5 Tdo 1208/2019-11860
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2020 o
dovoláních, která podali obvinění J. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č.
ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, D. T., nar. XY v XY,
trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, M.
J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Vazební věznici Teplice, P. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, L. K., nar. XY v XY, trvale bytem
XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, M. M., rozená A.,
nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební
věznici České Budějovice, K. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha?Ruzyně, a V. Š., nar. XY v XY,
trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2018,
sp. zn. 4 To 8/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T
1/2007, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 4 To 8/2018, ohledně obviněných J. B., D.
T., P. T., M. M. a K. M., a to v části výroku pod bodem IV., v níž byly
jmenovaným obviněným podle § 51 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, uloženy tresty
propadnutí majetku. V ostatních výrocích a ve zbývající části výroku pod bodem
IV. zůstává napadený rozsudek nezměněn.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušenou část citovaného rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. J.
odmítá.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných L. K.
a V. Š. odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře
ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 9 T 1/2007, byl obviněný J. B. v bodě A./1 až 10
uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), spáchaným ve
prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., dílem dokonaným, dílem
nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Obviněný D. T. byl v bodech A./1, 3, 6 a 7
výroku o vině uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchaným ve
prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a ve spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §
8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., a v bodě A./ 4 a 5
trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný P. T. byl v bodě A./3, 6,
7 a 8 téhož výroku uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchaným ve
prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a ve spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle
§ 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., a v bodě A./2 a 4
trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Další obviněný L. K. byl uznán
vinným v bodě A./9 výroku trestným činem porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchaným ve
prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., dílem dokonaným, dílem
nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. a),
odst. 3 tr. zák. Obviněný M. J. byl uznán vinným v bodě A./3, 6 a 7 trestným
činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1, 3
tr. zák., spáchaným v jednočinném souběhu s pomocí k trestnému činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Současně byl
tento obviněný v bodě A./2 a 4 uznán vinným pomocí k trestnému činu poškozování
věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Obvinění M. M. a
K. M. byli v bodě B. uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení
podle § 163a odst. 1 tr. zák., trestným činem poškozování věřitele podle § 256
odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení
podle § 43 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., u
obviněné M. M.
zčásti samostatným jednáním, dále trestným činem legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a)
tr. zák. (ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinného do 1. 7. 2008) spáchaným ve
prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., ve spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zák., u obviněné M. M. zčásti samostatným jednáním. Obviněný V. Š. byl v bodě C. výroku uznán vinným trestným činem účasti na zločinném
spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., trestným činem přijímání úplatku podle
§ 160 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Soud prvního stupně dále rozhodl o vině a trestu spoluobviněného P. H.
2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému J. B. uložen podle § 158
odst. 2 tr. zák. za použití § 43, § 44 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný
trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen
podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 51
odst. 1 tr. zák. uložen trest propadnutí majetku. Obvinění D. T. a P. T. byli
odsouzeni podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 43, § 44 odst. 1 a § 35
odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon
byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Dále
jim byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající ve
výkonu funkce insolvenčního správce a likvidátora na 8 let. Podle § 51 odst. 1
tr. zák. byl také jim uložen trest propadnutí majetku. Obviněnému M. J. byl
podle § 175 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný
trest odnětí svobody na 6 a půl roku, pro jehož výkon jej soud zařadil podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu znalecké
činnosti podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o znalcích a tlumočnících“), na dobu 8
let. Obviněnému L. K. byl podle § 255 odst. 3 tr. zák. za použití § 43, § 44
odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 a
půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest
zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce insolvenčního správce a
likvidátora na 8 let. Obviněným M. a K. M. byl podle § 256 odst. 4 tr. zák. za
použití § 43, § 44 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 51 odst. 1 tr. zák. soud prvního
stupně uložil oběma obviněným též trest propadnutí majetku a podle § 49 odst. 1
tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce člena statutárního
orgánu obchodních společností a v zákazu podnikání jako fyzické osoby s
předmětem podnikání investorsko-inženýrské činnosti ve stavebnictví a
strojírenství, činnosti organizačního a ekonomického poradce, činnosti
realitních kanceláří, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej
včetně zprostředkování nákupu a prodeje zboží na 8 let. Obviněný V. Š. byl
odsouzen podle § 163a odst. 1 tr. zák. za použití § 43 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jenž mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle § 49
odst. 1 tr. zák. byl i tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající ve výkonu činnosti pro ústřední orgány státní správy ve smyslu § 1
a § 2 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů
státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, na dobu 5 let. Soud prvního stupně dále podle § 228 odst. 1 tr.
řádu rozhodl o povinnosti
obviněných M. M. a K. M. společně a nerozdílně nahradit škodu správci konkursní
podstaty úpadce Krušnohorské strojírny, a. s., JUDr. Antonínu Stejskalovi, ve
výši 9 953 633 Kč a obchodní společnosti Stavební podnik Ralsko, a. s., ve výši
428 701,50 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu soud odkázal poškozené Azuga, v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce Báňské stavby Most, a JUDr. Michaelu
Huserovou, správkyni konkursní podstaty úpadce Union Banky, a. s., a ZKL Brno s
jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Popis trestné činnosti obviněných je velmi rozsáhlý, výrok o vině
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře čítá celkem
33 stran. Nejvyšší soud považuje za dostatečné stručně shrnout, že obviněný J.
B., D. T., P. T., L. K., M. J., M. M., K. M., V. Š. společně s P. H., který si
nepodal dovolání, a dalšími původně stíhanými osobami, vytvořili v období
nejpozději od října roku 2001 až do roku 2004 společenství osob s vnitřní
strukturou, rozdělením funkcí a dělbou činnosti, každý v rámci své konkrétní
pozice, již v rozhodnou dobu zastával, a zaměřili se na neoprávněnou manipulaci
s majetkem spadajícím do konkursních podstat označených úpadců, který byl
odčerpáván či záměrně snižován s cílem poškodit konkrétní úpadce, resp. jejich
věřitele, obviněný V. Š. některým osobám ze zločinného spolčení poskytoval
informace o úkonech již probíhajícího trestního řízení, za to přijímal od dvou
bývalých spoluobviněných majetková plnění.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni obvinění
a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze pouze v neprospěch
obviněného M. J., a to jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu
ohledně tohoto obviněného. Vrchní soud rozhodl o všech odvoláních rozsudkem ze
dne 28. 11. 2018, sp. zn. 4 To 8/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b),
d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněného M. J. a státního
zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek ohledně
tohoto obviněného částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem A., a v celém
výroku o trestu (bod I.). Současně podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl
tak, že obviněného M. J. uznal vinným za skutky popsanými znovu pod bodem A./2,
3, 4, 6, a 7 kvalifikovanými jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého
znaleckého posudku podle § 175 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaný ve prospěch
zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., dále vyslovil vinu skutkem popsaným
pod bodem A./2 a 4, který právně kvalifikoval jako pomoc k trestnému činu
poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 2 písm. a),
odst. 4 tr. zák. spáchanou ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. a skutkem popsaným pod bodem A./3, 6 a 7 kvalifikovaným jako pomoc k trestnému
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 255 odst. 1, 3 tr. zák. spáchanou ve prospěch zločinného spolčení podle
§ 43 tr. zák. Za tyto trestné činy Vrchní soud v Praze uložil obviněnému M. J. podle § 175 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 40 odst. 1, § 43 a § 44
odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon
jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ve zkratce „tr. zákoník“ a
„trestní zákoník“) do věznice s ostrahou. Dále mu soud uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu znalecké činnosti podle
zákona o znalcích a tlumočnících na 6 let (bod II.). Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněných J. B., D. T., P. T., L. K.,
M. M. a K. M. Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně ohledně
těchto obviněných částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech (bod III./1). Z
podnětu odvolání obviněného P. H. tak soud učinil podle § 258 odst. 1 písm. d),
odst. 2 tr. řádu i ohledně tohoto obviněného (bod III./2). Podle § 259 odst. 3
tr. řádu Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že obviněnému J. B., ohledně
něhož zůstal výrok o vině v bodě A./1 až 10 rozsudku soudu prvního stupně
nezměněn, uložil podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 40 odst. 1, § 43 a §
44 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon
obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou. Podle § 51 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí majetku. Obviněnému D. T. taktéž při nezměněném výroku o vině v bodě A./1, 3, 4, 5, 6 a
7 uložil podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 40 odst. 1, §
43 a § 44 odst. 1 tr. zák.
úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro
jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s
ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. obviněnému znovu uložil trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce a likvidátora
na 6 let a podle § 51 odst. 1 tr. zák. též trest propadnutí majetku. Obviněnému
P. T. při nezměněném výroku o vině v bodě A./2, 3, 4, 6, 7 a 8 rozsudku soudu
prvního stupně vrchní soud uložil podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35
odst. 1, § 40 odst. 1, § 43 a § 44 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody
v trvání 5 let a 10 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil taktéž do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce insolvenčního správce a
likvidátora na 6 let a trest propadnutí majetku podle § 51 odst. 1 tr. zák. Obviněného L. K. při nezměněném výroku o vině skutkem popsaným v bodě A./9
rozsudku soudu prvního stupně soud druhého stupně odsoudil podle § 255 odst. 3
tr. zák. za použití § 40 odst. 1, § 43 a § 44 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání 4 roků, a pro jeho výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl rovněž
tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce
insolvenčního správce a likvidátora na dobu 5 let. Obviněné M. M. uložil soud
druhého stupně při nezměněném výroku o vině v bodě B., podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 40 odst. 1, § 43 a § 44 odst. 1 tr. zák. úhrnný
trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s
ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále jí byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce člena
statutárního orgánu obchodních společností a zákazu podnikání jako fyzické
osoby s předmětem podnikání investorsko-inženýrské činnosti ve stavebnictví a
strojírenství, činnosti organizačního a ekonomického poradce, činnosti
realitních kanceláří, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej
včetně zprostředkování nákupu a prodeje zboží na 5 let. Podle § 51 odst. 1 tr. zák. byl i této obviněné uložen trest propadnutí majetku. A konečně obviněnému
K. M. při nezměněném výroku o vině v bodě B. vrchní soud uložil podle § 256
odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1, § 40 odst. 1, § 43 a § 44 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej zařadil do
věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále byl tomuto
obviněnému podle § 51 odst. 1 tr. zák. uložen trest propadnutí majetku a podle
§ 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti shodně vymezený jako spoluobviněné
M. M., avšak na dobu 6 let (bod IV.). V ostatních výrocích zůstal napadený
rozsudek nezměněn (bod V.). O odvolání posledního ze spoluobviněných V. Š. Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako
nedůvodné (bod VI.).
5. Úvodem Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést, že prvním
odsuzujícím rozsudkem ve věci všech obviněných bylo rozhodnutí Krajského soudu
v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 9 T
1/2007. Toto však bylo z podnětu odvolání všech obviněných, státní zástupkyně
Vrchního státního zastupitelství v Praze a poškozených obchodních společností
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 6 To 49/2011,
podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu v celém rozsahu zrušeno a podle §
259 odst. 1 tr. řádu byla věc soudu prvního stupně vrácena k novému projednání
a rozhodnutí. Dále již bylo soudy prvního a druhého stupně rozhodováno tak, jak
je uvedeno výše v tomto usnesení.
6. Je třeba ještě doplnit, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 8.
2014, sp. zn. 5 Tdo 769/2013, rozhodoval o dovoláních obviněných J. B., D. T.,
L. K. a nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných podaných proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 14/2013,
jako soudu stížnostního v trestní věci vedené Krajským soudem v Českých
Budějovicích – pobočkou v Táboře pod sp. zn. 9 T 1/2007. Tento soud jako soud
prvního stupně totiž rozhodl svými usneseními ze dne 10. 1. 2013 (ohledně J.
B.) a 11. 1. 2013 (ohledně obviněných D. T. a L. K.), že každý ze jmenovaných
obviněných je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (dále též
jako „rozhodnutí o amnestii“), a proto podle čl. II rozhodnutí prezidenta
republiky o amnestii zastavil jejich trestní stíhání v posuzované trestní věci.
Proti všem uvedeným usnesením však podala státní zástupkyně Vrchního státního
zastupitelství v Praze stížnosti, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci
napadená usnesení podle § 149 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu v celém rozsahu
zrušil. Poté nově rozhodl podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesením ze dne
4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 14/2013, tak, že obviněný J. B. je účasten amnestie
prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. II tohoto rozhodnutí o
amnestii jeho trestní stíhání pro skutek popsaný ve výroku usnesení vrchního
soudu a právně posouzený jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §
163a odst. 1 tr. zák. a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) tr. zák. spáchaný ve
prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. zastavil. Ohledně dalších čtyř
dílčích útoků týkajících se obchodních společností Báňské stavby Most, a. s.,
Zemědělského družstva Kravaře v Čechách, v likvidaci, Mosteckého obchodního
sdružení – export, import, v. o. s., a Grafostroj, a. s., Vrchní soud v
Olomouci vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k
novému projednání a rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci dále rozhodl usnesením
ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 17/2013, tak, že obviněný L. K. je účasten
amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. II tohoto
rozhodnutí o amnestii jeho trestní stíhání pro skutek popsaný ve výroku
usnesení a kvalifikovaný jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §
163a odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dílem dokonaný, dílem
nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 2 písm. a),
odst. 3 tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák.,
rovněž zastavil. Ohledně jednoho skutku týkajícího se obchodní společnosti
Báňské stavby Most, a. s., byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí. Usnesením ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 16/2013,
Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že obviněný D. T. je účasten amnestie
prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. II tohoto rozhodnutí o
amnestii jeho trestní stíhání pro skutek popsaný v bodu A. výroku usnesení
právně posouzený jednak jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §
163a odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dílem
dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1,
2 písm. a), odst. 3 tr. zák. spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §
43 tr. zák., a dále jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2
písm. a), odst. 4 tr. zák. spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43
tr. zák., a pro skutek popsaný v bodu B. výroku usnesení, který byl právně
posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., zastavil.
Ohledně dalších čtyř dílčích útoků týkajících se Báňských staveb Most, a. s.,
Zemědělského družstva Kravaře v Čechách, v likvidaci, Mosteckého obchodního
sdružení – export, import, v. o. s., a Grafostroj, a. s., vrchní soud vrátil
věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k novému
projednání a rozhodnutí. Po provedeném přezkumu všech napadených usnesení
Vrchního soudu v Olomouci na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce
podaného v neprospěch všech jmenovaných obviněných rozhodl Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1 tr. řádu tak, že zrušil nejen citovaná rozhodnutí vrchního
soudu, ale s ohledem na to, že stejnou vadou, tj. nesprávným výrokem o účasti
obviněných D. T., L. K. a J. B. na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1.
2013 a výrokem o zastavení jejich trestního stíhání z důvodu § 11 odst. 1 písm.
a) tr. řádu byla zatížena také usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích
– pobočky v Táboře ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 9 T 1/2007, týkající se
obviněných D. T. a L. K., a ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 9 T 1/2007, týkající se
obviněného J. B., zrušil i tato předcházející rozhodnutí. Podle § 265k odst. 2
tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující
na zrušená usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu
v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Současně Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr.
řádu odmítl dovolání obviněných J. B., D. T. a L. K.. Krajský soud v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře poté již rozhodl v souladu se závaznými pokyny
Nejvyššího soudu.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného J. B.
7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný J. B.
dovolání prostřednictvím svého obhájce a uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu.
8. V rámci své dovolací argumentace obviněný přednesl tři základní
sporné otázky, jimiž se Nejvyšší soud má v rámci dovolacího řízení zabývat.
První z nich se týká nepřiměřené délky trestního řízení, která se dostatečně
nepromítla do výroku o trestu, podle obviněného mu byl uložen přísný trest.
Poukázal na to, že žádný z obviněných v posuzované věci nezavinil průtahy v
řízení, ty lze klást k tíži výlučně orgánům činným v trestním řízení. Poté, co
byl obviněný po bezmála 17 letech pravomocně odsouzen, soud prvního stupně jej
odsoudil ke kruté a nepřiměřené trestní sankci, při jejímž výkonu byla ponížena
jeho lidská důstojnost a uložený trest tak představuje trest exemplární. Soud
druhého stupně sice učinil určitou korekci ve výměře trestu odnětí svobody,
avšak ani po tomto zmírnění se výměra trestu odnětí svobody nejeví obviněnému
J. B. jako adekvátní. Poukázal na konstantní judikaturu Evropského soudu pro
lidská práva i Ústavního soudu, na jejímž podkladě namítl, že v průběhu
trestního řízení nebylo dodrženo jeho právo na projednání věci bez zbytečných
průtahů a vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Postupem soudu druhého stupně při
ukládání trestu došlo podle obviněného k porušení jeho základních práv a
svobod, principu rovnosti před zákonem, práva na spravedlivý proces a také k
porušení ustanovení § 39 tr. zákoníku (zjevně opomněl, že mu byl trest ukládán
podle zákona účinného v době spáchání činu – tr. zák.). S ohledem na dotčení
základních práv považuje obviněný za naplněný důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, jímž se Nejvyšší soud musí zabývat.
9. Druhý okruh dovolacích námitek obviněného J. B. je zaměřen proti
nesprávnému použití ustanovení § 219 odst. 3 tr. řádu v řízení před soudem
prvního stupně. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v rámci
opětovného konání hlavního líčení dne 22. 6. 2015, tedy po třech letech po
zrušení prvního rozsudku soudem druhého stupně, neprovedl znovu hlavní líčení
včetně opakování všech důkazních prostředků, postupoval tudíž v rozporu s
trestním řádem, neboť bez zákonného poučení předseda senátu podával „jakousi“
podrobnou zprávu o dosavadním stavu řízení, aniž by rozhodl, zda jsou splněny
podmínky stanovené v § 219 odst. 3 tr. řádu a aniž by se vypořádal s námitkami
obviněných. S touto procesní vadou se následně nevypořádal ani Vrchní soud v
Olomouci, ačkoli obviněný na ni v odvolání upozornil. Rovněž uvedené pochybení
vyvolalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
10. Třetí okruh vad představují podle obviněného J. B. extrémní rozpory
mezi jednotlivými důkazy a způsobem jejich hodnocení soudy obou stupňů. Podle
obviněného došlo v rámci hodnocení důkazů včetně jeho podrobné výpovědi k
porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, neboť k důkazům ve prospěch obhajoby
obviněného soudy náležitě nepřihlédly, eventuálně je považovaly za nevěrohodné.
Stejně tak obviněný napadl rozsah dokazování, který nepovažuje za dostatečný ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. Důkazům a tvrzením obviněného nebyla
věnována dostatečná pozornost, byly bagatelizovány, ostatní byly hodnoceny
jednostranně v jeho neprospěch, nebo dokonce v rozporu s jejich obsahem.
11. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci a aby tomuto soudu nařídil věc znovu projednat a rozhodnout.
Připojil též svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
b) Dovolání obviněného D. T.
12. Další z obviněných D. T. omezil své dovolání proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci výlučně na výrok o trestu. Učinil tak prostřednictvím svého
obhájce a uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
13. Nesprávné právní posouzení je podle obviněného založeno špatným
vyhodnocením časové působnosti norem trestního práva tím, že nejprve soud
prvního stupně, poté ani soud druhého stupně neaplikovaly ustanovení § 2 odst.
3 tr. zákoníku, resp. použití příznivějšího zákona přesto, že obviněnému při
výkladu ustanovení § 39 a násl. tr. zákoníku a ukládání trestu mělo být
přiznáno postavení tzv. spolupracujícího obviněného. Obviněný D. T. má za to,
že významným způsobem přispěl k objasnění trestných činů spáchaných ve prospěch
zločinného spolčení. Tato okolnost měla být rovněž posouzena jako polehčující
ve smyslu § 41 písm. m) tr. zákoníku a současně mělo být přistoupeno k
mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle
§ 58 odst. 4 tr. zákoníku. Další ustanovení hmotného práva uvedené v § 46 odst.
2 tr. zákoníku soudu umožňovalo upuštění od potrestání obviněného, avšak takový
postup nebyl využit, což obviněný D. T. považuje za vadu napadeného rozsudku.
14. Ačkoli si je obviněný vědom, že nikdy v průběhu trestního řízení
nebyl označen za spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a tr. řádu, když
předchozí právní úprava tento institut neznala, mělo mu být za využití analogie
takové postavení v trestním řízení soudy přiznáno, neboť materiálně splňuje
všechny zákonné podmínky (doznání v přípravném řízení, sdělení zásadních
skutečností umožňujících obstarat důkazy a objasnění rozhodujících skutečností
aj.). I přestože obviněný shodně argumentoval v odvolacím řízení, vrchní soud
se k těmto námitkám nevyjádřil.
15. Proto obviněný D. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Současně Nejvyšší soud požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, a to
až do rozhodnutí o jeho dovolání.
c) Dovolání obviněného M. J.
16. Dovolání proti rozsudku vrchního soudu podal též obviněný M. J.
prostřednictvím svého obhájce, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
17. Obviněný s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu namítl rozpor mezi vyhlášeným zněním výroku rozsudku soudu prvního
stupně a jeho písemným vyhotovením. Konkrétně při ústním vyhlášení předseda
senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře neuvedl, že
obviněný M. J. spáchal trestné činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého
posudku podle § 175 odst. 1, 3 tr. zák., pomoc k trestnému činu poškozování
věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák.
a pomoc k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle
§ 10 odst. 1 písm. c) a § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve prospěch zločinného
spolčení podle § 43 tr. zák. Přitom v písemném vyhotovení napadeného rozsudku
je takové právní posouzení ve výroku o vině uvedeno a vyplývá i z jeho
odůvodnění. Soud druhého stupně se sice pokusil napravit tento rozpor, avšak
učinil tak chybným postupem, pokud sám po zrušení nesprávné části výroku o vině
ohledně obviněného M. J. jej uznal vinným ve stejném rozsahu i právní
kvalifikací jak byly vyhotoveny v rozsudku soudu prvního stupně. Podle
obviněného měla být nařízena oprava vadné části výroku o vině, a to ve shodě se
zněním, které bylo vyhlášeno, tj. bez použití ustanovení § 43 tr. zák.
Výsledkem postupu soudu druhého stupně je tak nesprávné, předčasné a především
nezákonné rozhodnutí.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje
obviněný M. J. za naplněný tím, že mu byl uložen příliš přísný trest. Tedy
takový, v jehož výměře a druhu nebyla zohledněna nepřiměřeně dlouhá délka
trestního stíhání obviněného. Ačkoli se vrchní soud snažil ve výměře uloženého
trestu kompenzovat délku trestního řízení, je i po jeho zásahu trest z pohledu
obviněného nepřiměřeně přísný.
19. Bez konkrétního podřazení uplatněným dovolacím důvodům obviněný
namítl, že soud prvního stupně svým chybným postupem zasáhl do práva na
spravedlivý proces a porušil právo na řádnou obhajobu obviněného, když v
rozporu s ustanovením § 219 odst. 3 tr. řádu nezopakoval hlavní líčení,
přestože od posledního konaného hlavního líčení uplynulo 6 let.
20. Obviněný M. J. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
částečně (v bodech I. a II. výroku) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci,
aniž by současně navrhl další postup. Obviněný se rovněž v dovolání domáhal
vydání rozhodnutí o odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
d) Dovolání obviněného P. T.
21. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též obviněný P. T.,
který tak učinil prostřednictvím svého obhájce a uplatnil důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Rozsah dovolání přitom omezil pouze na výrok o
trestu.
22. Podle obviněného Vrchní soud v Olomouci při ukládání trestu
obviněnému nesprávně aplikoval ustanovení § 40 tr. zák. Do výměry i druhu
trestních sankcí totiž dostatečnou měrou nepromítl nepřiměřenou délku trestního
řízení, a to zejména před soudem prvního stupně. Správně bylo nutné vyložit
citované hmotněprávní ustanovení ve spojení s § 23 odst. 1 tr. zák., což soud
druhého stupně neučinil, resp. zohlednil tuto skutečnost jen v délce trestu
odnětí svobody, nezmírnil však podmínky jeho výkonu. Za této procesní situace
nespatřoval vůbec za splněné podmínky pro uložení trestů propadnutí majetku a
zákazu činnosti. Obviněný doplnil, že v žádném z uložených druhů trestů nebylo
reflektováno ani to, že po celou dobu svého trestního stíhání vedl řádný život
a nedopustil se žádného protiprávního jednání. Za odpovídající z pohledu § 40
tr. zák. ve spojení s § 23 odst. 1 tr. zák. obviněný považuje trest odnětí
svobody v trvání 4 let, odpovídající jedné polovině trestu odnětí svobody jemu
uloženého rozsudkem krajského soudu ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 9 T 1/2007.
Úvahy soudů obou stupňů, jimiž odůvodnily uložené tresty, podle obviněného
nevyhovují požadavkům § 125 odst. 1 tr. řádu, jsou tudíž nepřezkoumatelné.
23. Obviněný P. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok pod bodem IV.
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v části, v níž tomuto obviněnému ukládal
trest, a aby sám rozhodl tak, že obviněnému uloží úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 4 roků, a k jeho výkonu jej zařadí do věznice s ostrahou.
e) Dovolání obviněného L. K.
24. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný L. K. dovolání
prostřednictvím své obhájkyně a uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a e) tr. řádu.
25. V souvislosti s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
obviněný soudům vytkl především to, že nedostály povinnostem vyplývajícím z
ustanovení § 125 tr. řádu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. 6 To 49/2011, zrušil odsuzující rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 9 T 1/2007, k čemuž
jej vedly mj. důvody spočívající v absenci přesvědčivého hodnocení důkazů
soudem prvního stupně ve vztahu k jeho osobě. Soud druhého stupně shledal
rovněž pochybení v neúplnosti skutkových zjištění z pohledu naplnění všech
znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3
tr. zák., spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., dílem
dokonaného dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 255 odst. 1, 2
písm. a), odst. 3 tr. zák. V popisu skutku pod bodem A./9 výroku o vině
týkajícího se zmanipulovaného konkursního řízení úpadce Zbrojovky Brno, a. s.,
absentuje vyjádření povinnosti, již měl obviněný porušit. Výrok o vině tak
neodpovídal požadavkům stanoveným v § 120 odst. 3 tr. řádu.
26. Obviněný L. K. dále upozornil, že hlavní líčení po zrušení a vrácení
věci soudu prvního stupně probíhalo nestandardně, rozporně s ustanovením § 219
odst. 3 tr. řádu, v důsledku čehož bylo zásadně dotčeno jeho právo na
spravedlivý proces a byla porušena zásada bezprostřednosti. Neúměrná délka
trestního řízení ve věci byla přitom způsobena výhradně chybami v postupu
orgánů činných v trestním řízení, nikoli obviněnými. V hlavním líčení konaném
po vrácení věci vrchním soudem, neprováděl krajský soud fakticky žádné
dokazování, byla podána toliko zpráva o stavu věci. Předseda senátu se ani
nedotázal procesních stran, zda souhlasí s přečtením podstatného obsahu
protokolů, nebo zda žádají, aby bylo hlavní líčení od počátku provedeno znovu.
V pořadí druhém vyhlášeném odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně přitom
tímto soudem zůstala nezohledněna pochybení [zejména (ne)existence subjektivní
stránky jednání obviněného], která byla tomuto soudu ze strany vrchního soudu
vytčena v předešlém řízení.
27. Vrchnímu soudu v Olomouci obviněný vytkl, že ačkoli jeho námitkám v
prvním odvolacím rozhodnutí přiznal důvodnost, v rámci druhého odvolacího
řízení odmítl shodné výhrady jako nedůvodné a napadený rozsudek soudu prvního
stupně zrušil pouze ve výroku o trestu. Způsob, jímž se vrchní soud s námitkami
obviněného vypořádal, přitom popírá spravedlivý proces a je v rozporu s § 125
tr. řádu. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu
nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudu při hodnocení důkazů
a z toho vyvozenými právními závěry, má obviněný L. K. za to, že je dán
extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich právním posouzením.
28. Rovněž nedostatečným se obviněnému jeví způsob, jakým se vrchní soud
vypořádal s jeho trestní odpovědností v případě jednání popsaného v bodě A./9
výroku o vině týkajícího se konkursního řízení úpadce Zbrojovky Brno, a. s.
Škoda, která měla být tomuto úpadci způsobena, byla podle názoru obviněného
nepřesně vyčíslena.
29. Obviněný upozornil, že funkci správce konkursní podstaty vykonával
pouze krátce, bylo nezbytné, aby jednal rychle, a proto připustil, že uzavřel
smlouvy, z nichž některé pro úpadce nemusely být zcela výhodné. To však samo o
sobě nemůže svědčit o jeho úmyslu spáchat žalovaný trestný čin. Obviněný si
stojí za tím, že finanční prostředky byly vynaloženy účelně a opodstatněně.
Svoji argumentaci obviněný zakončil konstatováním, že Vrchní soud v Olomouci
sám připustil pochybnosti o podílu jednotlivých obviněných na spáchané trestné
činnosti, za niž byli odsouzeni.
30. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu,
obviněný L. K. má za to, že bylo namístě rozhodnout o použití článku II.
rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii a zastavit jeho trestní stíhání.
Tento způsob rozhodnutí soudy nepoužily v důsledku nesprávného právního
posouzení skutku, neboť trestná činnost neměla být právně posouzena jako
spáchaná ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., potom by nedošlo
ke zvýšení horní hranice trestní sazby odnětí svobody o třetinu a čin by
splňoval podmínky aboličního ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o
amnestii.
31. Ze všech shora rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
ve vztahu k jeho osobě zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a pro
případ, že by Nejvyšší soud neučinil nové rozhodnutí sám, aby tomuto soudu
přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně
obviněný navrhl, aby mu byl přerušen výkon trestu odnětí svobody, a to až do
rozhodnutí o jeho dovolání.
f) Dovolání obviněných M. M. a K. M.
32. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání také
obvinění M. M. a K. M.. Učinili tak prostřednictvím společného obhájce v jednom
podání a oba shodně uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a
h) tr. řádu. Z těchto důvodů bude Nejvyšší soud stručně reprodukovat jejich
výhrady společně.
33. Bez přiřazení ke konkrétnímu dovolacímu důvodu obvinění namítli, že
v řízení před soudem prvního stupně bylo porušováno jejich právo na obhajobu
tím, že krajský soud naprosto ignoroval předložené důkazní návrhy, ačkoli mezi
důkazy soudem provedenými byly zásadní rozpory. Dále vytkli soudu druhého
stupně zásadní pochybení při ukládání trestů, neboť dostatečně nezohlednil
nepřiměřenou délku trestního stíhání, čímž došlo k porušení jejich práva na
spravedlivý proces. Uložené tresty obvinění považují za přísné, nezákonné a
především nespravedlivé. Soudem formulovaný trest zákazu činnosti podle
obviněných pokrývá de facto veškeré podnikání, tedy i činnosti s trestnými činy
nesouvisející a brání jim tak v možnostech pracovního uplatnění. Naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřovali obvinění v
uložení trestu propadnutí majetku podle § 51 odst. 1 tr. zák., ačkoli se soud
nezabýval jejich majetkovými poměry, neměl proto dostatečné podklady pro
rozhodnutí o tomto druhu trestu.
34. Ve vztahu k druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu obvinění již v konkrétnosti vznesli námitku extrémního
rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Spatřují jeho
existenci zejména ve dvou „základních bodech“. V případě první podané obžaloby
na obviněné ze dne 3. 7. 2006 pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256
odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného spolčení
podle § 43 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,
obviněnou M. M. zčásti samostatným jednáním, a dále pro trestný čin účasti na
zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., byla nesprávně vyčíslena
škoda částkou 15 612 969 Kč, představující finance neoprávněně odčerpané z
konkursních podstat úpadců. Pokud jde o druhou obžalobu z 8. 12. 2008 podanou
na obviněné pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a
odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve znění zákona č. 134/2002
Sb., účinného do 1. 7. 2008, spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §
43 tr. zák. a ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., obvinění
považují své trestní stíhání pro tento trestný čin za nepřípustné, neboť pro
totožný skutek byla již podána první obžaloba. Navíc mezi důkazními prostředky
(fakturami, smlouvami aj.), které měly údajnou legalizaci výnosů z trestné
činnosti prokázat, jsou rozpory a soudy je nesprávně vyhodnotily.
35. Obvinění učinili shodný návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to
aby zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, tak i předcházející rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, a aby soudu prvního
stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Taktéž obvinění navrhli,
aby jim byl přerušen výkon trestů odnětí svobody.
g) Dovolání obviněného V. Š.
36. Obviněný V. Š. podal proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání
prostřednictvím obhájce a označil v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. řádu.
37. Úvodem obviněný poukázal na dvě zásadní pochybení, jichž se
dopustily soudy obou stupňů. První z nich spočívá v neurčitosti skutku, jak byl
zjištěn a popsán, což obviněnému v zásadě znemožnilo uplatnit řádnou obhajobu.
Další vadu shledal obviněný v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a mezi jejich právními závěry na
straně druhé. Obě výhrady obviněný uplatnil již ve svém odvolání, zjevně proto
převzal svoji argumentaci a do textu dovolání zkopíroval argumenty ze svého
odvolání. Obviněný zpochybnil též naplnění subjektivní stránky tím, že podle
jeho přesvědčení nebyl opatřen a proveden žádný důkaz o tom, že by věděl o
existenci zločinného spolčení založeného za účelem páchání trestné činnosti.
38. Závěrem svého dovolání obviněný V. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a aby mu věc vrátil k
novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním obviněných
39. Opisy dovolání všech obviněných byly zaslány nejvyššímu státnímu
zástupci, který se k nim vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to jednotlivě k osobám
obviněných a k jejich uplatněným námitkám, jak je podřadili pod dovolací důvody.
40. Státní zástupce úvodem poznamenal, že všichni obvinění opřeli svá
dovolání o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Hmotněprávní povaze
tohoto dovolacího důvodu však neodpovídaly námitky těch obviněných, kteří sice
poukázali na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy, avšak učinili tak formou nesouhlasu se způsobem hodnocení
důkazů soudy obou stupňů. Obsahem argumentů žádného z obviněných totiž není
konkrétní porušení hmotného práva a v zásadě ani není patrné, v čem by mělo
spočívat nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení. Podle státního zástupce soudy ve svých rozhodnutích náležitě
vyložily, na jakých důkazech založily své závěry o vině jednotlivých
obviněných, jakým způsobem důkazy hodnotily a z čeho vycházely při právním
posouzení skutků. Uvedený dovolací důvod nenaplňují ani námitky obviněných M.
M. a K. M., kteří poukázali na tzv. opomenuté důkazy, soud druhého stupně
totiž, byť stručně, vysvětlil, proč nevyhověl návrhům těchto obviněných na
provedení jimi navrhovaných důkazů.
41. Rovněž se s citovaným dovolacím důvodem míjejí i námitky těch
obviněných, kteří jeho prostřednictvím vytýkali nesprávné použití ustanovení §
219 odst. 3 tr. řádu. Státní zástupce zdůraznil, že podstatné vady řízení, pro
které je třeba hlavní líčení podle § 219 odst. 3 věta první tr. řádu provést
znovu, je třeba z hlediska použitelnosti výpovědí obviněných, svědků a znalců
podaných v předchozím hlavním líčení zatížených takovou vadou, posuzovat
individuálně, zejména s přihlédnutím k tomu, zda přečtením těchto výpovědí z
protokolu o hlavním líčení a jejich důkazním použitím nedochází k porušení
práva na spravedlivý proces. V posuzované věci však k porušení tohoto
základního práva u žádného z obviněných nedošlo. Za situace, v níž se obhájci a
sami obvinění měli možnost účastnit výslechů spoluobviněných i svědků a klást
těmto osobám otázky, nemohlo dojít k porušení zásady bezprostřednosti podle § 2
odst. 12 tr. řádu, v důsledku toho ani k porušení práva obviněných na obhajobu
a práva na spravedlivý proces. Státní zástupce uzavřel, že procesní námitky
obviněných vytýkající porušení § 219 odst. 3 tr. řádu nejenže neodpovídají
uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani nejsou
důvodné.
42. Státní zástupce se dále vyjádřil k poněkud obecně formulovaným
námitkám obviněného L. K., jimiž brojil proti posouzení subjektivní a
objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.; tyto považuje za
formálně odpovídající ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nemají
opodstatnění. Ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. škody velkého
rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 3 tr. zák. postačovalo podle § 6
písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou
nedbalost. I kdyby tedy obviněný L. K. nejednal v úmyslu způsobit škodu velkého
rozsahu, k naplnění tohoto kvalifikačního znaku postačovalo i jeho zavinění z
nedbalosti, byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli malé. Taková
forma zavinění k základní skutkové podstatě tohoto trestného činu vyplývá podle
státního zástupce ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy. Navíc tento
obviněný ve svém dovolání ani nekonkretizoval, jestli chybí vědomostní nebo
volní složka úmyslu, či obě zároveň. Obviněný pouze obecně zpochybnil svůj
úmysl poškodit majetek dotčených obchodních společností. Státní zástupce
konstatoval, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 255
odst. 1 tr. zák. vyplývá nejenom z charakteru a způsobu jednání obviněného L. K., ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratitelnosti
následku v podobě škody na majetku poškozených úpadců, s nímž obviněný L. K. musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat. Pro naplnění
subjektivní stránky bylo dále významné i postavení tohoto obviněného v době
činu, od kterého se odvíjely i zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje
závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný v rámci jednotlivých konkursních
řízeních vystupoval v různých postaveních (tj. např. i jako správce konkursní
podstaty). Tato skutečnost ho zavazovala k plnění určitých povinností, které mu
ukládala ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy
účinném znění (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“). S ohledem na názor
Nejvyššího soudu vyjádřený například v rozhodnutí č. 25/2008 Sb. rozh. tr.,
zákonný znak trestného činu podle § 255 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že
pachatel poruší podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat
cizí majetek, bylo možno naplnit i porušením ustanovení zákona o konkursu a
vyrovnání. Námitky obviněného jsou proto nedůvodné. Státní zástupce nepřiznal
opodstatnění ani té části argumentace obviněného L. K., kterou soudům vytýkal
nesprávné posouzení objektivní stránky žalovaného trestného činu, zejména
údajné neoznačení porušené zákonné povinnosti v popisu skutku. Z popisu
rozhodných skutkových okolností ve výroku o vině vyplývá, že obviněný L. K. postupoval v rozporu s povinnostmi, které mu byly uloženy zákonem o konkursu a
vyrovnání, a nehospodárným nakládáním s majetkem poškozených jim způsobil škodu
velkého rozsahu.
Jedná-li se o výši způsobené škody, proti které tento obviněný
rovněž brojil, z rozhodných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný L. K. s
majetkem konkursní podstaty nakládal nehospodárně s cílem vyvést tento majetek
mimo dosah oprávněných subjektů. Rozsah a způsob uvedeného nakládání je
náležitě doložen opatřenými a soudy provedenými důkazy. Jedná se zejména o
výdaje za fiktivní služby, o účelové navýšení ceny díla nebo nehospodárné
výdaje za pronájem nemovitostí. Jestliže tedy obviněný L. K. nakládal s
předmětným majetkem popsaným způsobem, způsobil tím újmu spočívající ve
zmenšení majetkového stavu poškozeného ve výši zjištěné soudy obou stupňů. Námitky, v nichž obviněný tvrdil opak, nejsou tudíž opodstatněné.
43. Nepřípustnost svého trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dovodil obviněný L. K. z nesprávného
právního posouzení skutků, ačkoli správně měl být na jeho věc použit čl. II.
amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Ani tuto námitku však
nepovažuje státní zástupce za důvodnou. Jak totiž vyplývá z předešlého usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 769/2013, v této věci bylo
při rozhodování o užití aboličního článku rozhodnutí o amnestii nezbytné vzít v
úvahu zvýšení trestní sazby podle § 44 tr. zák. S ohledem na posledně uvedené
rozmezí sazby trestu odnětí svobody za trestný čin porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., který
obviněný L. K. spáchal ve prospěch zločinného spolčení, je proto použití
abolice na daný případ vyloučeno. O právním posouzení skutku přitom nevznikají
žádné pochybnosti, neboť obviněný svým protiprávním činem naplnil všechny
zákonné znaky tohoto trestného činu.
44. Jestliže obvinění prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu namítali, že jim byly uloženy příliš přísné tresty a
argumentovali především nepřiměřenou délkou trestního řízení, pak se takové
námitky míjejí s citovaným ustanovením. Státní zástupce doplnil, že se obdobné
konstatování týká i argumentu obviněného P. T., podle něhož odvolací soud
nesprávně aplikoval ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Formálně by naopak tomuto
dovolacímu důvodu mohla odpovídat námitka obviněného D. T., jejímž
prostřednictvím se domáhal použití ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Státní
zástupce však konstatoval, že v posuzované věci obviněný D. T. neměl postavení
spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a tr. řádu, a proto nemohla být tato
okolnost zohledněna při ukládání trestu. Rovněž podle státního zástupce nelze
akceptovat námitky obviněných M. M. a K. M., kterými soudům vytkli příliš
široké vymezení trestu zákazu činnosti. Soudy obou stupňů zcela konkrétním
způsobem stanovily zákaz výkonu podnikání jen v některých oborech činnosti,
které souvisely s posuzovanou trestnou činností obviněných. Nejedná se o
všeobecný zákaz podnikání, jak se obvinění mylně domnívají.
45. V pořadí poslední z dovolatelů obviněný V. Š. uplatnil současně i
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který má dvě
alternativy. První z nich spočívá v porušení práva na přístup strany trestního
řízení k druhému soudnímu stupni, zejména jde o případy odmítnutí nebo
zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného
rozhodnutí. To však není procesní situace v posuzované trestní věci, neboť
odvolání obviněného bylo zamítnuto soudem druhého stupně po jeho projednání ve
veřejném zasedání. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu se týká případů, v nich soud druhého stupně zamítl nebo
odmítl řádný opravný prostředek, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, podle obviněného
to byl důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že ve
věci nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku či jiné skutkové
okolnosti, nemohla být naplněna ani druhá alternativa důvodu podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. řádu.
46. Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud
odmítl dovolání obviněných J. B., M. J. a P. T. podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. řádu, neboť byla podána z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr.
řádu. Pokud jde o dovolání obviněných D. T., L. K., M. M., K. M. a V. Š., jsou
v rozsahu, v němž odpovídají uplatněným dovolacím důvodům jako celek zjevně
neopodstatněná, a proto státní zástupce navrhl jejich odmítnutí podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání všech obviněných
státní zástupce navrhl učinit za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu, tj. v neveřejném zasedání.
IV. Repliky obviněných
47. Svého práva repliky k vyjádření nejvyššího státního zástupce využili
ze všech osmi dovolatelů pouze tři, a to obvinění D. T., M. M. a K. M.
a) Replika obviněného D. T.
48. Obviněný D. T. zdůraznil, že své dovolání považuje za důvodné a
nadále na něm trvá. Znovu ve stručnosti zopakoval argumenty, které považuje za
stěžejní. Státnímu zástupci vytkl nekomplexní posouzení svého dovolání. Závěrem
zdůraznil, že soudy nesprávně ve prospěch obviněného neaplikovaly zásady
hmotného práva o časové působnosti trestních zákonů.
b) Repliky obviněných M. M. a K. M.
49. Obvinění M. M. a K. M. shodně, na rozdíl od státního zástupce,
považují za daný extrémní rozpor mezi právními a skutkovými závěry soudů, a to
minimálně v rozsahu podrobněji rozvedeném v jejich dovoláních. Odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně považují za zmatené, nikoli přesvědčivé. Z obsahu
vyjádření státního zástupce k jejich dovoláním je zřejmý formalismus a
neznalost zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění
pozdějších předpisů, včetně jeho příloh. Pokud je totiž zákaz podnikání uložen
na kterýkoli obor v rámci volné živnosti, nemůže být odsouzené osobě vydán
živnostenský list na výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3
živnostenského zákona. Obvinění státnímu zástupci dále vytkli, že se opomenul
vyjádřit k jejich námitkám týkajícím se uložení nezákonného trestu propadnutí
majetku, a dále setrvali na porušení ustanovení § 219 odst. 3 tr. řádu. Oba
znovu zopakovali, že uložené tresty považují za nepřiměřené a nespravedlivé,
délka trestního řízení v nich nebyla nikterak zohledněna. To vše i přesto, že
státní zastupitelství mělo na průtazích v trestním řízení značný podíl, neboť
podle jejich přesvědčení jednalo obstrukčně. Prodloužení trestního řízení mělo
v konečném důsledku za následek značné ztížení obhajoby obou obviněných, neboť
uplynutí doby znemožnilo zajištění řádného znaleckého posudku za účelem ocenění
provedených stavebních prací. Obvinění ještě poznamenali, že státní zástupce ve
svém vyjádření opomenul reagovat na jejich další dovolací námitky. Závěrem
zopakovali své návrhy na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolacím
řízení.
V. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
50. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení u všech obviněných a zabýval se otázkou
povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označeným dovolacím
důvodům.
51. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od
odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně
vyjmenovaných důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b
odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno a současně
platí, že zákonný dovolací důvod nemůže být jen formálně tvrzen, nýbrž je
nutné, aby jemu podřazené dovolací námitky mu také svým obsahem odpovídaly.
Nejvyšší soud se tak může zabývat jen těmi výhradami dovolatelů, které
konkrétně vytýkají tvrzenou vadu, jíž má být zatíženo napadené rozhodnutí nebo
jemu předcházející řízení.
52. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je možné
uplatnit, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle
zákona bylo nepřípustné. V podstatě jde o případy, v nichž bylo proti
obviněnému vedeno trestní stíhání, které nebylo zastaveno, ačkoliv existoval
některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1, 2 a 5
nebo § 11a tr. řádu. V těchto procesních ustanoveních jsou taxativně, pozitivně
a výslovně vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané
vady týkající se průběhu trestního stíhání (např. absence obligatorních
náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání apod.) nezakládají důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 38/2005
Sb. rozh. tr.).
53. Pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu musí vytýkaná vada napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího
řízení spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně
na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Tento důvod
umožňuje přezkoumání právní kvalifikace skutku tak, jak byl zjištěn soudy
nižších stupňů na podkladě výsledků dokazování. Zásadně se nepřipouští
posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na
skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních
prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání
z tohoto (ani z jiného) důvodu nemůže uspět, pokud je v něm popírán skutek,
jehož zjištění má podklad ve výsledcích provedeného dokazování a v přiléhavém
způsobu hodnocení jednotlivých důkazních prostředků. Samozřejmě tyto okolnosti
se současně hodnotí z pohledu dodržení základních práv zakotvených v ústavně
garantovaných právech včetně respektování shody výsledku skutkových zjištění
soudů s obsahem provedených důkazních prostředků a s jejich zhodnocením soudy
podle obecných zásad logického uvažování. Dovolání je koncipováno jako
mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze
namítat nedostatky v soudy učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady
spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, v nedostatečném rozsahu
dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající
pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr.
řádu, § 89 a násl. tr. řádu, § 207 a násl. tr. řádu a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou
vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter, přičemž je zásadně
přihlíženo k tomu, zda skutková zjištění soudů odpovídají užitému ustanovení
hmotného práva, typicky trestního zákona. Nesprávné právní posouzení skutku
může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely
soudy, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek
vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace,
pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného
práva, než jaké na ni dopadalo.
54. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat
dvě alternativní pochybení soudu spočívající jednak v uložení druhu trestu,
který není možné podle trestního zákona za trestný čin spáchaný obviněným
uložit, jednak v uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem
za daný trestný čin (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Byl-li
obviněnému uložen přípustný druh trestu ve výměře odpovídající rozpětí trestní
sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o
trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený
a že neodpovídá hlediskům stanoveným v § 38 a § 39 tr. zákoníku, resp. § 23 a §
31 tr. zák. Nelze vyloučit, aby prostřednictvím jiného dovolacího důvodu, např.
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byly cestou dovolání namítány vady
nesprávného hmotněprávního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při
ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu
a společného trestu za pokračování v trestném činu (§ 43, § 44 a § 45 tr.
zákoníku, srov. citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je však nutné v
této souvislosti upozornit na to, že ani prostřednictvím důvodu dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není možné úspěšně namítat nepřiměřenost
uloženého trestu. Přestože jde o otázku použití hmotného práva, je třeba
vycházet ze zákonné úpravy dovolacích důvodů, které jsou taxativně vyjmenovány
v § 265b odst. 1 písm. a) až h), odst. 2 tr. řádu. Ze vzájemného poměru důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) a důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
vyplývá, že oba mají hmotněprávní povahu, avšak u druhého jde o speciální
dovolací důvod určený k nápravě pochybení při ukládání trestu. Naproti tomu
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné označit za
obecný hmotněprávní důvod. Výrok o trestu v napadeném rozhodnutí tak lze
napadat dovoláním zásadně odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. řádu, který obsahuje dvě již citované alternativy, mezi nimiž však není
zahrnuta nepřiměřenost trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2019, sp. zn. 5 Tdo 572/2019).
55. K poslednímu z obviněnými uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou
alternativách. Podle první z nich je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o procesní
dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní
instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Druhou skupinu vad,
jež je možné namítat prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, jsou situace, v
nichž byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí o zamítnutí nebo
odmítnutí odvolání naplněn některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. řádu.
56. Nejvyšší soud v úvodu svého rozhodnutí poznamenává, že převážná část
námitek obviněných, které se u nich překrývají, neodpovídá žádnému ze zákonných
dovolacích důvodů, jak byly stručně vyloženy v předcházející části tohoto
usnesení. Pokud bylo možné určitou výhradu podřadit uplatněnému dovolacímu
důvodu, shledal ji Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Pouze námitky týkající
se části výroku o trestu u obviněných J. B., D. T., P. T., M. M. a K. M., které
směřovaly proti vadnému uložení trestu propadnutí majetku podle § 51 odst. 1
tr. zák. těmto obviněným, shledal Nejvyšší soud oprávněnými. V tomto rozsahu
tudíž mohl přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost
napadené části výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházejícího
řízení, a to z důvodu vytčené vady. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že je
nutné zrušit tuto část bodu IV. výroku o trestu a dále neshledal potřebu ve
zrušené části pokračovat v posuzovaném trestním řízení.
1) K dovolání obviněného D. T.
57. Nejvyšší soud se bude nejprve zabývat dovoláním obviněného D. T.,
který je směřoval výlučně proti výroku o trestu s poukazem na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, navíc žádná z jeho námitek není
společná s ostatními dovolateli.
58. Obviněný D. T. spatřoval vadu v postupu soudů obou stupňů, pokud
neaplikovaly zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, a to konkrétně ustanovení § 2 odst. 1, resp. § 2 odst. 3 a § 39 a
násl. tr. zákoníku. Obviněný vytýkal soudům, že dostatečně nepřihlédly k tomu,
že významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného ve prospěch
organizované zločinecké skupiny a v té souvislosti měl být již orgány činnými v
přípravném řízení označen za tzv. spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a
odst. 1 tr. řádu za využití analogie. Uvedené pochybení pak vyloučilo využít
institutu upuštění od potrestání podle § 46 odst. 2 tr. zákoníku, případně
mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle §
58 odst. 4 tr. zákoníku. Naznačeným pochybením utrpělo právo obviněného na
řádnou obhajobu. I přesto, že je předložená argumentace obviněného D. T.
týkající se časové působnosti trestního zákona ve smyslu § 2 odst. 1 tr.
zákoníku, resp. § 16 odst. 1 tr. zák. podřaditelná pod důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, je totožná s tvrzením, které tento obviněný učinil již
součástí svého odvolání jako řádného opravného prostředku, nemohl se s ní
Nejvyšší soud ve shodě se soudem druhého stupně z důvodů níže vyložených
ztotožnit.
59. Otázce posouzení časové působnosti trestních zákonů a jejich
aplikace na posuzovanou věc obviněných se poměrně podrobně věnoval již soud
prvního stupně na stranách 384 až 385 (otázky viny obviněných) a 407 až 408
(otázka ukládání trestů) svého rozsudku. Dospěl přitom k závěru, že nová právní
úprava, k níž došlo s účinností od 1. 1. 2010 přijetím trestního zákoníku, není
pro žádného z obviněných příznivější ve smyslu zákonných pravidel a platné
judikatury o časové působnosti trestního zákona (srov. § 2 odst. 1 tr.
zákoníku, resp. § 16 odst. 1 tr. zákona, dále např. rozhodnutí uveřejněná pod
č. 32/1951, č. 73/1951, č. 76/1951, č. 10/1962, č. 19/1962, č. 44/1970-I., č.
11/2004-I., č. 1/2011-I. Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně při respektu k
výkladu citovaných ustanovení obou trestních zákonů a soudní praxe zhodnotil
podmínky trestní odpovědnosti u všech obviněných z hledisek použití právní
úpravy jako celku, to znamená se zřetelem ke všem ustanovením trestního zákona
účinného v době spáchání posuzované trestné činnosti a zákona pozdějšího.
Výsledkem porovnání všech ustanovení obou trestních zákonů byl závěr, že
použití trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 by nebylo pro žádného z
obviněných příznivější, proto byla jejich trestní odpovědnost posouzena podle
zákona č. 140/1961 Sb., za jehož účinnosti došlo ke spáchání trestné činnosti.
S tímto správným právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře se následně ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci (srov. strana
81 napadeného rozsudku).
60. Z formulace konkrétních námitek obviněného a také s ohledem na
rozsah jeho dovolání (jen proti výroku o trestu) však vyplývá, že otázku
použití hmotněprávního předpisu na jím spáchanou trestnou činnost založil
výlučně na tvrzení, že splnil podmínky vyžadované pro tzv. spolupracujícího
obviněného ve smyslu § 178a tr. řádu. Domáhal se primárně použití tohoto
institutu procesního předpisu, od něhož poté odvodil následné možnosti zmírnění
svého trestního postihu podle obecné části trestního zákoníku a jeho ustanovení
o ukládání trestu, byť trestní zákoník nabyl účinnosti až po spáchání jeho
protiprávního jednání. Tímto způsobem argumentace však obviněný D. T. nemohl
splnit předpoklady pro přezkumnou činnost dovolacího soudu, neboť se domáhal
použití procesního ustanovení (o její neodůvodněnosti bude zmínka dále), což
nepředpokládá ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na
který obviněný odkázal, ani žádný z dalších dovolacích důvodů taxativně
vyjmenovaných v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. řádu. Nejvyšší soud se proto
jen stručně a zcela nad rámec svého přezkumu vyjádří k předestřené úvaze
obviněného D. T.
61. Za tzv. spolupracujícího obviněného může (tj. nikoli musí)
obviněného v souladu s § 178a odst. 1 nebo 2 tr. řádu takto označit v podané
obžalobě výlučně státní zástupce, a to pouze v řízení o zločinu (není
vyžadováno, aby se jednalo o zvlášť závažný zločin). Státní zástupce při
označení obviněného za spolupracujícího přihlédne k povaze trestného činu
uvedeného v doznání osoby, jež by měla být označena za spolupracujícího
obviněného, v porovnání se zločinem spáchaným členy organizované skupiny, ve
spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké
skupiny, k jehož objasnění přispěl, dále k významu takového jeho jednání, osobě
pachatele a okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se podílel na
takovém zločinu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním
případně způsobil. Institut spolupracujícího obviněného upravily s účinností od
1. 1. 2010 jednak trestní zákoník a doprovodná novela zákona č. 141/1961 Sb.,
trestního řádu, provedená zákonem č. 41/2009 Sb. Další novelou trestního řádu
provedenou zákonem č. 193/2012 Sb. s účinností od 1. 9. 2012 byl do ustanovení
§ 178a vložen nový odstavec 2, jehož smyslem bylo na jedné straně rozšíření
možnosti uplatnění institutu spolupracujícího obviněného, a to v řízení o všech
zločinech, a nikoli jen o zvlášť závažných zločinech. Zároveň však v rámci této
právní úpravy došlo i k určitému zpřísnění podmínek použití tohoto procesního
institutu, protože k označení jako spolupracujícího obviněného již nepostačuje
jen samotné oznámení skutečností, které mohou zabránit dokonání zločinu, ale
může být k němu přihlédnuto jen jako k obecné polehčující okolnosti. Přichází v
úvahu i to, aby státní zástupce již v podané obžalobě navrhl pro
spolupracujícího obviněného postup podle § 46, resp. § 48 tr. zákoníku, tj.
upuštění od potrestání, resp. podmíněné upuštění od potrestání s dohledem. Soud
upustí od potrestání pachatele označeného jako spolupracující obviněný (§ 46
tr. zákoníku), jsou-li splněny podmínky stanovené v § 178a odst. 1 a 2 tr. řádu
a podal-li spolupracující obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před
soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé
významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve
spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké
skupiny; ustanovení § 48 odst. 1 tr. zákoníku (o podmíněném upuštění od
potrestání) tím není dotčeno (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád I, II, III.
Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 2315 a 2317).
62. Vztaženo na posuzovaný případ, je třeba zdůraznit skutečnost, které
si je sám obviněný D. T. vědom, jak vyplývá například ze strany 84 rozsudku
vrchního soudu, že v době konání přípravného řízení v posuzované trestní věci
nebyl institut spolupracujícího obviněného v trestních předpisech ještě
zakotven. Jak bylo uvedeno výše, stalo se tak až ke dni 1. 1. 2010, obžaloby na
všechny ve věci původně obviněné osoby byly přitom podávány postupně v období
od 2. 12. 2005 do prosince 2008, až v řízení před soudem došlo ke spojení věcí
ke společnému řízení. Zásadní je však skutečnost, že z obsahu trestního spisu
jednoznačně vyplývá, že obviněný D. T. nevystupoval v průběhu trestního řízení
způsobem, který by odpovídal zákonným podmínkám pro přiznání jeho postavení
jako spolupracujícího obviněného. V zájmu stručnosti je možné v této
souvislosti odkázat na poměrně podrobný přehled o jednotlivých výsleších
obviněného, které započaly v únoru 2004, přičemž v rámci prvních tří výslechů
obviněný využil svého práva a nevypovídal ke svým obviněním vůbec. Až na konci
března 2005 se rozhodl vypovídat jak o jednotlivých osobách zapojených do
trestné činnosti v rámci a ve prospěch zločinného spolčení, tak i okolnostech,
za nichž docházelo k manipulacím jednotlivých konkursních řízení, které byly
předmětem trestního stíhání jeho i spoluobviněných osob. Soud prvního stupně
následně hodnotil výpovědi obviněného jako věrohodné, odpovídaly totiž obsahu
dalších důkazních prostředků, jak bude uvedeno níže, rovněž je považoval za
doznání. Soud prvního stupně tak učinil přesto, že v hlavním líčení obviněný D.
T. v podstatě nevypovídal, jen se vyjadřoval k některým důkazům, pokud byl
osobně přítomen, a přednesl své písemně zpracované „prohlášení“, v němž
korigoval své předchozí výpovědi z přípravného řízení (srov. strany 134 až 143
rozsudku soudu prvního stupně). Z rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud ve
shodě se soudy nižších stupňů považuje výpovědi obviněného z přípravného
řízení, díky nimž se orgánům činným v trestním řízení podařilo snadněji
objasnit trestnou činnost všech obviněných, za významné polehčující okolnosti
ve smyslu § 33 písm. j), k) tr. zák. Při zohlednění těchto okolností svědčících
ve prospěch obviněného, nebylo při ukládání trestu tomuto obviněnému možné
pominout ani okolnosti přitěžující, jak vrchní soud vyjádřil na straně 108
svého rozsudku. Přesto tento soud přistoupil ke zmírnění trestu odnětí svobody
u obviněného D. T. v odvolacím řízení. Význam spolupráce obviněného s orgány
činnými v trestním řízení byl dán zejména proto, že v rámci dělby činnosti osob
podílejících se na trestné činnosti zaujímal ve své podstatě vedoucí postavení,
podílel se na jejím páchání od počátku a byl to právě on, kdo činil kroky k
získání finančních prostředků pro zločinné spolčení a současně měl i podíl na
řízení dalších osob, které v rámci zmanipulovaných konkursů úkoloval.
63. Vrchní soud v Olomouci po zrušení části napadeného rozsudku soudu
prvního stupně mimo jiné znovu rozhodoval o trestech obviněných, po přiznání
již citovaných polehčujících okolností u obviněného D. T. a zejména z důvodu
nepřiměřené délky trestního řízení využil ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. a
přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici
zákonné trestní sazby. Zbývá ještě doplnit, že postupem žádného ze soudů obou
stupňů nebylo jakkoli zasaženo do práva obviněného D. T. na obhajobu, neboť
přiznání postavení spolupracujícího obviněného nepředstavuje „nárok“ obviněného
a jak bylo zmíněno, zejména je třeba splnit zákonem předvídané podmínky
vyjmenované v § 178a odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu, což se u obviněného zjevně
nestalo. Soudy obou stupňů proto nepochybily, pokud výpovědi obviněného D. T.
posoudily v jeho prospěch při ukládání trestu do té míry, jak bylo rozhodnuto
Vrchním soudem v Olomouci v napadeném rozsudku. Dovolací argumentace tohoto
obviněného tedy nejenže neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, ale Nejvyšší
soud ji ani neshledal opodstatněnou.
2) Ke společným námitkám ostatních obviněných
a) K námitce obviněných J. B., M. J. a L. K., prostřednictvím které vytýkají
porušení § 219 odst. 3 tr. řádu soudem prvního stupně
64. Obviněný J. B. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu vytkl porušení ustanovení § 219 odst. 3 tr. řádu, k němuž mělo
dojít v hlavním líčení dne 22. 6. 2015 konaném po zrušení prvního rozsudku
soudu prvního stupně a vrácení věci soudem druhého stupně k novému projednání a
rozhodnutí. Obviněný poukázal na poměrně dlouhou dobu, která uplynula mezi
předcházejícím hlavním líčením dne 6. 4. 2010, v němž byl vynesen následně
zrušený rozsudek, a termínem nového hlavního líčení dne 22. 6. 2015. Přes
požadavek obviněných na opakování hlavního líčení včetně všech dosud opatřených
a předtím již provedených důkazních prostředků předseda senátu podle obviněného
porušil ustanovení § 219 odst. 3 tr. řádu, neboť návrhům obhajoby ani znění
citovaného procesního pravidla nevyhověl. V důsledku uvedené vady se obviněný
cítí být zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Totožnou námitku vznesl i
obviněný M. J., podle něhož bylo navíc porušeno jeho právo na obhajobu. U
tohoto obviněného se lze domnívat, že námitku mínil podřadit pod totožný
dovolací důvod jako prvně zmíněný obviněný, i přestože tak výslovně neučinil.
Stejný argument vznesl obviněný L. K. též v rámci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
65. Nejvyšší soud předně podotýká, že totožná námitka tvořila již obsah
odvolání všech tří obviněných (mírně pozměněná dokonce již proti v pořadí
prvnímu odsuzujícímu rozsudku krajského soudu, který byl následně vrchním
soudem zrušen, jak je zřejmé z trestního spisu na č. l. 7029 a násl.). Z
konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud
zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné
míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). V
posuzovaném případě se již soud prvního stupně v zásadě v potřebné míře
vypořádal s obhajobou obviněných ohledně jejich shodného požadavku na opakování
celého hlavního líčení, a to na straně 133 svého rozsudku. Další argumenty i
právní názory vyvracející uvedenou výhradu obviněných doplnil soud druhého
stupně, přičemž přesvědčivým způsobem podpořil správné úvahy soudu prvního
stupně, jak je zřejmé z bodu 20. napadeného rozsudku. Přestože jde v první řadě
o námitku, kterou nelze podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesměřuje proti nesprávnému použití
hmotněprávního ustanovení trestního zákona či jiné související hmotněprávní
normy, Nejvyšší soud se mimo rámec přezkumu této části trestního řízení,
stručně vyjádří k tomuto problému. Obvinění totiž považují vytýkaný procesní
postup soudu prvního stupně za dotčení svých ústavně garantovaných práv
spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“).
66. Ustanovení § 219 tr. řádu řeší právní úpravu odročení hlavního
líčení, konkrétně jak úkony spočívající ve vlastním odročení hlavního líčení (§
219 odst. 1, 2 tr. řádu), tak i postup poté, co se v hlavním líčení po jeho
odročení opět pokračuje (§ 219 odst. 3 tr. řádu). Podle § 219 tr. řádu se
přiměřeně postupuje též v případě, kdy je odročeno veřejné zasedání (§ 238 tr.
řádu). Podle § 219 odst. 3 tr. řádu jestliže není třeba provést pro podstatnou
vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu hlavní líčení znovu, sdělí předseda
senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního
jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního
líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda
senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení včetně v něm provedených
důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
67. Pokud jde o tuto společnou námitku obviněných, Nejvyšší soud
považuje za nezbytné shodně se soudy nižších stupňů zopakovat, že v posuzované
trestní věci bylo dokazování ukončeno ke dni 20. 6. 2009, přičemž jak je z
obsahu trestního spisu zřejmé (srov. č. l. 5670 verte trestního spisu),
procesní strany již ve věci neuplatnily žádné další důkazní návrhy, současně
přednesly závěrečné řeči, a proto předseda senátu poté, co konstatoval, že
senát v závěrečné poradě nedospěl k potřebě doplnit dokazování (srov. č. l.
6138 verte trestního spisu), vynesl dne 6. 4. 2010 odsuzující rozsudek (srov.
č. l. 6159 a násl. trestního spisu). Tento rozsudek však byl následně zrušen
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2012 a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Jak je zřejmé z obsahu
spisového materiálu, v období do vrácení věci a nařízení hlavního líčení před
Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočkou v Táboře dne 22. 6. 2015 bylo
ve věci obviněných činěno mnoho procesních úkonů a došlo k vydání několika
rozhodnutí soudů všech stupňů. Například bylo rozhodováno o návrhu obviněného
J. B. na vyloučení předsedy senátu krajského soudu JUDr. Zdeňka Kučery z
projednání věci (srov. č. l. 7199 trestního spisu), dále o účasti obviněných J.
B., D. T. a L. K. na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (srov. č.
l. 7230 a násl. trestního spisu), a to soudy prvního i druhého stupně (srov. č.
l. 7443 a násl. trestního spisu) a v neposlední řadě i Nejvyšším soudem (srov.
9981 a násl. trestního spisu), jak již bylo zmíněno v bodě 6. tohoto usnesení.
V mezidobí rovněž rozhodoval Ústavní soud o ústavní stížnosti obviněného D. T.
podané dne 26. 10. 2014, a to usnesením ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS
3403/14 (srov. č. l. 9838 trestního spisu). Poté, co byl kompletní trestní spis
vrácen Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře od Nejvyššího
soudu, k čemuž došlo až dne 15. 9. 2014 (srov. č. l. 9702 trestního spisu),
rozhodoval tento soud ještě dvakrát z podnětu správce zajištěného majetku ?
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. č. l. 9832 a 9835
trestního spisu). Dále obviněný J. H. podal stížnost na průtahy ve věci, k níž
se předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Zdeněk Kučera vyjadřoval (srov.
č. l. 9883 trestního spisu). Obviněný L. K. podával stížnost proti usnesení
krajského soudu o zrušení zajištění majetku (srov. č. l. 9906 a násl. trestního
spisu), o které vrchní soud rozhodl dne 9. 3. 2015 (srov. č. l. 9917 trestního
spisu). Teprve poté byl spis vrácen Krajskému soudu v Českých Budějovicích –
pobočce v Táboře, který dne 11. 5. 2015 nařídil hlavní líčení na 22. 6. 2015
(srov. č. l. 9964 trestního spisu), k němuž obviněné i jejich obhájce řádně a
včas předvolal.
68. Po zahájení hlavního líčení dne 22. 6. 2015 předseda senátu vyhlásil
rozhodnutí senátu tohoto soudu, podle něhož bude podána podrobná zpráva o
dosavadním stavu řízení. S tímto postupem však nesouhlasil obhájce obviněného
J. B., domáhal se totiž, aby v souladu s § 219 odst. 3 tr. řádu věta druhá tr.
řádu bylo hlavní líčení od počátku konáno znovu (srov. č. l. 10 097 verte
trestního spisu). I navzdory vznesenému požadavku obhájce obviněného J. B. bylo
v hlavním líčení pokračováno, důkazy provedené v předcházejícím stadiu soudního
řízení zopakovány nebyly, ale předseda senátu podrobně reprodukoval jejich
obsah, v následujících termínech hlavního líčení došlo k dalšímu doplnění
dokazování, a to zčásti k návrhům obhajoby, jak bude podrobněji vyloženo níže.
69. Svůj postoj k vznesenému požadavku obhajoby na opakování důkazů
vyložil předseda senátu soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 25.
11. 2015 na straně 133 tak, že „[v] zásadě byly provedeny všechny důkazy, které
byly ve věci shromážděny, současně byla provedena řada důkazů z podnětu
obviněných (…) v případě neprovedení důkazů se jednalo o zanedbatelné množství,
které podle přesvědčení soudu z hlediska obsahového představovaly spíše
duplicitní důkazy k důkazům, které ve věci byly jinak provedeny (…) obvinění ve
značném rozsahu využívali ustanovení trestního řádu, které jim umožňuje, aby se
k jejich žádosti hlavního líčení nemuseli zúčastnit (…) před soudem bylo konáno
celkem 114 hlavních líčení (…). V novém řízení před soudem, poté co byla věc
vrácena soudu prvního stupně, se obvinění kromě úvodního jednání v podstatě
nezúčastnili. Z uvedeného je zřejmé, že požadavek obviněných na opakování
hlavního líčení není veden snahou připomenout si provedené důkazy jako podstata
jejich případného opakování, ale pouze zcela nadbytečně prodlužovat řízení, jak
jednoznačně nasvědčuje jejich přístup k účasti na jednání, v nichž bylo
prováděno dokazování.“.
70. Také soud druhého stupně reagoval na shodnou výhradu obviněných
uplatněnou v jejich řádných opravných prostředcích. Odmítl jejich pochybnosti o
správnosti postupu předsedy senátu krajského soudu, který první den konání
hlavního líčení dne 22. 6. 2015 po zrušení prvního rozsudku soudu prvního
stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí neprováděl dokazování v
rozsahu, v němž již provedeno bylo, a podal podrobnou zprávu o dosavadním
průběhu hlavního líčení (srov. č. l. 10097 verte a násl. trestního spisu).
Nejvyšší soud v této souvislosti upozorňuje, že se jednalo o případ, který je
upraven v ustanovení § 264 odst. 1 tr. řádu. Podle něj je soud, jemuž byla věc
vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil
ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejich
provedení odvolací soud nařídil. Krajský soud měl tudíž především vyhovět
požadavkům Vrchního soudu v Olomouci, které vytkl ve zrušujícím usnesení, mezi
nimiž nebyly výhrady proti způsobu provedení důkazů před soudem prvního stupně,
ani proti rozsahu dokazování. Krajský soud tedy měl při respektování procesních
zásad uvedených v § 2 odst. 4, 5, 11 a 12 tr. řádu, postupovat tak, aby trestní
věc byla projednána co nejrychleji s plným šetřením občanských práv zaručených
ústavou, aby byl zjištěn skutečný stav věci a současně aby byly dodrženy zásady
ústnosti a bezprostřednosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. III/1966, s. 281 až
284 Sb. rozh. tr.). Soud přitom prováděl hlavní líčení ve stejném složení
senátu, který se evidentně shodl na rozhodnutí o tom, že předseda senátu podá
podrobnou zprávu o dosavadním průběhu řízení. Členové rozhodujícího senátu tak
zjevně měli výsledky předešlého dokazování v dostatečné paměti tak, že
neshledali potřebu opakování všech důkazů. Taková úvaha je celkem pochopitelná
vzhledem ke specifickému charakteru posuzované trestné činnosti, rozsáhlosti
trestního spisu i osobám obviněných, neboť z těchto hledisek se nejedná o běžně
se vyskytující soudní případ. Státní zástupkyně, obhájci obviněných (žádný z
obviněných se k hlavnímu líčení dne 25. 6. 2015 nedostavil) ani zmocněnec
poškozené neměli námitek proti rozsahu zprávy o dosavadním stavu řízení, kterou
soud, resp. předseda senátu soudu prvního stupně podrobně přednesl v průběhu
hlavního líčení konaného ve dnech 22. 6. 2015 až 25. 6. 2015 (srov. č. l. 10107
trestního spisu). Vzhledem k tomu, že obhájci obviněných i intervenující státní
zástupkyně vznesli řadu návrhů na doplnění dokazování, bylo hlavní líčení
opakovaně odročováno na září (konáno ve dnech 14. 9. 2015 až 18. 9. 2015; srov.
č. l. 10108 verte trestního spisu), poté odročeno již na 25. 11. 2015 až 26.
11. 2015, přičemž odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 25. 11. 2015.
71. Je evidentní, že při respektu k zásadám bezprostřednosti a ústnosti
podle § 2 odst. 11 a 12 tr. řádu soud prvního stupně pečlivě zvažoval, zda
výsledky již provedeného dokazování byly dostatečné pro rozhodnutí ve věci,
anebo zda bylo nezbytné s ohledem na časový odstup nebo vývoj důkazní situace
znovu opakovat důkazy. Dospěl přitom k závěru, že návrh obviněných, zejména
obviněného J. B., nemá opodstatnění, on stejně jako další spoluobvinění měli
možnost účasti u hlavního líčení, bylo respektováno jejich právo vyjádřit se
bezprostředně po provedení určitého důkazního prostředku k jeho obsahu, této
možnosti také využívali osobně, pokud byli přítomni, event. prostřednictvím
svých obhájců, pokud bylo jednáno v jejich nepřítomnosti. Především s ohledem
na rozsáhlý spisový materiál i množství opatřených důkazních prostředků, stejně
jako s přihlédnutím k nízké aktivitě obviněných být osobně přítomni u
jednotlivých jednání před soudem prvního stupně, považoval senát za
nehospodárné opakovat znovu důkazy, neboť by tak došlo k dalšímu prodlužování
již tak déletrvajícího řízení. V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že
soud druhého stupně zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně nikoli pro
nedostatečnou objasněnost žalovaných skutků, ale z jiných důvodů. Jak vyplývá
zejména ze stran 66 a 67 napadeného rozsudku ze dne 28. 11. 2018, Vrchní soud v
Olomouci sám zjevně v reakci na shodné odvolací výhrady obviněných zdůraznil,
že ke zrušení předešlého rozsudku soudu prvního stupně nedošlo z důvodu
nedostatečně objasněného skutkového stavu, nýbrž po zjištění jiných vad a
rovněž nebyl soud prvního stupně zavázán k doplnění dokazování. V rámci prvního
termínu konání hlavního líčení dne 22. 6. 2015 projevil senát soudu prvního
stupně svůj postoj k dosavadním výsledkům dokazování, které považoval za
dostačující k rozhodnutí ve věci, přesto došlo následně k doplnění důkazů též
podle návrhů obhajoby, a to při plném zachování procesních práv obviněných
včetně jejich práva na uplatnění obhajoby. Vrchní soud proto akceptoval postup
soudu prvního stupně ve vztahu k žádosti obviněných opakovat dokazování a
neshledal jakékoli dotčení zásad ústnosti i bezprostřednosti v neprospěch
obviněných.
72. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudu druhého stupně k výhradě
obviněných ohledně porušení procesního ustanovení § 219 odst. 3 věty druhé tr.
řádu, neboť podrobné zopakování průběhu předchozího hlavního líčení předsedou
senátu v rámci nového projednání posuzované věci po kasačním rozhodnutí
nadřízeného soudu nemělo vliv na procesní a obhajovací práva obviněných zejména
práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a
nijak se nepromítlo do samotného rozhodnutí o podané obžalobě. V postupu soudu
prvního stupně nelze spatřovat závažné pochybení, pokud v průběhu několika dnů
připomínal jednotlivé důkazní prostředky, a pokud tak činil se zřetelem k
poměrně složité a obsáhlé trestní věci a rovněž k delší době jejího
projednávání před soudy. Nakonec sami obvinění jak v rámci sporného hlavního
líčení, tak ve svých dovoláních žádným způsobem nespecifikovali konkrétní
důkazní prostředky, které považují za natolik významné pro svou obhajobu, že by
se jejich zopakování projevilo ve výsledku trestního řízení. Pokud jde o rozsah
provedeného dokazování, ze stran 144 až 145 rozsudku je zřejmé, že před
Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočkou v Táboře bylo vyslechnuto v
hlavním líčení bezmála 178 svědků. S ohledem na osoby samotných svědků (vyšší
věk), si lze jen těžko představit, že by si v případě reálné možnosti
opětovného předvolání, byli schopni po mnoha letech od spáchání jednotlivých
skutků obžaloby znovu vybavit rozhodující skutečnosti, o nichž v minulosti
vypovídali. Je důvodné předpokládat, že v jejich paměti v důsledku plynutí času
fakticky zůstala jen určitá „torza“ vzpomínek, takže nebylo reálné očekávat
jakýkoli přínos pro objasnění věci. Důkazní prostředky ve formě listin si
samozřejmě ponechávají svůj obsah beze změny, avšak, jak již bylo zdůrazněno,
nikdo z obviněných nežádal přečtení konkrétní listiny, jež tvoří součást
spisového materiálu, navíc obviněným ani jejich obhájcům nebylo bráněno v
nahlížení do trestního spisu během soudního řízení. Právě s ohledem na projev
obhajoby je možné souhlasit s konstatováním předsedy senátu Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, že obvinění na opakování celého
hlavního líčení od jeho počátku trvali proto, aby účelově protahovali trestní
řízení a odsouvali tím vynesení odsuzujícího rozsudku (např. realizace výslechů
všech 178 svědků před soudem by zajisté vyžadovala několik měsíců). Procesní
námitka obviněných J. B., M. J. a L. K. tedy nejenže neodpovídá dovolacímu
důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému z dalších
taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání, jak bylo zmíněno v bodě 65. tohoto
usnesení, navíc nemá žádné opodstatnění.
b) K námitce obviněných J. B., M. J., P. T., M. M. a K. M., podle které soudy
při ukládání trestů nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení
73. Další námitkou, kterou většina z obviněných shodně uplatnila v
rámci svých dovolání, je otázka vlivu nepřiměřené délky trestního řízení v této
trestní věci na druh, resp. výměru uložených trestů odnětí svobody a vedlejších
trestů. U obviněných J. B., P. T., M. M. a K. M. tvořil shodný argument již
obsah odvolání, v dovolacím řízení jej považují za odpovídající důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného M. J. je tato námitka
podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Vrchní
soud v Olomouci se i touto argumentací obviněných v odvolacím řízení pečlivě
zabýval, vypořádal se s ní velmi podrobně, jak je zřejmé zejména z bodu 39.
napadeného rozsudku. Právě s ohledem na zjištěné průtahy v řízení soud druhého
stupně korigoval výměru trestů odnětí svobody uložených obviněným soudem
prvního stupně a využil přitom ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném
snížení tohoto druhu trestu pod dolní hranici trestní sazby u každého z
obviněných. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud považuje tresty odnětí svobody
spojené s omezením osobní svobody u těchto obviněných za odpovídající jak
zjištěným průtahům v trestním řízení na jedné straně, tak i povaze trestné
činnosti, způsobu jejího provedení, výši škodlivých následků i osobám
obviněných, v podstatě jen doplní úvahy soudu druhého stupně vyjádřené v
uvedené části odůvodnění napadeného rozsudku.
74. Uplatněná dovolací námitka není v rozporu s dovolacím důvodem podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto, že nepřiměřená délka řízení má
specifický význam i z hlediska rozhodného pro sledování účelu trestu jako
institutu trestního práva hmotného (při použití tr. zák. též pro určení
nebezpečnosti činu pro společnost podle § 3 odst. 2 tr. zák. a jednotlivých
kritérií spoluurčujících stupeň nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák.
jako materiální podmínky trestní odpovědnosti pachatele), a tudíž v zásadě
odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006,
publikovaný pod T 926 ve svazku 9 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2006). Nejvyšší soud ve
vztahu k této námitce však upozorňuje, že za daných okolností není významné,
zda námitku spočívající v tvrzení, že nepřiměřená délka řízení nenalezla
patřičný odraz ve výroku o trestu obvinění podřadili pod důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, anebo případně pod ustanovení § 265b odst. 1 písm.
h) tr. řádu. S ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, publikovaný
pod č. 71 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 8. 6.
2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, publikovaný pod č. 122 ve svazku 57 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu aj.) totiž nemůže být tato námitka dovolacím soudem
ignorována při zkoumání případného dotčení ústavně garantovaných práv
obviněných.
75. Pokud jde o časovou posloupnost konkrétních úkonů realizovaných
orgány činnými v trestním řízení a soudy v posuzované věci a celkovou délku
trestního řízení, rekapituloval je v zásadních rysech Vrchní soud v Olomouci v
již zmiňovaném bodě 39. svého rozsudku. Nejvyšší soud bez toho, aniž by
rozhodné skutečnosti v podrobnostech opakoval, zmíní samotnou dobu trvání
trestního řízení od zahájení trestního stíhání obviněných, k němuž docházelo
postupně, až po vynesení pravomocného odsuzujícího rozsudku. Nejdéle trvalo
řízení u obviněného J. B., a to více jak 17 let, u obviněných M. J. a P. T.
necelých 15 let a u obviněných M. M. a K. M. 13 let. Z časového shrnutí
událostí je evidentní, že v posuzované trestní věci jsou zřetelné nemalé
průtahy, které z velké části nelze přičíst na vrub vystupování obviněných či
jejich obhájců, naopak jsou přičitatelné především orgánům činným v trestním
řízení a soudu prvního stupně. Na druhé straně však nelze pominout, že jakékoli
závěry o průtazích majících původ v (ne)činnosti orgánů činných v trestním
řízení je nutné přijímat se zřetelem na počet obviněných, charakter a rozsah
stíhané trestné činnosti, sofistikovanost jejího páchání a prostředí specifické
povahy insolvenčního řízení, jímž byla díky postavení hlavního obviněného J. B.
určitým způsobem zaštítěna, což vše kladlo daleko větší než běžnou potřebu
opatřování důkazních prostředků za účelem prokázání viny pachatelům. Rovněž
rozsah spisového materiálu vyžadoval delší studium po nápadu věci na soud pro
příslušného předsedu senátu a provádění velkého počtu důkazů, o němž již byla
zmínka, nutně probíhal v řadě hlavních líčení. Je proto logické, že také tyto
okolnosti se významnou měrou promítly do celkové doby konání trestního
řízení.
76. Nejvyšší soud v tomto ohledu vyslovuje souhlas s názorem obviněných,
že došlo k překročení přiměřené délky trestního řízení ve smyslu výkladu tohoto
institutu jak judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu
pro lidská práva a bylo třeba tento závěr zohlednit při ukládání trestů
obviněným. Jak již bylo uvedeno, Vrchní soud v Olomouci zohlednil tuto
skutečnost a náležitým způsobem ji promítl do svých úvah při ukládání nejenom
trestů odnětí svobody jednotlivým obviněným (srov. strany 104 až 106 rozsudku
odvolacího soudu), ale i při ukládání vedlejších trestů (srov. strany 110 až
111 rozsudku odvolacího soudu). V rámci odvolacího řízení došlo k razantnějšímu
zmírnění trestů odnětí svobody oproti jejich výměře stanovené soudem prvního
stupně, který sice přihlédl jak k době, která uplynula od spáchání činů, tak k
délce trvání trestního řízení, avšak v nedostatečné míře (srov. strana 415
rozsudku krajského soudu).
77. Obecně k této problematice lze uvést, že právo na projednání věci
bez zbytečných průtahů je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy
základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2
Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a obsahuje právo na vyřízení věci v přiměřené
lhůtě (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I.
ÚS 600/03, publikovaný pod č. 6 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu).
78. Pojem „nepřiměřená délka trestního řízení“ není v právních
předpisech přesně definován, proto je nutné při zkoumání jeho vlivu na výsledek
řízení vycházet z ustálené soudní judikatury. Za jedno z určujících rozhodnutí
lze považovat nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03,
publikovaný pod č. 157 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V
tomto nálezu Ústavní soud se zřetelem na skutečnost, že kritérium přiměřené
lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vykládat paušálně stanovením určité
konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího
došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy. Mimo jiné Ústavní soud vyslovil,
že dobu trvání trestního řízení delší než 6 let je třeba považovat za spíše
výjimečnou a v případě neexistence zřejmých a významných důvodů pro překročení
této hranice nelze tolerovat trvání trestního stíhání v délce vyšší. I z
dalších rozhodnutí Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva
vyplývá, že přiměřenost délky trestního řízení nelze vyjádřit numericky ve
smyslu určení lhůty, již je vždy nutné považovat za přiměřenou a jejíž
překročení by bez dalšího značilo nepřiměřenost doby trestního řízení s
následky v podobě porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přiměřenost délky trestního
řízení je nutno zkoumat a prověřovat u každého případu jednotlivě ve světle
konkrétních okolností věci. V obecné rovině proto nelze formulovat, jakou délku
trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (např. rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 9. 2. 2010 ve věci Remes proti Finsku, č.
stížnosti 21367/07). V této souvislosti již byla v judikatuře Ústavního soudu i
v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva formulována řada kritérií, podle
nichž lze hodnotit přiměřenost délky trestního řízení. Jedná se o charakter
projednávané věci, tedy zejména její složitost, závažnost, rozsáhlost či
obtížnost dokazování, dále o způsob chování účastníků v průběhu řízení, o
posouzení případných zvláštních okolností, jež mohou ovlivnit průtahy v řízení,
a také o to, co bylo při projednávání věci pro stěžovatele v sázce (srov. např.
rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 1997 ve věci Philis
proti Řecku, č. 2, č. stížnosti 19773/92, ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier
a Sassi proti Francii, č. stížnosti 25444/94, ze dne 15. 6. 1982 ve věci Eckle
proti Německu, č. stížnosti 8130/78, ze dne 28. 3. 1990 ve věci B. proti
Rakousku, č. stížnosti 11968/86, ze dne 25. 6. 1987 ve věci Capuano proti
Itálii, č. stížnosti 9381/81, ze dne 27. 2. 1992 ve věci Idrocalce, s. r. o.,
proti Itálii, č. stížnosti 12088/86, ze dne 23. 9. 1998 ve věci Portington
proti Řecku, č. stížnosti 28523/95, ze dne 26. 10. 2000 ve věci Kudla proti
Polsku, č. stížnosti 30210/96, ze dne 19. 10. 2000 ve věci Wloch proti Polsku,
č. stížnosti 27785/95, ze dne 12. 11. 2002 ve věci Havala proti Slovensku, č.
stížnosti 47804/99, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS
641/04, publikovaný pod č. 10 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu).
79. Ústavní soud ve svých rozhodnutích rovněž konstatoval povinnost
obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl.
6 odst. 1 Úmluvy, a to využitím všech prostředků, které jim trestní právo
poskytuje. Dalším významným rozhodnutím v této otázce je nález Ústavního soudu
ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98, publikovaný pod č. 140 ve svazku 12
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž byla za nedůvodné průtahy
označena situace, v níž soud mimo jiné neučinil žádný procesní úkon po dobu
téměř 3 let.
80. Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena
na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje tento
soud porušení Úmluvy, případně přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění.
Evropský soud pro lidská práva ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace
na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států může být i zmírnění trestu,
jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání
věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn.
Toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné (srov. rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti
8130/78, též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení
přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6?7/2001, s. 13). Za těchto
podmínek má Evropský soud pro lidská práva za to, že smluvní stát poskytl
dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel
ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy, a tím i
legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v.
Norsko, č. stížnosti 26390/95, formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah
mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v
podobě stanovení výše trestu ještě přesněji. Konstatoval, že zmírnění trestu
nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto
obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným
způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení
již kompenzovaly zmírněním trestu výslovným a měřitelným způsobem. Je-li
splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že
čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
81. V souladu s nazíráním Evropského soudu pro lidská práva na řešení
otázky související s porušením práva obviněného na přiměřenou délku řízení
postupuje zásadně i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp.
zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 46 ve svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i
prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných
soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k
tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě. Současně se Ústavní soud vyslovil i k
tzv. testu proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní
svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním
zásahem či nikoliv, přičemž vždy je nutno brát ohled na konkrétní okolnosti,
jakými jsou závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního
řízení, rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou
trestního řízení a také faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak
jej vymezuje ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák.
82. V posuzovaném případě soud prvního stupně obviněným, kteří se
trestné činnosti dopustili ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák.,
ukládal nepodmíněné tresty při samé dolní hranici trestní sazby odnětí svobody.
Přitom v souladu s § 44 odst. 1 tr. zák. měly být obviněným, jakožto pachatelům
trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení, ukládány tresty
odnětí svobody v horní polovině trestní sazby odnětí svobody s horní hranicí
zvýšenou o jednu třetinu. Krajský soud však od zpřísnění trestních sazeb
ukládaných trestů odnětí svobody upustil, zohlednil tím dobu uplynuvší od
spáchání trestné činnosti, délku trestního řízení a průtahy, které je
doprovázely (srov. bod 2. tohoto usnesení Nejvyššího soudu a strana 417
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře).
83. V následném odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci zrušil částečně
rozsudek soudu prvního stupně a sám znovu uložil obviněným tresty (u obviněného
M. J. rozhodl i o vině). Podle názoru Nejvyššího soudu přitom vrchní soud
postupoval zcela v souladu s ustálenou soudní judikaturou Ústavního soudu a
Evropského soudu pro lidská práva, jejíž příklady byly připomenuty výše.
Neúměrné délky trestního řízení, kterou nelze zásadně klást k tíži obviněných,
si byl tento soud vědom a při svých úvahách o výměře trestů odnětí svobody
shledal, že zejména s ohledem na zjištěné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve
vztahu ke všem obviněným, jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestů
odnětí svobody podle § 40 odst. 1 tr. zák. (srov. strana 109 rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci). Na podkladě citovaného ustanovení proto vrchní soud uložil
nepodmíněné tresty odnětí svobody obviněnému J. B. v délce 7 let, obviněnému M.
J. 6 let, obviněným P. T., M. M. a K. M. každému 5 let (srov. strana 109
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). Zmírnění trestních sankcí oproti původnímu
výroku o trestech v rozsudku soudu prvního stupně se rovněž promítlo do
ukládání tzv. vedlejších trestů každému z obviněných. Pro úplnost zbývá
doplnit, že v souladu s bodem 2. čl. II. přechodných ustanovení trestního
zákoníku, v důsledku novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 58/2017
Sb., s účinností od 1. 10. 2017, byli obvinění pro výkon uložených trestů
odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou. O tom bude ještě zmínka níže v
souvislosti s dovoláním obviněného P. T.
84. Podle Nejvyššího soudu Vrchní soud v Olomouci v dostatečné míře
reagoval na zřejmé překročení přiměřené délky trestního řízení garantované
zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž došlo v
posuzované trestní věci. K úvahám o proporcionalitě uložených trestů odnětí
svobody obviněným Nejvyšší soud upozorňuje, že předmětem trestního stíhání bylo
spáchání trestné činnosti v rámci zločinného spolčení, vysoce sofistikovanou
formou, za účasti soudce působícího na úseku insolvenčního soudnictví, díky
čemuž tato skupina pachatelů dokázala po dobu takřka 2 roků soustavně
prostřednictvím řízených konkursů poškozovat majetek úpadců, resp. jejich
věřitelů, to vše se zištnou pohnutkou opatření majetkového prospěchu. Především
proto odhalení a zdokumentování trestné činnosti, tedy důkazní řízení jako
takové, vyžadovalo větší úsilí, než je tomu ve věcech jednodušších, jak již
správně poznamenal vrchní soud (srov. strany 107 a 111 jeho rozsudku).
85. Lze proto shrnout, že porušení ústavně garantovaného práva
obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů
bylo v předmětné trestní věci konkrétně kompenzováno mimořádným snížením trestu
odnětí svobody včetně snížení výměr trestů vedlejších dostatečným způsobem při
zachování kritérií rozhodných pro naplnění účelu trestu podle § 23 odst. 1 tr.
zák. (srov. jiné případy, v nichž Ústavní soud považoval snížení trestu k dolní
hranici trestní sazby, nikoli pod ní jako tomu bylo v posuzované věci, za
dostatečnou kompenzaci, např. usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS
858/09, ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 701/06, aj.). Jestliže byly
obviněným uloženy tresty odnětí svobody pod dolní hranicí trestních sazeb, byla
tím v jejich prospěch odpovídajícím způsobem zohledněna mimořádně dlouhá doba
trestního řízení a časový odstup od doby spáchání činu (srov. přiměřeně např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2878/11). Je proto
nutné odmítnout přesvědčení obviněných, že jim uložené tresty (včetně trestů
vedlejších) jsou nespravedlivé, nepřiměřeně přísné, anebo dokonce nezákonné.
Podle Nejvyššího soudu došlo k zachování proporcionality mezi spáchanými skutky
a sankcemi za ně uloženými (kromě trestu propadnutí majetku, jak bude zmíněno
níže).
86. Pro úplnost Nejvyšší soud ještě upozorňuje, že případná nepřiměřená
délka trestního řízení má být kompenzována primárně přímo v trestním řízení
právě podle citovaného zákonného pravidla vyjádřeného v ustanovení § 31 tr.
zák. (nyní podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku). Jeho užití má přednost před možnou
finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody podle § 31a
odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších
předpisů (srov. rozhodnutí č. 60/2013 Sb. rozh. obč., a pod č. 6/2014 Sb. rozh.
tr.). Finanční kompenzace je až prostředkem komplementárním a vždy připadá v
úvahu až tehdy, není-li jiný, efektivnější prostředek nápravy již možný (např.
po vykonání trestu). Zbavení osobní svobody totiž nelze nikdy zcela kompenzovat
relutární náhradou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I.
ÚS 2859/09, publikovaný pod č. 122 ve svazku 57 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Evropský soud pro lidská práva rovněž konstatoval, že nápravu
zavedenou do českého právního systému zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, ve znění pozdějších předpisů, lze považovat za účinný a dostupný
právní prostředek nápravy pro případ překročení „přiměřené lhůty“ v každém
soudním řízení, na které se vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. bod 65.
konečného rozhodnutí o přijatelnosti Evropského soudu pro lidská práva ze dne
16. 10. 2007, ve věci František Vokurka proti České republice, č. stížnosti
40552/02).
87. Ze všech uvedených důvodu Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky
obviněných J. B., M. J., P. T., M. M. a K. M., prostřednictvím kterých
zpochybnili dostatečné zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení při
určování druhu a výměry trestních sankcí Vrchním soudem v Olomouci v rozsudku
napadeném dovoláními. Jejich ještě další, razantnější, zmírnění (kromě již
avizovaného trestu propadnutí majetku) neshledal Nejvyšší soud opodstatněným.
c) K námitkám obviněných J. B., L. K., M. M., K. M. a V. Š. týkajícím se
extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, soudy zjištěnými skutky a
přijatými právními závěry
88. Další shodnou námitkou většiny obviněných uplatněnou v rámci důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tvrzení o tzv. extrémním nesouladu
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, jež měla být následně
nesprávně právně posouzena. Z argumentů jednotlivých obviněných, jak budou
blíže rozvedeny níže v bodech týkajících se dovolací argumentace každého z
nich, je zřejmé, že obvinění existenci extrémního nesouladu mezi obsahem
provedených důkazů, z nich vyvozených skutkových zjištění a následně i právních
závěrů soudů obou stupňů, spatřují v odlišných skutečnostech. Pro přehlednost
Nejvyšší soud níže připomene pouze obecná teoretická východiska týkající se
posuzování extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními, jak je ve své rozhodovací praxi především dovozuje Ústavní soud v
souvislosti s případným dotčením ústavně chráněných práv obviněných zejména při
zjišťování skutkového stavu věci a při následném právním posouzením skutku.
d) Obecně k extrémnímu nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových
zjištění z nich vyvozených
89. Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že výjimečný zásah do
skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech,
že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad,
takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně
neudržitelný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS
84/94, publikovaný pod č. 34 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95,
a ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, publikované pod č. 1 ve svazku 32
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). O tzv. extrémní nesoulad (rozpor)
mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména
tehdy, pokud skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy,
pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo tam, kde skutková zjištění soudů
jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. O extrémní nesoulad jde též
v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými
důkazy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn
způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Jak vyplývá z
rozhodovací praxe především Ústavního soudu, tzv. extrémní nesoulad nelze
shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a s jejím
vyhodnocením v případech, v nichž mezi provedenými důkazy na jedné straně a
skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č.
172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 707/2015, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn.
11 Tdo 605/2018, anebo ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1632/2018).
3) K dovolání obviněného J. B.
90. Obviněný J. B. v rámci námitky týkající se extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy, soudy zjištěnými skutky a přijatými právními závěry,
vytýkal zejména soudu druhého stupně, že jednotlivé důkazy hodnotil zcela v
rozporu s jejich skutečným obsahem, neposuzoval je nestranně a důkazy a
tvrzení, které obviněný předložil, bagatelizoval, jako příklad označil obsah
zápisníků F. F. Podle obviněného již soud prvního stupně nerespektoval při
zjišťování skutkového stavu a při následném hodnocení provedených důkazů
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.
91. Zmíněná část dovolací argumentace obviněného však směřuje výlučně do
oblasti skutkové a procesní. Obviněný J. B. nenamítá rozpor mezi skutkovými
závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jejich podřazení
pod určitou právní kvalifikaci skutkové podstaty zvláštní části trestního
zákona, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových
okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak obviněný
spatřuje především v nerespektování procesních pravidel stanovených v § 2 odst.
5 a 6 tr. řádu. Obviněný v podstatě zjevně navazuje na svou dosavadní obhajobu
založenou na odmítání tvrzení obžaloby, domáhá se výsledku trestního řízení ve
svůj prospěch tak, aby nebyla prokázána jeho účast na trestné činnosti v rámci
zločinecké skupiny a bylo uvěřeno jeho tvrzení o řádném průběhu konkursních
řízení, na nichž se jako soudce podílel a jež jsou předmětem jeho trestního
stíhání. Takové výhrady nicméně pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zásadně podřadit nelze. Na totožnou
argumentaci obviněného reagoval již Vrchní soud v Olomouci v bodě 29. svého
rozsudku, přičemž Nejvyšší soud považuje zde vyjádřené úvahy za logické,
přesvědčivé a navazující na provedené dokazování, proto je možné se s nimi
ztotožnit.