29 Cdo 2734/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
Zemědělského družstva vlastníků Medlice, družstva, v likvidaci, se sídlem v
Medlicích u Znojma č. p. 105, PSČ 671 40, identifikační číslo osoby 46975888,
zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem, se sídlem v Hustopečích,
Dukelské nám. 1/1, PSČ 693 01, proti žalované FARMĚ MILOŠ ČADA, s. r. o., se
sídlem v Medlicích 3, PSČ 671 40, identifikační číslo osoby 28336640, o určení
neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 50 Cm 162/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 24. července 2012, č. j. 8 Cmo 123/2012-133, tako:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. července 2012, č. j. 8 Cmo
123/2012-133, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou soudu dne 3. května 2011 se žalobce domáhá určení neplatnosti
smlouvy o prodeji podniku, kterou s žalovanou uzavřel dne 5. května 2009 (dále
též jen „smlouva o prodeji podniku“).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. ledna 2012, č. j. 50 Cm 162/2011-103,
určil, že smlouva o prodeji podniku je neplatná.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. července
2012, č. j. 8 Cmo 123/2012-133, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení
zastavil.
Soudy vyšly z toho, že:
1) Dne 5. května 2009 uzavřeli žalobce jako prodávající a žalovaná jako
kupující smlouvu o prodeji podniku.
2) Smlouva o prodeji podniku byla uzavřena, aniž by o tom rozhodla členská
schůze žalobce.
3) Žalobce se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Znojmě domáhal vyklizení
nemovitostí, respektive vydání movitých věcí, jež tvořily součást prodaného
podniku. Řízení vedené Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 168/2009 bylo
dne 7. června 2010 skončeno soudním smírem, jehož prostřednictvím se žalovaná
zavázala vyklidit, respektive vydat předmětný soubor věcí. Soudní smír byl
uzavřen, aniž by se v něm účastníci dohodli, z jakých právních skutečností
plnění odvozují.
Soud prvního stupně se zabýval taktéž i námitkou žalované, podle které otázka
platnosti smlouvy o prodeji podniku již byla (jako předběžná) posouzena v
předchozím řízení o vyklizení, respektive vydání souboru věcí a meritornímu
rozhodnutí o žalobě na určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku brání
překážka věci „rozsouzené“. K tomu uvedl, že překážka věci „rozsouzené“ v
poměrech projednávané věci dána není, neboť žalovaná se prostřednictvím
uzavřeného smíru zavázala toliko vyklidit předmětné nemovitosti, respektive
vydat předmětné movité věci.
Odvolací soud názoru soudu prvního stupně nepřisvědčil, když dovodil, že
pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění zakládá překážku věci „rozsouzené“ v
řízení o žalobě na určení, byť bylo rozhodnuto usnesením o schválení smíru.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování [formálně tedy ohlašuje naplnění dovolacích důvodů podle § 241a
odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř.].
Dovolatel oponuje názoru odvolacího soudu, podle něhož projednání věci brání
překážka věci „rozsouzené“. Má za to, že nároky uplatněné v obou řízeních
nejsou totožné a že v předchozím řízení nebyla - s ohledem na způsob jeho
skončení (soudním smírem) – ani předběžně řešena otázka platnosti smlouvy o
prodeji podniku. Ve skutečnosti tak dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci
odvolacím soudem [uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.].
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud „potvrdil“ rozhodnutí soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle § 99 odst. 3 věta prvá o. s. ř. má schválený smír účinky pravomocného
rozsudku.
Podle § 159a odst. 5 o. s. ř jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže
být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby
věc projednávána znovu.
Zásadně vskutku platí - a potud je možné závěrům odvolacího soudu přisvědčit -
že z hlediska identity předmětu sporu pravomocný rozsudek o žalobě na určení [§
80 písm. c) o. s. ř.] nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu
na plnění [§ 80 písm. b) o. s. ř.], a vice versa, že pravomocný rozsudek o
žalobě na plnění vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o
žalobě na určení (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince
2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo i odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 644/2011; obě rozhodnutí jsou
veřejnosti dostupná - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po
1. lednu 2001 - na webových stránkách Nejvyššího soudu). Platnost tohoto
obecného závěru je odůvodněna tím, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v
sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) zásadně kladné nebo záporné řešení
otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena
najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné
části skutku) jako žaloba určovací.
Toto obecné pravidlo však není možné aplikovat bez výjimek.
Jak vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012,
uveřejněném pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je-li
rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která
vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán
právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení
přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které
již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž
účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr)
nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem
soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka
věci rozsouzené (res iudicata).
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 458/2010, se
pak podává, že je-li řízení o žalobě na plnění skončeno schválením soudního
smíru, v němž se účastníci dohodli na plnění, aniž by uvedli, z jakého právního
vztahu takové plnění dovozují, nepředstavuje takový smír překážku věci
pravomocně rozhodnuté pro žalobu na určení existence práva nebo právního vztahu
vycházejících z téhož skutkového základu. Je tomu tak proto, že schválením
soudního smíru soud toliko deklaruje soulad dohody účastníků s právními
předpisy. Nezabývá se však již blíže důvody - existencí právního vztahu či
právních vztahů, které účastníky k uzavření smíru vedly. Pokud by podmínkou pro
uzavření soudního smíru bylo předchozí objektivní a na účastnících nezávislé
zjištění skutečných hmotněprávních vztahů, byl by popřen smysl soudního smíru
(srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo
5170/2007).
Roli pak v tomto směru nehraje ani to, zda se existencí právního vztahu zabýval
soud v odůvodnění usnesení, jímž soudní smír schválil. Je to totiž pouze
samotný smír (nikoli obsah odůvodnění usnesení o jeho schválení), který má
účinky pravomocného rozsudku (opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února
2012, sp. zn. 22 Cdo 458/2010).
Přestože tedy soudní smír po jeho schválení má zásadně účinky pravomocného
rozhodnutí (res iudicata), vztahují se tyto účinky jen na řízení, jejichž
předmět je totožný s předmětem řízení, které smírem skončilo. Byl-li smír
uzavřen v řízení o žalobě na plnění (aniž by účastníci blíže uvedli, z jakého
právního vztahu plnění dovozují), nemá rozhodnutí soudu o jeho schválení za
následek vznik překážky věci pravomocně rozhodnuté pro následné meritorní
rozhodnutí o žalobě na určení (meritorní rozhodnutí v řízení s rozdílným
předmětem nároku).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že soudním smírem, jehož
prostřednictvím se žalovaná zavázala vyklidit, respektive vydat předmětný
soubor věcí, nebyla založena překážka věci pravomocně rozhodnuté pro
(následující) řízení o vyslovení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku.
Protože právní posouzení otázky existence překážky věci pravomocně rozhodnuté
odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §
243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
prvá o. s. ř. a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude rozhodnuto i o
nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá
o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7 článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. ledna 2015
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda
senátu