29 Cdo 2737/2023

29 Cdo 2737/2023-216

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v konkursní věci dlužníka Krušnohorské strojírny, a. s. v likvidaci, se sídlem v Mostě, Dřínovská 3, PSČ 434 01, identifikační číslo osoby 44569271, o návrhu věřitele Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 K 69/2001, o žalobě pro zmatečnost podané dlužníkem proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. února 2002, č. j. 45 K 69/2001-159, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 23/2019, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem, se sídlem v Brně, Jana Nečase 1343/29, PSČ 616 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2023, č. j. 17 Cmo 4/2023-175, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2023, č. j. 17 Cmo 4/2023-175, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 68 Cm 23/2019-141, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1. Usnesením ze dne 1. února 2002, č. j. 45 K 69/2001-159, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“) k návrhu věřitele Komerční banky, a. s. (dále jen „věřitel“), prohlásil konkurs na majetek dlužníka Krušnohorské strojírny, a. s. v likvidaci (dále též jen „dlužník“ nebo „úpadce“).

2. Usnesením ze dne 23. května 2013, č. j. 45 K 69/2001-1034, konkursní soud zrušil konkurs vedený na majetek úpadce z důvodu, že majetek podstaty nepostačoval k úhradě nákladů konkursu.

3. Dlužník podal dne 26. února 2019 proti usnesení konkursního soudu ze dne 1. února 2002 žalobu pro zmatečnost spojenou s návrhem, aby soud znovu projednal a zamítl návrh věřitele na prohlášení konkursu na jeho majetek. Jako důvod zmatečnosti označil ve smyslu § 229 odst. 1 písm. g/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), skutečnost, že konkurs na jeho majetek byl prohlášen v důsledku trestného činu soudce JUDr. Jiřího Berky (dále jen „J. B.“).

4. Usnesením ze dne 24. listopadu 2022, č. j. 68 Cm 23/2019-141, konkursní soud zamítl žalobu pro zmatečnost.

5. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí konkursního soudu o žalobě pro zmatečnost, když první rozhodnutí (usnesení ze dne 31. srpna 2021, č. j. 68 Cm 23/2019-93) zrušil k odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. dubna 2022, č. j. 17 Cmo 5/2022-115, z důvodu nepřezkoumatelnosti závěru konkursního soudu o tom, kdy se dlužník dozvěděl o všech skutečnostech významných pro počátek běhu lhůty podle § 234 odst. 4 o. s. ř., a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

6. Konkursní soud – vycházeje z § 229 odst. 1 písm. g/, § 234 odst. 4 o. s. ř. a z § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost (doručená soudu 26. února 2019) je opožděná, neboť lhůta k jejímu podání uplynula 26. prosince 2017. Uvedl, že rozhodné skutečnosti týkající se trestné činnosti soudce J. B., které zakládají důvod zmatečnosti, vyplývají z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 9 T 1/2007-10471, jenž byl úpadci doručen dle předloženého potvrzení o dodání a doručení do datové schránky dne 25. září 2017. Konkursní soud zdůraznil, že úpadce nepostupoval v souladu se zákonem, neboť po uplynutí funkčního období členů představenstva nezvolil nové představenstvo. Vyvolal tedy protiprávní stav, který od 18. června 2002 do výmazu společnosti z obchodního rejstříku nadále udržoval. Ustanovení § 6 odst. 2 o. z. pak brání tomu, aby společnost z „této jí vyvolané a udržované protiprávnosti profitovala“.

7. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. května 2023, č. j. 17 Cmo 4/2023-175, potvrdil usnesení konkursního soudu.

8. Odvolací soud – vycházeje z § 229 odst. 1 písm. g/, § 234 odst. 4 a § 235e odst. 2 o. s. ř. a ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 960/2003 – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům.

9. Zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. je v projednávané věci dán. J. B. byl uznán vinným (mimo jiné) tím, že „…jako soudce ve spolčení s dalšími osobami za účelem dosažení zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti organizoval a zajišťoval prohlašování konkursů a průběh nejméně v 10 konkursních řízeních v úmyslu způsobit škodu na konkursní podstatě a tím i věřitelům, a rovněž i tím, že…vydal usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka…“, čímž spáchal trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. b/ a c/ zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 trestního zákona, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona.

10. Odvolací soud souhlasí se závěrem konkursního soudu, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. běží (bez ohledu na to, zda bylo zahájeno trestní stíhání soudce) zásadně od okamžiku, kdy se účastník dozví o jednání soudce, v němž lze spatřovat trestný čin. Přisvědčuje rovněž závěru, že Ing. Vladimír Jemelík, CSc. (dále jen „V. J.“) byl a je kvalifikovaným akcionářem dlužníka podle § 181 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku., a tedy osobou, jejíž dobrá víra je přičitatelná dlužníku jako právnické osobě ve smyslu § 151 odst. 2 o. z.

11. Odvolací soud nesdílí názor konkursního soudu, že V. J. zapříčinil neobsazení statutárního orgánu dlužníka, respektive že tento stav mohl napravit, a proto dnem doručení prvoinstančního rozsudku vydaného v trestním řízení vedeném s J. B. do datové schránky dlužníka, bez toho, aniž měl do datové schránky kdokoliv přístup, bylo možné dovodit povědomí dlužníka o trestné činnosti J. B., a rovněž od tohoto dne odvíjet počátek běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost.

12. Odvolací soud je toho názoru, že V. J. měl povědomí o skutečnostech odůvodňujících podání žaloby pro zmatečnost (o protiprávním jednání J. B., ve kterém lze spatřovat všechny znaky trestného činu) nejpozději v okamžiku jeho svědecké výpovědi v trestním řízení (10. října 2007); nejpozději v tentýž den musela pominout jeho případná důvodná obava týkající se možných důsledků pro něj a jeho rodinu v případě podání žaloby pro zmatečnost. Přitom již v této době byl V. J. kvalifikovaným akcionářem dlužníka.

13. Lhůta k podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 4 o. s. ř. počala běžet 1. ledna 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník jednoznačně upravující institut přičitatelnosti povědomí fyzické osoby právnické osobě (§ 151 odst. 2 o. z.). Lhůta k podání žaloby pro zmatečnost tak uplynula 31. března 2014. Jestliže dlužník podal žalobu až dne 26. února 2019, konkursní soud správně zamítl žalobu jako opožděnou.

14. Pro přikázání věci jinému soudu není splněna podmínka podle § 12 odst. 1 o. s. ř, kterou je vyloučení všech soudců konkursního soudu. Již ve zrušujícím usnesení ze dne 27. dubna 2022 se odvolací soud zabýval námitkou podjatosti rozhodující soudkyně JUDr. Andrey Esterkové (dále jen „A. E.“) se závěrem, že tato soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci.

15. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

16. Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož je úpadci přičitatelná vědomost kvalifikovaného akcionáře o důvodu zmatečnosti, je v rozporu s dikcí § 151 odst. 2 o. z. a s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Potud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015. Podle dovolatele odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže „váže okamžik, kdy se úpadce dozvěděl o zmatečnostním důvodu, na okamžik, kdy se o něm dozvěděli kvalifikovaní akcionáři, respektive jejich vědomost přičítá úpadci“.

17. Jako dosud neřešené předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k zodpovězení tyto otázky: [1] Je v případě probíhajícího trestního řízení proti soudci nutno podat žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. před pravomocným odsouzením soudce? [2] Lze okamžik vědomosti fyzické osoby o jakékoli skutečnosti odvozovat od okamžiku účinnosti jakéhokoli právního předpisu? [3] Je pro vědomost dlužníka, resp. fyzické osoby, jejíž povědomí je dlužníku přičitatelné, relevantní, zda tato fyzická osoba využila institut utajeného svědka? [4] Může žalobu pro zmatečnost podanou z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. projednávat a rozhodovat soudce téhož úseku soudu, na kterém působil soudce, jenž vydal rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost a který jeho vydáním spáchal trestný čin?

18. Dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. začíná běžet nejdříve právní mocí rozsudku, jímž byl soudce uznán vinným trestným činem, který byl příčinou rozhodnutí v dané věci. Podle dovolatele odvolací soud rozhodl v rozporu se skutečným smyslem usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 960/2003, neboť jeho závěry se prosadí tehdy, nebyl-li soudce pro své jednání odsouzen (např. proto, že trestní stíhání bylo nepřípustné nebo trestnost zanikla).

19. Dále dovolatel tvrdí, že není v rozporu se zásadou neúplné apelace, jestliže účastník v řízení před odvolacím soudem uvede tvrzení vyplývající již ze svědecké výpovědi, která byla součástí protokolu z hlavního líčení, jenž byl předmětem dokazování již v řízení před konkursním soudem. Poukazuje též na to, že oba soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované v článku 36 Listiny základních práv a svobod, když odmítly provést jím navrhované výslechy svědků.

20. Závěrem uvádí, že názor odvolacího soudu, podle kterého se dovolatel měl dozvědět o zmatečnostním důvodu dne 10. října 2007 (v den svědecké výpovědi V. J. v trestním řízení) či dne 1. ledna 2014 (den nabytí účinnosti nového občanského zákoníku), byl pro dovolatele zcela překvapivý. Odvolací soud jej totiž v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí nepoučil o právním názoru na věc, nevedl k tomu žádné dokazování, ani o tomto právním názoru „na jednání odvolacího soudu nehovořil“. V tomto směru měl odvolací soud dovolatele ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. vyzvat k doplnění rozhodných skutečností.

21. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.

22. Žaloba pro zmatečnost směřuje proti usnesení konkursního soudu vydanému v první fázi konkursního řízení vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Jde o mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí vydanému v konkursním řízení; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 29 Odo 783/2005. I pro řízení o takové žalobě pro zmatečnost tedy platí § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Podle tohoto ustanovení pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (před 1.

lednem 2008) se použijí dosavadní právní předpisy. V intencích závěrů obsažených již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněném pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se oněmi „dosavadními právními předpisy“ rozumí i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007 (srov. odstavec 11 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu). Občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007 je rozhodný i pro dovolací řízení v této věci.

23. Dovolání je přípustné (bez ohledu na přípustnost dovolání tak, jak ji formuloval dovolatel vycházeje zjevně z nyní účinného znění občanského soudního řádu) podle § 238a odst. 1 písm. b/, odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí „ve věci samé“ (kterou se rozumí meritorní rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost) spatřuje v posouzení otázky běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost dle § 234 odst. 4 o. s. ř., která není (v době podání dovolání nebyla) dovolacím soudem v daných souvislostech řešena.

24. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

25. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Dovolatel nezpochybňuje skutkové závěry soudů, že dne 10. října 2007 byl V. J. vyslechnut jako svědek v trestním řízení vedeném se soudcem J. B. a prvostupňový (odsuzující) rozsudek v trestní věci J. B. mu byl doručen do datové schránky dne 25. září 2017. Má však za to, že tyto okolnosti nejsou určující pro počátek běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost. Počátek běhu lhůty odvíjí až od právní moci rozsudku ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. 4 To 8/2018, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil prvostupňový rozsudek v trestní věci J. B. ve výroku o vině J. B.

26. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu:

Podle § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího.

Dle § 234 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (první odstavec). Z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ lze žalobu podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl (druhý odstavec).

Z § 235 odst. 1 o. s. ř. plyne, že prominutí zmeškání lhůt k žalobě není přípustné.

27. Předmětná ustanovení jsou citována ve znění účinném do 31. prosince 2007, rozhodném i pro posouzení včasnosti žaloby pro zmatečnost (srov. odstavec 22. odůvodnění shora). Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že tato ustanovení nedoznala změn ani později (jde rovněž o aktuální znění občanského soudního řádu).

28. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z usnesení sp. zn. 21 Cdo 960/2003, v němž dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí soudu je postiženo zmatečností podle § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. nejen tehdy, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu, za nějž byl soudce nebo přísedící pravomocně odsouzen, ale i v případě, že jednání soudce nebo přísedícího, ačkoliv nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin a ani proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání, představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (a jde tedy ve smyslu § 3 odst. 1 trestního zákona o trestný čin), a že v důsledku takového jednání soudce nebo přísedícího bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení.

29. V době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se Nejvyšší soud problematikou včasnosti žaloby pro zmatečnost zabýval v usnesení ze dne 30. dubna 2024, sp. zn. 29 Cdo 1845/2023, přičemž dospěl k následujícím závěrům:

[1] Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 960/2003 nenabízí odpověď na otázku, kdy účastníku uplyne subjektivní lhůta k podání žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., jestliže se dozvěděl o důvodu zmatečnosti v době po zahájení trestního stíhání soudce nebo přísedícího.

[2] Ten, kdo podává žalobu pro zmatečnost, se v těch případech, kdy trestní stíhání soudce nebo přísedícího není nepřípustné, dozví (ve smyslu § 234 odst. 4 o. s. ř.) o důvodu zmatečnosti uvedeném v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., tedy o tom, že bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího, nejdříve dnem právní moci soudního rozhodnutí, jímž byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání takového trestného činu.

[3] Ze skutečnosti, že žalobu pro zmatečnost lze podat z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. i před tím, než vůbec bylo zahájeno trestní stíhání soudce nebo přísedícího, nelze dovozovat, že jen proto by měl počátek běhu subjektivní lhůty k podání takové žaloby pro zmatečnost, určený podle § 234 odst. 4 o. s. ř., předcházet dni právní moci trestního rozsudku, jímž byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání trestného činu, v důsledku kterého rozhodl v neprospěch účastníka.

[4] Jelikož v těch případech, kdy trestní stíhání soudce nebo přísedícího není nepřípustné, zůstává předpokladem úspěšnosti žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. pravomocné odsouzení soudce nebo přísedícího pro trestný čin, plyne odtud, že všechny skutečnosti rozhodné pro úspěch takové žaloby pro zmatečnost mohou být účastníku řízení známy nejdříve dnem právní moci soudního rozhodnutí, jímž byl soudce nebo přísedící uznán vinným ze spáchání takového trestného činu.

30. Zbývá dodat, že při zcela nestandardním průběhu trestního řízení J. B. způsobeném jeho zjevně nepřiměřenou délkou, jdoucí na vrub především orgánům činným v trestním řízení (srov. k tomu shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2020, sp. zn. 5 Tdo 1208/2019, jež se týkalo právě trestní věci J. B.), kdy trestní stíhání J. B. trvalo 17 let, obžaloba byla podána v roce 2007 a prvostupňový rozsudek byl vydán v listopadu 2015 a doručován v roce 2017, nelze rozumně předpokládat, že by dovolatel měl spoléhat (v září 2017) na nepravomocně zjištěné skutečnosti o trestnosti jednání J. B. („vědět“ o nich) nebo jejich zjištění snad dokonce předvídat v okamžiku podání svědecké výpovědi jeho kvalifikovaného akcionáře (10. října 2007) v trestním řízení vedeném s J. B.

31. V poměrech dané věci lze tedy shrnout, že soudce J. B. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu, v jehož důsledku bylo rozhodnuto v neprospěch úpadce. Právní mocí rozsudku ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. 4 To 8/2018, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil prvostupňový rozsudek ve výroku o vině J. B. (oba trestní rozsudky nabyly právní moci 28. listopadu 2018), začala úpadci běžet lhůta k podání žaloby pro zmatečnost. Jestliže úpadce (dovolatel) žalobu pro zmatečnost podal dne 26. února 2019, učinil tak včas.

32. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení neobstálo již v rovině řešení první dovolatelem formulované otázky, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami.

33. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že rozhodující soudkyně A. E. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci (viz usnesení ze dne 27. dubna 2022), je správný i jeho závěr, podle něhož nebyly splněny podmínky pro postup podle § 12 odst. 1 o. s. ř. (vyloučení všech soudců příslušného soudu).

34. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí na základě dovolání dlužníka zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí konkursního soudu, zrušil Nejvyšší soud i je a vrátil věc konkursnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

35. Právní názor dovolacího soudu je pro konkursní soud závazný (§ 243g odst. 1 ve spojení s 226 odst. 1 o. s. ř.)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2024

JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu