29 Cdo 2935/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele T. B., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, za účasti společnosti E. H., a. s., zastoupené JUDr. P.Z., advokátem, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 127/2002, o dovolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 16 Cm 127/2002-56 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2007, č. j. 14 Cmo 167/2006-99, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 16 Cm 127/2002-56, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2007, č. j. 14 Cmo 167/2006-99, se odmítá.
III. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti E. H., a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení 4.819,50 Kč, k rukám jejího zástupce.
Usnesením ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 16 Cm 127/2002-56, zamítl Městský soud v Praze návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení přijatých valnou hromadou společnosti E. H., a. s. (dříve A. h., a. s. – dále jen „společnost“), konanou dne 14. června 2002 (dále jen „napadená valná hromada“), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že nedošlo k navrhovatelem namítanému porušení ustanovení § 180 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), stanov a jednacího a hlasovacího řádu valné hromady společnosti ani k tvrzenému jednání některých akcionářů ve shodě a nesplnění oznamovací povinnosti, upravené v ustanovení § 183d obch. zák. Výslovně uvedl, že „nepřihlédl k omluvě navrhovatele, neboť ve věci bylo nařízeno již třetí jednání a vždy bylo z důvodů na straně navrhovatele odvoláno“.
V záhlaví označeným usnesením k odvolání navrhovatele potvrdil Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že „při jednání za přítomnosti navrhovatele a jeho právního zástupce zopakoval listinné důkazy, které provedl soud prvního stupně a provedl i další důkazy listinami; ke všem důkazům měl navrhovatel možnost se vyjádřit, což také velice podrobně činil“. I pokud by bylo možno považovat za vadu, že soud prvního stupně neuznal omluvu navrhovatele a jednal a rozhodl za jeho nepřítomnosti, byla uvedeným postupem odvolacího soudu, který je v souladu s ustanovením § 231 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zjednána náprava. Shodně jako soud prvního stupně neshledal ani odvolací soud důvody pro doplnění dokazování výslechy navrhovatele a jím označených svědků, neboť skutková zjištění učiněná z provedených důkazů postačují pro „posouzení procedurálních námitek navrhovatele, jakož i tvrzeného jednání ve shodě“.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že napadená valná hromada byla usnášeníschopná, usnesení byla přijata potřebným počtem hlasů a postup při jednání a hlasování byl v souladu s jednacím a hlasovacím řádem valné hromady. K námitce navrhovatele, podle níž akcionář G., a. s. jednal s dalším akcionářem ve shodě, aniž dostál oznamovací povinnosti, odvolací soud uzavřel, že majoritní akcionář G., a. s., držící 1,760.617 akcií, což představovalo 88 % hlasů přítomných na valné hromadě, neměl důvod k jednání ve shodě, neboť přijetí usnesení mohl prosadit vahou svých hlasů.
K dalším námitkám navrhovatele, nově uplatněným při jednání dne 15. ledna 2007, podle kterých akcionáři neměli dostatek informací o závazku společnosti ze směnky ve výši 7,200.000.000,- Kč (správně 720,000.000,- Kč) a tím dostatek informací ke schválení účetní závěrky a výroční zprávy, napadené valné hromady se zúčastnil minimálně jeden akcionář bez speciální plné moci a akcionáři pod pořadovými čísly 3, 4, 5, 6 a 16 prezenční listiny jednali ve shodě, odvolací soud uvedl, že doplnit návrh o nové skutečnosti, z nichž navrhovatel usuzuje na nezákonnost usnesení valné hromady, lze jen změnou návrhu. Procesní úkon podle ustanovení § 95 o. s. ř. však navrhovatel neučinil. I kdyby návrh změnil, odvolací soud by změnu návrhu podle ustanovení § 211 a § 95 odst. 2 o. s. ř. připustit nemohl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně i proti rozhodnutí soudu prvního
stupně podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., navrhuje, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam spatřuje dovolatel v tom, že:
1) „Soudy nižších stupňů v rozporu se závěry přijatými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 3. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 400/2001 se při posuzování následků neposkytnutí informace akcionářům nezabývaly okolnostmi projednávaného případu a na těchto okolnostech nezaložily svůj závěr o tom, zda porušení nemělo závažné právní následky.
2) Dovolateli byla protiprávně znemožněna účast při ústním jednání v jeho věci před soudem prvního stupně. Právní otázka, zda nemoc a předchozí řádná omluva účastníka řízení z důvodu nemoci je důvodem způsobilým znemožnit tomuto účastníku účast u ústního jednání, je v napadeném usnesení řešena odlišně než v ustálené judikatuře. Taktéž právní otázka práva účastníka nebýt odňat svému zákonnému soudci po předchozí řádné omluvě z důvodu prokázané nemoci je v rozhodnutích soudů nižších stupňů řešena v rozporu s hmotným právem, judikaturou dovolacího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
3) Právní otázka povinnosti soudu uplatňovat zásadu materiální pravdy a zásadu vyšetřovací v nesporném řízení je rozhodnutími obou soudů řešena v rozporu s hmotným právem, konkrétně v rozporu s ustanovením § 200e o. s. ř.
4) Právní otázka práva účastníka na přímé projednání jeho věci dvěma soudy ve dvouinstančním soudním řízení je rozhodnutími obou soudů řešena v rozporu s hmotným právem, resp. i s dosavadní judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu.
5) Právní problematika uplatňování principu neúplné apelace v podobě významného omezení práva účastníka navrhovat důkazní prostředky a uvádět nová tvrzení v odvolacím řízení poté, co byl stejný účastník zcela protiprávně zbaven možnosti účastnit se řízení před soudem prvního stupně, je rozhodnutími obou soudů řešena v rozporu s hmotným právem, resp. i s dosavadní judikaturou dovolacího soudu.
6) Právní otázka práva účastníka vyjádřit se k provedeným důkazům, práva účastníka na účast při ústním jednání v jeho věci, práva na účast při dokazování a při vyhlášení rozhodnutí je rozhodnutími obou soudů řešena v rozporu s hmotným právem, resp. i s dosavadní judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu“.
Dále dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu neobsahuje v rozporu s ustanovením § 167 odst. 2 a § 158 o. s. ř. podpis soudce, zcela v něm chybí odůvodnění, proč nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a obsahuje chybu, když namísto částky 720 mil. Kč je uvedeno 7,2 mld. Kč. Soudy nižších stupňů bez dostatečného důvodu odmítly provést „prakticky veškeré důkazní prostředky“, včetně těch navržených dovolatelem, a neprovedly ani jím navrženou rekonstrukci průběhu valné hromady v sále hotelu O. v P., aniž zdůvodnily, z jakého důvodu tak neučinily.
Dovolateli bylo upřeno jeho právo upřesnit tvrzení uvedená v „žalobě“ v odvolacím řízení, které bylo i v prvoinstančním řízení „žalobci“ znemožněno uplatnit. Není pravdou – pokračuje dovolatel – že by neučinil žádný procesní úkon. Tento učinil, jak vyplývá i z protokolů o jednání. Odvolací soud jej ovšem v rozporu s ustálenou judikaturou neposuzoval podle jeho obsahu a dokonce o něm ani nerozhodl. Každá z uváděných vad samostatně i ve spojení s ostatními vadami vedla k tomu, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel konečně výslovně napadá i výrok o náhradě nákladů řízení v rozhodnutích obou soudů, maje je za nesprávný.
Společnost ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Dovolatel svým podáním výslovně napadl i usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
V části, v níž dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné, neboť přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Ani dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 nebo ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva zahrnující podmínku existence právní otázky zásadního významu) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Ačkoliv dovolatel v předložených otázkách ad 2) až 6) dovozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve skutečnosti – posuzováno z obsahového hlediska – vytýká soudům nižších stupňů, že řízení zatížily konkrétními vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podřaditelný ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ten však – jak je vysvětleno výše – u dovolání přípustného toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici, a jeho námitky tak přípustnost dovolání založit nemohou (přitom tvrzení dovolatele, že jím uplatňované vady řízení zakládají rozpor s hmotným právem, je zjevně nesprávné; konkrétně uváděné ustanovení § 200e o. s. ř. je ustanovením práva procesního).
Uvedený závěr platí i ve vztahu k námitce ad 1), podle níž se soudy nižších stupňů při posuzování následků neposkytnutí informace akcionářům nezabývaly okolnostmi projednávaného případu a na těchto okolnostech nezaložily svůj závěr o tom, zda porušení nemělo závažné právní následky. Dovolatel totiž touto námitkou v prvé řadě polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého doplnit návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o nové skutečnosti, z nichž navrhovatel usuzuje na nezákonnost usnesení valné hromady, lze jen změnou návrhu se souhlasem soudu, tj. postupem podle ustanovení § 95 o. s. ř. (a jelikož tak dovolatel podle odvolacího soudu neučinil, nově uplatněnými skutečnostmi, včetně námitky neposkytnutí informace potřebné pro posouzení valnou hromadou projednávané otázky, se nezabýval). Citovaný závěr odvolacího soudu je přitom v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001, pod číslem 138, či ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 311/2006).
Ačkoliv lze souhlasit s názorem dovolatele, že úkony účastníků je třeba posuzovat podle jejich obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), i kdyby bylo možné postup odvolacího soudu, jenž podání dovolatele, jímž uplatnil nové skutečnosti, nepovažoval za změnu návrhu učiněnou v souladu s ustanovením § 95 odst. 1 o. s. ř., považovat za vadu řízení, neměla by tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž v odůvodnění svého usnesení výslovně uvedl, že i v případě řádné změny návrhu by takovou změnu nepřipustil (§ 211 a § 95 odst. 2 o. s. ř.). Jinými slovy i kdyby odvolací soud postupoval tak, jak podle dovolatele měl, tj. považoval jeho podání za změnu návrhu, s takovou změnou by podle ustanovení § 211 a § 95 odst. 2 o. s. ř. nevyslovil souhlas, a nově uplatněnými skutečnostmi by se dále nezabýval.
Jelikož dovolání není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (a ani jiný důvod přípustnosti není dán), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá a odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo zčásti odmítnuto a zčásti řízení o něm zastaveno, a společnosti vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Účelně vynaložené náklady společnosti sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni, určené podle § 7 písm. g), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., jež činí 3.750,- Kč, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč, stanovené podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Spolu s náhradou za 19 % daň z přidané hodnoty (ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 769,50 Kč činí přiznaná výše nákladů řízení 4.819,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.