29 Cdo 3167/2018-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce OCnet s. r. o., se sídlem v Praze 10, Před Oborou 100, PSČ 104 00,
identifikační číslo osoby 28975413, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem,
advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti
žalovaným 1) Z. G., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Pflegrem,
advokátem, se sídlem v Ostravě, Dlouhá 6, PSČ 702 00, 2) J. D., narozenému XY,
bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Pflegrem, advokátem, se sídlem v Ostravě,
Dlouhá 6, PSČ 702 00, 3) F. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr.
Pavlou Tomkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 318/39, PSČ
702 00, 4) Z. Ch., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Pflegrem,
advokátem, se sídlem v Ostravě, Dlouhá 6, PSČ 702 00 a 5) J. J., narozenému XY,
bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Pflegrem, advokátem, se sídlem v Ostravě,
Dlouhá 6, PSČ 702 00, o zaplacení částky 349.797,53 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 50/2015, o dovolání prvního,
druhého, čtvrtého a pátého žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30. dubna 2018, č. j. 57 Co 139/2018-248, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2018, č. j. 57 Co
139/2018-248, se ve vztahu mezi žalobcem a prvním, druhým, čtvrtým a pátým
žalovaným zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 30. prosince 2014 se žalobce
domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovaným zaplatit žalobci
společně a nerozdílně částku 349.797,53 Kč s příslušenstvím tvořeným
konkretizovanými zákonnými úroky z prodlení za dobu od 16. prosince 2014 do
zaplacení, a to jako náhradu škody způsobené žalovanými (coby členy
představenstva úpadce M.) porušením povinnosti podat včas návrh na prohlášení
konkursu na majetek úpadce (ačkoli byl nejpozději ke dni 31. března 2000 v
úpadku ve formě platební neschopnosti) podle ustanovení § 4a zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), ve znění účinném od 1. dubna 1998
do 30. dubna 2000, respektive podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 ZKV, ve znění
účinném do 31. prosince 2007.
V průběhu řízení soud prvního stupně předložil spis Vrchnímu soudu v Olomouci k
rozhodnutí o věcné příslušnosti podle § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Vrchní soud v Olomouci
usnesením ze dne 28. dubna 2016, č. j. Ncp 99/2016-74, rozhodl, že k projednání
a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 50/2015
jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o. s. ř.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 23. ledna 2018, č. j. 28 C
50/2015-198, žalobu v celém rozsahu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o
nákladech řízení (body II. a III. výroku). Odkazuje na ustanovení § 106 odst. 1
a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a vycházeje ze závěrů
formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29
Cdo 2735/2012, uveřejněném pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – přitom shledal opodstatněnou žalovanými vznesenou námitku
promlčení a uzavřel, že žalobci nelze (žalobou podanou po uplynutí tříleté
promlčecí doby) uplatněné právo na náhradu škody přiznat.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce ve výroku označeným usnesením zrušil
rozsudek okresního soudu a věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě jako soudu
věcně příslušnému.
Přitom zdůraznil, že zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění
pozdějších předpisů, bylo do insolvenčního zákona s účinností od 1. ledna 2014
vloženo ustanovení § 7a, dle jehož písmene c) krajské soudy rozhodují jako
soudy prvního stupně ve sporech o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla
porušením povinnosti podat insolvenční návrh. Vzhledem k tomu, že žalobce podal
žalobu v projednávané věci 30. prosince 2014, tedy za účinnosti uvedené novely
insolvenčního zákona, není okresní soud věcně příslušným soudem k projednání
takového nároku.
Proti usnesení odvolacího soudu podali první, druhý, čtvrtý a pátý
žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (reprezentované usnesením ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněným pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – dále jen „R 69/2014“) a požadují, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že v řízení o odvolání žalobce
proti rozsudku soudu prvního stupně se opětovně zabýval otázkou věcné
příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí dané věci, přestože o věcné
příslušnosti okresního soudu již závazně rozhodl postupem podle ustanovení §
104a o. s. ř. Vrchní soud v Olomouci. Tím byla otázka věcné příslušnosti v této
věci vyřešena jednou pro vždy a žádný soud (včetně soudu odvolacího) již poté
není oprávněn otázku věcné příslušnosti opětovně posuzovat, neboť podle § 104a
odst. 7 o. s. ř. jsou takto vydaným usnesením vázáni jak účastníci řízení, tak
soudy. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje je za objektivně
nepřípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., neboť jde o
rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., článek II. části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání prvního, druhého, čtvrtého a pátého žalovaného je přípustné podle §
237 o. s. ř., a to k řešení otázky procesního práva dovolateli předestřené
(výkladu ustanovení § 104a o. s. ř.), kterou odvolací soud posoudil v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Úvodem Nejvyšší soud (v reakci na výhradu žalobce, který má dovolání za
objektivně nepřípustné) poznamenává, že pro dovolání podané proti rozhodnutí,
kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc postoupil
věcně příslušnému (okresnímu nebo krajskému) soudu, neplatí – a žalobce se
mýlí, dovozuje-li opak – omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 238
odst. 1 písm. k) o. s. ř. (jež určuje, že dovolání podle § 237 není přípustné
také proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Smysl a účel úpravy obsažené v ustanovení § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. (doplněné do občanského soudního řádu s účinností od 30. září 2017 novelou
provedenou zákonem č. 296/2017 Sb.), omezující nově přípustnost dovolání proti
tzv. kasačním rozhodnutím odvolacího soudu, lze vyčíst již z důvodové zprávy k
tomuto zákonu (srov. její zvláštní část k bodu č.
8 až 10, vztahující se k §
238), v níž je uvedeno, že „nové písm. k) má odstranit nevhodnou procesní
úpravu, dle které je možné podávat dovolání proti rozhodnutím, kterými odvolací
soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Nejeví se totiž jako vhodné, aby v této fázi soudního řízení do
sporu zbytečně vstupoval dovolací soud, když je v prvé řadě nutné vyčkat
rozhodnutí soudu prvního stupně (příp. soudu odvolacího), a tedy pravomocného
rozhodnutí ve věci.“
O takové rozhodnutí však v posuzovaném případě nejde. Dovoláním napadeným
rozhodnutím odvolací soud sice zrušil rozsudek soudu prvního stupně, současně
však [místo vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jak předpokládá
ustanovení § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.] rozhodl o postoupení věci soudu, o
němž měl za to, že je soudem věcně příslušným k projednání a rozhodnutí dané
věci. Právě to, že napadené rozhodnutí konečným způsobem řeší otázku věcné
příslušnosti soudu, jež by nemohla být v projednávané věci znovu úspěšně
nastolena ani v další fázi řízení před soudem prvního stupně, ale ani v
případném odvolacím či (bude-li podáno proti konečnému rozhodnutí odvolacího
soudu dovolání) v dovolacím řízení (srov. v této souvislosti též důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009),
jej odlišuje od případu popsaného v dovolatelem označeném ustanovení. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal žádnou překážku, jež by bránila
věcnému projednání podaného dovolání.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je
věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do
skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a
místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle
zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím
příslušného soudu.
Dle ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. má-li okresní nebo krajský soud za to,
že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému
vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti
okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k
projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže
věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci
řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit.
Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a
rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný.
Ustanovení § 104a odst. 7 o. s. ř. pak stanoví, že usnesením vrchního nebo
Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že občanský soudní
řád vychází při stanovení (věcné i místní) příslušnosti soudu ze zásady
perpetuatio fori, podle níž se místní i věcná příslušnost posuzují podle
okolností, které tu jsou v den zahájení řízení (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), a takto
určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro
posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou
(nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné.
Touto zásadou se pak řídí i vrchní soudy, rozhodují-li o věcné příslušnosti
postupem podle § 104a o. s. ř. Rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané podle
posledně označeného ustanovení je pro účastníky i soud závazné (jak ostatně
plyne z § 104a odst. 7 o. s. ř.). Poté, kdy vrchní soud rozhodne postupem podle
§ 104a o. s. ř., tudíž nemůže být v dané věci otázka věcné příslušnosti znovu
úspěšně nastolena, a to bez ohledu na to, změní-li se skutečnosti rozhodné pro
posouzení věcné příslušnosti. Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem
podle § 104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné.
K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 30. května
2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo již zmiňované usnesení sp. zn. 29 Cdo 1934/2009,
dále např. usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 829/2010,
usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo dovolateli přiléhavě označené R
69/2014.
Z obsahu spisu je zřejmé, že o věcné příslušnosti v projednávané věci Vrchní
soud v Olomouci postupem podle § 104a odst. 2 o. s. ř. již rozhodl usnesením ze
dne 28. dubna 2016, č. j. Ncp 99/2016-74, a to tak, že věcně příslušné k
projednání a rozhodnutí této věci jsou okresní soudy. Tím byla otázka věcné
příslušnosti v projednávané věci „jednou pro vždy“ vyřešena. Jestliže odvolací
soud rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti ignoroval a tuto otázku
posuzoval znovu, je jeho právní posouzení věci již z tohoto důvodu nesprávné.
Pro úplnost budiž řečeno, že závěr odvolacího soudu, podle kterého k projednání
a rozhodnutí dané věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy, by nemohl
obstát ani tehdy, kdyby věcná příslušnost soudů v projednávané věci nebyla
určena postupem podle § 104a odst. 2 o. s. ř.
Zjevně nepřiléhavé jsou již úvahy odvolacího soudu, že na danou věc se
uplatní úprava obsažená v insolvenčním zákoně. V poměrech projednávané věci
žalobce opírá žalobu o náhradu škody o úpravu obsaženou v § 4a ZKV, ve znění
účinném od 1. dubna 1998 do 30. dubna 2000, respektive v § 3 odst. 1 a 2 ZKV,
ve znění účinném do 31. prosince 2007 s tím, že jak k porušení povinnosti podat
návrh na prohlášení konkursu, tak ke vzniku tvrzené škody (nezaplacením dodávek
zboží uskutečněných v období od července do září 2000) mělo dojít za účinnosti
zákona o konkursu a vyrovnání (tedy do 31. prosince 2007). Srov. v této
souvislosti též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn.
29 Cdo 4180/2016.
Důvody, pro které by za tohoto stavu měly být předpoklady pro vznik
odpovědnosti žalovaných za škodu vzniklou žalobci nesplněním povinnosti podat
návrh na prohlášení konkursu poměřovány úpravou obsaženou v insolvenčním
zákoně, jež nabyl účinnosti až 1. ledna 2008, Nejvyšší soud nenachází.
Otázku věcné příslušnosti soudu k řízení o žalobě o náhradu škody způsobené
porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (ve
smyslu ustanovení § 3 odst. 2 ZKV) pak Nejvyšší soud výslovně zodpověděl (v
porovnání s odvolacím soudem odlišně) v rozsudku ze dne 27. září 2013, sp. zn.
29 Cdo 3161/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014,
pod číslem 119. Tam uzavřel, že k projednání a rozhodnutí takového sporu je v
prvním stupni věcně příslušný okresní soud (nejde totiž o incidenční spor). O
tom, že závěry formulované Nejvyšším soudem při výkladu ustanovení § 3 ZKV (ve
znění účinném do 31. prosince 2007) jsou uplatnitelné též při výkladu obsahově
srovnatelného ustanovení § 4a ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2000), přitom
žádných pochyb není (viz též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna
2019, sp. zn. 29 Cdo 3919/2017).
Jelikož napadené usnesení je v řešení dovoláním otevřené otázky rozporné s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle §
243e odst. 1 ve vztahu mezi žalobcem a dovolateli zrušil a věc mu (v tomto
rozsahu) vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu