29 Cdo 3145/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Ing. I. E., zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem, se sídlem v
Brně, Hilleho 6, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ JUDr. J. K., 2/ Ing. M. B., 3/
„Konkursnímu věřitelskému výboru dle sp. zn. 28 (26) K 282/94“ a 4/ INTEC s. r.
o., se sídlem ve Zlíně, Na Požáře 4450, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby
60912189, o stanovení povinnosti zdržet se neoprávněných zásahů do osobního
vlastnictví mimo firemního, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm
2/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.
července 2010, č. j. 6 Cmo 40/2010-228, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. července 2010, č. j. 6
Cmo 40/2010-228 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2008, č.
j. 49 Cm 2/2002-187, se zrušují.
II. V rozsahu, v němž se žalobce podáním došlým soudu 13. ledna 2000, ve
znění podání došlého soudu 13. prosince 2002, domáhal toho, aby první až třetí
žalovaní byli povinni zdržet se jakýchkoliv zásahů do majetku a výkonu osobního
vlastnického práva žalobce k označenému majetku a aby byli povinni respektovat
označené osobní, výrobní i patentové know - how žalobce, toto nepoužívat bez
písemného souhlasu žalobce a respektovat i vlastnictví majetku jiných
právnických a fyzických osob, se věc postupuje k vyřízení Krajskému soudu v
Brně ke sp. zn. 26 (28) K 282/94, jako konkursnímu soudu úpadce Ing. I. E.
III. Ve zbývajícím rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Usnesením ze dne 14. prosince 2008, č. j. 49 Cm 2/2002-187, odmítl Krajský soud
v Brně žalobu podanou 13. ledna 2000 žalobcem Ing. I. E. proti žalovaným 1/
JUDr. J. K., 2/ Ing. M. B., 3/ „Konkursnímu věřitelskému výboru dle sp. zn. 28
(26) K 282/94“ a 4/ INTEC s. r. o. Soud - odkazuje na ustanovení § 43 a § 79 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - uzavřel, že žaloba nesplňuje
požadavky ustanovení § 79 o. s. ř. co do projednatelného a vykonatelného
„petitu“ a že v řízení nelze dále pokračovat, neboť například návrh rozhodnutí
(petit) je stále neurčitý (pojem „zneplatnění všech uzavřených kupních smluv a
převodů“, návrat „ke stavu vlastnictví majetku zpět do vlastnictví žalobce“). Je-li navrhováno určení neplatnosti smluv, musí být každá z nich konkrétně
určena (datum uzavření, strany, obsah). Stejné požadavky se týkají i
konkretizace „převodů“, definice majetku, atd. Současně nelze v každém podání
navrhovat další výroky, není-li odstraněna vada původního petitu. Poté lze
předmět řízení rozšiřovat jen formou návrhu na změnu žaloby a to se souhlasem
soudu. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením
potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud - cituje ustanovení § 43 a § 79 odst. 1 o. s. ř. - přitakal soudu
prvního stupně v závěru, že žaloba nesplňuje požadavky ustanovení § 79 o. s. ř. co do projednatelného a vykonatelného petitu. Žalobní petit (údaj, čeho se žalobce podanou žalobou domáhá) musí být úplný,
určitý a srozumitelný. Vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm
obsažené musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do
výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí,
protože soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti,
než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí
jej překročit. Uvedené současně neznamená - uvedl odvolací soud - že žalobce
je povinen v žalobním petitu učinit soudu návrh na znění výroku rozsudku nebo
jiného rozhodnutí ve věci samé. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok
jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není
vázán. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost,
která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nepostupuje soud v rozporu
se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí
stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že žaloba je neprojednatelná. Podle odvolacího soudu jsou obsahem žaloby (stručně shrnuto) skutková tvrzení,
podle nichž se žalobce v rámci privatizace Vlárských strojíren, a. s. stal
vlastníkem vyjmuté části majetku, který mu předal Fond národního majetku České
republiky (dále jen „Fond“) a který on užíval jako občan.
Uvedl (žalobce), že
později mezi ním a Fondem vznikly rozpory ohledně kvality předaného majetku,
přičemž Fond, aby zakryl nedostatky při předávání majetku, jeho firmu za pomoci
dalších subjektů předlužil, v důsledku čehož se firma dostala do konkursu, vůči
němuž má (žalobce) zásadní námitky, a to jak vůči správci, tak vůči
věřitelskému výboru, přičemž namítá, že v rámci konkursu je užíván jeho osobní
majetek. Odvolací soud dále poukázal na to, jaký žalobní návrh žalobce vznášel na
základě těchto žalobních tvrzení, na obsah výzvy soudu prvního stupně ze dne 6. listopadu 2002, na obsah doplňujícího podání žalobce z 2. prosince 2002 a na
obsah výzvy soudu prvního stupně z 30. dubna 2003, s tím, že na tu reagoval
žalobce (jen) tím, že podal žalobu pro zmatečnost a návrh na vyloučení soudce
pro podjatost. Se soudem prvního stupně souhlasil odvolací soud i v tom, že pro nedostatky
žalobního petitu nelze v řízení pokračovat, jelikož ten je neurčitý. V bodě 1 navrhovaného žalobního petitu žalobce neuvádí, jakého konkrétního
výkonu osobního vlastnického práva by se měla týkat navrhovaná povinnost. V bodě 2 navrhovaného žalobního petitu navrhovaná povinnost „respektovat“ není
dostatečně určitá a žalobce kromě toho nespecifikoval dostatečně určitě seznam
výrobního a patentového know - how a neuvedl, vlastnické právo kterých
právnických a fyzických osob by měli žalovaní také respektovat. Petity navrhované pod body 3 a 4, požadavek žalobce „na zrušení účinnosti všech
uzavřených kupních smluv a učiněných převodů“, jakož i požadavek o návrat „ke
stavu vlastnictví majetku zpět do vlastnictví žalobce“, jsou zcela neurčité,
když není nijak konkretizováno, o jaké kupní smlouvy a jaké další převody by
mělo jít. Současně odvolací soud poukázal na to, že skutečnosti uváděné
žalobcem v žalobním petitu „nejsou uvedeny ve skutkových tvrzeních žaloby“,
takže je zde logický rozpor mezi žalobním petitem a skutkovými tvrzeními. Nejsou-li navrhované povinnosti označeny ve skutkových tvrzeních žaloby, není
možné, aby soud sám (jinými slovy) formuloval žalobní petit. Posléze odvolací soud doplnil, že o žalobcově žádosti o ustanovení advokáta
podané v rámci odvolacího řízení rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne
2. března 2009, č. j. 49 Cm 2/2002-195 (tak, že žalobcovu žádost zamítl), které
nabylo právní moci. Poukázal i na předchozí zamítnutí žalobcovy žádosti
usnesením soudu prvního stupně, které odvolací soud potvrdil usnesením ze dne
25. února 2003, č. j. 3 Cmo 2/2003-90. Odtud odvolací soud dovodil, že není
nutné se znovu zabývat další žalobcovou žádostí z 15. února 2010, podanou po
zamítnutí předchozí žalobcovy žádosti, jelikož v další žádosti neuvádí žalobce
žádné jiné skutečnosti odůvodňující jeho žádost (než ty, které uváděl v průběhu
celého řízení a které soudy měly za nedůvodné).
Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody
uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2
písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje
dovolatel v tom, že soud prvního stupně jej v rozporu s ustanovením § 43 odst. 1 o. s. ř. nepoučil, v jakém směru je třeba konkretizovat „petit“, zejména jej
nepoučil o požadavku přesného určení smluv (uvedení data uzavření, stran a
obsahu u každé jednotlivé smlouvy), u kterých se domáhal vyslovení neplatnosti,
požadavku přesné specifikace majetku v petitu, atd. Výzva soudu ze dne 6. listopadu 2002, č. j. 49 Cm 2/2002-25, stejně jako usnesení ze dne 30. dubna
2003, č. j. 49 Cm 2/2002-95, obsahovala pouze obecné poučení o základních
náležitostech podání, kdy žalobce nebyl poučen o tom, v čem je podání neúplné a
jak a v čem má opravu konkrétně provést. K tomu dovolatel v literatuře odkazuje
na dílo Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 150. Dále žalobce s poukazem na ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. namítá, že žalobu
doplnil (dle výzvy z 6. listopadu 2002) jak svým podáním doručeným soudu 18. listopadu 2002, tak svým podáním ze dne 2. prosince 2002. Soud však nezohlednil
skutečnosti, které vylíčil v dalších písemných podáních v předmětné věci a
dospěl proto k nesprávnému závěru, že žalobu nedoplnil. K tomu žalobce
konkrétně uvádí, že v podání ze dne 18. listopadu 2002 a zejména v podání ze
dne 2. prosince 2002, doručeném soudu 13. prosince 2002, uvedl přesnou
specifikaci nemovitostí a movitých věcí, ve vztahu k nimž se domáhal uložení
povinnosti zdržet se zásahu do svých vlastnických práv žalovaným. Dále přesně
označil konstrukční, výrobní a další dokumentaci, stejně jako průmyslové vzory,
jejichž ochrany se domáhal z titulu práva k průmyslovým vzorům a zdržení se
zásahů do těchto práv. Přinejmenším co do bodu 1 a 2 byl tedy žalobní petit
dostatečně specifikován již písemným podáním žalobce z 2. prosince 2002 a mohl
se stát předmětem přezkoumání a meritorního rozhodnutí. Žalobce dále v uvedeném podání výslovně odkázal na elektronickou verzi svého
podání uloženého na disketě, kde uvedl soupis svého osobního majetku, v
souvislosti se kterým se zbývajícími žalobními body (uvedenými pod čísly 3 a 4)
domáhal určení neplatnosti smluv o převodu tohoto majetku žalovanými. Odtud
dovolatel dovozuje, že dostatečným způsobem specifikoval nárok uplatněný
žalobním návrhem, a to tak, aby o něm mohlo být meritorně rozhodnuto a aby se
mohl stát přezkoumatelným a vykonatelným výrokem.
K té části výzvy, kterou byl vyzván k odstranění logických rozporů svého
podání, dovolatel namítá, že i v tomto případě byl soud povinen přesně uvést, v
čem spatřuje logický rozpor a poučit jej, jakým způsobem má vytýkanou vadu
odstranit, což se nestalo. Žalobce se v rámci svého uvážení pokusil v
následujících podáních co nejlépe vylíčit skutkový stav, na jehož základě
uplatňuje své nároky žalobním petitem a odkazoval i na připojení dalších
soudních spisů, z nichž by bylo možné detailněji dovodit skutkové okolnosti
případu. I tyto informace mohou být (dle dovolatele) považovány za bližší
vylíčení skutečností a odstranění nedostatků žaloby. Soud prvního stupně však k
těmto skutečnostem vůbec nepřihlédl a ve svém rozhodnutí se nevypořádal s
důvody, pro které postupoval právě tímto způsobem. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že k těmto vadám řízení nepřihlédl, ač tak
měl učinit dle § 212a odst. 5 o. s. ř. Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je podle dovolatele dán
proto, že soud nesprávně vyložil naplnění podmínek dle § 43 odst. 2 o. s. ř. Dovolání je (bez dalšího) přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 části věty
před středníkem o. s. ř. Podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího
soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce
zásadní význam, formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na
obdobné použití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., má Nejvyšší soud za obsoletní;
srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011,
sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněného pod číslem 151/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže a vydaná po 1. lednu 2001 - dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Podle ustanovení § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby
bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést
(odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo
doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,
dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být
účastník poučen (odstavec 2). Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že nepřehlédl, že dovolatel podal žalobu v
této věci 13. ledna 2000, kdy ustanovení § 43 o. s. ř. znělo jinak. S
přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně se odvíjí od výzev
učiněných po 1. lednu 2001, je nicméně namístě přezkoumat použití ustanovení §
43 o. s. ř. právě ve znění účinném od 1. ledna 2001 (srov. bod 1., hlavy první,
části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Náležitosti žaloby je oproti tomu nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §
79 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném k 13. lednu 2000 (pro věc rozhodném), tj. naposledy ve znění zákona č. 2/2000 Sb. Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. (v rozhodném znění) pak platilo, že
řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, povolání a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a
sídlo právnické osoby), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících
skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj
patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů
musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, popřípadě další
údaje potřebné k její identifikaci a údaj o tom, zda některý z účastníků je
zapsán v obchodním rejstříku. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. K dikci § 79 odst. 1 o. s. ř. (v rozhodném znění) pak Nejvyšší soud dodává, že
napadené rozhodnutí vychází z toho, že žaloba není projednatelná ve vazbě na
požadavek „vylíčení rozhodujících skutečností“ a uvedení toho, „čeho se
navrhovatel domáhá“. Tyto náležitosti žaloby předepisuje též ustanovení § 79
odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto též Nejvyšší soud
nepovažoval dovolání bez dalšího za opodstatněné jen proto, že odvolací soud
(nesprávně) založil své úvahy na textu § 79 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném
od 1. ledna 2001. Jak je patrno z obsahu spisu, podobu žalobních návrhů vznášených žalobcem
formovala následující žalobcova podání:
a/ Žaloba podaná 13. ledna 2000 (č. l.
1-4), směřující jen vůči prvnímu a
třetímu žalovanému, ústila v žalobní návrh, podle kterého:
„Žalovaní jsou povinni zdržet se jakýchkoliv zásahů do výkonu osobního
vlastnického práva osoby Ing. I. E. To je i majetku uvedeného na jeho listech
vlastnictví, strojů a zařízení a PPS nespadajících do majetku jeho firmy IČO
13673483, toho času v konkursu. Dále jsou povinni respektovat jeho osobní,
výrobní i patentové know - how a toto nepoužívat bez jeho písemného souhlasu“. b/ Žalobcovo podání datované 2. prosince 2002, došlé soudu 13. prosince 2002
(č. l. 57-75), označené jako „Návrh na vydání zákazu manipulace s mým osobním
majetkem (žaloba na zásah do vlastnického práva)“, v němž je okruh žalovaných
dále rozšířen o druhého a čtvrtého žalovaného, ústila v žalobní návrh, podle
kterého:
1/ „Žalovaní jsou povinni zdržet se jakýchkoliv zásahů do majetku a výkonu
osobního vlastnického práva osoby Ing. I. E. To je jeho osobního majetku
uvedeného na přiložených listech vlastnictví, tak strojů a zařízení apod. a to
dle tohoto dílčího soupisu“. Dále je jako „Odrážka 1/“ proveden výčet řádně
označených nemovitostí a jako „Odrážka 2/“ seznam strojů, strojního vybavení
budov a PPS (rozuměj předmětů postupné spotřeby) identifikovaných tamtéž vždy
inventárním číslem a názvem a zpravidla též typem, s tím, že „upřesnění tohoto
seznamu bude provedeno dodatečně po zajištění případné mé vizuální kontroly v
prostorách mého majetku a zajištění repase datového nosiče doplňujících
seznamů“. 2/ „Žalovaní jsou dále povinni respektovat uvedené osobní, výrobní i patentové
know – how osoby Ing. I. E. a toto nepoužívat bez jeho písemného souhlasu“,
respektovat i vlastnictví majetku jiných právnických a fyzických osob
nacházejícího se v budovách a na pozemcích v osobním „oddílném“ vlastnictví
strany žalující Ing. I. E. a to dle tohoto uvedeného dílčího soupisu výrobního
know -how jeho osoby, dále jsou povinni tuto dokumentaci straně žalované vrátit
v ucelené formě“. Dále je jako „Odrážka 1/“ proveden výčet konstrukční, výrobní
i technologické a kalkulační dokumentace k výrobě a jako „Odrážka 2/“ jsou
označena patentní a průmyslová práva, včetně odpovídající dokumentace a popisů
k dále uvedeným položkám, s tím, že „další upřesnění bude provedeno po zjištění
mým patentním zástupcem Ing. K. a to dodatkem tohoto seznamu“. 3/ „Dále soud ruší účinnost všech uzavřených kupních smluv a učiněných převodů
osobního majetku žalobce od stran žalovaných k případným třetím stranám
učiněných touto žalovanou stranou a to po datu 07/99 a nařizuje se návrat k
stavu vlastnictví majetku a výkonu vlastnických práv a držení výše uvedeného
majetku zpět do vlastnictví strany žalující a uvedení i vydání předmětného
majetku strany žalující do stavu nacházejícím se před datem 07/99 od osob tento
majetek strany žalující v současné chvíli vlastnících, používajících jako jeho
domnělí vlastníci a návrat stavu všech výkonných registrovaných vlastnických
práv žalobce k stavu platnému k datu 6/99“. 4/ „Dále ruší veškeré převody tohoto osobního výše uvedeného majetku strany
žalující Ing. I.
E., učiněné po tomto datu 07/99 na základě tímto výrokem o
zneplatnění těchto úkonů učiněných od strany žalované a to s okamžitou
platností tímto rozhodnutím soudu k datu tohoto výroku a to jak na příslušných
katastrech nemovitostí, tak i zaregistrovaným právům strany žalující zapsaných
nebo podaných u UPV ČR a SR“. Jiná podání žalobou nebo jejím doplněním nejsou. Dovolatel se mýlí, pokládá-li
za podání, jímž žalobu doplnil, podání datované 17. listopadu 2002 a došlé
soudu 18. listopadu 2002 (č. l. 27-44); to je totiž podle svého označení i
obsahu odvoláním proti usnesení ze dne 6. listopadu 2002, č. j. 49 Cm
2/2002-23, jímž soud prvního stupně odmítl žalobcův návrh na nařízení
předběžného opatření; žalobce tímto podáním současně doplňuje podobu svého
návrhu na nařízení předběžného opatření, v žádném případě však nejde o doplnění
žaloby. Právně bezcenná je také dovolací námitka založená na tom, že žalobce
připojil k podání ze 17. listopadu 2002 disketu s elektronickou podobou svého
podání obsahující výčet majetku, k němuž se váží body 3/ a 4/ žalobního petitu,
a že na tuto disketu odkázal (srov. v podání z 2. prosince 2002 č. l. 75). Elektronický nosič dat (zde disketa) nesplňuje předepsanou formu podání ve
smyslu ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř., ve stávajícím znění a nesplňoval ji
ani v době, kdy byl připojen k podání ze 17. února 2002 (srov. § 42 odst. 4 o. s. ř., v tehdejším znění). Soud prvního stupně tedy nepochybil, jestliže k
obsahu diskety pro účely posouzení projednatelnosti žaloby nepřihlížel. Dovolatel má však pravdu v tom, že ani výzva soudu prvního stupně ze dne 6. listopadu 2002 ani výzva soudu prvního stupně ze dne 30. dubna 2003 není
způsobilým podkladem pro následné odmítnutí žaloby. Soud prvního stupně odmítl žalobu s tím, že nesplňuje požadavky ustanovení § 79
o. s. ř. co do projednatelného a vykonatelného petitu. Výzva z 6. listopadu 2002 (jež logicky směřovala jen k odstranění vad původní
žaloby) obsahuje v tomto směru požadavek (ve výroku), podle kterého „žalobní
nárok je třeba formulovat tak, aby byl určitý a srozumitelný, a to především co
se týká konkretizace práv a věcí, jejichž ochrana je požadována“. V důvodech výzvy se po citaci ustanovení § 42 odst. 4, § 43 odst. 1 a § 79
odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2001 a obecném vysvětlení, jak
má vypadat vylíčení rozhodujících skutečností, již jen konstatuje, že žaloba
nemá náležitosti, které v ní musí být uvedeny ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř.,
a proto soud žalobce vyzval, aby předmětné podání opravil nebo doplnil „výše
uvedeným“ způsobem. Vysvětlení, proč je stávající žalobní návrh (tzv. petit)
neurčitý nebo nesrozumitelný, vyžadované ustanovením § 43 odst. 1 o. s. ř. (srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 277 a v
judikatuře mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné pod číslem 36/99 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999,
sp. zn.
20 Cdo 1056/99, uveřejněné pod číslem 47/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jejichž závěry se prosazují i při výkladu ustanovení §
43 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2001 /srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. 29 Odo 792/2005/) ve výzvě
obsaženo není. Výzva z 30. dubna 2003 (jež už logicky postihuje náležitosti žaloby ve znění
žalobcova podání z 13. prosince 2002) je jen stručným (co do odůvodnění výzvy
kratším) zopakováním výzvy ze 6. listopadu 2002, při stejné formulaci výroku co
do požadavku, že „žalobní nárok je třeba formulovat tak, aby byl určitý a
srozumitelný - především co se týká konkretizace práv a věcí, jejichž ochranu
požaduje“ (žalobce), s připojením požadavku, že „současně uvede žalobní návrh a
skutková tvrzení tak, aby mezi oběma náležitostmi byl soulad a logická
návaznost“. Také (a především) tato výzva neobsahuje vysvětlení, proč je stávající žalobní
návrh (tzv. petit) neurčitý nebo nesrozumitelný (i poté, co byl v bodech 1/ a
2/ žalobního petitu podstatně doplněn podáním žalobce z 13. prosince 2002). Jinak řečeno, je-li žalobní návrh (tzv. petit) neurčitý nebo nesrozumitelný,
musí výzva k odstranění vad žaloby ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. obsahovat též vysvětlení, v čem podle soudu spočívá neurčitost nebo
nesrozumitelnost žalobního návrhu (petitu). Na základě takto formulovaných výzev tudíž nebylo možné žalobu odmítnout pro
neurčitost či nesrozumitelnost žalobního petitu. Jestliže tak soud prvního
stupně učinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Odvolací soud, pak tím, že v dotčeném ohledu nezjednal
nápravu, zatížil stejnou vadou i řízení odvolací. Uzavřel-li dále odvolací soud, že ohledně bodů 3/ a 4/ žalobního petitu nejsou
skutečnosti tam uváděné „uvedeny ve skutkových tvrzeních žaloby“, takže je zde
logický rozpor mezi žalobním petitem a skutkovými tvrzeními, pak jeho výtka
nesměřuje k neurčitosti a nesrozumitelnosti žalobního petitu. Pro logický
rozpor mezi žalobním petitem a skutkovými tvrzeními žaloby soud prvního stupně
žalobu neodmítl a ve vztahu k takto pojaté „vadě“ trpí výzva z 30. dubna 2003
opět tou vadou, že neobsahuje vysvětlení, v čem žalobní návrh (žalobní petit)
zakládá logický rozpor s vylíčením rozhodujících skutečností žaloby. Dovolací
důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je tudíž dán. V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze s odvolacím
soudem souhlasit v tom, že v bodech 2/, 3/ a 4/ žalobního petitu je žaloba
vskutku neprojednatelná, když žalobní návrhy jsou potud neurčité z příčin
výstižně pojmenovaných v napadeném rozhodnutí. Jinak je tomu ovšem ohledně bodu 1/ žalobního petitu, kde Nejvyšší soud nesdílí
přesvědčení odvolacího soudu, že žalobce potud neuvádí, jakého konkrétního
výkonu osobního vlastnického práva by se měla týkat navrhovaná povinnost.
Požaduje-li žalobce, aby se zákaz týkal „jakýchkoliv“ zásahů do výkonu jeho
vlastnického práva ke konkretizovanému majetku (coby vyústění žalobních
tvrzení, podle nichž se tyto zásahy dějí pokračováním konkursního řízení
vedeného na žalobcův majetek), pak nelze žalobní petit označit za neurčitý (bez
zřetele k tomu, zda žalobě v této podobě lze vyhovět). V tomto směru je tudíž
právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné. Vzhledem k tomu, že dovolání je opodstatněné v rovině dovolacího důvodu dle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a zčásti opodstatněné v rovině dovolacího důvodu
dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislého
výroku o nákladech odvolacího řízení. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí, včetně závislého výroku o nákladech řízení (§
243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V rozsahu, v němž je žalobní návrh pod body 1/ a 2/ uplatňován vůči prvnímu až
třetímu žalovanému, je přitom (bez zřetele k přetrvávající neurčitosti bodu 2/
žalobního petitu) ze žaloby a jejího doplnění zřejmé (jak výstižně shrnul
odvolací soud v napadeném usnesení), že žalobce se v dotčeném ohledu pokouší
zabránit tomu, aby správci jeho konkursní podstaty (tak jak postupně působili
ve funkci) a věřitelský výbor vykonávali ve vztahu k jeho (úpadcově) majetku
činnost směřující k naplnění cíle a účelu trvajícího konkursu. V důvodech rozsudku ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007,
uveřejněného pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Nejvyšší soud uzavřel (k žalobě o určení „neplatnosti přezkumného jednání“), že
je nemyslitelné, aby o „neplatnosti“ či „zrušení výsledků“ jakéhokoli soudního
jednání rozhodoval (mohl rozhodovat) jiný soud než ten, před kterým takové
soudní jednání proběhlo a pouze v rámci daného (probíhajícího) soudního řízení. Tam uvedl, že kdyby mělo platit, že obecný soud (nikoli konkursní soud, který
řízení vede) může svým rozhodnutím na základě žaloby zrušit či prohlásit za
neplatné přezkumné jednání, jež proběhlo v konkursní věci, pak by bylo třeba se
ptát, proč by nemohlo být v samostatně vedeném soudním sporu prohlášeno za
neplatné též jakékoli jiné soudní jednání jakéhokoli jiného soudu (např. soudní
jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání, odvolací jednání, při
kterém došlo k uznání žalobou uplatněného nároku nebo k uzavření smíru apod.). V usnesení ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1381/2009, Nejvyšší soud na
dané téma doplnil, že žalobou podanou mimo konkursní řízení se nelze úspěšně
domáhat určení, zda trvají nebo v určité době trvaly předpoklady pro vedení
konkursu, ani zrušení konkursu. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna
2009, sp. zn. 29 Cdo 1892/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo
5, ročník 2010, pod číslem 70, pak obdobně uzavřel, že žalobou podle § 80 písm. c/ o. s.
ř., podanou mimo konkursní řízení, se nelze úspěšně domáhat určení, že
v konkursu nebyly v přezkumném jednání soudem zjištěny žádné přihlášky
věřitelů. A konečně, v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3017/2010,
Nejvyšší soud vysvětlil, že přinutit správce konkursní podstaty, aby splnil
vydané rozvrhové usnesení, přísluší v mezích dohlédací činnosti konkursnímu
soudu a vynutit prověření (ne)správnosti postupu správce konkursní podstaty lze
v konkursním řízení i návrhem, aby správce konkursní podstaty, který neplní
povinnosti, jež pro něj plynou z rozvrhového usnesení, byl zproštěn funkce. Konkursní soud, který případně zanedbá příslušný dohled nad správcem konkursní
podstaty, rovněž nelze přimět ke „správnému“ postupu žalobou podle části třetí
občanského soudního řádu. Tyto judikatorní závěry platí ve výše popsaném rozsahu i pro tuto věc. Jinak řečeno, s podáním žalobce došlým soudu 13. ledna 2000 (č. l. 1-4), a s
doplňujícím podáním žalobce došlým soudu 13. prosince 2002 (č. l. 57-75), mělo
být v rozsahu bodů 1/ a 2/ žalobního petitu vůči prvnímu až třetímu žalovanému
(správcům konkursní podstaty a věřitelského výboru) naloženo (podle jejich
obsahu) jako s podáními, jimiž se úpadce domáhá toho, aby tito žalovaní ohledně
označeného majetku dále nekonali v konkursním řízení. K posouzení
opodstatněnosti takového zásahu je povolán pouze konkursní soud, jímž je právě
Krajský soud v Brně. Proto Nejvyšší soud věc v tomto rozsahu postoupil k vyřízení Krajskému soudu v
Brně ke sp. zn. sp. zn. 26 (28) K 282/94, jako konkursnímu soudu žalobce
(úpadce). V tomto ohledu nejde o odlišné posouzení místní či věcné příslušnosti
soudu, nýbrž o to, že uvedené podání mělo a mohlo být vyřízeno pouze v rámci
daného konkursního řízení, tedy v jiném soudním oddělení téhož soudu (srov. obdobně opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3017/2010). Ve zbývajícím rozsahu (tedy ohledně bodů 1/ a 2/ žalobního petitu ve vztahu ke
čtvrtému žalovanému a ohledně bodů 3/ a 4/ žalobního petitu ve vztahu ke všem
žalovaným) věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. února 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu