29 Cdo 2051/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a
soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Milana Poláška v právní věci navrhovatele a/ M.
S., a b/ KORFIN, s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Blumentálska 2725/13, PSČ
811 07, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35780185, obou
zastoupených Mgr. Tomášem Nachtigallem, advokátem, se sídlem v Sušicích,
Pravdova 1077, PSČ 342 01, za účasti TENEZ a. s., se sídlem v Chotěboři,
Žižkova 990, PSČ 583 01, identifikační číslo osoby 45534535, zastoupené Mgr.
Davidem Metelkou, advokátem, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách,
Boleslavova 901/7, PSČ 709 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 109/2009, o
dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna
2011, č. j. 14 Cmo 253/2010-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit společnosti TENEZ a. s. na náhradě
nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 1.573,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
V záhlaví označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení ze dne 1.
března 2010, č. j. 42 Cm 109/2009-71, kterým Krajský soud v Hradci Králové
zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady
společnosti TENEZ a. s. (dále jen „společnost“), konané dne 30. června 2009,
jímž bylo rozhodnuto o přechodu všech akcií ve vlastnictví ostatních akcionářů
na hlavního akcionáře (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok)
a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části výroku napadeného
usnesení, jíž odvolací soud potvrdil výrok usnesení soudu prvního stupně o
nákladech řízení, a proti části výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech
odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně
nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud –
jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud však důvody pro připuštění
dovolání neshledal. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, podle níž se hlavní akcionář dopustil
zneužití většiny ve smyslu § 56a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), tím, že ostatním akcionářům „odebral“ akcie
společnosti výlučně silou svých hlasů za cenu 190,- Kč za akcii v situaci, kdy
měl zajištěno, že je může „obratem“ prodat za cenu 500,- Kč za akcii. Již z formulace této námitky, jakož i z jejího následného rozvedení, je zjevné,
že zneužitím má být schválení výše protiplnění, jež je podle dovolatelů
nepřiměřené. Avšak posouzení přiměřenosti výše protiplnění nemůže mít žádný
význam pro řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané podle
ustanovení § 183i a násl. obch. zák. (§ 183k odst. 5 obch. zák.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 652/2008, jež
je, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže – není-li uvedeno jinak –
veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2592/2010, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 82). Ze stejného důvodu nelze dovolání připustit ani pro řešení otázky, zda je v
případě hlasování valné hromady o přechodu všech akcií ve vlastnictví ostatních
akcionářů na osobu hlavního akcionáře vždy vyloučena aplikace § 186c odst. 2
písm. c/ obch. zák. upravujícího zákaz výkonu hlasovacích práv akcionáře. Dovolatelé totiž možnost aplikace § 186c odst. 2 obch. zák. zakládají na
stanovení nepřiměřeně nízké výše protiplnění, o níž je na valné hromadě
hlasováno. Jak již bylo řečeno, případná nepřiměřenost výše protiplnění důvodem
pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady není. Nemůže-li se tedy řešení
předložené otázky projevit v poměrech dovolatelů (tj. nemůže-li zvrátit
rozhodnutí o zamítnutí jejich návrhu), nelze pro její posouzení dovolání
připustit (srov. usnesení uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Ani otázky ústavní konformity právní úpravy procesu nuceného výkupu
účastnických cenných papírů a jejího souladu s evropským právem přípustnost
dovolání nezakládají. Obě tyto otázky jsou totiž opakovaně řešeny ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 3705/2009, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2903/2009, či /
opět/ ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2592/2010; z poslední doby pak
usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1839/2011, či ze dne 23. dubna
2013, sp. zn. 29 Cdo 4441/2011), od níž se napadené rozhodnutí neodchýlilo. V tomto směru lze poukázat i na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st 36/13, dostupné na webových stránkách Ústavního
soudu, jímž byly překonány právní názory I. senátu Ústavního soudu obsažené v
nálezech ze dne 21. března 2011, sp. zn. I. ÚS 1768/09, a ze dne 26. ledna
2012, sp. zn. I. ÚS 2154/11 (k tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. III. ÚS 3489/12). Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelů bylo odmítnuto a společnosti
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.
by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní, nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního
právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro
řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části
věty za středníkem o. s. ř.
Náklady společnosti sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby –
vyjádření k dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky 177/1996 Sb. ve znění
účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“) - jejíž výše podle
ustanovení § 7 bodu 3, § 9 odst. 1 vyhlášky činí 1.000,- Kč, a náhrady
paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč, celkem tedy
1.300,- Kč. Společně s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.) ve výši 273,- Kč tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži solidárně
zavázaných navrhovatelů celkem 1.573,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu