29 Cdo 213/2020-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce KONREO, v. o. s., se sídlem v Brně, Dobrovského 1310/64, PSČ 612 00,
identifikační číslo osoby 04706498, jako insolvenčního správce dlužníka SCP
first payment of receivables s. r. o., identifikační číslo osoby 02639564,
proti žalovanému P. M., bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Ostravě, Nivnická 388/12, PSČ 709 00, o zaplacení částky
5.009.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.
19 C 154/2018, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30. září 2019, č. j. 15 Co 309/2019-74, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. září 2019, č. j. 15 Co 309/2019-74,
změnil usnesení ze dne 10. června 2019, č. j. 19 C 154/2018-58, jímž Okresní
soud v Ostravě přerušil řízení do pravomocného ukončení civilního řízení
(incidenčního sporu o vylučovací žalobě žalovaného) vedeného u Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 11 ICm 2557/2018, tak, že se řízení nepřerušuje.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný včasné dovolání.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž
neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle
§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, představovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27.
června 2019, sen. zn. 29 ICdo 142/2018 (na který ve vyjádření, jímž navrhuje
odmítnout dovolání, poukázal i žalobce). V tomto rozsudku Nejvyšší soud
uzavřel, že je-li důvodem, pro který se žalobce (vylučovatel) domáhá v řízení o
vylučovací žalobě vyloučení pohledávky dlužníka (coby věřitele) vůči žalobci
(vylučovateli) z majetkové podstaty dlužníka, pouze „spornost“ pohledávky, je
samotné popření existence pohledávky z hlediska oprávněnosti soupisu pohledávky
do majetkové podstaty nevýznamné. Je-li totiž věřitel (zde dlužník
představovaný insolvenčním správcem reprezentujícím majetkovou podstatu)
přesvědčen, že má vůči třetí osobě (zde vůči žalovanému) pohledávku, je tím dán
i důvod pro soupis pohledávky do majetkové podstaty. Případné posouzení, zda
pohledávka (co do základu, respektive výše uvedené v soupisu) vskutku existuje,
je vyhrazeno (až) případnému sporu, ve kterém se bude žalobce vůči žalovanému
domáhat jejího zaplacení. Dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
prosince 2017, sp. zn. 29 Cdo 5617/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
května 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006. Čekání na výsledek incidenčního sporu
(řízení o vylučovací žalobě podané žalovaným) tedy pro věc významné není (vedlo
by jen ke zbytečným průtahům v řízení).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí
Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již
dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., části první
článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu