29 Cdo 273/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce R. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v
Brně - Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalovanému
Ing. M. R. jako správci konkursní podstaty úpadkyně Mides Moravia, spol. s r.
o., identifikační číslo osoby 48907197, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Fialovou,
advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 13, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitostí
ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 34 Cm 109/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 25. října 2010, č. j. 6 Cmo 57/2010-257, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.
prosince 2009, č. j. 34 Cm 109/2005-215, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října
2010, č. j. 6 Cmo 57/2010-257, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne ze dne 9. prosince 2009, č. j. 34 Cm 109/2005-215,
Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve
výroku rozhodnutí (dále též jen „sporné pozemky“) ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku
soudu prvního stupně ve věci samé (výrok první), změnil výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně o nákladech řízení (výrok druhý) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok třetí). Žalobce napadl v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu a výslovně též
rozsudek soudu prvního stupně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), ohlašuje dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje,
aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud řízení o něm zastavil dle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek
funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku rozsudku
odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je Nejvyšší soud
bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom (oproti svému
mínění) Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem,
který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně
jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř., jestliže tvrzené vady v
procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů)
nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze
dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení
uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitkou, podle níž soud „nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo,
nevyhodnotil důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, některé důkazy
sice formálně provedl, ale bez adekvátního právního závěru“, když dospěl k
závěru, podle něhož úpadkyně byla v dobré víře, přestože tomu nenasvědčující
provedené důkazy, dovolatel uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3
o. s. ř., jenž však u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ nemá k
dispozici (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.), a jeho
prostřednictvím tudíž přípustnost dovolání v projednávané věci založit nelze. Otázku zásadního právního významu nezahrnuje a přípustnost dovolání tedy
nezakládá námitka, podle níž soudy neprovedly důkaz nájemní a podnájemní
smlouvou, kterou dovolatel poukazuje na možnou vadu řízení (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.). Závěr, podle něhož způsobilým předmětem vydržení je též pozemek, který je částí
parcely, přičemž možná je též oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s
údaji v katastru nemovitostí, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v
rozsudku uveřejněném pod číslem 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Oprávněná držba se může opírat i o právní titul neplatný nebo
zdánlivý (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22
Cdo 1398/2000, uveřejněný v časopise Ad Notam, číslo 2, ročníku 2002, strana
42). Posouzení otázky, zda v dané věci byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu sporné pozemky patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. Navíc, posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího
soudu rozhodnutí zásadní, (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna
2011, sp. zn. 22 Cdo 877/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna
2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010, která jsou, stejně jako další rozhodnutí
citovaná níže - není-li uvedeno jinak - veřejnosti dostupná na webových
stránkách tohoto soudu). V projednávané věci vyšly soudy z individuálních
okolností případu, jejich úvahy jsou plně v souladu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu, a proto dle názoru dovolacího soudu zjevně nepřiměřené nejsou
(není důvod uzavřít, že v mezích relativně neurčité hypotézy vykládané právní
normy soud přihlédl ke skutečnostem, které nebyly rozhodné). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že chopí-li se
nabyvatel nemovitosti držby části parcely, kterou nekoupil, může být se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části.
Jedním
z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i
poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu z 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy číslo 7, ročníku 2000, nebo rozsudek ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000). Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve
výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Při posuzování
poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemků je třeba vycházet nikoli z
parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku, který tvoří
přirozený funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či parcelnímu ztvárnění
podle příslušného katastrálního operátu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004, uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, číslo 7, ročníku 2005). V rozsudku ze dne 15. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, uveřejněném v
časopise Právní rozhledy číslo 21, ročníku 2006, pak Nejvyšší soud dovodil, že
pozemkem je soubor parcel a jejich částí, které nabyvatel (příp. i jeho právní
předchůdci) drží, i soubor parcel, oddělených od sousedních částí hranicí
vlastnickou (neboť nabývá-li kupující více na sebe navazujících parcel, nejsou
mezi nimi zpravidla vyznačeny hranice a kupující na ně pohlíží jako na celek). Rozdíl mezi parcelou a pozemkem objasnil Nejvyšší soud v rozsudku dne 30. ledna
2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 4,
ročníku 2001, pod číslem 47, v němž vysvětlil, že podle ustanovení § 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jsou
předmětem občanskoprávních vztahů věci a - pokud jejich povaha připouští -
práva nebo jiné majetkové hodnoty. Věci jsou movité a nemovité, přičemž za
nemovité se považují pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem
(ustanovení § 119 odst. 1 a 2 obč. zák.). Pozemky se evidují v katastru
nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou
zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly (§ 1 odst. 1 písm. a/,
§ 3 písm. a/, b/, § 4 a § 27 písm. a/ zákona č. 344/1992 Sb. o katastru
nemovitostí České republiky). Pozemek, definovaný pro účely tohoto zákona č. 344/1992 Sb. jeho ustanovením § 27 písm. a/ jako část zemského povrchu oddělená
od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního
území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě
rozhraním způsobu využití pozemků, je - v podobě části zemského povrchu - ve
smyslu § 119 odst. 2 obč. zák. věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem
občanskoprávních (zde vlastnických) vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou,
nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel nebo naopak
být částí parcely jediné.
Závěr odvolacího soudu (jenž odkázal v této otázce na podrobné odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně), podle něhož na dobrou víru úpadkyně, že je
vlastnicí sporných pozemků, lze usuzovat též s ohledem na poměr ploch pozemků
koupených a sporných, neboť pozemky nabyté úpadkyní na základě kupní smlouvy ze
dne 24. června 1993 (dále též jen „kupní smlouva“) mají celkovou výměru 1.801
m2 (dále též jen „nabyté pozemky“) a sporné pozemky činí celkově 492 m2,
přičemž v obou případech jde o pozemky uvnitř oploceného a uzamykatelného
areálu, který byl vždy užíván jako logický celek, je s výše uvedenými
judikatorními závěry v souladu. Zpochybňuje-li dovolatel existenci dobré víry úpadkyně již ode dne 27. srpna
1993, (právní účinky vkladu vlastnického práva úpadkyně k nabytým pozemkům do
katastru nemovitostí), poukazuje na výpověď tehdejšího jednatele úpadkyně F. M. vyplývající z úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 5. dubna 2006 a
namítaje, že úpadkyně byla v dobré víře nejdříve od 3. listopadu 1994
(vlastníkem a jednatelem úpadkyně se stal M. T.), polemizuje tím se závěrem
odvolacího soudu, podle něhož bylo prokázáno (z výpovědi bývalého likvidátora
společnosti ELTOS a. s. v likvidaci J. M.), že po celou dobu od 27. srpna 1993
minimálně do 14. listopadu 2003 (vydání rozvrhového usnesení v konkursním
řízení vedeném na majetek ELTOS a. s. v likvidaci) neměla ELTOS a. s. v
likvidaci vůbec vědomost o tom, že sporné pozemky vlastní, když tyto užívala
úpadkyně. Dovolatel tak (posuzováno podle obsahu) opět uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž, jak rozebráno výše, k dispozici nemá. Na tomto závěru ničeho nemění ani to, že funkce jednatele úpadkyně zanikla M. T. právní mocí odsuzujícího rozsudku vydaného v trestním řízení, neboť je zcela
zjevné, že zánik funkce jednatele není skutečností, jež by mohla mít vliv na
existenci dobré víry společnosti, že je vlastnicí sporných pozemků. Konečně i závěr odvolacího soudu, podle něhož úpadkyně byla v dobré víře,
přestože sporné pozemky sama fakticky neužívala, nýbrž tyto pronajala
společnosti JU-FU, s. r. o., neboť oprávněný držitel může vykonávat držbu i
prostřednictvím jiné osoby, tzv. detentora, je v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo
728/2000); rozhodnutí odvolacího soudu proto zásadně právně významným nečiní. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud
nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto,
žalovanému však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007), se podává z ustanovení § 432
odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenčního
zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před
účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí
dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění
účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2012
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu