29 Cdo 2222/2023-710
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci navrhovatele Výrobního stavebního podniku „Moselektro“ s. r. o., se sídlem v Krasnodaru, Čerkasskaja 58, PSČ 350 901, Ruská federace, daňové identifikační číslo 5050059062, zastoupeného JUDr. Tomášem Elbertem, advokátem, se sídlem v Praze, Školská 694/32, PSČ 110 00, proti odpůrci V. B., zastoupenému JUDr. Sergeyem Zaripovem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 775/8, PSČ 110 00, o uznání cizozemského rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 242/2020, o dovolání odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. března 2023, č. j. 64 Co 257/2022-638, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.356 Kč k rukám zástupce navrhovatele.
1. Rozsudkem ze dne 26. července 2022, č. j. 14 C 242/2020-520, Okresní soud v Karlových Varech: [1] Zamítl návrh, kterým se navrhovatel (Výrobní stavební podnik „Moselektro“ s. r. o.), coby ruská právnická osoba, domáhal vůči odpůrci (V. B.) toho, aby rozhodnutí Arbitrážního soudu Moskevské oblasti ze dne 30. října 2019, č. A41-65857/19 (dále též jen „rozhodnutí z 30. října 2019“ nebo „uznávaný rozsudek“), bylo uznáno a prohlášeno vykonatelným na území České republiky (bod I. výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že navrhovatel není ve sporu aktivně věcně legitimován, jelikož v průběhu řízení pohledávku přiznanou mu rozhodnutím z 30. října 2019 účinně postoupil (k 26. únoru 2021) E. V. S. (dále jen „E. V. S.“).
3. K odvolání navrhovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. března 2023, č. j. 64 Co 257/2022-638: [1] Změnil rozsudek okresního soudu tak, že rozhodnutí z 30. října 2019 se uznává a prohlašuje vykonatelným na území České republiky (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
4. Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
5. Okresní soudu správně zjistil skutkový stav věci a s dále uvedenou výjimkou je v zásadě správné i jím provedené právní hodnocení věci.
6. Okresní soud tedy správně dovodil, že ve věci je nutno postupovat podle Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. srpna 1982, publikované vyhláškou ministerstva zahraničních věcí pod číslem 95/1983 Sb. (dále jen „smlouva o právní pomoci“), a podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“).
7. Odvolací soud se ztotožňuje též se závěrem okresního soudu, že byly splněny předpoklady potřebné pro uznání a pro prohlášení vykonatelnosti uznávaného rozhodnutí na území České republiky podle článku 56 smlouvy o právní pomoci a že neexistuje žádný důvod, pro který by mělo být uznání a prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí odmítnuto podle článku 60 smlouvy o právní pomoci.
8. Odpůrce namítal, že řízení má být zastaveno podle § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož Rozhodčí soud Moskevské oblasti rozhodnutím ze dne 17. května 2022 (dále též jen „insolvenční rozhodnutí z 17. května 2022“) prohlásil navrhovatele za insolventního a bylo zahájeno konkursní řízení. Přitom poukázal na to, že podle § 8 odst. 1 ZMPS je třeba aplikovat § 252 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [o zániku jednostranných právních jednání dlužníka]; také podle článku 94 odst. 1 a článku 126 odst. 2 Federálního zákona č. 127-FZ ze dne 26. října 2022 o insolvenci (dále jen „ruský zákon o insolvenci“) zahájením konkursu a zavedením vnější správy zanikají pravomoci vedoucího dlužníka, dalších řídících orgánů dlužníka a vlastníka dlužníkova majetku – jednotného podniku. Za vedoucího pracovníka dlužníka je zapotřebí považovat (podle článku 2 uvedeného zákona) i A. A. K. (dále jen „A. A. K.“); proto zahájením konkursního řízení zanikla i plná moc, kterou A. A. K. udělil právnímu zástupci navrhovatele k zastupování navrhovatele. Ke stejnému závěru dospěl podle odpůrce Rozhodčí soud Krasnodarského kraje v rozhodnutí ze dne 30. listopadu 2022, č. A32-58470/2022 (dále jen „rozhodnutí z 30. listopadu 2022“).
9. Tuto odvolací námitku nemá odvolací soud za důvodnou. Hmotněprávní oprávnění A. A. K. zahájit a vést proti odpůrci řízení o náhradu škody, které dopadá i na vykonávací řízení, včetně tohoto řízení, plyne z jeho pozice společníka. Prohlášením konkursu na majetek navrhovatele v Ruské federaci (dále též jen „Rusko“) [17. května 2022] se na pravomoci společníka nic nezměnilo, takže není důvod spojovat s tímto okamžikem zánik plné moci, kterou A. A. K. udělil právnímu zástupci navrhovatele pro toto řízení.
10. Insolvenční řízení vedené na majetek navrhovatele na území Ruska nemá v České republice žádné účinky, takže není důvod zastavit řízení. To by platilo, i kdyby plná moc skutečně zanikla (šlo by o důvod pro zrušení rozsudku okresního soudu za účelem odstranění nedostatku řádného zastoupení). Z odpůrcem označeného rozhodnutí z 30. listopadu 2022 nelze vycházet již proto, že bylo zrušeno rozhodnutím 15. Rozhodčího odvolacího soudu ze dne 2. února 2023, č. A32-58470/2022 (dále jen „odvolací rozhodnutí z 2. února 2023“).
11. Odvolací soud se (však) neztotožňuje s právním posouzením věci okresním soudem co do úsudku, že navrhovatel přišel o aktivní věcnou legitimaci v důsledku smluvního postoupení sporné pohledávky. Podle zjištění odvolacího soudu plynoucího z provedených důkazů smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. února 2021 (dále též jen „postupní smlouva“) pohledávka (podle ruské hmotněprávní úpravy) nebyla platně postoupena.
12. Závěr, že přisouzená pohledávka není převoditelná, přijaly ruské soudy [ mimo jiné i 17. Obchodní odvolací soud Ruské federace v rozhodnutí ze dne 28. dubna 2022, č. 17 AP-13526/2020-GK, sp. zn. A50-33637/2019 (dále jen „odvolací rozhodnutí z 28. dubna 2022“], a to s odkazem na článek 383 občanského zákoníku Ruské federace (dále jen „r. o. z.“), podle kterého není přípustné převedení práv, která jsou spojena s osobností věřitele.
13. Zejména však nelze pominout, že usnesením ze dne 11. srpna 2022, sp. zn. 39-12715457 ve věci č. A41-65857/2019 (dále jen „usnesení z 11. srpna 2022“), zamítl Obchodní soud Moskevské oblasti návrh E. V. S. o procesní nástupnictví a o záměně navrhovatele (navrhovatel v této věci) [opět s odůvodněním, že právo uplatněné A. A. K. je nerozlučně spojeno s jeho osobností]. K námitce odpůrce, že jde o nepravomocné rozhodnutí, se poukazuje na rozsudek Desátého obchodního odvolacího soudu ze dne 20. září 2022, sp. zn. A41-65857/19 (dále jen „odvolací rozsudek z 20. září 2022“), který nevyhověl odvolání E. V. S. a rozhodnutí nalézacího soudu ponechal v platnosti (čímž nabylo právní moci dne 20. září 2022).
14. Odvolací soud nepřihlédl k rozhodnutí Obchodního soudu Moskevské oblasti ze dne 31. ledna 2023, vydanému ve věci č. A41-79546/20, vedené insolvenčním správcem navrhovatele proti E. V. S., o určení neplatnosti postupní smlouvy, jímž bylo jednání odročeno a které navrhovatel předložil s neověřeným překladem (dále jen „rozhodnutí z 31. ledna 2023). V situaci, kdy s A. A. K. jednají (jako se zákonným zástupcem navrhovatele) všechny ruské soudy (i po prohlášení navrhovatele insolventním a zahájení konkursního řízení na jeho majetek), pak s ohledem na jejich zjištění, že postupní smlouva byla uzavřena v rozporu s článkem 383 r. o. z., není důvod upírat žalobci právo domáhat se uznání a vykonatelnosti rozhodnutí z 30. října 2019. Vzhledem k tomu, že jinak byly splněny všechny předpoklady stanovené článkem 56 smlouvy o právní pomoci a neexistují důvody pro odmítnutí uznání podle článku 60 smlouvy o právní pomoci, odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl. II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Proti rozsudku odvolacího soudu podal odpůrce dovolání (podání z 24. května 2023), jehož přípustnost vymezuje (poměřováno obsahem dovolání) ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované dále označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu) tím, že: [1] Přes vyhlášený konkurs za navrhovatele nechal jednat jeho společníka. [2] Předmětnou pohledávku měl za nepřevoditelnou osobnostní pohledávku A. A. K. V posouzení, zda lze postoupit pohledávku ze společnické žaloby, jde nadto o věc Nejvyšším soudem neřešenou.
16. Dovolatel namítá (poměřováno opět obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v tom duchu, že žaloba se zamítá, nebo aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně: [1] K účinkům prohlášení konkursu na majetek navrhovatele
18. Odvolací soud závěrem, že oprávnění A. A. K. zastupovat navrhovatele nezaniklo a že insolvenční řízení vedené na majetek navrhovatele na území Ruska nemá v České republice účinky, nesprávně vyložil ruské i české insolvenční normy (článek 126 odst. 2 ruského zákona o insolvenci, článek 188, § 1 odst. 7 r. o. z., § 252, § 263, § 264 insolvenčního zákona). Na věc tak (nesprávně) neaplikoval § 111 odst. 5 ZMPS a pominul i § 13 ZMPS (nezjišťoval vzájemnost). Navrhovatelem předkládané „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 960/2022“ [jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2022, sp. zn. 20 Cdo 960/2022, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] nelze na věc aplikovat (posuzovala se v něm překážka věci zahájené v exekučním řízení, v němž navíc postižený majetek není zahrnut do majetkové podstaty dlužníka).
19. Odvolací soud rovněž porušil § 23 ZMPS, dle kterého je třeba používat zahraniční právo tak, jak se používá na území, na němž toto právo platí. Na území Ruska bezesporu platí, že prohlášením konkursu zaniká plná moc udělená společníkem dlužníka (společník v takovém případě vystupuje jako vedoucí dlužníka).
20. Odvolací rozhodnutí z 2. února 2023, jímž bylo zrušeno rozhodnutí z 30. listopadu 2022, má dovolatel za nepřezkoumatelné a nelze z něj vycházet, jelikož není opatřeno doložkou právní moci.
21. Nelze též přehlédnout, že Rusko je vyspělými evropskými státy četně osočováno z porušování lidských práv a nepřehlédnutelné korupce skrz všechen státní aparát. Aktuální režim v Ruské federaci byl dokonce Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“) na její schůzi ze dne 15. listopadu 2022 označen jako teroristický. Trvání plné moci udělené společníkem navrhovatele právnímu zástupci navrhovatele [advokátu JUDr. Tomáši Elbertovi (dále jen „T. E.“)] tedy nelze vyvodit z odvolacího rozhodnutí z 2. února 2023. Odvolací soud nesprávně posoudil (nebo spíše vůbec nevzal v úvahu) § 23 ZMPS (nedostatečně zjistil obsah zahraničního práva a vycházel z nepřezkoumatelného rozhodnutí z 2. února 2023).
22. Právnímu zástupci dovolatele bylo předloženo odvolací rozhodnutí z 2. února 2023 až v průběhu (soudního) jednání konaného 21. března 2023 (při kterém byl vyhlášen rozsudek) a bylo mu poskytnuto pouze pár minut k tomu, aby si rozhodnutí s „neoficiálním, nekvalitním a značně kostrbatým překladem“ nastudoval a mohl se k němu vyjádřit, ač žádal o dodatečnou lhůtu k řádnému vyjádření. Tím odvolací soud jednal v rozporu s § 123 a § 215 o. s. ř., potažmo v rozporu s právem na spravedlivý proces zakotveným v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [neposkytl dovolateli ani jeho právnímu zástupci dostatečný prostor pro řádná a adekvátní vyjádření k nově předkládaným skutečnostem a důkazům].
23. K porušení pravidel formulovaných v § 263 a § 264 insolvenčního zákona poukazuje dovolatel na závěry obsažené v důvodech „rozhodnutí“ (správně „usnesení“) Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 1839/2014.
24. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu může po zániku plné moci udělené T. E. zastupovat navrhovatele pouze insolvenční správce. [2] K převodu pohledávky
25. Závěr odvolacího soudu, že přisouzená pohledávka není převoditelná (ve smyslu článku 383 r. o. z.), jelikož jde o právo neoddělitelně spojené s osobností věřitele (A. A. K.), není správný, když věřitelem je společnost (navrhovatel) nikoli společník (A. A. K.). Srov. důvody „rozhodnutí“ (správně „usnesení“) Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 862/2016, nebo „rozhodnutí“ (správně „usnesení“) Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 29 Cdo 736/2016 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročníku 2018, pod číslem 104). Při uzavření postupní smlouvy nedošlo ani ke střetu zájmů [srov. „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 680/97“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 680/97, uveřejněné pod číslem 37/2000 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 37/2000“)], jelikož za navrhovatele nejednal dovolatel (coby tehdejší jednatel), nýbrž generální ředitel V. V. V. (dále jen „V. V. V.“).
26. To, že navrhovatelem je sama korporace (a společník A. A. K. je pouhým procesním navrhovatelem), plyne i z usnesení z 11. srpna 2022 předloženého navrhovatelem a z odvolacího rozsudku z 20. září 2022. Šlo tedy o rozhodnutí odůvodňující procesní postup ruských soudů, nikoliv hmotněprávní stav převáděné pohledávky. Srov. k tomu § 8 ZMPS.
27. I potud dovolatel poukazuje na to, že režim v Rusku nelze označit za demokratický a že korupce v této zemi je protkána i napříč jejím soudním aparátem. Proto odvolací soud nemohl vycházet při právním posouzení otázky převodu pohledávky pouze z rozhodnutí ruských soudů předkládaných navrhovatelem; v souladu s § 23 ZMPS měl učinit potřebná opatření ke zjištění cizího hmotného práva. Ruská soudní rozhodnutí, ze kterých odvolací soud vycházel, jsou nadto rozhodnutími nižších soudů, nikoliv rozhodnutími Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu Ruské federace. I potud byl proto postup odvolacího soudu nesprávný, když dle článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou obecně závazná pouze rozhodnutí Ústavního soudu. Také odvolací rozhodnutí z 28. dubna 2022 je pouhým procesním rozhodnutím (rozhodnutím odůvodňujícím procesní postup soudu pro případ procesního nástupnictví).
28. Jak občanský zákoník České republiky [jde o zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)], tak občanský zákoník Ruské federace jsou postaveny na zásadách smluvní volnosti, nedotknutelnosti vlastnictví a nutnosti nerušeného výkonu občanských práv (srov. článek 1 r. o. z.), což umocňuje závěr o platnosti postupní smlouvy. Navrhovatel pozbyl v řízení aktivní věcnou legitimaci a odvolací soud vyložil článek 383 r. o. z. (zakazující pouze převod osobnostních práv) nesprávně, jelikož osobnostním právem zcela jistě není právo společníka vymáhat škodu za společnost.
29. K rozhodnutí z 31. ledna 2023 odvolací soud nepřihlížel, přičemž dovolatel dodává, že možností postoupení pohledávky ze společnické žaloby se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval.
30. Napadené rozhodnutí je nadto nepřezkoumatelné, když odvolací soud nedostatečně odůvodnil, proč má za to, že insolvenční řízení vedené na majetek navrhovatele na území Ruska nemá v České republice žádné účinky; srov. ve vazbě na § 157 o. s. ř. nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. IV. ÚS 2319/11 [jde o nález uveřejněný pod číslem 40/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu]. Nepřezkoumatelné je napadené rozhodnutí i proto, že odvolací soud na základě nepřesvědčivých rozhodnutí ruských soudů nesprávně vyložil článek 383 r. o. z.
31. Navrhovatel ve vyjádření (z 26. července 2023) navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné a za řádně odůvodněné. K dovoláním otevřeným právním otázkám se vyjadřuje následovně: [1] K účinkům prohlášení konkursu na majetek navrhovatele
32. Z § 111 ZMPS je zřejmé, že pro úvahu o uznání cizozemského insolvenčního rozhodnutí musí být splněny tři podmínky: 1/ Musí existovat pravomocné rozhodnutí cizího státu mimo zónu Evropské Unie o prohlášení úpadku. 2/ Musí jít o rozhodnutí státu, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka a 3/ Musí být splněna podmínka vzájemnosti.
33. Odpůrce dosud (ani při podání dovolání) řádně netvrdil, necitoval ani nepředložil úpadkové rozhodnutí ruské strany. Stěží proto mohl odvolací soud vůbec uvažovat o uznání (účinků) rozhodnutí insolvenčního soudu Ruské federace.
34. Z judikatury je zřejmé, že nebyla splněna ani podmínka vzájemnosti; srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2021, sp. zn. 74 Co 158/2020.
35. Ač není prostor pro uznání nepředloženého insolvenčního rozhodnutí ruského soudu, odvolací soud se argumentací dovolatele detailně zabýval a dovodil, že ani podle ruského práva (a ruských soudních rozhodnutí) nepřišel A. A. K. o právo zastupovat navrhovatele (při vedení společnické žaloby), když není žádnou z osob uvedených v článku 126 odst. 2 r. o. z.
36. Vytýká-li dovolatel odvolacímu rozhodnutí z 2. února 2023, že není opatřeno doložkou právní moci, pak pomíjí, že (sám) svou argumentaci opírá o rozhodnutí z 30. listopadu 2022, které nikdy nenabylo právní moci. Při předložení odvolacího rozhodnutí z 2. února 2023 nešlo o posuzování skutkového stavu věci, nýbrž o posouzení právní úpravy, o které se předpokládá, že je známa stranám soudu (iura novit curia). Soud tak svým postupem nezasáhl do procesních práv dovolatele (zvláště, když ani v dovolání nepřichází s novými argumenty proti předloženému rozhodnutí).
37. Odkaz dovolatele na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1839/2014 je v poměrech věci nepřiléhavý (usnesení neobsahuje cizí prvek). [2] K převodu pohledávky
38. Potud dovolatel směšuje hmotněprávní a procesní povahu zastoupení. Mezi stranami nikdy nebylo pochyb o tom, že A. A. K. je pouze zástupcem navrhovatele, který návrh na uznání rozhodnutí z 30. října 2019 podával jejím jménem. Je však (stejně jako případný účastník společné žaloby podle českého práva) především jejím zástupcem hmotněprávním, přičemž hmotněprávní otázky se posuzují podle práva Ruské federace. Dovolatelem označená rozhodnutí Nejvyššího soudu k české společné žalobě tak nejsou použitelná.
39. Použitelná je naopak úprava obsažená v § 383 r. o. z., která brání převodu pohledávky, je-li právo A. A. K. hmotněprávně i procesně zastupovat navrhovatele právem osobním. To, že ruské právo platně brání převodu pohledávky, doložil navrhovatel v řízení odvolacím rozhodnutím z 28. dubna 2022 (k právům ze společnických žalob) a usnesením z 11. srpna 2022 (které se dokonce týká předmětné pohledávky). V obou případech ruský soud uzavřel, že práva ze společnické žaloby mají povahu práv osobních a nemohou být předmětem převodu. V usnesení z 11. srpna 2022 (potvrzeném usnesením odvolacího soudu) soud uzavřel, že A. A. K. uplatnil právo založené na základě jeho angažmá v korporaci, které je nerozlučně spojeno s osobností procesního navrhovatele (A. A. K.).
40. V replice k vyjádření navrhovatele (z 25. srpna 2023) dovolatel dále uvádí: [1] K účinkům prohlášení konkursu na majetek navrhovatele
41. Odvolací soud neměl přehlédnout, že článek 2 ruského zákona o insolvenci definuje jako dlužníka mimo jiné i osobu, která jménem právnické osoby (dlužníka) vykonává její činnost bez plné moci, což je případ A. A. K. Dále setrvává na námitce, že u této otázky neměl odvolací soud vycházet jen z rozhodnutí nižších ruských soudů.
42. Insolvenční rozhodnutí z 17. května 2022 s úředním překladem (který připojuje) má dovolatel k dispozici od 21. listopadu 2022 a byl připraven je odvolacímu soudu předložit (kdyby si je vyžádal). [2] K převodu pohledávky
43. Dovolatel setrvává na námitce, že článek 383 r. o. z. zakazuje převod práv neoddělitelných od osoby věřitele, nikoli od zástupce věřitele (jímž je A. A. K.). [3] K mezinárodním závazkům
44. Poskytované právní zastoupení odporuje mezinárodním závazkům, konkrétně článku 5n odst. 2 nařízení Rady (EU) č. 833/2014 ze dne 31. července 2014, o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině, v aktuálním znění (dále jen „nařízení“), když pro uplatnění výjimky z tam formulovaného zákazu (v článku 5n odst. 5 a 6 nařízení) nenalézá dovolatel důvod, jelikož navrhovatel může svá práva uplatňovat v Rusku (kde je vedeno konkursní řízení na něj i na dovolatele).
45. V reakci na repliku dovolatele pak navrhovatel (podáním z 24. ledna 2024) uvedl: [1] K účinkům prohlášení konkursu na majetek navrhovatele
46. Pro uznání ruského insolvenčního rozhodnutí není u odpůrce splněna podmínka, že Rusko je státem, v němž jsou soustředěny jeho hlavní zájmy. Na argumentaci (ve vyjádření z 26. července 2023) k článku 126 odst. 2 ruského zákona o insolvenci navrhovatel trvá.
47. K námitce, že situace v Rusku nenaplňuje znaky právního státu (a nalézací soudy neměly vycházet z rozhodnutí ruských nižších soudů) poukazuje navrhovatel na to, že dovolatel požaduje, aby česká strana uznávala jen ta ruská rozhodnutí, která se mu hodí (insolvenční rozhodnutí z 17. května 2022). [2] K převodu pohledávky
48. Na argumentaci (ve vyjádření z 26. července 2023) k převodu pohledávky navrhovatele trvá. Dovolatel sám nenabídl nic než vlastní interpretaci článku 383 r. o. z. [3] K mezinárodním závazkům
49. Pro zastoupení navrhovatele platí výjimka podle článku 5n odst. 5 a 6 nařízení. Odpůrce má na území České republiky movitý i nemovitý majetek, přičemž případné postižení nemovitého majetku je možné pouze za využití prostředků soudní ochrany poskytované soudním systémem České republiky, včetně navazujícího exekučního řízení. Insolvenční rozhodnutí ruské strany nejsou v České republice uznávána a insolvenční soud Ruské federace, ani insolvenční správce ruské strany nemají na území České republiky žádné pravomoci k postižení tohoto majetku. Zásah do práva navrhovatele domáhat se účinné ochrany svých práv u soudní soustavy České republiky by byl přímým popřením článku 47 Listiny. III. Přípustnost dovolání
50. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
51. Nejvyšší soud se na tomto místě nejprve zabýval námitkou, že připuštění zastoupení navrhovatele advokátem T. E. v této věci odporuje mezinárodním závazkům České republiky plynoucím z nařízení. Pro toto posouzení je určující následující článek nařízení (v aktuálním znění):
článek 5n (nařízení)
(…)
2. Zakazuje se přímo či nepřímo poskytovat stavební, architektonické a inženýrské služby, právní poradenské služby a poradenské služby v oblasti IT: a/ vládě Ruska nebo
b/ právnickým osobám, subjektům či orgánům usazeným v Rusku. (…)
5. Odstavce 1 a 2 se nepoužijí na poskytování služeb, které jsou nezbytně nutné pro výkon práva na obhajobu v soudním řízení a práva na účinnou právní ochranu.
6. Odstavce 1 a 2 se nepoužijí na poskytování služeb, které jsou nezbytně nutné k zajištění přístupu k soudnímu, správnímu nebo rozhodčímu řízení v členském státě, jakož i k uznání nebo vymáhání rozsudku nebo rozhodčího nálezu vydaného v členském státě, pokud je toto poskytování služeb v souladu s cíli tohoto nařízení a nařízení (EU) 269/2014.
(…)
52. Předmětnou námitku uplatnil dovolatel v dovolacím řízení poprvé až v replice k vyjádření navrhovatele (podání z 25. srpna 2023, doručené Nejvyššímu soudu prostřednictvím datové schránky dne 28. srpna 2023), tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty určené k podání dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a počítané u dovolatele od 28. dubna 2023, kdy byl jeho zástupci s procesní plnou mocí doručen napadený rozsudek opatřený přiléhavým poučením o dovolání. Dovolatel byl řádně zastoupen advokátem již při podání původního (včasného) dovolání (podání z 24. května 2023, doručené okresnímu soudu prostřednictvím datové schránky dne 29. května 2023).
53. Měnit vymezení důvodu dovolání (včetně jeho doplnění o „novou“ argumentaci v mezích téhož dovolacího důvodu) lze jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2004, pod číslem 4, nebo odstavec 88 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2022, sen. zn. 29 NSČR 44/2020, uveřejněného pod číslem 71/2023 Sb. rozh. obč. Jako k důvodu pro prověření správnosti napadeného rozhodnutí tedy Nejvyšší soud k této dovolací argumentaci nepřihlédl (pro věcný přezkum napadeného rozhodnutí a tedy i pro založení přípustnosti dovolání jde o argumentaci opožděnou a proto nezpůsobilou).
54. Uplatněná argumentace nicméně otevírá (samostatně) i otázku, zda je navrhovatel řádně zastoupen v dovolacím řízení (zda jej advokát T. E. může zastupovat v dovolacím řízení se zřetelem k článku 5n odst. 2 nařízení).
55. Úprava dovolání coby mimořádného opravného prostředku směřujícího proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu tam, kde to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), předurčuje Nejvyšší soud (coby dovolací soud a současně vrcholný článek obecné soustavy českých soudů) k řešení výsostně právních otázek (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. jež coby jediný dovolací důvod připouští
nesprávné právní posouzení věci, a § 237 o. s. ř. vymezující předpoklady přípustnosti dovolání ohledně předkládaných právních otázek). Proto také klade občanský soudní řád pro dovolací řízení v § 241 podmínku povinného zastoupení (zásadně) advokátem. Jakkoli jde o podmínku, která se týká pouze těch účastníků řízení, kteří Nejvyššímu soudu příslušné právní otázky předkládají k zodpovězení (dovolatelů), je zjevné, že na kvalitativně stejné úrovni co do oponentury dovolací argumentaci by měli Nejvyššímu soudu předkládat svá podání i ostatní účastníci dovolacího řízení. Volbě advokáta těmi účastníky dovolacího řízení, jimž zákon povinné zastoupení před Nejvyšším soudem neukládá, proto nemá být bráněno.
56. U vědomí omezení kladených výkladu a správné aplikaci unijního práva (zde představovaného označeným nařízením) závěry vyslovenými Evropským soudním dvorem v případu 283/81 CILFIT [1982], ECR 3415, má proto Nejvyšší soud pro dovolací řízení za naprosto zjevné (tzv. acte clair), že je důvod připustit v dovolacím řízení zastoupení navrhovatele advokátem T. E. bez zřetele k tomu, že pro tohoto účastníka dovolacího řízení nepředepisuje zákon požadavek povinného zastoupení advokátem. Potud je podle Nejvyššího soudu naplněn předpoklad, že ve smyslu článku 5n odst. 5 nařízení jde o poskytování právní služby nezbytně nutné pro výkon práva na účinnou právní ochranu. Jinak řečeno, právnická osoba se sídlem v Rusku se v dovolacím řízení může nechat zastoupit českým advokátem bez zřetele k tomu, že jde o účastníka dovolacího řízení, pro kterého zákon nepředepisuje povinné zastoupení advokátem. Tento závěr (přijatý jen pro poměry dovolacího řízení) se promítl v označení navrhovatele jako zastoupeného advokátem T. E. v záhlaví tohoto rozsudku a v zohlednění vyjádření sepsaných (za navrhovatele) T. E. coby oponentura k dovolání a jeho doplněním. Ostatně, stejně Nejvyšší soud postupoval (via facti) ve věcech vedených u něj pod sen zn. 29 ICdo 109/2016 a pod sp. zn. 20 Cdo 3465/2021 [v první z označených věcí je žalovaný (právnická osoba se sídlem v Rusku), coby dovolatel identifikován (v záhlaví rozsudku ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 109/2016), jako osoba zastoupená českým advokátem, ve druhé z označených věcí (jejímž předmětem byl rovněž požadavek na prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí) je navrhovatel (právnická osoba se sídlem v Rusku), coby další účastník dovolacího řízení (jenž nebyl dovolatelem), rovněž identifikován (v záhlaví usnesení ze dne 25. ledna 2022, sp. zn. 20 Cdo 3465/2021), jako osoba zastoupená českým advokátem].
57. Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností podaného dovolání pro posouzení otázek, které dovolatel položil ve lhůtě vymezené § 242 odst. 4 o. s. ř., maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. V tomto rámci shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, když co do vlivu účinků prohlášení konkursu na majetek navrhovatele v Rusku na předmětné řízení jde o věc dovolacím soudem neřešenou a co do otázek spojených s postoupením pohledávky přiznané ruským rozhodnutím z 30. října 2019, je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
58. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
59. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
60. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž vyšlo napadené rozhodnutí):
61. Navrhovatel je právnickou osobou se sídlem v Rusku, zapsanou od 1. srpna 2006 do jednotného státního rejstříku právnických osob Ruské federace.
62. Osobou oprávněnou jednat jménem navrhovatele bez plné moci je generální jednatel (jím je od 17. března 2020 V. V. V.).
63. Na základě (společnické) žaloby minoritního společníka navrhovatele A. A. K. podané v zájmu navrhovatele uložil Arbitrážní (Obchodní) soud Moskevské oblasti dovolateli (coby tamnímu žalovanému) rozhodnutím ze dne 30. října 2019, č. A41-65857/19, které nabylo právní moci dne 5. března 2020, aby zaplatil navrhovateli (coby tamnímu žalobci) náhradu způsobené škody ve výši 26.965.317 rublů a náhradu nákladů řízení ve výši 157.827 rublů, což dovolatel dosud nesplnil. Usnesením ze dne 5. března 2020 nevyhověl Desátý obchodní odvolací soud odvolání dovolatele a uznávaný rozsudek byl ponechán beze změn.
64. Řízení v této věci zahájil navrhovatel podáním ze dne 6. srpna 2020, doručeným okresnímu soudu dne 10. srpna 2020 [tehdy jako zastoupený advokátem JUDr. Denisem Kašicynem na základě plné moci ze dne 3. června 2020, udělené A. A. K.) proti dovolateli (odpůrci) coby fyzické osobě s bydlištěm v obvodu okresního soudu.
65. Pohledávku přiznanou uznávaným rozsudkem postoupil navrhovatel (zastoupený V. V. V.) smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. února 2021 E. V. S. za úplatu ve výši 339.685,59 rublů. Postupní smlouva nabyla účinnosti 26. února 2021, kdy postupník uhradil sjednanou úplatu.
66. Rozhodčí soud Moskevské oblasti rozhodnutím ze dne 17. května 2022 prohlásil navrhovatele za insolventního a zahájil konkursní řízení na jeho majetek.
67. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém, smlouvy o právní pomoci a občanského
soudního řádu:
§ 2 (ZMPS)
Mezinárodní smlouvy a předpisy Evropské unie Zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. § 8 (ZMPS) Základní ustanovení
(1) České soudy postupují v řízení podle českých procesních předpisů s tím, že strany mají rovné postavení při uplatňování svých práv. (…) § 13 (ZMPS)
Ministerstvo spravedlnosti poskytne soudu na jeho žádost sdělení o vzájemnosti ze strany cizího státu. § 14 (ZMPS) Rozhodnutí soudů cizího státu a rozhodnutí úřadů cizího státu o právech a povinnostech, o kterých by podle jejich soukromoprávní povahy rozhodovaly v České republice soudy, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské a jiné veřejné listiny v těchto věcech (dále jen „cizí rozhodnutí“) mají v České republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána českými orgány veřejné moci.
§ 15 (ZMPS) (1) Pokud v dalších ustanoveních tohoto zákona není stanoveno něco jiného, nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, jestliže a/ věc náleží do výlučné pravomoci českých soudů, nebo jestliže by řízení nemohlo být provedeno u žádného orgánu cizího státu, kdyby se ustanovení o příslušnosti českých soudů použilo na posouzení pravomoci cizího orgánu, ledaže se účastník řízení, proti němuž cizí rozhodnutí směřuje, pravomoci cizího orgánu dobrovolně podrobil,
b/ o témže právním poměru se vede řízení u českého soudu a toto řízení bylo zahájeno dříve, než bylo zahájeno řízení v cizině, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož uznání se navrhuje, c/ o témže právním poměru bylo českým soudem vydáno pravomocné rozhodnutí nebo bylo-li v České republice již uznáno pravomocné rozhodnutí orgánu třetího státu, d/ účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno předvolání nebo návrh na zahájení řízení, e/ uznání by se zjevně příčilo veřejnému pořádku, nebo f/ není zaručena vzájemnost; vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti státnímu občanu České republiky nebo české právnické osobě.
(2) K překážce uvedené v odstavci 1 písm. d) se přihlédne, jen jestliže se jí dovolá účastník řízení, vůči němuž má být cizí rozhodnutí uznáno. To platí i o překážkách uvedených v odstavci 1 písm. b/ a c/, ledaže je jejich existence orgánu rozhodujícímu o uznání jinak známa. § 16 (ZMPS) (1) Uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán veřejné moci k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci.
Je-li proti tomu namítána výhrada veřejného pořádku nebo i jiný důvod pro odepření uznání, ke kterým nemohlo být bez dalšího přihlédnuto, přeruší se řízení a je určena lhůta k zahájení řízení, pro které se odstavec 2 použije obdobně.
Po
jeho pravomocném ukončení nebo po marném uplynutí uvedené lhůty se v přerušeném řízení pokračuje. (2) Cizí rozhodnutí v ostatních věcech se uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, jestliže tento zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení. I v případě, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení, lze je na návrh uznat zvláštním rozhodnutím. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat
skutečnost, pro kterou má uznání význam, jestliže zákon nestanoví něco jiného. Soud o uznání rozhoduje rozsudkem; jednání nemusí nařizovat. (3) Na základě cizího rozhodnutí o majetkových věcech, které splňuje podmínky pro uznání podle tohoto zákona, lze nařídit výkon tohoto rozhodnutí rozhodnutím českého soudu, které je třeba odůvodnit. § 23 (ZMPS) Zjišťování a používání zahraničního práva (1) Pokud z jiných ustanovení tohoto zákona nevyplývá něco jiného, je třeba zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, používat i bez návrhu a tak, jak se ho používá na území, na němž toto právo platí.
Použije se těch jeho ustanovení, kterých by se na území, na němž toto právo platí, pro rozhodnutí ve věci použilo, bez ohledu na jejich systematické zařazení nebo jejich veřejnoprávní povahu, pokud nejsou v rozporu s nutně použitelnými předpisy českého práva. (2) Pokud dále není stanoveno něco jiného, obsah zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, se zjišťuje bez návrhu z úřední povinnosti. Soud nebo orgán veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, učiní k jeho zjištění všechna potřebná opatření.
(3) Jestliže soudu nebo orgánu veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, není obsah zahraničního práva znám, může si k jeho zjištění vyžádat také vyjádření Ministerstva spravedlnosti. (4) Má-li se použít právního řádu státu, který má více právních oblastí nebo různé úpravy pro určité skupiny osob, rozhodují o použití příslušných právních předpisů právní předpisy tohoto státu. (5) Jestliže se nepodaří v přiměřené době zahraniční právo zjistit nebo je-li to nemožné, použije se české právo.
§ 111 (ZMPS) (…)
(5) Cizí rozhodnutí ve věcech úpadkového řízení se uznávají za podmínky vzájemnosti, jestliže v cizím státě, ve kterém byla vydána, jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka a pokud dlužníkův majetek v České republice není předmětem již zahájeného řízení podle odstavce 2. V těchto případech a i jinak, nebylo-li ohledně majetku, který se stal předmětem úpadkového řízení v cizině, zahájeno insolvenční řízení českým soudem, budou dlužníkovy movité věci, které jsou v České republice, vydány cizímu soudu na jeho žádost, jde-li o soud státu, který zachovává vzájemnost. Dlužníkův majetek může však být vydán do ciziny teprve tehdy, když byla uspokojena práva na vyloučení věci z majetkové podstaty a práva zajištěných věřitelů nabytá dříve, než došla žádost cizího soudu nebo jiného příslušného orgánu.
článek 54 (smlouvy o právní pomoci) Uznání a výkon rozhodnutí v majetkových věcech (1) Smluvní strany za podmínek stanovených v této smlouvě uznávají a vykonávají tato rozhodnutí vydaná na území druhé smluvní strany: a/ rozhodnutí justičních orgánů v občanských, pracovních a rodinných věcech majetkové povahy, jakož i soudem schválené smíry v těchto věcech (dále jen „rozhodnutí“),
b/ rozhodnutí soudů v trestních věcech týkající se náhrady škody. (…) článek 60 (smlouvy o právní pomoci) Odmítnutí uznání a výkonu rozhodnutí Uznání a výkon rozhodnutí uvedených v článku 54 může být odmítnut,
jestliže:
a/ podle právního řádu smluvní strany, na jejímž území bylo rozhodnutí vydáno, nenabylo právní moci nebo není vykonatelné, s výjimkou rozhodnutí, která jsou vykonatelná před nabytím právní moci;
b/ podle právního řádu třeba jen jedné smluvní strany marně uplynula lhůta k výkonu rozhodnutí;
c/ navrhovatel nebo odpůrce se nezúčastnil řízení v důsledku toho, že jemu nebo jeho zástupci nebylo včas a řádně doručeno předvolání nebo v důsledku toho, že předvolání bylo učiněno pouze veřejnou vyhláškou nebo jiným způsobem, který není v souladu s ustanoveními této smlouvy;
d/ bylo již o téže věci mezi týmiž účastníky na území smluvní strany, kde má být rozhodnutí uznáno nebo vykonáno, vydáno dříve rozhodnutí, které nabylo právní moci, nebo jestliže orgán této smluvní strany zahájil dříve řízení v téže věci;
e/ podle ustanovení této smlouvy, a v případech touto smlouvou neupravených, podle právního řádu smluvní strany, na jejímž území má být rozhodnutí uznáno a vykonáno, je k řízení ve věci dána výlučná pravomoc jejích orgánů. § 104 (o. s. ř.) (1) Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. (2) Jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.
68. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení již v době zahájení řízení a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn.
69. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry: K otázce č. [1] (K účinkům prohlášení konkursu na majetek navrhovatele)
70. V poměrech zkoumání teritoriálních a věcných účinků úpadku zjištěného cizozemským soudem mimo rámec působnosti přímo použitelného předpisu Evropské Unie [tehdy nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení, dnes nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 848/2015, ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení] Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2261/98, uveřejněném pod číslem 1/2002 Sb. rozh. obč., že při absenci jiné úpravy v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána (což platí i ve vztahu mezi Českou republikou a Ruskou federací, neboť smlouva o právní pomoci tyto otázky neupravuje), nemohou tyto účinky (působící na území státu, který úpadek osvědčil) zasahovat do výkonu pravomoci českých soudů, vymezené ustanovením § 7 o. s. ř.
71. Z jiné jeho úřední činnosti (srov. např. dovolací řízení ve věci sp. zn. 29 Cdo 3507/2022) je přitom Nejvyššímu soudu známo, že uznávání ruských rozhodnutí ve věcech úpadkového řízení neprobíhá ani na principu vzájemnosti. Přiléhavý je v této souvislosti poukaz navrhovatele (ve vyjádření k dovolání z 26. července 2023) na obsah rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 74 Co 158/2020, jenž úsudek o absenci vzájemnosti (ve smyslu § 111 odst. 5 věty první ZMPS) podložil i vyjádřením Ministerstva spravedlnosti podle § 13 ZMPS.
72. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že okolnost, že ohledně navrhovatele probíhá v Rusku insolvenční řízení (že Rozhodčí soud Moskevské oblasti v průběhu tohoto řízení rozhodnutím ze dne 17. května 2022 prohlásil navrhovatele za insolventního a zahájil konkursní řízení na jeho majetek), nemá (neměla) žádný vliv na možnost soudů nižších stupňů rozhodnout o požadovaném uznání. Ustanovení § 8 odst. 1 ZMPS nezakládá přímou použitelnost „procesních“ či „hmotněprávních“ ustanovení insolvenčního zákona ve vztahu k účinkům ruského insolvenčního rozhodnutí, což platí i pro dovolatelem zmiňované § 252 odst. 1, § 263 a § 264 insolvenčního zákona. Ještě jinak řečeno, ruské insolvenční rozhodnutí z 17. května 2022 nevyvolalo žádné procesní překážky dalšímu postupu soudů v řízení o uznání rozhodnutí z 30. října 2019, zejména pak nevedlo k přerušení řízení.
73. K tomu budiž dodáno, že dovolatel předmětnou otázku argumentačně pojí nikoli s postižitelností majetku ruského insolvenčního dlužníka nacházejícího se na území České republiky pro účely jeho vydání do ciziny (do Ruska) na základě žádosti cizího soudu (ruského insolvenčního soudu) [srov. § 111 odst. 5 větu druhou ZMPS], nýbrž s výhradami, které pojí s nedostatkem řádného zastoupení navrhovatele v tomto řízení, jenž má (podle něj) vést k zastavení řízení podle § 104 o. s. ř.
74. Ponechá-li Nejvyšší soud stranou opožděně uplatněnou námitku k účinkům článku 5n odst. 2 písm. b/ nařízení (srov. odstavce 51 až 53 odůvodnění shora), pak obecně platí, že nedostatek procesní plné moci (nedostatek průkazu řádného udělení plné moci) je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§ 104 odst. 2 o. s. ř.), přičemž opatřením soudu k odstranění nedostatku průkazu zastoupení je zpravidla výzva tomu, kdo vystupuje jako zmocněnec, popřípadě účastníku, aby ve stanovené lhůtě předložil písemnou plnou moc, nebo aby k udělení plné moci došlo ústně do protokolu; to platí jak v případě, že plná moc nebyla v řízení doložena vůbec, tak v případě, že byla předložena s takovými nedostatky, pro které ji nelze považovat za platnou; srov. shodně např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 733/2001, uveřejněného pod číslem 30/2003 Sb. rozh. obč.
75. Stejně tak je nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§ 104 odst. 2 o. s. ř.) vada průkazu k jednání za právnickou osobu (§ 21 o. s. ř.); srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2004, sp. zn. 29 Odo 295/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročníku 2004, pod číslem 69. Taková vada může postihnout příslušné soudní řízení (může se v něm projevit) též tím, že procesní plnou moc k zastupování právnické osoby v řízení udělí advokátu za právnickou osobu někdo, kdo sám neprokázal, že je oprávněn k jednání za právnickou osobu.
76. Vada spočívající v tom, že právnická osoba není v řízení řádně zastoupena na základě procesní plné moci (předložená procesní plná moc řádné zastoupení neprokazuje), nebo v tom, že za právnickou osobu v řízení jedná někdo, kdo neprokázal, že je tak oprávněn činit (v režimu § 21 o. s. ř.), způsobuje újmu na procesních právech takové právnické osoby v daném řízení. Z povahy této újmy však vyplývá, že se jí může dovolávat jen ten účastník řízení, v jehož procesněprávních poměrech nastala a který má za to, že mu nebylo umožněno za řízení řádně vykonávat procesní práva a plnit procesní povinnosti, jelikož za něj jednal někdo, kdo neprokázal, že jej může zastupovat (na základě procesní plné moci), potažmo někdo, kdo neprokázal, že je oprávněn za něj jednat. Srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 1503/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2004, pod číslem 9, nebo odstavec 53 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 2/2019, uveřejněného pod číslem 49/2021 Sb. rozh. obč. Obě usnesení se pojila s výkladem zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., zásada, podle které jde o vadu, které se nemůže s úspěchem dovolat někdo jiný, než dotčený účastník řízení – právnická osoba, se však prosazuje obecně (i mimo označený zmatečnostní důvod).
77. Jinak řečeno, námitka, že za navrhovatele, jímž je právnická osoba se sídlem v Rusku, měla v řízení jednat jiná osoba než A. A. K. (což následně má způsobovat i vadu zastoupení této právnické osoby na základě procesní plné moci, kterou A. A. K. udělil advokátu T. E., dovolateli nenáleží; na základě takové vady řízení by u přípustného dovolání mohla s dovoláním uspět (ovšem jen tehdy, kdyby odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na uznání rozhodnutí z 30. října 2019) pouze vadou postižená právnická osoba.
78. Dovolání proto potud není důvodné. K otázce č. [2] (K převodu pohledávky)
79. K této otázce Nejvyšší soud především uvádí, že jelikož mezi stranami nebylo sporným, že postupní smlouva, o jejíž účinky se přou, je smlouvou uzavřenou podle ruského práva, nemá důvod se zabývat zkoumáním, zda lze smluvně postoupit soudně přiznaný nárok ze společnické žaloby podle českého práva [podle § 157 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích)]. Pro výsledek dovolacího řízení v této věci jsou totiž výstupy takového zkoumání právně bezcenné (nevyužitelné).
80. Právní posouzení věci odvolacím soudem je nicméně co do závěrů přijatých k účinkům postupní smlouvy nesprávné v tom, že [stejně jako okresní soud, jen s jiným výsledkem co do závěru o (ne)platnosti postoupení] pokládal námitku, že v průběhu řízení došlo ke smluvnímu postoupení pohledávky přiznané uznávaným rozsudkem, za významnou pro úsudek o případné ztrátě aktivní věcné legitimace navrhovatele k uplatnění (prosazení) požadovaného uznání. Tento názor totiž odporuje tomu, jak Nejvyšší soud vyložil otázky související s účastenstvím v řízení o takovém uznání a s účinky, jež vyvolává uznání cizozemského rozhodnutí, v důvodech usnesení ze dne 1. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 2432/2020, uveřejněného pod číslem 46/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 46/2022“).
81. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že účastníky řízení jsou navrhovatel (§ 16 odst. 2 ZMPS) a osoby, jež byly účastníky původního (nalézacího) řízení s právem namítat důvody pro odepření uznání rozhodnutí (§ 15 ZMPS, článek 60 smlouvy o právní pomoci). Jiné osoby, které uvedené podmínky účastenství nesplňují, nemohou být účastníky takového řízení, i kdyby je navrhovatel (jako účastníky) v návrhu výslovně uvedl (označil); srov. R 46/2022, odstavec 26 odůvodnění. S tím souvisí rovněž odmítnutí názoru, že rozsudek o uznání cizozemského rozhodnutí ve svých důsledcích dopadá výlučně jen do poměrů osob, které se takového řízení účastní; srov. R 46/2022, odstavec 24 odůvodnění.
82. Přímým adresátem (procesu) uznání cizozemského rozhodnutí je stát, jenž na základě jím zvoleného nebo smluvně ujednaného postupu akceptuje cizí rozhodnutí co do účinků s ním spojených jako rozhodnutí vlastní a který takto stvrzuje, že o konkrétním právním poměru již nebudou rozhodovat soudy a jiné orgány k tomu podle jeho vlastního právního řádu příslušné, nýbrž že tyto poměry byly již pravomocně posouzeny orgány cizího státu, přičemž učiněné posouzení je pro uznávající stát závazné a neměnné. Tím je současně vyjádřeno, že výsledek řízení o uznání cizího rozhodnutí, ať již kladný ve formě uznání anebo záporný ve formě odepření uznání, se zásadně projevuje v poměrech uznávajícího státu. Uznáním konkrétního cizozemského rozhodnutí jsou tak vázány nejen orgány uznávajícího státu pro následná (typicky exekuční) řízení, nýbrž i všechny osoby vystupující v rámci soudních řízení vedených u orgánů uznávajícího státu; srov. R 46/2022, odstavec 22 a 23 odůvodnění.
83. Oba soudy si otázku, jak se definuje účastenství pro dané řízení, nepoložily, což plyne i z toho, že co do jejich procesního postavení označovaly navrhovatele a odpůrce terminologií určenou pro definici účastenství v občanském soudním řízení sporném v § 90 o. s. ř. (tedy jako „žalobce“ a „žalovaného“). Ze závěrů R 46/2022 přitom plyne, že účastenství v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí se vymezuje jinak, tedy tak, že účastníkem řízení je „navrhovatel“ (§ 16 odst. 2 ZMPS) a ten, kterého zákon za účastníka označuje, tedy účastník (nebo účastníci) řízení, z nějž vzešlo cizozemské rozhodnutí, o jehož uznání se žádá a který (nebo kteří) uznání rozhodnutí odporuje, tedy „odpůrce“ (§ 15 ZMPS, článek 60 smlouvy o právní pomoci).
84. Ze závěrů shrnutých v odstavcích 80 až 82 odůvodnění shora se podává, že postavení společnosti s ručením omezeným coby navrhovatele v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí není závislé na tom, zda pohledávka, která byla tomuto navrhovateli přiznána rozhodnutím, o jehož uznání požádal, změnila majitele. Ještě jinak řečeno, pro rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí není samo o sobě významné, zda pohledávka přiznaná rozhodnutím, o jehož uznání žádá navrhovatel (jímž nemusí být žádný z účastníků řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, o jehož uznání jde), následně změnila majitele na základě smlouvy o jejím postoupení.
85. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy v dotčeném ohledu není správné, avšak ve výsledku obstojí (závěr, že postoupení pohledávky není významné, má z hlediska výsledku uznávacího řízení stejný význam jako závěr, že pohledávka nebyla platně postoupena). Dovolání proto není ani v tomto rozsahu opodstatněné (prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. se dovolateli ve výsledku nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí).
86. Vzhledem k § 242 odst. 3 o. s. ř., jež dovolacímu soudu ukládá, aby u přípustného dovolání přihlédl též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zbývá Nejvyššímu soudu vypořádat se s námitkou dovolatele, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když odvolací soud nedostatečně odůvodnil, proč má za to, že insolvenční řízení vedené na majetek navrhovatele na území Ruska nemá v České republice žádné účinky a na základě nepřesvědčivých rozhodnutí ruských soudů nesprávně vyložil článek 383 r. o. z. (srov. reprodukci dovolání v odstavci 30 odůvodnění shora). Touto námitkou, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
87. Potud je nicméně napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 100/2013“)
88. V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí zjevně nebylo nepřezkoumatelné.
89. K tomu lze dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
90. Dovolatel též namítal, že odvolací soud jednal v rozporu s § 123 a § 215 o. s. ř., potažmo v rozporu s právem na spravedlivý proces zakotveným v článku 36 Listiny, když u odvolacího jednání konaného 21. března 2023 neposkytl dovolateli ani jeho právnímu zástupci dostatečný prostor pro řádné a adekvátní vyjádření k navrhovatelem předloženému (a k důkazu čtenému) odvolacímu rozhodnutí z 2. února 2023 (srov. reprodukci dovolání v odstavci 22 shora).
91. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že doplní-li odvolací soud dokazování, nebo opakuje-li odvolací soud některé důkazy (včetně listinných), postupuje (má postupovat) v odvolacím řízení přiměřeně (§ 211 o. s. ř.) též podle § 123 o. s. ř.; srov. z recentní judikatury Nejvyššího soudu např. odstavec 49 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023, uveřejněného pod číslem 12/2025 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 12/2025“). Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 21. března 2023 (č. l. 602-603), jenž je veřejnou listinou a jehož správnost dovolání nezpochybňuje, však přítomná zástupkyně dovolatele s procesní plnou mocí poté, co odvolací soud k důkazu sdělil podstatný obsah neoficiálního překladu odvolacího rozhodnutí z 2. února 2023, tento důkaz komentovala pouze konstatováním, že přečetla rovněž pouze neověřený překlad a že z rozhodnutí není patrno, proč bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 602 p. v.). Žádost o odročení odvolacího jednání protokol neobsahuje a námitka, podle které dovolatel neměl dostatečný prostor pro řádné a adekvátní vyjádření k tomuto důkazu, nezazněla ani v rámci přednesu závěrečného návrhu zástupkyně dovolatele (č. l. 603).
92. Účastník řízení, jenž má za to, že mu soud neposkytl možnost vyjádřit se řádně k důkazu listinou, tak nepochybně může učinit (vyjádřit se k dokazování) nejpozději v rámci svého závěrečného návrhu; srov. pro řízení před soudem prvního stupně § 119a odst. 2 o. s. ř. a pro odvolací řízení § 215 odst. 2 větu druhou o. s. ř. Měl-li tedy dovolatel (zastoupený při odvolacím jednáním přítomnou advokátkou) za to, že mu odvolací soud neumožnil řádně se vyjádřit k předmětnému důkazu, pak skutečnost, že toto své vyjádření nepřednesl v rámci závěrečného návrhu v dané odvolací věci, jde k jeho tíži [je to dovolatel, kdo nedbal obecného právního principu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva)]; srov. opět i odstavec 50 a 51 odůvodnění R 12/2025.
93. Ostatně, ze spisu se podává, že šlo o případ uvedený v § 40 odst. 1 a odst. 2 větě druhé o. s. ř., tedy o situaci, kdy odvolací jednání bylo zaznamenáno ve formě zvukového záznamu a současně byl sepsán (přítomnou zapisovatelkou) protokol. Srov. zvukový záznam u evidenčního listu o zvukovém záznamu (č. l. 606). Zvukový záznam rovněž neobsahuje (pro dobu po provedení důkazu neoficiálním překladem odvolacího rozhodnutí z 2. února 2023) žádost dovolatele o odročení a dovolatel podle něj ani v závěrečném návrhu předneseném jeho zástupkyní s procesní plnou mocí nenamítal, že neměl dostatečný prostor pro řádné a adekvátní vyjádření k onomu důkazu.
94. Namítaná vada řízení tedy ze spisu neplyne.
95. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se nepodávají ani ze spisu.
96. Zbývá dodat, že argumentace poukazující na porušování lidských práv Ruskem, na nepřehlédnutelnou korupci ruského státního aparátu a na to, že aktuální ruský režim označila Poslanecká sněmovna na schůzi ze dne 15. listopadu 2022 jako teroristický, se v konkrétní rovině pojí s úsudkem dovolatele, podle kterého se odvolací soud neměl spokojit při zjišťování zahraničního (ruského) práva (ve smyslu § 23 ZMPS) jen s jemu předloženými ruskými soudními rozhodnutími (k postoupení pohledávky). Nemá-li postoupení pohledávky význam pro trvání věcné legitimace navrhovatele v řízení o návrhu na uznání rozhodnutí z 30. října 2019, pak ani případné nedostatky procesu zjišťování zahraničního (ruského) práva odvolacím soudem (ve smyslu § 23 ZMPS) nemohou založit úspěch podaného dovolání.
97. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
98. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání odpůrce bylo zamítnuto, čímž procesně úspěšnému navrhovateli vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby [sepis vyjádření k dovolání z 26. července 2023 a sepis repliky (k doplňujícímu podání dovolatele) z 24. ledna 2024] určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2024. Advokátu navrhovatele přísluší za tyto úkony právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. 99. „Spor“ o uznání cizozemského rozhodnutí je ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu, sporem, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 10.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 4. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna za každý úkon právní služby ve výši 1.500 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby jde o částku 3.600 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 756 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.356 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal navrhovateli k tíži odpůrce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 24. září 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu