5 Tdo 1208/2019

5 Tdo 1208/2019-11860

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2020 o dovoláních, která podali obvinění J. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, D. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, M. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Teplice, P. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, L. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, M. M., rozená A., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici České Budějovice, K. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha?Ruzyně, a V. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 4 To 8/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 1/2007, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 4 To 8/2018, ohledně obviněných J. B., D. T., P. T., M. M. a K. M., a to v části výroku pod bodem IV., v níž byly jmenovaným obviněným podle § 51 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, uloženy tresty propadnutí majetku. V ostatních výrocích a ve zbývající části výroku pod bodem IV. zůstává napadený rozsudek nezměněn.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část citovaného rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. J. odmítá.

III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných L. K. a V. Š. odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 9 T 1/2007, byl obviněný J. B. v bodě A./1 až 10 uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.

zák. a § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Obviněný D. T. byl v bodech A./1, 3, 6 a 7 výroku o vině uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., a v bodě A./ 4 a 5 trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr.

zák., spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný P. T. byl v bodě A./3, 6, 7 a 8 téhož výroku uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr.

zák., a v bodě A./2 a 4 trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Další obviněný L. K. byl uznán vinným v bodě A./9 výroku trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr.

zák. Obviněný M. J. byl uznán vinným v bodě A./3, 6 a 7 trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1, 3 tr. zák., spáchaným v jednočinném souběhu s pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Současně byl tento obviněný v bodě A./2 a 4 uznán vinným pomocí k trestnému činu poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr.

zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Obvinění M. M. a K. M. byli v bodě B. uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., u obviněné M. M.

zčásti samostatným jednáním, dále trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. (ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinného do 1. 7. 2008) spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., u obviněné M. M. zčásti samostatným jednáním. Obviněný V. Š. byl v bodě C. výroku uznán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Soud prvního stupně dále rozhodl o vině a trestu spoluobviněného P. H.

2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému J. B. uložen podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 43, § 44 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 51 odst. 1 tr. zák. uložen trest propadnutí majetku. Obvinění D. T. a P. T. byli odsouzeni podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 43, § 44 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.

zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Dále jim byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce insolvenčního správce a likvidátora na 8 let. Podle § 51 odst. 1 tr. zák. byl také jim uložen trest propadnutí majetku. Obviněnému M. J. byl podle § 175 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody na 6 a půl roku, pro jehož výkon jej soud zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr.

zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu znalecké činnosti podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o znalcích a tlumočnících“), na dobu 8 let. Obviněnému L. K. byl podle § 255 odst. 3 tr. zák. za použití § 43, § 44 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr.

zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce insolvenčního správce a likvidátora na 8 let. Obviněným M. a K. M. byl podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 43, § 44 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 51 odst. 1 tr. zák. soud prvního stupně uložil oběma obviněným též trest propadnutí majetku a podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a v zákazu podnikání jako fyzické osoby s předmětem podnikání investorsko-inženýrské činnosti ve stavebnictví a strojírenství, činnosti organizačního a ekonomického poradce, činnosti realitních kanceláří, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej včetně zprostředkování nákupu a prodeje zboží na 8 let.

Obviněný V. Š. byl odsouzen podle § 163a odst. 1 tr. zák. za použití § 43 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jenž mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl i tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu činnosti pro ústřední orgány státní správy ve smyslu § 1 a § 2 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, na dobu 5 let.

Soud prvního stupně dále podle § 228 odst. 1 tr.

řádu rozhodl o povinnosti obviněných M. M. a K. M. společně a nerozdílně nahradit škodu správci konkursní podstaty úpadce Krušnohorské strojírny, a. s., JUDr. Antonínu Stejskalovi, ve výši 9 953 633 Kč a obchodní společnosti Stavební podnik Ralsko, a. s., ve výši 428 701,50 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu soud odkázal poškozené Azuga, v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce Báňské stavby Most, a JUDr. Michaelu Huserovou, správkyni konkursní podstaty úpadce Union Banky, a. s., a ZKL Brno s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Popis trestné činnosti obviněných je velmi rozsáhlý, výrok o vině rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře čítá celkem 33 stran. Nejvyšší soud považuje za dostatečné stručně shrnout, že obviněný J. B., D. T., P. T., L. K., M. J., M. M., K. M., V. Š. společně s P. H., který si nepodal dovolání, a dalšími původně stíhanými osobami, vytvořili v období nejpozději od října roku 2001 až do roku 2004 společenství osob s vnitřní strukturou, rozdělením funkcí a dělbou činnosti, každý v rámci své konkrétní pozice, již v rozhodnou dobu zastával, a zaměřili se na neoprávněnou manipulaci s majetkem spadajícím do konkursních podstat označených úpadců, který byl odčerpáván či záměrně snižován s cílem poškodit konkrétní úpadce, resp. jejich věřitele, obviněný V. Š. některým osobám ze zločinného spolčení poskytoval informace o úkonech již probíhajícího trestního řízení, za to přijímal od dvou bývalých spoluobviněných majetková plnění.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni obvinění a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze pouze v neprospěch obviněného M. J., a to jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu ohledně tohoto obviněného. Vrchní soud rozhodl o všech odvoláních rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 4 To 8/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněného M. J. a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem A., a v celém výroku o trestu (bod I.).

Současně podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného M. J. uznal vinným za skutky popsanými znovu pod bodem A./2, 3, 4, 6, a 7 kvalifikovanými jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., dále vyslovil vinu skutkem popsaným pod bodem A./2 a 4, který právně kvalifikoval jako pomoc k trestnému činu poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr.

zák. spáchanou ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a skutkem popsaným pod bodem A./3, 6 a 7 kvalifikovaným jako pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 255 odst. 1, 3 tr. zák. spáchanou ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Za tyto trestné činy Vrchní soud v Praze uložil obviněnému M. J. podle § 175 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 40 odst. 1, § 43 a § 44 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ve zkratce „tr.

zákoník“ a „trestní zákoník“) do věznice s ostrahou. Dále mu soud uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu znalecké činnosti podle zákona o znalcích a tlumočnících na 6 let (bod II.). Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněných J. B., D. T., P. T., L. K., M. M. a K. M. Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně ohledně těchto obviněných částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech (bod III./1). Z podnětu odvolání obviněného P.

H. tak soud učinil podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu i ohledně tohoto obviněného (bod III./2). Podle § 259 odst. 3 tr. řádu Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že obviněnému J. B., ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodě A./1 až 10 rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, uložil podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 40 odst. 1, § 43 a § 44 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Podle § 51 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí majetku. Obviněnému D. T. taktéž při nezměněném výroku o vině v bodě A./1, 3, 4, 5, 6 a 7 uložil podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 40 odst. 1, § 43 a § 44 odst. 1 tr. zák.

úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. obviněnému znovu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce a likvidátora na 6 let a podle § 51 odst. 1 tr. zák. též trest propadnutí majetku. Obviněnému P. T. při nezměněném výroku o vině v bodě A./2, 3, 4, 6, 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně vrchní soud uložil podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 40 odst. 1, § 43 a § 44 odst. 1 tr.

zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 10 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil taktéž do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce insolvenčního správce a likvidátora na 6 let a trest propadnutí majetku podle § 51 odst. 1 tr. zák. Obviněného L. K. při nezměněném výroku o vině skutkem popsaným v bodě A./9 rozsudku soudu prvního stupně soud druhého stupně odsoudil podle § 255 odst. 3 tr.

zák. za použití § 40 odst. 1, § 43 a § 44 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, a pro jeho výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl rovněž tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce insolvenčního správce a likvidátora na dobu 5 let. Obviněné M. M. uložil soud druhého stupně při nezměněném výroku o vině v bodě B., podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 40 odst. 1, § 43 a § 44 odst. 1 tr.

zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále jí byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a zákazu podnikání jako fyzické osoby s předmětem podnikání investorsko-inženýrské činnosti ve stavebnictví a strojírenství, činnosti organizačního a ekonomického poradce, činnosti realitních kanceláří, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej včetně zprostředkování nákupu a prodeje zboží na 5 let.

Podle § 51 odst. 1 tr. zák. byl i této obviněné uložen trest propadnutí majetku. A konečně obviněnému K. M. při nezměněném výroku o vině v bodě B. vrchní soud uložil podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 40 odst. 1, § 43 a § 44 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále byl tomuto obviněnému podle § 51 odst. 1 tr. zák. uložen trest propadnutí majetku a podle § 49 odst. 1 tr.

zák. trest zákazu činnosti shodně vymezený jako spoluobviněné M. M., avšak na dobu 6 let (bod IV.). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod V.). O odvolání posledního ze spoluobviněných V. Š. Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné (bod VI.).

5. Úvodem Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že prvním odsuzujícím rozsudkem ve věci všech obviněných bylo rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 9 T 1/2007. Toto však bylo z podnětu odvolání všech obviněných, státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a poškozených obchodních společností usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 6 To 49/2011, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu v celém rozsahu zrušeno a podle § 259 odst. 1 tr. řádu byla věc soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Dále již bylo soudy prvního a druhého stupně rozhodováno tak, jak je uvedeno výše v tomto usnesení.

6. Je třeba ještě doplnit, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 769/2013, rozhodoval o dovoláních obviněných J. B., D. T., L. K. a nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných podaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 14/2013, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočkou v Táboře pod sp. zn. 9 T 1/2007. Tento soud jako soud prvního stupně totiž rozhodl svými usneseními ze dne 10. 1. 2013 (ohledně J. B.) a 11. 1. 2013 (ohledně obviněných D. T. a L. K.), že každý ze jmenovaných obviněných je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (dále též jako „rozhodnutí o amnestii“), a proto podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii zastavil jejich trestní stíhání v posuzované trestní věci.

Proti všem uvedeným usnesením však podala státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze stížnosti, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci napadená usnesení podle § 149 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu v celém rozsahu zrušil. Poté nově rozhodl podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesením ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 14/2013, tak, že obviněný J. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. II tohoto rozhodnutí o amnestii jeho trestní stíhání pro skutek popsaný ve výroku usnesení vrchního soudu a právně posouzený jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) tr. zák. spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. zastavil. Ohledně dalších čtyř dílčích útoků týkajících se obchodních společností Báňské stavby Most, a. s., Zemědělského družstva Kravaře v Čechách, v likvidaci, Mosteckého obchodního sdružení – export, import, v. o. s., a Grafostroj, a. s., Vrchní soud v Olomouci vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci dále rozhodl usnesením ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 17/2013, tak, že obviněný L. K. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. II tohoto rozhodnutí o amnestii jeho trestní stíhání pro skutek popsaný ve výroku usnesení a kvalifikovaný jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., rovněž zastavil. Ohledně jednoho skutku týkajícího se obchodní společnosti Báňské stavby Most, a. s., byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 16/2013, Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že obviněný D. T. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. II tohoto rozhodnutí o amnestii jeho trestní stíhání pro skutek popsaný v bodu A. výroku usnesení právně posouzený jednak jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., a dále jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., a pro skutek popsaný v bodu B. výroku usnesení, který byl právně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., zastavil. Ohledně dalších čtyř dílčích útoků týkajících se Báňských staveb Most, a. s., Zemědělského družstva Kravaře v Čechách, v likvidaci, Mosteckého obchodního sdružení – export, import, v. o. s., a Grafostroj, a. s., vrchní soud vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k novému projednání a rozhodnutí. Po provedeném přezkumu všech napadených usnesení Vrchního soudu v Olomouci na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch všech jmenovaných obviněných rozhodl Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu tak, že zrušil nejen citovaná rozhodnutí vrchního soudu, ale s ohledem na to, že stejnou vadou, tj. nesprávným výrokem o účasti obviněných D. T., L. K. a J. B. na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a výrokem o zastavení jejich trestního stíhání z důvodu § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu byla zatížena také usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 9 T 1/2007, týkající se obviněných D. T. a L. K., a ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 9 T 1/2007, týkající se obviněného J. B., zrušil i tato předcházející rozhodnutí. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl dovolání obviněných J. B., D. T. a L. K.. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře poté již rozhodl v souladu se závaznými pokyny Nejvyššího soudu.

II. Dovolání obviněných

a) Dovolání obviněného J. B.

7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný J. B. dovolání prostřednictvím svého obhájce a uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

8. V rámci své dovolací argumentace obviněný přednesl tři základní sporné otázky, jimiž se Nejvyšší soud má v rámci dovolacího řízení zabývat. První z nich se týká nepřiměřené délky trestního řízení, která se dostatečně nepromítla do výroku o trestu, podle obviněného mu byl uložen přísný trest. Poukázal na to, že žádný z obviněných v posuzované věci nezavinil průtahy v řízení, ty lze klást k tíži výlučně orgánům činným v trestním řízení. Poté, co byl obviněný po bezmála 17 letech pravomocně odsouzen, soud prvního stupně jej odsoudil ke kruté a nepřiměřené trestní sankci, při jejímž výkonu byla ponížena jeho lidská důstojnost a uložený trest tak představuje trest exemplární. Soud druhého stupně sice učinil určitou korekci ve výměře trestu odnětí svobody, avšak ani po tomto zmírnění se výměra trestu odnětí svobody nejeví obviněnému J. B. jako adekvátní. Poukázal na konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu, na jejímž podkladě namítl, že v průběhu trestního řízení nebylo dodrženo jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Postupem soudu druhého stupně při ukládání trestu došlo podle obviněného k porušení jeho základních práv a svobod, principu rovnosti před zákonem, práva na spravedlivý proces a také k porušení ustanovení § 39 tr. zákoníku (zjevně opomněl, že mu byl trest ukládán podle zákona účinného v době spáchání činu – tr. zák.). S ohledem na dotčení základních práv považuje obviněný za naplněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jímž se Nejvyšší soud musí zabývat.

9. Druhý okruh dovolacích námitek obviněného J. B. je zaměřen proti nesprávnému použití ustanovení § 219 odst. 3 tr. řádu v řízení před soudem prvního stupně. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v rámci opětovného konání hlavního líčení dne 22. 6. 2015, tedy po třech letech po zrušení prvního rozsudku soudem druhého stupně, neprovedl znovu hlavní líčení včetně opakování všech důkazních prostředků, postupoval tudíž v rozporu s trestním řádem, neboť bez zákonného poučení předseda senátu podával „jakousi“ podrobnou zprávu o dosavadním stavu řízení, aniž by rozhodl, zda jsou splněny podmínky stanovené v § 219 odst. 3 tr. řádu a aniž by se vypořádal s námitkami obviněných. S touto procesní vadou se následně nevypořádal ani Vrchní soud v Olomouci, ačkoli obviněný na ni v odvolání upozornil. Rovněž uvedené pochybení vyvolalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

10. Třetí okruh vad představují podle obviněného J. B. extrémní rozpory mezi jednotlivými důkazy a způsobem jejich hodnocení soudy obou stupňů. Podle obviněného došlo v rámci hodnocení důkazů včetně jeho podrobné výpovědi k porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, neboť k důkazům ve prospěch obhajoby obviněného soudy náležitě nepřihlédly, eventuálně je považovaly za nevěrohodné. Stejně tak obviněný napadl rozsah dokazování, který nepovažuje za dostatečný ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. Důkazům a tvrzením obviněného nebyla věnována dostatečná pozornost, byly bagatelizovány, ostatní byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch, nebo dokonce v rozporu s jejich obsahem.

11. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby tomuto soudu nařídil věc znovu projednat a rozhodnout. Připojil též svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

b) Dovolání obviněného D. T.

12. Další z obviněných D. T. omezil své dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci výlučně na výrok o trestu. Učinil tak prostřednictvím svého obhájce a uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

13. Nesprávné právní posouzení je podle obviněného založeno špatným vyhodnocením časové působnosti norem trestního práva tím, že nejprve soud prvního stupně, poté ani soud druhého stupně neaplikovaly ustanovení § 2 odst. 3 tr. zákoníku, resp. použití příznivějšího zákona přesto, že obviněnému při výkladu ustanovení § 39 a násl. tr. zákoníku a ukládání trestu mělo být přiznáno postavení tzv. spolupracujícího obviněného. Obviněný D. T. má za to, že významným způsobem přispěl k objasnění trestných činů spáchaných ve prospěch zločinného spolčení. Tato okolnost měla být rovněž posouzena jako polehčující ve smyslu § 41 písm. m) tr. zákoníku a současně mělo být přistoupeno k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Další ustanovení hmotného práva uvedené v § 46 odst. 2 tr. zákoníku soudu umožňovalo upuštění od potrestání obviněného, avšak takový postup nebyl využit, což obviněný D. T. považuje za vadu napadeného rozsudku.

14. Ačkoli si je obviněný vědom, že nikdy v průběhu trestního řízení nebyl označen za spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a tr. řádu, když předchozí právní úprava tento institut neznala, mělo mu být za využití analogie takové postavení v trestním řízení soudy přiznáno, neboť materiálně splňuje všechny zákonné podmínky (doznání v přípravném řízení, sdělení zásadních skutečností umožňujících obstarat důkazy a objasnění rozhodujících skutečností aj.). I přestože obviněný shodně argumentoval v odvolacím řízení, vrchní soud se k těmto námitkám nevyjádřil.

15. Proto obviněný D. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně Nejvyšší soud požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, a to až do rozhodnutí o jeho dovolání.

c) Dovolání obviněného M. J.

16. Dovolání proti rozsudku vrchního soudu podal též obviněný M. J. prostřednictvím svého obhájce, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.

17. Obviněný s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl rozpor mezi vyhlášeným zněním výroku rozsudku soudu prvního stupně a jeho písemným vyhotovením. Konkrétně při ústním vyhlášení předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře neuvedl, že obviněný M. J. spáchal trestné činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1, 3 tr. zák., pomoc k trestnému činu poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. a pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Přitom v písemném vyhotovení napadeného rozsudku je takové právní posouzení ve výroku o vině uvedeno a vyplývá i z jeho odůvodnění. Soud druhého stupně se sice pokusil napravit tento rozpor, avšak učinil tak chybným postupem, pokud sám po zrušení nesprávné části výroku o vině ohledně obviněného M. J. jej uznal vinným ve stejném rozsahu i právní kvalifikací jak byly vyhotoveny v rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněného měla být nařízena oprava vadné části výroku o vině, a to ve shodě se zněním, které bylo vyhlášeno, tj. bez použití ustanovení § 43 tr. zák. Výsledkem postupu soudu druhého stupně je tak nesprávné, předčasné a především nezákonné rozhodnutí.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje obviněný M. J. za naplněný tím, že mu byl uložen příliš přísný trest. Tedy takový, v jehož výměře a druhu nebyla zohledněna nepřiměřeně dlouhá délka trestního stíhání obviněného. Ačkoli se vrchní soud snažil ve výměře uloženého trestu kompenzovat délku trestního řízení, je i po jeho zásahu trest z pohledu obviněného nepřiměřeně přísný.

19. Bez konkrétního podřazení uplatněným dovolacím důvodům obviněný namítl, že soud prvního stupně svým chybným postupem zasáhl do práva na spravedlivý proces a porušil právo na řádnou obhajobu obviněného, když v rozporu s ustanovením § 219 odst. 3 tr. řádu nezopakoval hlavní líčení, přestože od posledního konaného hlavního líčení uplynulo 6 let.

20. Obviněný M. J. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud částečně (v bodech I. a II. výroku) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, aniž by současně navrhl další postup. Obviněný se rovněž v dovolání domáhal vydání rozhodnutí o odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

d) Dovolání obviněného P. T.

21. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též obviněný P. T., který tak učinil prostřednictvím svého obhájce a uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Rozsah dovolání přitom omezil pouze na výrok o trestu.

22. Podle obviněného Vrchní soud v Olomouci při ukládání trestu obviněnému nesprávně aplikoval ustanovení § 40 tr. zák. Do výměry i druhu trestních sankcí totiž dostatečnou měrou nepromítl nepřiměřenou délku trestního řízení, a to zejména před soudem prvního stupně. Správně bylo nutné vyložit citované hmotněprávní ustanovení ve spojení s § 23 odst. 1 tr. zák., což soud druhého stupně neučinil, resp. zohlednil tuto skutečnost jen v délce trestu odnětí svobody, nezmírnil však podmínky jeho výkonu. Za této procesní situace nespatřoval vůbec za splněné podmínky pro uložení trestů propadnutí majetku a zákazu činnosti. Obviněný doplnil, že v žádném z uložených druhů trestů nebylo reflektováno ani to, že po celou dobu svého trestního stíhání vedl řádný život a nedopustil se žádného protiprávního jednání. Za odpovídající z pohledu § 40 tr. zák. ve spojení s § 23 odst. 1 tr. zák. obviněný považuje trest odnětí svobody v trvání 4 let, odpovídající jedné polovině trestu odnětí svobody jemu uloženého rozsudkem krajského soudu ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 9 T 1/2007. Úvahy soudů obou stupňů, jimiž odůvodnily uložené tresty, podle obviněného nevyhovují požadavkům § 125 odst. 1 tr. řádu, jsou tudíž nepřezkoumatelné.

23. Obviněný P. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok pod bodem IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v části, v níž tomuto obviněnému ukládal trest, a aby sám rozhodl tak, že obviněnému uloží úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, a k jeho výkonu jej zařadí do věznice s ostrahou.

e) Dovolání obviněného L. K.

24. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný L. K. dovolání prostřednictvím své obhájkyně a uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a e) tr. řádu.

25. V souvislosti s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný soudům vytkl především to, že nedostály povinnostem vyplývajícím z ustanovení § 125 tr. řádu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 6 To 49/2011, zrušil odsuzující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 9 T 1/2007, k čemuž jej vedly mj. důvody spočívající v absenci přesvědčivého hodnocení důkazů soudem prvního stupně ve vztahu k jeho osobě. Soud druhého stupně shledal rovněž pochybení v neúplnosti skutkových zjištění z pohledu naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., dílem dokonaného dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. V popisu skutku pod bodem A./9 výroku o vině týkajícího se zmanipulovaného konkursního řízení úpadce Zbrojovky Brno, a. s., absentuje vyjádření povinnosti, již měl obviněný porušit. Výrok o vině tak neodpovídal požadavkům stanoveným v § 120 odst. 3 tr. řádu.

26. Obviněný L. K. dále upozornil, že hlavní líčení po zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně probíhalo nestandardně, rozporně s ustanovením § 219 odst. 3 tr. řádu, v důsledku čehož bylo zásadně dotčeno jeho právo na spravedlivý proces a byla porušena zásada bezprostřednosti. Neúměrná délka trestního řízení ve věci byla přitom způsobena výhradně chybami v postupu orgánů činných v trestním řízení, nikoli obviněnými. V hlavním líčení konaném po vrácení věci vrchním soudem, neprováděl krajský soud fakticky žádné dokazování, byla podána toliko zpráva o stavu věci. Předseda senátu se ani nedotázal procesních stran, zda souhlasí s přečtením podstatného obsahu protokolů, nebo zda žádají, aby bylo hlavní líčení od počátku provedeno znovu. V pořadí druhém vyhlášeném odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně přitom tímto soudem zůstala nezohledněna pochybení [zejména (ne)existence subjektivní stránky jednání obviněného], která byla tomuto soudu ze strany vrchního soudu vytčena v předešlém řízení.

27. Vrchnímu soudu v Olomouci obviněný vytkl, že ačkoli jeho námitkám v prvním odvolacím rozhodnutí přiznal důvodnost, v rámci druhého odvolacího řízení odmítl shodné výhrady jako nedůvodné a napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o trestu. Způsob, jímž se vrchní soud s námitkami obviněného vypořádal, přitom popírá spravedlivý proces a je v rozporu s § 125 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudu při hodnocení důkazů a z toho vyvozenými právními závěry, má obviněný L. K. za to, že je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich právním posouzením.

28. Rovněž nedostatečným se obviněnému jeví způsob, jakým se vrchní soud vypořádal s jeho trestní odpovědností v případě jednání popsaného v bodě A./9 výroku o vině týkajícího se konkursního řízení úpadce Zbrojovky Brno, a. s. Škoda, která měla být tomuto úpadci způsobena, byla podle názoru obviněného nepřesně vyčíslena.

29. Obviněný upozornil, že funkci správce konkursní podstaty vykonával pouze krátce, bylo nezbytné, aby jednal rychle, a proto připustil, že uzavřel smlouvy, z nichž některé pro úpadce nemusely být zcela výhodné. To však samo o sobě nemůže svědčit o jeho úmyslu spáchat žalovaný trestný čin. Obviněný si stojí za tím, že finanční prostředky byly vynaloženy účelně a opodstatněně. Svoji argumentaci obviněný zakončil konstatováním, že Vrchní soud v Olomouci sám připustil pochybnosti o podílu jednotlivých obviněných na spáchané trestné činnosti, za niž byli odsouzeni.

30. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, obviněný L. K. má za to, že bylo namístě rozhodnout o použití článku II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii a zastavit jeho trestní stíhání. Tento způsob rozhodnutí soudy nepoužily v důsledku nesprávného právního posouzení skutku, neboť trestná činnost neměla být právně posouzena jako spáchaná ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., potom by nedošlo ke zvýšení horní hranice trestní sazby odnětí svobody o třetinu a čin by splňoval podmínky aboličního ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.

31. Ze všech shora rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a pro případ, že by Nejvyšší soud neučinil nové rozhodnutí sám, aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně obviněný navrhl, aby mu byl přerušen výkon trestu odnětí svobody, a to až do rozhodnutí o jeho dovolání.

f) Dovolání obviněných M. M. a K. M.

32. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání také obvinění M. M. a K. M.. Učinili tak prostřednictvím společného obhájce v jednom podání a oba shodně uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Z těchto důvodů bude Nejvyšší soud stručně reprodukovat jejich výhrady společně.

33. Bez přiřazení ke konkrétnímu dovolacímu důvodu obvinění namítli, že v řízení před soudem prvního stupně bylo porušováno jejich právo na obhajobu tím, že krajský soud naprosto ignoroval předložené důkazní návrhy, ačkoli mezi důkazy soudem provedenými byly zásadní rozpory. Dále vytkli soudu druhého stupně zásadní pochybení při ukládání trestů, neboť dostatečně nezohlednil nepřiměřenou délku trestního stíhání, čímž došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Uložené tresty obvinění považují za přísné, nezákonné a především nespravedlivé. Soudem formulovaný trest zákazu činnosti podle obviněných pokrývá de facto veškeré podnikání, tedy i činnosti s trestnými činy nesouvisející a brání jim tak v možnostech pracovního uplatnění. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřovali obvinění v uložení trestu propadnutí majetku podle § 51 odst. 1 tr. zák., ačkoli se soud nezabýval jejich majetkovými poměry, neměl proto dostatečné podklady pro rozhodnutí o tomto druhu trestu.

34. Ve vztahu k druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění již v konkrétnosti vznesli námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Spatřují jeho existenci zejména ve dvou „základních bodech“. V případě první podané obžaloby na obviněné ze dne 3. 7. 2006 pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., obviněnou M. M. zčásti samostatným jednáním, a dále pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., byla nesprávně vyčíslena škoda částkou 15 612 969 Kč, představující finance neoprávněně odčerpané z konkursních podstat úpadců. Pokud jde o druhou obžalobu z 8. 12. 2008 podanou na obviněné pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinného do 1. 7. 2008, spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., obvinění považují své trestní stíhání pro tento trestný čin za nepřípustné, neboť pro totožný skutek byla již podána první obžaloba. Navíc mezi důkazními prostředky (fakturami, smlouvami aj.), které měly údajnou legalizaci výnosů z trestné činnosti prokázat, jsou rozpory a soudy je nesprávně vyhodnotily.

35. Obvinění učinili shodný návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to aby zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, tak i předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, a aby soudu prvního stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Taktéž obvinění navrhli, aby jim byl přerušen výkon trestů odnětí svobody.

g) Dovolání obviněného V. Š.

36. Obviněný V. Š. podal proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání prostřednictvím obhájce a označil v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

37. Úvodem obviněný poukázal na dvě zásadní pochybení, jichž se dopustily soudy obou stupňů. První z nich spočívá v neurčitosti skutku, jak byl zjištěn a popsán, což obviněnému v zásadě znemožnilo uplatnit řádnou obhajobu. Další vadu shledal obviněný v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a mezi jejich právními závěry na straně druhé. Obě výhrady obviněný uplatnil již ve svém odvolání, zjevně proto převzal svoji argumentaci a do textu dovolání zkopíroval argumenty ze svého odvolání. Obviněný zpochybnil též naplnění subjektivní stránky tím, že podle jeho přesvědčení nebyl opatřen a proveden žádný důkaz o tom, že by věděl o existenci zločinného spolčení založeného za účelem páchání trestné činnosti.

38. Závěrem svého dovolání obviněný V. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním obviněných

39. Opisy dovolání všech obviněných byly zaslány nejvyššímu státnímu zástupci, který se k nim vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to jednotlivě k osobám obviněných a k jejich uplatněným námitkám, jak je podřadili pod dovolací důvody.

40. Státní zástupce úvodem poznamenal, že všichni obvinění opřeli svá dovolání o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Hmotněprávní povaze tohoto dovolacího důvodu však neodpovídaly námitky těch obviněných, kteří sice poukázali na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, avšak učinili tak formou nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Obsahem argumentů žádného z obviněných totiž není konkrétní porušení hmotného práva a v zásadě ani není patrné, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Podle státního zástupce soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily své závěry o vině jednotlivých obviněných, jakým způsobem důkazy hodnotily a z čeho vycházely při právním posouzení skutků. Uvedený dovolací důvod nenaplňují ani námitky obviněných M. M. a K. M., kteří poukázali na tzv. opomenuté důkazy, soud druhého stupně totiž, byť stručně, vysvětlil, proč nevyhověl návrhům těchto obviněných na provedení jimi navrhovaných důkazů.

41. Rovněž se s citovaným dovolacím důvodem míjejí i námitky těch obviněných, kteří jeho prostřednictvím vytýkali nesprávné použití ustanovení § 219 odst. 3 tr. řádu. Státní zástupce zdůraznil, že podstatné vady řízení, pro které je třeba hlavní líčení podle § 219 odst. 3 věta první tr. řádu provést znovu, je třeba z hlediska použitelnosti výpovědí obviněných, svědků a znalců podaných v předchozím hlavním líčení zatížených takovou vadou, posuzovat individuálně, zejména s přihlédnutím k tomu, zda přečtením těchto výpovědí z protokolu o hlavním líčení a jejich důkazním použitím nedochází k porušení práva na spravedlivý proces. V posuzované věci však k porušení tohoto základního práva u žádného z obviněných nedošlo. Za situace, v níž se obhájci a sami obvinění měli možnost účastnit výslechů spoluobviněných i svědků a klást těmto osobám otázky, nemohlo dojít k porušení zásady bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. řádu, v důsledku toho ani k porušení práva obviněných na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Státní zástupce uzavřel, že procesní námitky obviněných vytýkající porušení § 219 odst. 3 tr. řádu nejenže neodpovídají uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani nejsou důvodné.

42. Státní zástupce se dále vyjádřil k poněkud obecně formulovaným námitkám obviněného L. K., jimiž brojil proti posouzení subjektivní a objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.; tyto považuje za formálně odpovídající ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nemají opodstatnění. Ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák. postačovalo podle § 6 písm. a) tr.

zák. zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost. I kdyby tedy obviněný L. K. nejednal v úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu, k naplnění tohoto kvalifikačního znaku postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti, byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli malé. Taková forma zavinění k základní skutkové podstatě tohoto trestného činu vyplývá podle státního zástupce ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy. Navíc tento obviněný ve svém dovolání ani nekonkretizoval, jestli chybí vědomostní nebo volní složka úmyslu, či obě zároveň.

Obviněný pouze obecně zpochybnil svůj úmysl poškodit majetek dotčených obchodních společností. Státní zástupce konstatoval, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 255 odst. 1 tr. zák. vyplývá nejenom z charakteru a způsobu jednání obviněného L. K., ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratitelnosti následku v podobě škody na majetku poškozených úpadců, s nímž obviněný L. K. musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat. Pro naplnění subjektivní stránky bylo dále významné i postavení tohoto obviněného v době činu, od kterého se odvíjely i zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění.

Obviněný v rámci jednotlivých konkursních řízeních vystupoval v různých postaveních (tj. např. i jako správce konkursní podstaty). Tato skutečnost ho zavazovala k plnění určitých povinností, které mu ukládala ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“). S ohledem na názor Nejvyššího soudu vyjádřený například v rozhodnutí č. 25/2008 Sb. rozh. tr., zákonný znak trestného činu podle § 255 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že pachatel poruší podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, bylo možno naplnit i porušením ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.

Námitky obviněného jsou proto nedůvodné. Státní zástupce nepřiznal opodstatnění ani té části argumentace obviněného L. K., kterou soudům vytýkal nesprávné posouzení objektivní stránky žalovaného trestného činu, zejména údajné neoznačení porušené zákonné povinnosti v popisu skutku. Z popisu rozhodných skutkových okolností ve výroku o vině vyplývá, že obviněný L. K. postupoval v rozporu s povinnostmi, které mu byly uloženy zákonem o konkursu a vyrovnání, a nehospodárným nakládáním s majetkem poškozených jim způsobil škodu velkého rozsahu.

Jedná-li se o výši způsobené škody, proti které tento obviněný rovněž brojil, z rozhodných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný L. K. s majetkem konkursní podstaty nakládal nehospodárně s cílem vyvést tento majetek mimo dosah oprávněných subjektů. Rozsah a způsob uvedeného nakládání je náležitě doložen opatřenými a soudy provedenými důkazy. Jedná se zejména o výdaje za fiktivní služby, o účelové navýšení ceny díla nebo nehospodárné výdaje za pronájem nemovitostí. Jestliže tedy obviněný L. K. nakládal s předmětným majetkem popsaným způsobem, způsobil tím újmu spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného ve výši zjištěné soudy obou stupňů. Námitky, v nichž obviněný tvrdil opak, nejsou tudíž opodstatněné.

43. Nepřípustnost svého trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dovodil obviněný L. K. z nesprávného právního posouzení skutků, ačkoli správně měl být na jeho věc použit čl. II. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Ani tuto námitku však nepovažuje státní zástupce za důvodnou. Jak totiž vyplývá z předešlého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 769/2013, v této věci bylo při rozhodování o užití aboličního článku rozhodnutí o amnestii nezbytné vzít v úvahu zvýšení trestní sazby podle § 44 tr. zák. S ohledem na posledně uvedené rozmezí sazby trestu odnětí svobody za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., který obviněný L. K. spáchal ve prospěch zločinného spolčení, je proto použití abolice na daný případ vyloučeno. O právním posouzení skutku přitom nevznikají žádné pochybnosti, neboť obviněný svým protiprávním činem naplnil všechny zákonné znaky tohoto trestného činu.

44. Jestliže obvinění prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu namítali, že jim byly uloženy příliš přísné tresty a argumentovali především nepřiměřenou délkou trestního řízení, pak se takové námitky míjejí s citovaným ustanovením. Státní zástupce doplnil, že se obdobné konstatování týká i argumentu obviněného P. T., podle něhož odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Formálně by naopak tomuto dovolacímu důvodu mohla odpovídat námitka obviněného D. T., jejímž prostřednictvím se domáhal použití ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Státní zástupce však konstatoval, že v posuzované věci obviněný D. T. neměl postavení spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a tr. řádu, a proto nemohla být tato okolnost zohledněna při ukládání trestu. Rovněž podle státního zástupce nelze akceptovat námitky obviněných M. M. a K. M., kterými soudům vytkli příliš široké vymezení trestu zákazu činnosti. Soudy obou stupňů zcela konkrétním způsobem stanovily zákaz výkonu podnikání jen v některých oborech činnosti, které souvisely s posuzovanou trestnou činností obviněných. Nejedná se o všeobecný zákaz podnikání, jak se obvinění mylně domnívají.

45. V pořadí poslední z dovolatelů obviněný V. Š. uplatnil současně i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který má dvě alternativy. První z nich spočívá v porušení práva na přístup strany trestního řízení k druhému soudnímu stupni, zejména jde o případy odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. To však není procesní situace v posuzované trestní věci, neboť odvolání obviněného bylo zamítnuto soudem druhého stupně po jeho projednání ve veřejném zasedání. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu se týká případů, v nich soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, podle obviněného to byl důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že ve věci nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti, nemohla být naplněna ani druhá alternativa důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

46. Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. B., M. J. a P. T. podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť byla podána z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr. řádu. Pokud jde o dovolání obviněných D. T., L. K., M. M., K. M. a V. Š., jsou v rozsahu, v němž odpovídají uplatněným dovolacím důvodům jako celek zjevně neopodstatněná, a proto státní zástupce navrhl jejich odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání všech obviněných státní zástupce navrhl učinit za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.

IV. Repliky obviněných

47. Svého práva repliky k vyjádření nejvyššího státního zástupce využili ze všech osmi dovolatelů pouze tři, a to obvinění D. T., M. M. a K. M.

a) Replika obviněného D. T.

48. Obviněný D. T. zdůraznil, že své dovolání považuje za důvodné a nadále na něm trvá. Znovu ve stručnosti zopakoval argumenty, které považuje za stěžejní. Státnímu zástupci vytkl nekomplexní posouzení svého dovolání. Závěrem zdůraznil, že soudy nesprávně ve prospěch obviněného neaplikovaly zásady hmotného práva o časové působnosti trestních zákonů.

b) Repliky obviněných M. M. a K. M.

49. Obvinění M. M. a K. M. shodně, na rozdíl od státního zástupce, považují za daný extrémní rozpor mezi právními a skutkovými závěry soudů, a to minimálně v rozsahu podrobněji rozvedeném v jejich dovoláních. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně považují za zmatené, nikoli přesvědčivé. Z obsahu vyjádření státního zástupce k jejich dovoláním je zřejmý formalismus a neznalost zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, včetně jeho příloh. Pokud je totiž zákaz podnikání uložen na kterýkoli obor v rámci volné živnosti, nemůže být odsouzené osobě vydán živnostenský list na výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Obvinění státnímu zástupci dále vytkli, že se opomenul vyjádřit k jejich námitkám týkajícím se uložení nezákonného trestu propadnutí majetku, a dále setrvali na porušení ustanovení § 219 odst. 3 tr. řádu. Oba znovu zopakovali, že uložené tresty považují za nepřiměřené a nespravedlivé, délka trestního řízení v nich nebyla nikterak zohledněna. To vše i přesto, že státní zastupitelství mělo na průtazích v trestním řízení značný podíl, neboť podle jejich přesvědčení jednalo obstrukčně. Prodloužení trestního řízení mělo v konečném důsledku za následek značné ztížení obhajoby obou obviněných, neboť uplynutí doby znemožnilo zajištění řádného znaleckého posudku za účelem ocenění provedených stavebních prací. Obvinění ještě poznamenali, že státní zástupce ve svém vyjádření opomenul reagovat na jejich další dovolací námitky. Závěrem zopakovali své návrhy na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.

V. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

50. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení u všech obviněných a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

51. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno a současně platí, že zákonný dovolací důvod nemůže být jen formálně tvrzen, nýbrž je nutné, aby jemu podřazené dovolací námitky mu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud se tak může zabývat jen těmi výhradami dovolatelů, které konkrétně vytýkají tvrzenou vadu, jíž má být zatíženo napadené rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení.

52. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je možné uplatnit, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V podstatě jde o případy, v nichž bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, které nebylo zastaveno, ačkoliv existoval některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1, 2 a 5 nebo § 11a tr. řádu. V těchto procesních ustanoveních jsou taxativně, pozitivně a výslovně vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady týkající se průběhu trestního stíhání (např. absence obligatorních náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání apod.) nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

53. Pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí vytýkaná vada napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Tento důvod umožňuje přezkoumání právní kvalifikace skutku tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů na podkladě výsledků dokazování. Zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně.

Dovolání z tohoto (ani z jiného) důvodu nemůže uspět, pokud je v něm popírán skutek, jehož zjištění má podklad ve výsledcích provedeného dokazování a v přiléhavém způsobu hodnocení jednotlivých důkazních prostředků. Samozřejmě tyto okolnosti se současně hodnotí z pohledu dodržení základních práv zakotvených v ústavně garantovaných právech včetně respektování shody výsledku skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazních prostředků a s jejich zhodnocením soudy podle obecných zásad logického uvažování.

Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v soudy učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, v nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, § 89 a násl. tr.

řádu, § 207 a násl. tr. řádu a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter, přičemž je zásadně přihlíženo k tomu, zda skutková zjištění soudů odpovídají užitému ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákona. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná.

Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

54. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu spočívající jednak v uložení druhu trestu, který není možné podle trestního zákona za trestný čin spáchaný obviněným uložit, jednak v uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh.

tr.). Byl-li obviněnému uložen přípustný druh trestu ve výměře odpovídající rozpětí trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v § 38 a § 39 tr. zákoníku, resp. § 23 a § 31 tr. zák. Nelze vyloučit, aby prostřednictvím jiného dovolacího důvodu, např. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byly cestou dovolání namítány vady nesprávného hmotněprávního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§ 43, § 44 a § 45 tr.

zákoníku, srov. citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je však nutné v této souvislosti upozornit na to, že ani prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není možné úspěšně namítat nepřiměřenost uloženého trestu. Přestože jde o otázku použití hmotného práva, je třeba vycházet ze zákonné úpravy dovolacích důvodů, které jsou taxativně vyjmenovány v § 265b odst. 1 písm. a) až h), odst. 2 tr. řádu. Ze vzájemného poměru důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

řádu vyplývá, že oba mají hmotněprávní povahu, avšak u druhého jde o speciální dovolací důvod určený k nápravě pochybení při ukládání trestu. Naproti tomu důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné označit za obecný hmotněprávní důvod. Výrok o trestu v napadeném rozhodnutí tak lze napadat dovoláním zásadně odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který obsahuje dvě již citované alternativy, mezi nimiž však není zahrnuta nepřiměřenost trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 572/2019).

55. K poslednímu z obviněnými uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Druhou skupinu vad, jež je možné namítat prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, jsou situace, v nichž byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání naplněn některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

56. Nejvyšší soud v úvodu svého rozhodnutí poznamenává, že převážná část námitek obviněných, které se u nich překrývají, neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, jak byly stručně vyloženy v předcházející části tohoto usnesení. Pokud bylo možné určitou výhradu podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu, shledal ji Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Pouze námitky týkající se části výroku o trestu u obviněných J. B., D. T., P. T., M. M. a K. M., které směřovaly proti vadnému uložení trestu propadnutí majetku podle § 51 odst. 1 tr. zák. těmto obviněným, shledal Nejvyšší soud oprávněnými. V tomto rozsahu tudíž mohl přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadené části výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházejícího řízení, a to z důvodu vytčené vady. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že je nutné zrušit tuto část bodu IV. výroku o trestu a dále neshledal potřebu ve zrušené části pokračovat v posuzovaném trestním řízení.

1) K dovolání obviněného D. T.

57. Nejvyšší soud se bude nejprve zabývat dovoláním obviněného D. T., který je směřoval výlučně proti výroku o trestu s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, navíc žádná z jeho námitek není společná s ostatními dovolateli.

58. Obviněný D. T. spatřoval vadu v postupu soudů obou stupňů, pokud neaplikovaly zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně ustanovení § 2 odst. 1, resp. § 2 odst. 3 a § 39 a násl. tr. zákoníku. Obviněný vytýkal soudům, že dostatečně nepřihlédly k tomu, že významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny a v té souvislosti měl být již orgány činnými v přípravném řízení označen za tzv. spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a odst. 1 tr. řádu za využití analogie. Uvedené pochybení pak vyloučilo využít institutu upuštění od potrestání podle § 46 odst. 2 tr. zákoníku, případně mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Naznačeným pochybením utrpělo právo obviněného na řádnou obhajobu. I přesto, že je předložená argumentace obviněného D. T. týkající se časové působnosti trestního zákona ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 tr. zák. podřaditelná pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je totožná s tvrzením, které tento obviněný učinil již součástí svého odvolání jako řádného opravného prostředku, nemohl se s ní Nejvyšší soud ve shodě se soudem druhého stupně z důvodů níže vyložených ztotožnit.

59. Otázce posouzení časové působnosti trestních zákonů a jejich aplikace na posuzovanou věc obviněných se poměrně podrobně věnoval již soud prvního stupně na stranách 384 až 385 (otázky viny obviněných) a 407 až 408 (otázka ukládání trestů) svého rozsudku. Dospěl přitom k závěru, že nová právní úprava, k níž došlo s účinností od 1. 1. 2010 přijetím trestního zákoníku, není pro žádného z obviněných příznivější ve smyslu zákonných pravidel a platné judikatury o časové působnosti trestního zákona (srov. § 2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 tr. zákona, dále např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 32/1951, č. 73/1951, č. 76/1951, č. 10/1962, č. 19/1962, č. 44/1970-I., č. 11/2004-I., č. 1/2011-I. Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně při respektu k výkladu citovaných ustanovení obou trestních zákonů a soudní praxe zhodnotil podmínky trestní odpovědnosti u všech obviněných z hledisek použití právní úpravy jako celku, to znamená se zřetelem ke všem ustanovením trestního zákona účinného v době spáchání posuzované trestné činnosti a zákona pozdějšího. Výsledkem porovnání všech ustanovení obou trestních zákonů byl závěr, že použití trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 by nebylo pro žádného z obviněných příznivější, proto byla jejich trestní odpovědnost posouzena podle zákona č. 140/1961 Sb., za jehož účinnosti došlo ke spáchání trestné činnosti. S tímto správným právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře se následně ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci (srov. strana 81 napadeného rozsudku).

60. Z formulace konkrétních námitek obviněného a také s ohledem na rozsah jeho dovolání (jen proti výroku o trestu) však vyplývá, že otázku použití hmotněprávního předpisu na jím spáchanou trestnou činnost založil výlučně na tvrzení, že splnil podmínky vyžadované pro tzv. spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a tr. řádu. Domáhal se primárně použití tohoto institutu procesního předpisu, od něhož poté odvodil následné možnosti zmírnění svého trestního postihu podle obecné části trestního zákoníku a jeho ustanovení o ukládání trestu, byť trestní zákoník nabyl účinnosti až po spáchání jeho protiprávního jednání.

Tímto způsobem argumentace však obviněný D. T. nemohl splnit předpoklady pro přezkumnou činnost dovolacího soudu, neboť se domáhal použití procesního ustanovení (o její neodůvodněnosti bude zmínka dále), což nepředpokládá ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který obviněný odkázal, ani žádný z dalších dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. řádu. Nejvyšší soud se proto jen stručně a zcela nad rámec svého přezkumu vyjádří k předestřené úvaze obviněného D.

T.

61. Za tzv. spolupracujícího obviněného může (tj. nikoli musí) obviněného v souladu s § 178a odst. 1 nebo 2 tr. řádu takto označit v podané obžalobě výlučně státní zástupce, a to pouze v řízení o zločinu (není vyžadováno, aby se jednalo o zvlášť závažný zločin). Státní zástupce při označení obviněného za spolupracujícího přihlédne k povaze trestného činu uvedeného v doznání osoby, jež by měla být označena za spolupracujícího obviněného, v porovnání se zločinem spáchaným členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, k jehož objasnění přispěl, dále k významu takového jeho jednání, osobě pachatele a okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se podílel na takovém zločinu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním případně způsobil.

Institut spolupracujícího obviněného upravily s účinností od 1. 1. 2010 jednak trestní zákoník a doprovodná novela zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, provedená zákonem č. 41/2009 Sb. Další novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 193/2012 Sb. s účinností od 1. 9. 2012 byl do ustanovení § 178a vložen nový odstavec 2, jehož smyslem bylo na jedné straně rozšíření možnosti uplatnění institutu spolupracujícího obviněného, a to v řízení o všech zločinech, a nikoli jen o zvlášť závažných zločinech.

Zároveň však v rámci této právní úpravy došlo i k určitému zpřísnění podmínek použití tohoto procesního institutu, protože k označení jako spolupracujícího obviněného již nepostačuje jen samotné oznámení skutečností, které mohou zabránit dokonání zločinu, ale může být k němu přihlédnuto jen jako k obecné polehčující okolnosti. Přichází v úvahu i to, aby státní zástupce již v podané obžalobě navrhl pro spolupracujícího obviněného postup podle § 46, resp. § 48 tr. zákoníku, tj. upuštění od potrestání, resp. podmíněné upuštění od potrestání s dohledem.

Soud upustí od potrestání pachatele označeného jako spolupracující obviněný (§ 46 tr. zákoníku), jsou-li splněny podmínky stanovené v § 178a odst. 1 a 2 tr. řádu a podal-li spolupracující obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny; ustanovení § 48 odst. 1 tr.

zákoníku (o podmíněném upuštění od potrestání) tím není dotčeno (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád I, II, III. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 2315 a 2317).

62. Vztaženo na posuzovaný případ, je třeba zdůraznit skutečnost, které si je sám obviněný D. T. vědom, jak vyplývá například ze strany 84 rozsudku vrchního soudu, že v době konání přípravného řízení v posuzované trestní věci nebyl institut spolupracujícího obviněného v trestních předpisech ještě zakotven. Jak bylo uvedeno výše, stalo se tak až ke dni 1. 1. 2010, obžaloby na všechny ve věci původně obviněné osoby byly přitom podávány postupně v období od 2. 12. 2005 do prosince 2008, až v řízení před soudem došlo ke spojení věcí ke společnému řízení.

Zásadní je však skutečnost, že z obsahu trestního spisu jednoznačně vyplývá, že obviněný D. T. nevystupoval v průběhu trestního řízení způsobem, který by odpovídal zákonným podmínkám pro přiznání jeho postavení jako spolupracujícího obviněného. V zájmu stručnosti je možné v této souvislosti odkázat na poměrně podrobný přehled o jednotlivých výsleších obviněného, které započaly v únoru 2004, přičemž v rámci prvních tří výslechů obviněný využil svého práva a nevypovídal ke svým obviněním vůbec. Až na konci března 2005 se rozhodl vypovídat jak o jednotlivých osobách zapojených do trestné činnosti v rámci a ve prospěch zločinného spolčení, tak i okolnostech, za nichž docházelo k manipulacím jednotlivých konkursních řízení, které byly předmětem trestního stíhání jeho i spoluobviněných osob.

Soud prvního stupně následně hodnotil výpovědi obviněného jako věrohodné, odpovídaly totiž obsahu dalších důkazních prostředků, jak bude uvedeno níže, rovněž je považoval za doznání. Soud prvního stupně tak učinil přesto, že v hlavním líčení obviněný D. T. v podstatě nevypovídal, jen se vyjadřoval k některým důkazům, pokud byl osobně přítomen, a přednesl své písemně zpracované „prohlášení“, v němž korigoval své předchozí výpovědi z přípravného řízení (srov. strany 134 až 143 rozsudku soudu prvního stupně).

Z rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů považuje výpovědi obviněného z přípravného řízení, díky nimž se orgánům činným v trestním řízení podařilo snadněji objasnit trestnou činnost všech obviněných, za významné polehčující okolnosti ve smyslu § 33 písm. j), k) tr. zák. Při zohlednění těchto okolností svědčících ve prospěch obviněného, nebylo při ukládání trestu tomuto obviněnému možné pominout ani okolnosti přitěžující, jak vrchní soud vyjádřil na straně 108 svého rozsudku.

Přesto tento soud přistoupil ke zmírnění trestu odnětí svobody u obviněného D. T. v odvolacím řízení. Význam spolupráce obviněného s orgány činnými v trestním řízení byl dán zejména proto, že v rámci dělby činnosti osob podílejících se na trestné činnosti zaujímal ve své podstatě vedoucí postavení, podílel se na jejím páchání od počátku a byl to právě on, kdo činil kroky k získání finančních prostředků pro zločinné spolčení a současně měl i podíl na řízení dalších osob, které v rámci zmanipulovaných konkursů úkoloval.

63. Vrchní soud v Olomouci po zrušení části napadeného rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné znovu rozhodoval o trestech obviněných, po přiznání již citovaných polehčujících okolností u obviněného D. T. a zejména z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení využil ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. a přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Zbývá ještě doplnit, že postupem žádného ze soudů obou stupňů nebylo jakkoli zasaženo do práva obviněného D. T. na obhajobu, neboť přiznání postavení spolupracujícího obviněného nepředstavuje „nárok“ obviněného a jak bylo zmíněno, zejména je třeba splnit zákonem předvídané podmínky vyjmenované v § 178a odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu, což se u obviněného zjevně nestalo. Soudy obou stupňů proto nepochybily, pokud výpovědi obviněného D. T. posoudily v jeho prospěch při ukládání trestu do té míry, jak bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci v napadeném rozsudku. Dovolací argumentace tohoto obviněného tedy nejenže neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, ale Nejvyšší soud ji ani neshledal opodstatněnou.

2) Ke společným námitkám ostatních obviněných

a) K námitce obviněných J. B., M. J. a L. K., prostřednictvím které vytýkají porušení § 219 odst. 3 tr. řádu soudem prvního stupně

64. Obviněný J. B. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytkl porušení ustanovení § 219 odst. 3 tr. řádu, k němuž mělo dojít v hlavním líčení dne 22. 6. 2015 konaném po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudem druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný poukázal na poměrně dlouhou dobu, která uplynula mezi předcházejícím hlavním líčením dne 6. 4. 2010, v němž byl vynesen následně zrušený rozsudek, a termínem nového hlavního líčení dne 22. 6. 2015. Přes požadavek obviněných na opakování hlavního líčení včetně všech dosud opatřených a předtím již provedených důkazních prostředků předseda senátu podle obviněného porušil ustanovení § 219 odst. 3 tr. řádu, neboť návrhům obhajoby ani znění citovaného procesního pravidla nevyhověl. V důsledku uvedené vady se obviněný cítí být zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Totožnou námitku vznesl i obviněný M. J., podle něhož bylo navíc porušeno jeho právo na obhajobu. U tohoto obviněného se lze domnívat, že námitku mínil podřadit pod totožný dovolací důvod jako prvně zmíněný obviněný, i přestože tak výslovně neučinil. Stejný argument vznesl obviněný L. K. též v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

65. Nejvyšší soud předně podotýká, že totožná námitka tvořila již obsah odvolání všech tří obviněných (mírně pozměněná dokonce již proti v pořadí prvnímu odsuzujícímu rozsudku krajského soudu, který byl následně vrchním soudem zrušen, jak je zřejmé z trestního spisu na č. l. 7029 a násl.). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). V posuzovaném případě se již soud prvního stupně v zásadě v potřebné míře vypořádal s obhajobou obviněných ohledně jejich shodného požadavku na opakování celého hlavního líčení, a to na straně 133 svého rozsudku. Další argumenty i právní názory vyvracející uvedenou výhradu obviněných doplnil soud druhého stupně, přičemž přesvědčivým způsobem podpořil správné úvahy soudu prvního stupně, jak je zřejmé z bodu 20. napadeného rozsudku. Přestože jde v první řadě o námitku, kterou nelze podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesměřuje proti nesprávnému použití hmotněprávního ustanovení trestního zákona či jiné související hmotněprávní normy, Nejvyšší soud se mimo rámec přezkumu této části trestního řízení, stručně vyjádří k tomuto problému. Obvinění totiž považují vytýkaný procesní postup soudu prvního stupně za dotčení svých ústavně garantovaných práv spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

66. Ustanovení § 219 tr. řádu řeší právní úpravu odročení hlavního líčení, konkrétně jak úkony spočívající ve vlastním odročení hlavního líčení (§ 219 odst. 1, 2 tr. řádu), tak i postup poté, co se v hlavním líčení po jeho odročení opět pokračuje (§ 219 odst. 3 tr. řádu). Podle § 219 tr. řádu se přiměřeně postupuje též v případě, kdy je odročeno veřejné zasedání (§ 238 tr. řádu). Podle § 219 odst. 3 tr. řádu jestliže není třeba provést pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.

67. Pokud jde o tuto společnou námitku obviněných, Nejvyšší soud považuje za nezbytné shodně se soudy nižších stupňů zopakovat, že v posuzované trestní věci bylo dokazování ukončeno ke dni 20. 6. 2009, přičemž jak je z obsahu trestního spisu zřejmé (srov. č. l. 5670 verte trestního spisu), procesní strany již ve věci neuplatnily žádné další důkazní návrhy, současně přednesly závěrečné řeči, a proto předseda senátu poté, co konstatoval, že senát v závěrečné poradě nedospěl k potřebě doplnit dokazování (srov. č. l.

6138 verte trestního spisu), vynesl dne 6. 4. 2010 odsuzující rozsudek (srov. č. l. 6159 a násl. trestního spisu). Tento rozsudek však byl následně zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2012 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jak je zřejmé z obsahu spisového materiálu, v období do vrácení věci a nařízení hlavního líčení před Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočkou v Táboře dne 22. 6. 2015 bylo ve věci obviněných činěno mnoho procesních úkonů a došlo k vydání několika rozhodnutí soudů všech stupňů.

Například bylo rozhodováno o návrhu obviněného J. B. na vyloučení předsedy senátu krajského soudu JUDr. Zdeňka Kučery z projednání věci (srov. č. l. 7199 trestního spisu), dále o účasti obviněných J. B., D. T. a L. K. na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (srov. č. l. 7230 a násl. trestního spisu), a to soudy prvního i druhého stupně (srov. č. l. 7443 a násl. trestního spisu) a v neposlední řadě i Nejvyšším soudem (srov. 9981 a násl. trestního spisu), jak již bylo zmíněno v bodě 6. tohoto usnesení.

V mezidobí rovněž rozhodoval Ústavní soud o ústavní stížnosti obviněného D. T. podané dne 26. 10. 2014, a to usnesením ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3403/14 (srov. č. l. 9838 trestního spisu). Poté, co byl kompletní trestní spis vrácen Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře od Nejvyššího soudu, k čemuž došlo až dne 15. 9. 2014 (srov. č. l. 9702 trestního spisu), rozhodoval tento soud ještě dvakrát z podnětu správce zajištěného majetku ? Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. č. l.

9832 a 9835 trestního spisu). Dále obviněný J. H. podal stížnost na průtahy ve věci, k níž se předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Zdeněk Kučera vyjadřoval (srov. č. l. 9883 trestního spisu). Obviněný L. K. podával stížnost proti usnesení krajského soudu o zrušení zajištění majetku (srov. č. l. 9906 a násl. trestního spisu), o které vrchní soud rozhodl dne 9. 3. 2015 (srov. č. l. 9917 trestního spisu). Teprve poté byl spis vrácen Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, který dne 11.

5. 2015 nařídil hlavní líčení na 22. 6. 2015 (srov. č. l. 9964 trestního spisu), k němuž obviněné i jejich obhájce řádně a včas předvolal.

68. Po zahájení hlavního líčení dne 22. 6. 2015 předseda senátu vyhlásil rozhodnutí senátu tohoto soudu, podle něhož bude podána podrobná zpráva o dosavadním stavu řízení. S tímto postupem však nesouhlasil obhájce obviněného J. B., domáhal se totiž, aby v souladu s § 219 odst. 3 tr. řádu věta druhá tr. řádu bylo hlavní líčení od počátku konáno znovu (srov. č. l. 10 097 verte trestního spisu). I navzdory vznesenému požadavku obhájce obviněného J. B. bylo v hlavním líčení pokračováno, důkazy provedené v předcházejícím stadiu soudního řízení zopakovány nebyly, ale předseda senátu podrobně reprodukoval jejich obsah, v následujících termínech hlavního líčení došlo k dalšímu doplnění dokazování, a to zčásti k návrhům obhajoby, jak bude podrobněji vyloženo níže.

69. Svůj postoj k vznesenému požadavku obhajoby na opakování důkazů vyložil předseda senátu soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 11. 2015 na straně 133 tak, že „[v] zásadě byly provedeny všechny důkazy, které byly ve věci shromážděny, současně byla provedena řada důkazů z podnětu obviněných (…) v případě neprovedení důkazů se jednalo o zanedbatelné množství, které podle přesvědčení soudu z hlediska obsahového představovaly spíše duplicitní důkazy k důkazům, které ve věci byly jinak provedeny (…) obvinění ve značném rozsahu využívali ustanovení trestního řádu, které jim umožňuje, aby se k jejich žádosti hlavního líčení nemuseli zúčastnit (…) před soudem bylo konáno celkem 114 hlavních líčení (…). V novém řízení před soudem, poté co byla věc vrácena soudu prvního stupně, se obvinění kromě úvodního jednání v podstatě nezúčastnili. Z uvedeného je zřejmé, že požadavek obviněných na opakování hlavního líčení není veden snahou připomenout si provedené důkazy jako podstata jejich případného opakování, ale pouze zcela nadbytečně prodlužovat řízení, jak jednoznačně nasvědčuje jejich přístup k účasti na jednání, v nichž bylo prováděno dokazování.“.

70. Také soud druhého stupně reagoval na shodnou výhradu obviněných uplatněnou v jejich řádných opravných prostředcích. Odmítl jejich pochybnosti o správnosti postupu předsedy senátu krajského soudu, který první den konání hlavního líčení dne 22. 6. 2015 po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí neprováděl dokazování v rozsahu, v němž již provedeno bylo, a podal podrobnou zprávu o dosavadním průběhu hlavního líčení (srov. č. l. 10097 verte a násl. trestního spisu).

Nejvyšší soud v této souvislosti upozorňuje, že se jednalo o případ, který je upraven v ustanovení § 264 odst. 1 tr. řádu. Podle něj je soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejich provedení odvolací soud nařídil. Krajský soud měl tudíž především vyhovět požadavkům Vrchního soudu v Olomouci, které vytkl ve zrušujícím usnesení, mezi nimiž nebyly výhrady proti způsobu provedení důkazů před soudem prvního stupně, ani proti rozsahu dokazování.

Krajský soud tedy měl při respektování procesních zásad uvedených v § 2 odst. 4, 5, 11 a 12 tr. řádu, postupovat tak, aby trestní věc byla projednána co nejrychleji s plným šetřením občanských práv zaručených ústavou, aby byl zjištěn skutečný stav věci a současně aby byly dodrženy zásady ústnosti a bezprostřednosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. III/1966, s. 281 až 284 Sb. rozh. tr.). Soud přitom prováděl hlavní líčení ve stejném složení senátu, který se evidentně shodl na rozhodnutí o tom, že předseda senátu podá podrobnou zprávu o dosavadním průběhu řízení.

Členové rozhodujícího senátu tak zjevně měli výsledky předešlého dokazování v dostatečné paměti tak, že neshledali potřebu opakování všech důkazů. Taková úvaha je celkem pochopitelná vzhledem ke specifickému charakteru posuzované trestné činnosti, rozsáhlosti trestního spisu i osobám obviněných, neboť z těchto hledisek se nejedná o běžně se vyskytující soudní případ. Státní zástupkyně, obhájci obviněných (žádný z obviněných se k hlavnímu líčení dne 25. 6. 2015 nedostavil) ani zmocněnec poškozené neměli námitek proti rozsahu zprávy o dosavadním stavu řízení, kterou soud, resp. předseda senátu soudu prvního stupně podrobně přednesl v průběhu hlavního líčení konaného ve dnech 22.

6. 2015 až 25. 6. 2015 (srov. č. l. 10107 trestního spisu). Vzhledem k tomu, že obhájci obviněných i intervenující státní zástupkyně vznesli řadu návrhů na doplnění dokazování, bylo hlavní líčení opakovaně odročováno na září (konáno ve dnech 14. 9. 2015 až 18. 9. 2015; srov. č. l. 10108 verte trestního spisu), poté odročeno již na 25. 11. 2015 až 26. 11. 2015, přičemž odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 25. 11. 2015.

71. Je evidentní, že při respektu k zásadám bezprostřednosti a ústnosti podle § 2 odst. 11 a 12 tr. řádu soud prvního stupně pečlivě zvažoval, zda výsledky již provedeného dokazování byly dostatečné pro rozhodnutí ve věci, anebo zda bylo nezbytné s ohledem na časový odstup nebo vývoj důkazní situace znovu opakovat důkazy. Dospěl přitom k závěru, že návrh obviněných, zejména obviněného J. B., nemá opodstatnění, on stejně jako další spoluobvinění měli možnost účasti u hlavního líčení, bylo respektováno jejich právo vyjádřit se bezprostředně po provedení určitého důkazního prostředku k jeho obsahu, této možnosti také využívali osobně, pokud byli přítomni, event. prostřednictvím svých obhájců, pokud bylo jednáno v jejich nepřítomnosti.

Především s ohledem na rozsáhlý spisový materiál i množství opatřených důkazních prostředků, stejně jako s přihlédnutím k nízké aktivitě obviněných být osobně přítomni u jednotlivých jednání před soudem prvního stupně, považoval senát za nehospodárné opakovat znovu důkazy, neboť by tak došlo k dalšímu prodlužování již tak déletrvajícího řízení. V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že soud druhého stupně zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně nikoli pro nedostatečnou objasněnost žalovaných skutků, ale z jiných důvodů.

Jak vyplývá zejména ze stran 66 a 67 napadeného rozsudku ze dne 28. 11. 2018, Vrchní soud v Olomouci sám zjevně v reakci na shodné odvolací výhrady obviněných zdůraznil, že ke zrušení předešlého rozsudku soudu prvního stupně nedošlo z důvodu nedostatečně objasněného skutkového stavu, nýbrž po zjištění jiných vad a rovněž nebyl soud prvního stupně zavázán k doplnění dokazování. V rámci prvního termínu konání hlavního líčení dne 22. 6. 2015 projevil senát soudu prvního stupně svůj postoj k dosavadním výsledkům dokazování, které považoval za dostačující k rozhodnutí ve věci, přesto došlo následně k doplnění důkazů též podle návrhů obhajoby, a to při plném zachování procesních práv obviněných včetně jejich práva na uplatnění obhajoby.

Vrchní soud proto akceptoval postup soudu prvního stupně ve vztahu k žádosti obviněných opakovat dokazování a neshledal jakékoli dotčení zásad ústnosti i bezprostřednosti v neprospěch obviněných.

72. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudu druhého stupně k výhradě obviněných ohledně porušení procesního ustanovení § 219 odst. 3 věty druhé tr. řádu, neboť podrobné zopakování průběhu předchozího hlavního líčení předsedou senátu v rámci nového projednání posuzované věci po kasačním rozhodnutí nadřízeného soudu nemělo vliv na procesní a obhajovací práva obviněných zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a nijak se nepromítlo do samotného rozhodnutí o podané obžalobě. V postupu soudu prvního stupně nelze spatřovat závažné pochybení, pokud v průběhu několika dnů připomínal jednotlivé důkazní prostředky, a pokud tak činil se zřetelem k poměrně složité a obsáhlé trestní věci a rovněž k delší době jejího projednávání před soudy. Nakonec sami obvinění jak v rámci sporného hlavního líčení, tak ve svých dovoláních žádným způsobem nespecifikovali konkrétní důkazní prostředky, které považují za natolik významné pro svou obhajobu, že by se jejich zopakování projevilo ve výsledku trestního řízení. Pokud jde o rozsah provedeného dokazování, ze stran 144 až 145 rozsudku je zřejmé, že před Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočkou v Táboře bylo vyslechnuto v hlavním líčení bezmála 178 svědků. S ohledem na osoby samotných svědků (vyšší věk), si lze jen těžko představit, že by si v případě reálné možnosti opětovného předvolání, byli schopni po mnoha letech od spáchání jednotlivých skutků obžaloby znovu vybavit rozhodující skutečnosti, o nichž v minulosti vypovídali. Je důvodné předpokládat, že v jejich paměti v důsledku plynutí času fakticky zůstala jen určitá „torza“ vzpomínek, takže nebylo reálné očekávat jakýkoli přínos pro objasnění věci. Důkazní prostředky ve formě listin si samozřejmě ponechávají svůj obsah beze změny, avšak, jak již bylo zdůrazněno, nikdo z obviněných nežádal přečtení konkrétní listiny, jež tvoří součást spisového materiálu, navíc obviněným ani jejich obhájcům nebylo bráněno v nahlížení do trestního spisu během soudního řízení. Právě s ohledem na projev obhajoby je možné souhlasit s konstatováním předsedy senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, že obvinění na opakování celého hlavního líčení od jeho počátku trvali proto, aby účelově protahovali trestní řízení a odsouvali tím vynesení odsuzujícího rozsudku (např. realizace výslechů všech 178 svědků před soudem by zajisté vyžadovala několik měsíců). Procesní námitka obviněných J. B., M. J. a L. K. tedy nejenže neodpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání, jak bylo zmíněno v bodě 65. tohoto usnesení, navíc nemá žádné opodstatnění.

b) K námitce obviněných J. B., M. J., P. T., M. M. a K. M., podle které soudy při ukládání trestů nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení

73. Další námitkou, kterou většina z obviněných shodně uplatnila v rámci svých dovolání, je otázka vlivu nepřiměřené délky trestního řízení v této trestní věci na druh, resp. výměru uložených trestů odnětí svobody a vedlejších trestů. U obviněných J. B., P. T., M. M. a K. M. tvořil shodný argument již obsah odvolání, v dovolacím řízení jej považují za odpovídající důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného M. J. je tato námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Vrchní soud v Olomouci se i touto argumentací obviněných v odvolacím řízení pečlivě zabýval, vypořádal se s ní velmi podrobně, jak je zřejmé zejména z bodu 39. napadeného rozsudku. Právě s ohledem na zjištěné průtahy v řízení soud druhého stupně korigoval výměru trestů odnětí svobody uložených obviněným soudem prvního stupně a využil přitom ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení tohoto druhu trestu pod dolní hranici trestní sazby u každého z obviněných. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud považuje tresty odnětí svobody spojené s omezením osobní svobody u těchto obviněných za odpovídající jak zjištěným průtahům v trestním řízení na jedné straně, tak i povaze trestné činnosti, způsobu jejího provedení, výši škodlivých následků i osobám obviněných, v podstatě jen doplní úvahy soudu druhého stupně vyjádřené v uvedené části odůvodnění napadeného rozsudku.

74. Uplatněná dovolací námitka není v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto, že nepřiměřená délka řízení má specifický význam i z hlediska rozhodného pro sledování účelu trestu jako institutu trestního práva hmotného (při použití tr. zák. též pro určení nebezpečnosti činu pro společnost podle § 3 odst. 2 tr. zák. a jednotlivých kritérií spoluurčujících stupeň nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. jako materiální podmínky trestní odpovědnosti pachatele), a tudíž v zásadě odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006, publikovaný pod T 926 ve svazku 9 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2006). Nejvyšší soud ve vztahu k této námitce však upozorňuje, že za daných okolností není významné, zda námitku spočívající v tvrzení, že nepřiměřená délka řízení nenalezla patřičný odraz ve výroku o trestu obvinění podřadili pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, anebo případně pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. S ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, publikovaný pod č. 71 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, publikovaný pod č. 122 ve svazku 57 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu aj.) totiž nemůže být tato námitka dovolacím soudem ignorována při zkoumání případného dotčení ústavně garantovaných práv obviněných.

75. Pokud jde o časovou posloupnost konkrétních úkonů realizovaných orgány činnými v trestním řízení a soudy v posuzované věci a celkovou délku trestního řízení, rekapituloval je v zásadních rysech Vrchní soud v Olomouci v již zmiňovaném bodě 39. svého rozsudku. Nejvyšší soud bez toho, aniž by rozhodné skutečnosti v podrobnostech opakoval, zmíní samotnou dobu trvání trestního řízení od zahájení trestního stíhání obviněných, k němuž docházelo postupně, až po vynesení pravomocného odsuzujícího rozsudku. Nejdéle trvalo řízení u obviněného J. B., a to více jak 17 let, u obviněných M. J. a P. T. necelých 15 let a u obviněných M. M. a K. M. 13 let. Z časového shrnutí událostí je evidentní, že v posuzované trestní věci jsou zřetelné nemalé průtahy, které z velké části nelze přičíst na vrub vystupování obviněných či jejich obhájců, naopak jsou přičitatelné především orgánům činným v trestním řízení a soudu prvního stupně. Na druhé straně však nelze pominout, že jakékoli závěry o průtazích majících původ v (ne)činnosti orgánů činných v trestním řízení je nutné přijímat se zřetelem na počet obviněných, charakter a rozsah stíhané trestné činnosti, sofistikovanost jejího páchání a prostředí specifické povahy insolvenčního řízení, jímž byla díky postavení hlavního obviněného J. B. určitým způsobem zaštítěna, což vše kladlo daleko větší než běžnou potřebu opatřování důkazních prostředků za účelem prokázání viny pachatelům. Rovněž rozsah spisového materiálu vyžadoval delší studium po nápadu věci na soud pro příslušného předsedu senátu a provádění velkého počtu důkazů, o němž již byla zmínka, nutně probíhal v řadě hlavních líčení. Je proto logické, že také tyto okolnosti se významnou měrou promítly do celkové doby konání trestního řízení.

76. Nejvyšší soud v tomto ohledu vyslovuje souhlas s názorem obviněných, že došlo k překročení přiměřené délky trestního řízení ve smyslu výkladu tohoto institutu jak judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a bylo třeba tento závěr zohlednit při ukládání trestů obviněným. Jak již bylo uvedeno, Vrchní soud v Olomouci zohlednil tuto skutečnost a náležitým způsobem ji promítl do svých úvah při ukládání nejenom trestů odnětí svobody jednotlivým obviněným (srov. strany 104 až 106 rozsudku odvolacího soudu), ale i při ukládání vedlejších trestů (srov. strany 110 až 111 rozsudku odvolacího soudu). V rámci odvolacího řízení došlo k razantnějšímu zmírnění trestů odnětí svobody oproti jejich výměře stanovené soudem prvního stupně, který sice přihlédl jak k době, která uplynula od spáchání činů, tak k délce trvání trestního řízení, avšak v nedostatečné míře (srov. strana 415 rozsudku krajského soudu).

77. Obecně k této problematice lze uvést, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a obsahuje právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03, publikovaný pod č. 6 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

78. Pojem „nepřiměřená délka trestního řízení“ není v právních předpisech přesně definován, proto je nutné při zkoumání jeho vlivu na výsledek řízení vycházet z ustálené soudní judikatury. Za jedno z určujících rozhodnutí lze považovat nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný pod č. 157 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V tomto nálezu Ústavní soud se zřetelem na skutečnost, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy.

Mimo jiné Ústavní soud vyslovil, že dobu trvání trestního řízení delší než 6 let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě neexistence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze tolerovat trvání trestního stíhání v délce vyšší. I z dalších rozhodnutí Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že přiměřenost délky trestního řízení nelze vyjádřit numericky ve smyslu určení lhůty, již je vždy nutné považovat za přiměřenou a jejíž překročení by bez dalšího značilo nepřiměřenost doby trestního řízení s následky v podobě porušení čl.

6 odst. 1 Úmluvy. Přiměřenost délky trestního řízení je nutno zkoumat a prověřovat u každého případu jednotlivě ve světle konkrétních okolností věci. V obecné rovině proto nelze formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, č. stížnosti 21367/07). V této souvislosti již byla v judikatuře Ústavního soudu i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva formulována řada kritérií, podle nichž lze hodnotit přiměřenost délky trestního řízení.

Jedná se o charakter projednávané věci, tedy zejména její složitost, závažnost, rozsáhlost či obtížnost dokazování, dále o způsob chování účastníků v průběhu řízení, o posouzení případných zvláštních okolností, jež mohou ovlivnit průtahy v řízení, a také o to, co bylo při projednávání věci pro stěžovatele v sázce (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 1997 ve věci Philis proti Řecku, č. 2, č. stížnosti 19773/92, ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, č. stížnosti 25444/94, ze dne 15.

6. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti 8130/78, ze dne 28. 3. 1990 ve věci B. proti Rakousku, č. stížnosti 11968/86, ze dne 25. 6. 1987 ve věci Capuano proti Itálii, č. stížnosti 9381/81, ze dne 27. 2. 1992 ve věci Idrocalce, s. r. o., proti Itálii, č. stížnosti 12088/86, ze dne 23. 9. 1998 ve věci Portington proti Řecku, č. stížnosti 28523/95, ze dne 26. 10. 2000 ve věci Kudla proti Polsku, č. stížnosti 30210/96, ze dne 19. 10. 2000 ve věci Wloch proti Polsku, č. stížnosti 27785/95, ze dne 12.

11. 2002 ve věci Havala proti Slovensku, č. stížnosti 47804/99, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04, publikovaný pod č. 10 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

79. Ústavní soud ve svých rozhodnutích rovněž konstatoval povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to využitím všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Dalším významným rozhodnutím v této otázce je nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98, publikovaný pod č. 140 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž byla za nedůvodné průtahy označena situace, v níž soud mimo jiné neučinil žádný procesní úkon po dobu téměř 3 let.

80. Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje tento soud porušení Úmluvy, případně přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud pro lidská práva ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti 8130/78, též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6?7/2001, s. 13). Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy, a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko, č. stížnosti 26390/95, formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji. Konstatoval, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.

81. V souladu s nazíráním Evropského soudu pro lidská práva na řešení otázky související s porušením práva obviněného na přiměřenou délku řízení postupuje zásadně i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 46 ve svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Současně se Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv, přičemž vždy je nutno brát ohled na konkrétní okolnosti, jakými jsou závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení, rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení a také faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák.

82. V posuzovaném případě soud prvního stupně obviněným, kteří se trestné činnosti dopustili ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., ukládal nepodmíněné tresty při samé dolní hranici trestní sazby odnětí svobody. Přitom v souladu s § 44 odst. 1 tr. zák. měly být obviněným, jakožto pachatelům trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení, ukládány tresty odnětí svobody v horní polovině trestní sazby odnětí svobody s horní hranicí zvýšenou o jednu třetinu. Krajský soud však od zpřísnění trestních sazeb ukládaných trestů odnětí svobody upustil, zohlednil tím dobu uplynuvší od spáchání trestné činnosti, délku trestního řízení a průtahy, které je doprovázely (srov. bod 2. tohoto usnesení Nejvyššího soudu a strana 417 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře).

83. V následném odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci zrušil částečně rozsudek soudu prvního stupně a sám znovu uložil obviněným tresty (u obviněného M. J. rozhodl i o vině). Podle názoru Nejvyššího soudu přitom vrchní soud postupoval zcela v souladu s ustálenou soudní judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jejíž příklady byly připomenuty výše. Neúměrné délky trestního řízení, kterou nelze zásadně klást k tíži obviněných, si byl tento soud vědom a při svých úvahách o výměře trestů odnětí svobody shledal, že zejména s ohledem na zjištěné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu ke všem obviněným, jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestů odnětí svobody podle § 40 odst. 1 tr. zák. (srov. strana 109 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). Na podkladě citovaného ustanovení proto vrchní soud uložil nepodmíněné tresty odnětí svobody obviněnému J. B. v délce 7 let, obviněnému M. J. 6 let, obviněným P. T., M. M. a K. M. každému 5 let (srov. strana 109 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). Zmírnění trestních sankcí oproti původnímu výroku o trestech v rozsudku soudu prvního stupně se rovněž promítlo do ukládání tzv. vedlejších trestů každému z obviněných. Pro úplnost zbývá doplnit, že v souladu s bodem 2. čl. II. přechodných ustanovení trestního zákoníku, v důsledku novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 58/2017 Sb., s účinností od 1. 10. 2017, byli obvinění pro výkon uložených trestů odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou. O tom bude ještě zmínka níže v souvislosti s dovoláním obviněného P. T.

84. Podle Nejvyššího soudu Vrchní soud v Olomouci v dostatečné míře reagoval na zřejmé překročení přiměřené délky trestního řízení garantované zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž došlo v posuzované trestní věci. K úvahám o proporcionalitě uložených trestů odnětí svobody obviněným Nejvyšší soud upozorňuje, že předmětem trestního stíhání bylo spáchání trestné činnosti v rámci zločinného spolčení, vysoce sofistikovanou formou, za účasti soudce působícího na úseku insolvenčního soudnictví, díky čemuž tato skupina pachatelů dokázala po dobu takřka 2 roků soustavně prostřednictvím řízených konkursů poškozovat majetek úpadců, resp. jejich věřitelů, to vše se zištnou pohnutkou opatření majetkového prospěchu. Především proto odhalení a zdokumentování trestné činnosti, tedy důkazní řízení jako takové, vyžadovalo větší úsilí, než je tomu ve věcech jednodušších, jak již správně poznamenal vrchní soud (srov. strany 107 a 111 jeho rozsudku).

85. Lze proto shrnout, že porušení ústavně garantovaného práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů bylo v předmětné trestní věci konkrétně kompenzováno mimořádným snížením trestu odnětí svobody včetně snížení výměr trestů vedlejších dostatečným způsobem při zachování kritérií rozhodných pro naplnění účelu trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák. (srov. jiné případy, v nichž Ústavní soud považoval snížení trestu k dolní hranici trestní sazby, nikoli pod ní jako tomu bylo v posuzované věci, za dostatečnou kompenzaci, např. usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 858/09, ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 701/06, aj.). Jestliže byly obviněným uloženy tresty odnětí svobody pod dolní hranicí trestních sazeb, byla tím v jejich prospěch odpovídajícím způsobem zohledněna mimořádně dlouhá doba trestního řízení a časový odstup od doby spáchání činu (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2878/11). Je proto nutné odmítnout přesvědčení obviněných, že jim uložené tresty (včetně trestů vedlejších) jsou nespravedlivé, nepřiměřeně přísné, anebo dokonce nezákonné. Podle Nejvyššího soudu došlo k zachování proporcionality mezi spáchanými skutky a sankcemi za ně uloženými (kromě trestu propadnutí majetku, jak bude zmíněno níže).

86. Pro úplnost Nejvyšší soud ještě upozorňuje, že případná nepřiměřená délka trestního řízení má být kompenzována primárně přímo v trestním řízení právě podle citovaného zákonného pravidla vyjádřeného v ustanovení § 31 tr. zák. (nyní podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku). Jeho užití má přednost před možnou finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozhodnutí č. 60/2013 Sb. rozh. obč., a pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Finanční kompenzace je až prostředkem komplementárním a vždy připadá v úvahu až tehdy, není-li jiný, efektivnější prostředek nápravy již možný (např. po vykonání trestu). Zbavení osobní svobody totiž nelze nikdy zcela kompenzovat relutární náhradou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, publikovaný pod č. 122 ve svazku 57 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Evropský soud pro lidská práva rovněž konstatoval, že nápravu zavedenou do českého právního systému zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, lze považovat za účinný a dostupný právní prostředek nápravy pro případ překročení „přiměřené lhůty“ v každém soudním řízení, na které se vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. bod 65. konečného rozhodnutí o přijatelnosti Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 10. 2007, ve věci František Vokurka proti České republice, č. stížnosti 40552/02).

87. Ze všech uvedených důvodu Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky obviněných J. B., M. J., P. T., M. M. a K. M., prostřednictvím kterých zpochybnili dostatečné zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení při určování druhu a výměry trestních sankcí Vrchním soudem v Olomouci v rozsudku napadeném dovoláními. Jejich ještě další, razantnější, zmírnění (kromě již avizovaného trestu propadnutí majetku) neshledal Nejvyšší soud opodstatněným.

c) K námitkám obviněných J. B., L. K., M. M., K. M. a V. Š. týkajícím se extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, soudy zjištěnými skutky a přijatými právními závěry

88. Další shodnou námitkou většiny obviněných uplatněnou v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, jež měla být následně nesprávně právně posouzena. Z argumentů jednotlivých obviněných, jak budou blíže rozvedeny níže v bodech týkajících se dovolací argumentace každého z nich, je zřejmé, že obvinění existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů, z nich vyvozených skutkových zjištění a následně i právních závěrů soudů obou stupňů, spatřují v odlišných skutečnostech. Pro přehlednost Nejvyšší soud níže připomene pouze obecná teoretická východiska týkající se posuzování extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jak je ve své rozhodovací praxi především dovozuje Ústavní soud v souvislosti s případným dotčením ústavně chráněných práv obviněných zejména při zjišťování skutkového stavu věci a při následném právním posouzením skutku.

d) Obecně k extrémnímu nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění z nich vyvozených

89. Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že výjimečný zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný pod č. 34 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, a ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, publikované pod č. 1 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo tam, kde skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. O extrémní nesoulad jde též v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Jak vyplývá z rozhodovací praxe především Ústavního soudu, tzv. extrémní nesoulad nelze shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a s jejím vyhodnocením v případech, v nichž mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 707/2015, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 605/2018, anebo ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1632/2018).

3) K dovolání obviněného J. B.

90. Obviněný J. B. v rámci námitky týkající se extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, soudy zjištěnými skutky a přijatými právními závěry, vytýkal zejména soudu druhého stupně, že jednotlivé důkazy hodnotil zcela v rozporu s jejich skutečným obsahem, neposuzoval je nestranně a důkazy a tvrzení, které obviněný předložil, bagatelizoval, jako příklad označil obsah zápisníků F. F. Podle obviněného již soud prvního stupně nerespektoval při zjišťování skutkového stavu a při následném hodnocení provedených důkazů ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

91. Zmíněná část dovolací argumentace obviněného však směřuje výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný J. B. nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jejich podřazení pod určitou právní kvalifikaci skutkové podstaty zvláštní části trestního zákona, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak obviněný spatřuje především v nerespektování procesních pravidel stanovených v § 2 odst. 5 a 6 tr.

řádu. Obviněný v podstatě zjevně navazuje na svou dosavadní obhajobu založenou na odmítání tvrzení obžaloby, domáhá se výsledku trestního řízení ve svůj prospěch tak, aby nebyla prokázána jeho účast na trestné činnosti v rámci zločinecké skupiny a bylo uvěřeno jeho tvrzení o řádném průběhu konkursních řízení, na nichž se jako soudce podílel a jež jsou předmětem jeho trestního stíhání. Takové výhrady nicméně pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zásadně podřadit nelze.

Na totožnou argumentaci obviněného reagoval již Vrchní soud v Olomouci v bodě 29. svého rozsudku, přičemž Nejvyšší soud považuje zde vyjádřené úvahy za logické, přesvědčivé a navazující na provedené dokazování, proto je možné se s nimi ztotožnit.