29 Cdo 2300/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v
právní věci žalobců a) P. W., a b) JUDr. M. H., obou zastoupených JUDr.
Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, PSČ
110 00, proti žalovanému Colloredo, družstvu, se sídlem v Praze 1, Smetanovo
nábřeží 197/26, PSČ 110 00, identifikační číslo 26 50 43 91, zastoupenému JUDr.
Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8-Karlíně, Sokolovská 22, PSČ 186
00, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C
74/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. listopadu 2007, č. j. 20 Co 362/2007-185, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 20 Co
362/2007-185 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. března 2007, č.
j. 12 C 74/2003-150, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 12 C
74/2003-150, v pořadí druhým (předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne
20. září 2005, č. j. 12 C 74/2003-96, byl usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 2. února 2006, č. j. 20 Co 3/2007-111, zrušen a věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož žalobci mají
naléhavý právní zájem na požadovaném určení a jsou k podání žaloby věcně
legitimováni), určil, že Družstvo nájemníků Dům u lávky, se sídlem v Praze 1,
Smetanovo nábř. 26/197, identifikační číslo 48 03 11 51 (dále jen „družstvo“),
je vlastníkem nebytových jednotek č. 197/13, č. 197/14 a spoluvlastnického
podílu ve výši 3/10 na bytové jednotce č. 197/2 nacházející se v domě č. p. 197
se stavební parcelou č. 142 v k. ú. Staré Město (dále jen „předmětné
nemovitosti“). Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) žalobci jsou členy družstva a družstvo je vlastníkem domu č. p. 197 na
pozemku p. č. 142 a pozemku p. č. 142 v k. ú. Staré Město;
2) členská schůze konaná 10. června 1999 schválila změnu stanov družstva tak,
že členem družstva se může stát i právnická osoba, která má sídlo na území
České republiky (článek IV. odst. 1), a o přijímání nových členů rozhodují
společně předseda a místopředseda družstva (článek IV. odst. 5). Žalovaný byl
přijat za člena družstva rozhodnutím Z. B. a K. Š. z 20. února 2002;
3) na členské schůzi konané 21. prosince 1999 bylo rozhodnuto, že všechny
jednotky budou převáděny do vlastnictví členů družstva na základě žádosti. Tu
člen podá předsedkyni, která spolu s místopředsedou zajistí a provede převod
podle zákona č. 72/1994 Sb. O prodejích jednotek nečlenům bude rozhodovat
členská schůze;
4) smlouvou o bezúplatném převodu ze 7. června 2002 (dále jen „smlouva o
převodu“) převedlo družstvo předmětné nemovitosti bezúplatně do vlastnictví
žalovaného, přičemž smlouvu podepsal za družstvo M. G. na základě plné moci
udělené téhož dne předsedkyní družstva Z. B. a místopředsedou družstva K. Š. Vlastnické právo žalovaného k předmětným nemovitostem bylo vloženo do katastru
nemovitostí;
5) Z. B. byla zvolena předsedkyní družstva a K. Š. místopředsedou družstva
usnesením členské schůze konané 20. března 2002, předtím byla Z. B. zvolena
předsedkyní družstva usnesením členské schůze z 11. září 1996 a K. Š. místopředsedou usnesením členské schůze z 16. července 1998. Podle článku XIII. písm. B odst. 5 stanov je funkční období předsedy a místopředsedy družstva
tříleté;
6) statutárním orgánem družstva je předseda a další člen pověřený členskou
schůzí - místopředseda (článek XIII. písm. B odst. 1 stanov). Soud prvního stupně vázaný právním názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že
žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jako členové
družstva jsou na jeho majetkových poměrech hmotně zainteresovaní a zbavuje-li
se družstvo bezúplatně svého majetku, zkracuje své členy na jejich majetkových
nárocích.
Smlouvu o převodu považoval za neplatnou, uzavřenou v rozporu s
ustanovením § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
podle něhož rozhodování o prodeji nebo majetkových dispozicích s nemovitostmi,
ve kterých jsou byty, nebo s byty, patří do působnosti členské schůze a takové
rozhodnutí může členská schůze přijmout jen po předchozím písemném souhlasu
většiny členů bytového družstva, kteří jsou nájemci v nemovitosti, které se
rozhodování týká. Zdůraznil, že jde o ustanovení, které nemohou vyloučit
stanovy ani rozhodnutí členské schůze družstva. Postup určený tímto ustanovením
nebyl dodržen, protože k převodu předmětných nemovitostí nebyl dán předchozí
písemný souhlas většiny členů družstva, kteří jsou nájemci v domě, jehož se
rozhodnutí týká, a o převodu nerozhodla ani členská schůze. Uvedl, že část věty
za středníkem tohoto ustanovení (uvedené neplatí, vznikla-li družstvu povinnost
převést byt či nebytový prostor do vlastnictví člena, který je nájemcem) nelze
v dané věci aplikovat, protože žalované nesplňuje charakteristiku oprávněné
osoby podle ustanovení § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., a členství žalovaného
v družstvu nebylo prokázáno, když Z. B. a K. Š. byli do svých funkcí předsedy a
místopředsedy družstva zvoleni po uplynutí tříletého funkčního období opětovně
až 20. března 2002, o přijetí žalovaného za člena družstva tak rozhodli (20. února 2002) v době, kdy nebyli statutárním orgánem družstva. Usnesení členské
schůze z 21. prosince 1999 považoval za neplatné pro jeho neurčitost podle
ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti
převodu předmětných nemovitostí do vlastnictví žalovaného, neztotožnil se však
zcela s jeho „dílčími“ právními závěry. Přisvědčil závěru, že žalobci mají
věcnou legitimaci k podání žaloby a mají naléhavý právní zájem na požadovaném
určení. Bezúplatný převod nebytových jednotek a části bytu v bytovém domě je
nepochybně majetkovou dispozicí s nemovitostí, na niž se vztahuje ustanovení §
239 odst. 4 písm. i) obch. zák., toto ustanovení však bylo modifikováno
usnesením členské schůze z 21. prosince 1999. Nebyl-li podán návrh na vyslovení
neplatnosti tohoto usnesení podle ustanovení § 242 odst. 1 obch. zák., zůstalo
- bez ohledu na svou vadnost - v platnosti a soud se jeho platností nemůže v
tomto řízení zabývat ani jako otázkou předběžnou. Za této situace považoval za významnou otázku členství žalovaného v družstvu. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že Z. B. a K. Š. rozhodli o přijetí
žalovaného za člena družstva v době, kdy uplynulo jejich funkční období a nově
ještě nebyli zvoleni. V rozhodné době tedy nemělo družstvo řádně zvolený
statutární orgán a o přijetí nového člena mohla platně rozhodnout pouze členská
schůze (článek XIII. písm. A odst. 3 stanov). Žalované družstvo se nemůže
dovolávat ani dobré víry ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 obch.
zák., v
rozhodném znění, protože statutárními orgány žalovaného byly v rozhodné době
stejné osoby, jež byly statutárními orgány družstva (Z. B. a K. Š.) a musely
vědět o tom, že jejich funkční období uplynulo. S odkazem na ustanovení § 33
odst. 2 obč. zák. dovodil, že jejich jednání, nebylo-li bez zbytečného odkladu
schváleno, družstvo nezavazuje. Odvolací soud uzavřel, že žalované družstvo nebylo v době uzavření smlouvy o
převodu členem družstva a v takovém případě měla podle usnesení členské schůze
z 21. prosince 1999 rozhodnout o prodeji předmětných nemovitostí členská
schůze. Skutečnost, že o prodeji členská schůze nerozhodovala, nebyla mezi
účastníky sporná, bezúplatný převod byl tak uskutečněn v rozporu s usnesením
členské schůze i ustanovením § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák., a vlastníkem
předmětných nemovitostí je stále družstvo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo žalované družstvo dovolání, odkazuje
co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel považuje za zásadní pro rozhodnutí ve věci výklad ustanovení § 27
odst. 2 obch. zák., v rozhodném znění, příp. ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák.,
a otázku, zda jednání statutárního orgánu družstva v době, kdy uplynulo jeho
funkční období, zakládá relativní nebo absolutní neplatnost jeho úkonů a zda
nemohlo dojít k ratihabici, když „představenstvo“ družstva bylo opakovaně
voleno ve stejném složení. Namítá, že ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. v
rozhodném znění je kogentní a pouze zákon mohl stanovit, za jakých podmínek se
lze dovolávat toho, že zápis v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti. Zákonná výjimka však v tomto případě dána nebyla, šlo tedy o překročení
zmocnění statutárního orgánu družstva, který družstvo zavazuje. Vyjadřuje
přesvědčení, že nejde o situaci upravenou v ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká i nesprávnost závěru o věcné legitimaci
žalobců a jejich naléhavém právním zájmu na požadovaném určení s obsáhlou
argumentací k názoru, podle něhož člen družstva (společník) není oprávněn podat
proti třetí osobě žalobu na určení vlastnictví k věci vlastněné dříve družstvem
(obchodní společností), i když jedná ve prospěch družstva (obchodní
společnosti), přitom „s ní nemá žádný přímý právní vztah“ a může použít jiné
právní instituty k ochraně svých práv. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Oproti
mínění dovolatele dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ale je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neboť odvolací soud předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
soud prvního stupně posléze rozhodl jinak, jsa vázán právním názorem odvolacího
soudu. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř, jakož i k jiným vadám, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
patří i nesprávné určení okruhu účastníků v řízení o určení práva vedeném k
žalobě podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. K otázce, proti komu musí
směřovat žaloba o určení práva či právního vztahu, se Nejvyšší soud vyjádřil v
rozsudku ze dne 19. února 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003, v němž dovodil, že k
tomu, aby žalobkyně dosáhla sledovaného účelu, tedy požadovaného určení, musí
žaloba směřovat vůči všem subjektům, jejichž práva mohou být tímto určením
dotčena a které jí toto právo upírají.
V projednávané věci bylo určeno, že
družstvo je vlastníkem předmětných nemovitostí, ale družstvo účastníkem řízení
nebylo, přestože je tzv. pasivně věcně legitimováno, neboť jde o určení jeho
vlastnictví k předmětným nemovitostem. Přitom podání určovací žaloby ve
prospěch třetí osoby není vyloučeno (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 77 nebo rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97). Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobu na určení vlastnictví předmětných
nemovitostí třetí osoby lze úspěšně podat i tehdy, není-li tato třetí osoba
účastníkem řízení, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. .ř). Vedle výše uvedeného závěru považuje Nejvyšší soud za potřebné se vyjádřit k
námitkám vzneseným v dovolání. Závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci žalobců i jejich naléhavém právním
zájmu na požadovaném určení považuje Nejvyšší soud za správný, v souladu s
ustálenou judikaturou (srov. již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001 a ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon
1690/97, rozsudek ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 109/2003 a další). Otázkou, kdy dobrá víra ve správnost zápisu v obchodním rejstříku podle
ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. chrání třetí osoby, se Nejvyšší soud zabýval
již v usnesení z 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2626/2007 (jež je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V něm dovodil, že obchodní
společnost zavazuje právní úkon toto, kdo je v obchodním rejstříku zapsán jako
statutární orgán (jeho člen), i když už statutárním orgánem (jeho členem) není. Podmínkou však je, že třetí osoba, vůči níž byl právní úkon učiněn, byla v
dobré víře, že jedná se statutárním orgánem (jeho členem) oprávněným jednat
jménem společnosti. Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalované nechrání dobrá
víra ve správnost zápisu statutárního orgánu družstva v obchodním rejstříku,
neboť členy jeho představenstva v rozhodné době byly tytéž osoby, jež byly i
statutárním orgánem družstva, je s uvedeným rozhodnutím v souladu. Námitka, že ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. na skutkový stav zjištěný v
projednávané věci nedopadá, je důvodná, ale na správnost závěru odvolacího
soudu neměla žádný vliv.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu