29 Cdo 2421/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
navrhovatele Ing. V. Ř., zastoupeného JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou, se
sídlem v Lounech, Čs. armády 2168, PSČ 440 01, za účasti ZEMĚDĚLSKÉHO DRUŽSTVA
LIŠANY, se sídlem v Lišanech č. p. 10, PSČ 440 01, identifikační číslo osoby
00121622, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem, se sídlem v Lounech,
Beneše z Loun 50, PSČ 440 01, o zaplacení 394.174,50 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 1113/97, o dovolání
navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.
listopadu 2014, č. j. 12 Co 445/2012-551, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit ZEMĚDĚLSKÉMU DRUŽSTVU LIŠANY na náhradu
nákladů dovolacího řízení 9.825,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám zástupce družstva.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 2. února 2012, č. j. 12 C 1113/97-472,
ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12. dubna 2012, č. j. 12 C 1113/97-478,
uložil ZEMĚDĚLSKÉMU DRUŽSTVU LIŠANY (dále jen „družstvo“) zaplatit navrhovateli
177.609 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.), zamítl návrh
na zaplacení 216.565,50 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech
řízení (výroky III., IV. a V.). K odvoláním navrhovatele i družstva Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví
označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že
družstvu uložil zaplatit navrhovateli „další částku“ 48.725,80 Kč s
odpovídajícím příslušenstvím, ve zbývající části výroku II. a ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech
řízení (druhý až čtvrtý výrok). Jde přitom již o čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když
předchozí (v pořadí třetí) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2013, č. j. 12 Co 445/2012-500, Nejvyšší soud k dovolání navrhovatele
zrušil usnesením ze dne 17. dubna 2014, č. j. 29 Cdo 1171/2014-529, jež je
veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá
po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách. Proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. (posuzováno podle
obsahu dovolání), podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle
§ 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudného řádu (dále též
jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z
usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Argumentuje-li dovolatel dílčím závěrem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001 (uveřejněného v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 58), podle něhož majetkový podíl
člena družstva z transformace se stává součástí obchodního majetku družstva,
přehlíží, že uvedený závěr platí za předpokladu, že stanovy družstva obsahovaly
ujednání, podle něhož je člen družstva povinen vložit celý majetkový podíl z
transformace do majetku družstva jako členský vklad. O tom, jakým režimem se bude řídit majetkový podíl člena družstva po
transformaci – i podle navazující judikatury Nejvyššího soudu – rozhodovaly
stanovy družstva. Jen na stanovách přitom záleželo, zda a v jakém rozsahu se
stal majetkový podíl z transformace základním či dalším členským vkladem či
další majetkovou účastí (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněného pod číslem 74/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince
2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo
2, ročníku 2005, pod číslem 22, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září
2008, sp. zn. 29 Odo 1349/2006).
Odvolací soud v projednávané věci vyšel z toho, že stanovy družstva
nepřipouštějí existenci další majetkové účasti na podnikání družstva a
neobsahují ani úpravu, z níž by se podávalo, že se majetkové podíly z
transformace staly dalšími vklady členů družstva, přičemž ze skutkových tvrzení
účastníků řízení ani z provedených důkazů nevyplynulo, že mezi družstvem a
(zemřelým) otcem dovolatele (tehdejším členem družstva) došlo k uzavření
jakékoli dohody o dalším členském vkladu či jiné majetkové účasti na podnikání
družstva. V popsané situaci byl postup odvolacího soudu, jenž nezahrnul majetkový podíl
otce dovolatele z transformace do čistého jmění družstva pro účely výpočtu
vypořádacího podílu náležejícího dovolateli, plně v souladu s výše citovanou
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Namítá-li dovolatel, že znalecký posudek, z nějž odvolací soud vycházel při
stanovení výše vypořádacího podílu, znalec zpracoval na základě nesprávně
vedeného účetnictví, které měl nejprve „uvést do souladu s právními předpisy“,
nepředkládá tím – oproti svému mínění – dovolacímu soudu k posouzení žádnou
právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Uvedenou výtkou brojí toliko proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, k
čemuž nemá s účinností od 1. ledna 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací
důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem nejsou s účinností od 1. ledna 2013 ani
dovolatelem namítané vady řízení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání
proto nemůže učinit přípustným výhrada, podle níž se odvolací soud opomenul
zabývat odvolací námitkou nesprávnosti znaleckého posudku, neboť dovolatel ani
v souvislosti s ní Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či
procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by
splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Lze dodat, že hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím
důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné
družstvo domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 17. 2. 2016
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda
senátu