Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele J. K., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem
Postupice 58, PSČ 257 01, za účasti Stavebního bytového družstva POKROK, se
sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby
00034398, zastoupeného Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou, se sídlem v Praze
5, Malátova 645/18, PSČ 150 00, o neplatnost usnesení shromáždění delegátů a o
uložení povinnosti přidělit byt, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
81 Cm 147/2007, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 14. února 2011, č. j. 14 Cmo 394/2009-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit družstvu na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 4.860,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.
V záhlaví označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení ze
dne 13. května 2009, č. j. 81 Cm 147/2007-126, kterým Městský soud v Praze
zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů Stavebního
bytového družstva POKROK (dále jen „družstvo“) ze dne 11. listopadu 2006, jímž
byl schválen „materiál č. 3 – zpráva představenstva a správy SBD POKROK –
obsahující i sdělení o přidělení tří uvolněných bytů v průběhu roku 2006“ a
návrh na uložení povinnosti přidělit navrhovateli jím specifikovaný byt. Navrhovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašuje dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že k podáním navrhovatele doručeným dne 15. července 2012 a 10. srpna 2012 nemohl přihlédnout, neboť tato byla podána po
uplynutí zákonné lhůty k doplnění dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Dovolání navrhovatele Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího
soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) -
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat
na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Námitkou, podle níž shromáždění delegátů schválením předmětné zprávy
představenstva implicitně přezkoumalo její obsah a potvrdilo – podle názoru
dovolatele protiprávní – rozhodnutí představenstva o přidělení uvolněných bytů,
přičemž soud je oprávněn takové rozhodnutí schůze delegátů přezkoumat a zrušit,
dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu, podle něhož rozhodování o přidělení
bytů patří podle článku 27 odst. 1 stanov družstva do výlučné působnosti
představenstva a ze stanov nevyplývá, že by se schůze delegátů jakkoliv
podílela na (konkrétním) přidělování bytů členům družstva, pouze podle článku
57 odst. 2 písm. c/ stanov projednává a schvaluje (jako informaci) zprávy
představenstva a kontrolní komise o činnosti družstva. Námitka zpochybňující výše uvedený závěr odvolacího soudu přípustnost dovolání
nezakládá, neboť výklad stanov družstva provedený odvolacím soudem plně
respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanovením § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a formulované např. v důvodech rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v
nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném
pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Závěr, podle něhož stanovy obchodní společnosti či družstva jsou smlouvou sui
generis, a při výkladu jejich obsahu se proto uplatní výkladová pravidla určená
pro výklad právních úkonů, přitom plyne z teorie (viz např. Dědič. J. Obchodní
zákoník. Komentář. II. díl. POLYGON 2002, s. 1700, Pelikánová I. Obchodní
zákoník. Komentář. II. díl. Linde Praha 1995 s. 481), stejně jako judikatury
Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo
146/2003). Výklad obsahu stanov provedený odvolacím soudem je taktéž v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž soud může zásadně zasahovat do
vnitřních poměrů obchodní společnosti jen v zákonem stanovených případech a za
zákonem stanovených podmínek. Nepřipouští-li obchodní zákoník napadat u soudu
platnost rozhodnutí jiných orgánů společnosti (než valné hromady), vyplývá z
uvedeného i závěr, že tato rozhodnutí u soudu napadat nelze, resp. že soud není
oprávněn tato rozhodnutí přezkoumávat jinak, než v rejstříkovém řízení, pokud
rozhoduje o zápisu skutečnosti, založené takovým rozhodnutím, do obchodního
rejstříku. Rozhodnutí představenstva akciové společnosti může soud přezkoumávat
jen tehdy, rozhoduje-li v přenesené působnosti valné hromady (viz usnesení ze
dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, jež je veřejnosti, stejně jako
další rozhodnutí citovaná níže, dostupné na webových stránkách tohoto soudu). Tento závěr se přitom obdobně prosadí i ve vztahu k družstvu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4316/2010). Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek
nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek
není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci
samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a
48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož závěr odvolacího soudu, podle něhož o přidělení bytů rozhoduje
představenstvo družstva, jehož rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat, sám
o sobě postačuje k zamítnutí návrhu, nelze dovolání připustit k přezkoumání
(dovoláním rovněž zpochybněného) závěru odvolacího soudu, podle kterého
navrhovatele nelze považovat za tzv. nebydlícího člena družstva. I kdyby totiž
Nejvyšší soud uvedený závěr odvolacího soudu shledal nesprávným, nemohl by z
tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, a posouzení této otázky by se
tudíž nemohlo projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Jen pro úplnost a nad rámec právního posouzení věci Nejvyšší soud dodává, že
správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož navrhovateli vůči družstvu
nevzniklo právo na přidělení bytu, nemohl přezkoumat, neboť dovolatel
nesprávnost právního posouzení věci v tomto směru nikterak nenapadá (viz § 242
odst. 3 o. s. ř., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu
2009, sp. zn. IV. ÚS 560/2008).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo
odmítnuto, čímž družstvu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátkou za řízení v
jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení § 7 písm. g/, § 10 odst.
3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném
do 29. února 2012, činí 3.750,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů
ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Spolu s náhradou za 20% daň z
přidané hodnoty ve výši 810,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak
dovolací soud přiznal družstvu k tíži dovolatele částku 4.860,- Kč.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud
nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. srpna 2012
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu