ledna 1997 zcela
srozumitelné a určité, a tudíž i platné. Uvedený právní úkon obsahuje všechny
podstatné náležitosti vyžadované pro vznik ručitelského závazku. Neurčitým jej
nečiní ani záměna data vzniku kupní smlouvy za datum sepsání přílohy č. 1 této
smlouvy, neboť tato příloha obsahuje technickou specifikaci zajišťovaného
závazku a je nedílnou součástí kupní smlouvy (srov. potud § 37 odst. 3 obč.
zák.).
Jelikož dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. nejsou dány, Nejvyšší soud
dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného bylo
zamítnuto, žalobkyni však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu