JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobce CML s. r. o., se sídlem v se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/77,
PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26 00 08 57, zastoupené JUDr. Petrem
Oehmem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Plzeňská 232/4, PSČ 150 00, proti
žalovanému J. T., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Kateřinou
Tomkovou, advokátkou, se sídlem v Biskoupkách 33, PSČ 664 91, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13
Cm 280/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
25. března 2021, č. j. 12 Cmo 60/2021-478, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. února 2021, č. j. 13 Cm 280/2013-472,
odkazuje na ustanovení § 4 odst. 1 písm. c), § 7 odst. 1 a § 9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil řízení o dovolání žalovaného
proti usnesení ze dne 16. června 2020, č. j. 12 Cmo 130/2020-319, jímž Vrchní
soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 6. dubna 2020, č. j. 13 Cm 280/2013-311,
kterým Městský soud v Praze zastavil (pro nesplnění poplatkové povinnosti)
řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 7. května 2019, č. j. 13 Cmo
280/2013-213, jímž Městský soud v Praze (mimo jiné) ponechal ve vztahu k
žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. června 2009, č. j.
13 Cm 186/2009-9.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 25. března 2021, č.
j. 12 Cmo 60/2021-478, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.
února 2021.
Odvolací soud – vycházeje z obsahu spisu a odkazuje na předchozí průběh řízení
– ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že žalovaný poté, kdy neúspěšně
žádal o osvobození od soudních poplatků, přes opětovnou výzvu (č. l. 463),
která mu byla doručena 4. ledna 2021, nezaplatil soudní poplatek za dovolání.
Proto soud prvního stupně správně řízení o dovolání zastavil (§ 9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (doplněné
podáním ze dne 20. května 2021), která má za přípustné k řešení právní otázky
(ne)existence poplatkové povinnosti za dovolání proti usnesení, kterým odvolací
soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku. Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné
se závěry formulovanými v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. února 2017, sp. zn. I. ÚS 4032/16, jakož i v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 29 Odo 831/2006, ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014
(uveřejněné pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále
jen „R 73/2014“) a ze dne 1. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 3803/2014. Současně připomíná, že ho odvolací soud „zbavil“ práva na přístup k
dovolacímu soudu, když nepřipustil dovolání proti usnesení ze dne 24. listopadu
2020, č. j. 12 Cmo 278/2020-457, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o
nepřiznání osvobození od soudních poplatků, a opětovně popisuje své majetkové
poměry, které „plně odůvodňují“ (podle jeho názoru) osvobození od soudních
poplatků. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. června 2021, č. j. 13 Cm
280/2013-500, nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků; Vrchní soud
v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 24. srpna 2021, č. j. 12 Cmo
142/2021-537, potvrdil posledně označené usnesení soudu prvního stupně. Konečně usnesením ze dne 13. září 2021, č. j. 13 Cm 280/2013-542,
Městský soud v Praze vyzval žalovaného, aby do 15 dnů od doručení usnesení
zaplatil soudní poplatek za dovolání (ve výši 4.000,- Kč) a poučil ho o
následcích nesplnění poplatkové povinnosti. Usnesení bylo žalovanému doručeno
15. září 2021; žalovaný podáním ze dne 22. září 2021 navrhl, aby soud prvního
stupně „poplatkové“ usnesení zrušil, namítaje, že „dovolací přezkum rozhodnutí
odvolacího soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nemůže
být podmiňován zaplacením soudního poplatku za dovolání“. Následně Městský soud v Praze předložil spis Nejvyššímu soudu k
rozhodnutí o dovolání (rozuměj o zastavení dovolacího řízení), když považoval
za vhodné, aby řízení již nebylo dále protahováno „dalšími“ procesními
rozhodnutími soudů nižších stupňů o zastavení dovolacího řízení, která by
žalovaný opětovně napadal dovoláními. Nejvyšší soud řízení o dovolání žalovaného zastavil podle ustanovení §
9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, když podáním dovolání vznikla
žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [§ 4 odst. 1 písm. c)
zákona o soudních poplatcích] ve výši 4.000,- Kč (položka 23 bod 2 Sazebníku
soudních poplatků), kterou žalovaný (v soudem prvního stupně určené lhůtě) přes
řádné poučení o následcích nečinnosti nesplnil.
V poměrech dané věci žalovaný napadl dovoláním usnesení, kterým
odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil (pro
nezaplacení soudního poplatku) řízení o dovolání žalovaného proti usnesení,
kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení
odvolacího řízení (o odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 7. května 2019)
pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání. Za stavu, kdy dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zjevně
nebylo vydáno v řízení podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích, žalovaný (dovolatel) není ani osobou, na kterou by se vztahovalo
osobní osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o
soudních poplatcích, ani osobou, které by soud přiznal osvobození od soudních
poplatků (§ 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že žalovanému vznikla
poplatková povinnost v souvislosti s podáním dovolání. Potud hodnotí jako nepřiléhavou argumentaci dovolatele, vycházející ze
závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v R 73/2014 (a dalších usneseních
Nejvyššího soudu zmíněných v dovolání) a Ústavním soudem v usnesení sp. zn. I. ÚS 4032/16, když v projednávané věci nejde o dovolání proti rozhodnutí o
nepřiznání osvobození od soudních poplatků (tj. o dovolání proti rozhodnutí
vydanému v té části řízení, ve které soudy posuzují důvodnost žádosti o
osvobození od soudních poplatků), nýbrž o dovolání proti rozhodnutí o zastavení
řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti [tj. proti rozhodnutí, které soudy
vydaly poté, kdy již vyřešily (s negativním výsledkem) otázku důvodnosti
žádosti o osvobození od soudních poplatků]. V této souvislosti Nejvyšší soud dále doplňuje, že v předchozích fázích
řízení soudy nižších stupňů opakovaně zamítly žádosti žalovaného o přiznání
osvobození od soudních poplatků (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne
10. června 2015, č. j. 13 Cm 280/2013-93, ze dne 4. října 2016, č. j. 13 Cm
280/2013-133, ze dne 27. srpna 2019, č. j. 13 Cm 280/2013-276, ze dne 23. září
2020, č. j. 13 Cm 280/2013-449, ve spojení s usneseními Vrchního soudu v Praze
ze dne 20. října 2015, č. j. 12 Cmo 221/2015-101, ze dne 5. prosince 2016, č. j. 12 Cmo 323/2016-142, ze dne 23. ledna 2020, č. j. 12 Cmo 324/2019-286, a ze
dne 24. listopadu 2020, č. j. 12 Cmo 278/2020-457). Ústavní stížnost podanou
žalovaným proti usnesením ze dne 23. září 2020 a ze dne 24. listopadu 2020
odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. ledna 2021, sp. zn. II. ÚS 81/21, jako
zjevně neopodstatněnou, uzavíraje, že: a) „obecné soudy aplikovaly na
posuzovaný případ vhodnou (relevantní) právní úpravu a svá rozhodnutí
odůvodnily řádným, nadprůměrně podrobným, logickým, srozumitelným a nikoli
svévolným způsobem“ a b) „již samotné fixní příjmy očištěné o fixní náklady
stěžovatelovy domácnosti nejsou natolik nízké, aby bylo na místě přiznání
osvobození od soudních poplatků“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu