29 Cdo 2771/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně S. Z., zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem, se sídlem v
Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, PSČ 130 00, proti žalovanému Ing. K.
T., zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 633/49, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 410/2010, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2014, č. j. 5
Cmo 245/2013-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek ze dne 5. února 2013, č. j. 49 Cm 410/2010-114, jímž Krajský
soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 13. září
2010, č. j. 49 Cm 410/2010-8, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
částku 3.500.000 Kč s 6% úrokem od 1. května 2009 do zaplacení a náhradu
nákladů řízení. Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování výslechem svědkyně JUDr. L. Š. –
ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím
včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu
zpochybnit nepodařilo. Přitom zdůraznil, že žalobkyně se v posuzované věci domáhala zaplacení směnky
vlastní vystavené v Kladně dne 13. dubna 2006 společností KLAOS spol. s r. o. na řad Ing. M. H. (dále též jen „M. H.“), znějící na směnečný peníz 3.500.000
Kč, se splatností dne 30. dubna 2009 (dále též jen „sporná směnka“), za jejíž
zaplacení převzal žalovaný směnečné rukojemství. Remitent převedl směnku
nedatovaným rubopisem na M. K. (dále jen „M. K.“), který ji dne 9. listopadu
2009 indosoval na žalobkyni. Vzhledem k tomu, pokračoval odvolací soud, že žalovaný se povinnosti uložené mu
směnečným platebním rozkazem bránil jednak námitkami (podle kterých směnkou
zajištěná pohledávka vůbec nevznikla, popř. vznikla-li, pak zanikla započtením
vzájemných pohledávek), jež se zakládaly na vlastních vztazích výstavce ke
společnosti HORA HOLDING, s. r. o. (dále jen „společnost H“), v níž remitent
vykonával v době vystavení sporné směnky funkci jednatele, jednak námitkou, že
výstavce i avalista podepsali spornou směnku v omylu (ohledně existence
kauzálního vztahu mezi remitentem a výstavcem), bylo nezbytné zabývat se, jak
také správně učinil soud prvního stupně, nejprve otázkou, zda vznesené námitky
žalovanému vůči žalobkyni, která spornou směnku nabyla indosací, vůbec náleží. Zatímco v pořadí druhý rubopis datovaný 9. listopadu 2009, kterým byla směnka
převedena na žalobkyni, podle odvolacího soudu překážku pro uplatnění
kauzálních námitek vůči žalobkyni nepředstavuje, neboť byl učiněn až po
uplynutí lhůty k protestu a má tak v souladu s ustanovením čl. I. § 20 odst. 1
zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný
zákon“), stejné účinky, jako při smluvním převodu práv ze směnky (kdy nabyvatel
směnky vstupuje do práv a povinností předchozího majitele a dlužníku zůstávají
zachovány všechny námitky, které měl proti poslednímu majiteli směnky), jinak
tomu je v případě prvního rubopisu, jímž remitent převedl směnku na M. K. Tento rubopis datován nebyl, přičemž provedeným dokazováním se žalovanému
nejenže nepodařilo vyvrátit domněnku založenou ustanovením čl. I. § 20 odst. 2
směnečného zákona, podle níž se má za to, že nedatovaný indosament byl na
směnku napsán před uplynutím lhůty k protestu, ale z výpovědi svědků M. H. a M. K. vyplynulo, že k převodu směnky na posledně jmenovaného došlo již v roce
2008, tedy před uplynutím protestační lhůty uvedené v ustanovení čl. I. § 20
směnečného zákona. Nový majitel sporné směnky (M.
K.) tak byl chráněn před
námitkami plynoucími ze vztahu dlužníka k remitentovi. V poměrech dané věci se pak podle odvolacího soudu neuplatní ani výjimka ze
zákazu přenosu námitek, zakládajících se na vztazích dlužníka k předchozímu
majiteli směnky, zakotvená v ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona, když
žalovaný neprokázal, že M. K. získal spornou směnku se záměrem připravit
dlužníka o jeho námitkovou obranu, tedy (jinak řečeno) že při nabývání směnky
jednal nepoctivě. Pouhý příbuzenský, resp. obdobný poměr mezi remitentem a
oběma dalšími nabyvateli směnky, jímž žalovaný argumentoval, k přijetí takového
závěru nepostačuje. Nepřiléhavým v této souvislosti shledal rovněž odkaz žalovaného na závěry
formulované Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29
Cdo 3727/2007 (jenž byl uveřejněn pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek – dále jen „R 39/2010“), a rozsudku ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, v nichž (žalovaným předestíraný) závěr, podle kterého námitka
avalisty založená na jeho vlastním vztahu k remitentovi je bez dalšího
uplatnitelná nejen vůči remitentovi, ale i vůči jakémukoliv dalšímu majiteli
směnky, obsažen není. Z výše uvedených důvodů odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru,
že žalovanému námitky vycházející ze vztahů výstavce sporné směnky ke
společnosti H nepřísluší. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí
žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Námitkami, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje způsob, jakým soudy
nižších stupňů hodnotily v řízení provedené důkazy, jakož i správnost
skutkového závěru, podle něhož žalovaný neprokázal, že sporná směnka byla na M. K. indosována až po uplynutí lhůty k protestu, dovolatel (z obsahového
hlediska) neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nepolemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem), jinak řečeno,
neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by
napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti
dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř. (samotné hodnocení důkazů
opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout „žádným“ dovolacím důvodem; k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu).
Ze stejného důvodu nečiní dovolání přípustným ani vytýkaná vada, jíž měl
odvolací soud zatížit řízení tím, že neprovedl – odkazuje potud na ustanovení §
205a odst. 1 o. s. ř. – v odvolacím řízení nově uplatněný důkaz výslechem
svědka L. B., který měl vypovídat „o době a okolnostech převodu předmětné
směnky“. Ostatně napadené rozhodnutí tvrzenou vadou ani netrpí (srov. v této
souvislosti závěry, jež při výkladu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo
818/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2003, pod
číslem 175, k nimž se následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 17. prosince
2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněném pod číslem 95/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, podle kterých nejde o zpochybnění věrohodnosti
důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí
kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud
prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů, když účastník
uvedeným postupem nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje
zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního
stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů). Konečně na řešení otázky, zda „avalista je oprávněn namítat proti majiteli
vlastní směnky stejné (kauzální) námitky, jaké příslušejí výstavci směnky“,
rozhodnutí odvolacího soudu zjevně vůbec nespočívá. V poměrech dané věci totiž
pro závěr o (ne)přípustnosti kauzálních námitek žalovaného neměl odvolací soud
(stejně jako soud prvního stupně) za rozhodné, zda jde o námitky, které se
zakládají na vlastním (směnečnou smlouvou založeném) vztahu směnečného
rukojmího k remitentovi (k tomu srov. např. dovolatelem zmiňované R 39/2010),
nýbrž skutečnost, že v řízení nebyl prokázán převod sporné směnky až po
uplynutí lhůty k protestu, popř. vědomé jednání M. K. při nabývání směnky ke
škodě směnečných dlužníků (srov. v této souvislosti též závěry formulované
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. července 2015, sp. zn. 29 Cdo
1779/2012). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu