U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně Alpine Bau GmbH, se sídlem v Rakousku, 5071 Wals, Alte Bundesstrasse
10, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 8,
Peckova 9, PSČ 186 00, proti žalovaným 1/ Mgr. A. S., jako správci konkursní
podstaty úpadkyně UNO - CENTER, s. r. o., identifikační číslo osoby 61855197 a
2/ Best Properties South, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí
1601/47, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27103561, zastoupené JUDr.
Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí
1601/47, PSČ 110 00, o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnického práva
k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 183/2004,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna
2010, č. j. 18 Co 492/2009-536, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 2. července 2009, č. j. 19 C 183/2004-478, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl
žalobu o určení, že kupní smlouva, uzavřená mezi Ing. L. S. (předchůdcem
prvního žalovaného ve funkci správce konkursní podstaty úpadkyně) jako
prodávajícím a druhou žalovanou jako kupující dne 21. prosince 2004, je
neplatná, a o určení, že nemovitosti blíže specifikované ve výroku rozhodnutí
(dále jen „nemovitosti“) jsou ve vlastnictví úpadkyně. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) -
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zásadně právně významným
neshledal. V rovině právních argumentů je totiž judikatura Nejvyššího soudu ustálena v
závěrech, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu a k jejichž změně nevidí
důvod ani ve vazbě na obsah dovolání. Nejen v rozsudku uveřejněném pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (jde o rozsudek sp. zn. 29 Odo 294/2003, na který odkázal odvolací
soud), ale i v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1194/2005,
uveřejněném v časopise Soudní Judikatura č. 11, ročník 2007, pod číslem 160,
Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (k němuž se přihlásil i v rozsudku
ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 867/2006, či v usnesení ze dne 30. června
2008, sp. zn. 29 Odo 922/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových
stránkách), podle něhož konkursní věřitel není aktivně věcně legitimován k
podání žaloby proti správci konkursní podstaty o určení, že úpadce je
vlastníkem konkrétní věci. Je tomu tak obecně proto, že konkursní věřitel, který má za to, že do soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce měl správce konkursní podstaty zahrnout i
další majetek, který by byl následně zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl použit k
poměrnému uspokojení konkursních věřitelů, má k dispozici jiné právní nástroje
k dosažení sledovaného cíle, než žalobu na určení vlastnického práva úpadce k
takové věci. Namítá-li v projednávané věci dovolatelka, že předchůdce prvního žalovaného
(neplatně) zpeněžil nemovitosti, mohla především navrhnout konkursnímu soudu,
aby při výkonu své dohlédací činnosti (§ 12 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb.,
konkursu a vyrovnání; dále jen „ZKV“) uložil prvnímu žalovanému (znovu) zapsat
nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Dále mohla požádat
věřitelský výbor, aby se k otázce soupisu nemovitostí vyjádřil (§ 12 a § 18
ZKV) a - v situaci, kdy by jejím návrhům konkursní soud, popř. první žalovaný v
rozporu se zákonem nevyhověli - má k dispozici i žalobu na náhradu škody (k
tomu srov.
závěry rozsudků uveřejněných pod čísly 88/2003 a 63/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). To, že si dovolatelka předem negativně
vyhodnotila schopnost předchůdce prvního žalovaného nahradit škodu, která jí
jeho jednáním měla vzniknout, není z hlediska právního posouzení věci významné. A konečně nelze přehlédnout ani možnosti, které konkursnímu věřiteli poskytuje
ustanovení § 29 odst. 2 a 3 ZKV. Kromě uvedeného nelze přehlédnout, že případné určení vlastnictví úpadkyně k
nemovitostem nemá (samo o sobě) účinky soupisu podstaty ve smyslu § 18 ZKV. Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. jsou pak bez právního významu námitky týkající se okolností, za nichž
byly nemovitosti zpeněženy (v jejichž důsledku se, podle názoru dovolatelky,
zpeněžení nemovitostí nemohli účastnit jiní – dovolatelce známí /blíže
nespecifikovaní/ zájemci). Je tomu tak proto, že odvolací soud založil své
rozhodnutí na závěrech, jež učinil již soud prvního stupně, podle kterých
žalobkyně není ve věci aktivně legitimována a na požadovaném určení nemá
naléhavý právní zájem, a nikoli na posouzení otázky zpeněžení nemovitostí (i
potud vychází rozhodnutí odvolacího soudu z ustálené judikatury; srov. zejména
závěry rozhodnutí uveřejněných pod čísly 17/1972 a 68/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či rozsudku Nejvyššího soudu z 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník
2002, pod číslem 77).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto
a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu