29 Cdo 3295/2021-189
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně JUDr. Dagmar Mixové, se sídlem v Praze 8, Sopotská 645/70, PSČ 181
00, jako insolvenční správkyně dlužníka Stavitelství KRRO, s. r. o., zastoupené
Mgr. Františkem Steidlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, PSČ
110 00, proti žalovanému Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupenému Mgr.
Michalem Zahradníkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, PSČ
110 00, o určení neúčinnosti právních úkonů a zaplacení 1 163 830,98 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 128/2014,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka S. K., o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2021, č. j. 16 Co
102/2021-148, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jejího zástupce.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. prosince 2020, č. j.
21 C 128/2014-127, určil, že právní úkony – předčasné splnění blíže
specifikovaných závazků v celkové výši 1 163 830,98 Kč dlužníkem (S. K.)
žalovanému (Komerční bance, a. s.) před dohodnutým termínem splatnosti – jsou
vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku), uložil žalovanému uhradit na
účet majetkové podstaty dlužníka částku 1 163 830,98 Kč spolu s úrokem z
prodlení ve výši 7,75 % ročně od 17. ledna 2012 do zaplacení, to vše do tří dnů
2. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. února 2020, sp. zn. 29 Cdo
1880/2018, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j.
51 Co 439/2016-75, a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. září 2016, č. j.
21 C 128/2014-53, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
[1] Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka bylo zahájeno na návrh
věřitele dne 17. ledna 2011. Usnesením ze dne 8. června 2011, č. j. MSPH 76 INS
636/2011-A-49, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné
rozhodl o úpadku dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobkyni.
[2] V roce 2010 uzavřel dlužník s žalovaným čtyři smlouvy o úvěru, na
jejichž základě žalovaný poskytl dlužníku úvěry v celkové výši 1 600 000 Kč,
které byly zajištěny blankosměnkou avalovanou R. K., bývalým jednatelem
dlužníka (dále jen „R. K.“). Na žádost V. K., otce R. K. a jednatele dlužníka
(dále jen „jednatel dlužníka“), ze dne 6. dubna 2011 a 20. května 2011 o
předčasné splacení všech úvěrů žalovaný přijal od dlužníka platby tak, že úvěry
byly splaceny u třech smluv dne 27. dubna 2011 a u jedné smlouvy v období od
27. května 2011 do 1. června 2011. Celkem dlužník zaplatil žalovanému částku 1
163 830 Kč.
[3] Žalovaný dne 4. července 2011 přihlásil do insolvenčního řízení
dlužníka pohledávku za dlužníkem ve výši 1 163 830,98 Kč představující
nesplacené úvěry na základě předmětných smluv o úvěru, s uvedením, že jde o
podmíněnou pohledávku z důvodu neúčinnosti právního úkonu dlužníka (předčasného
splacení této pohledávky žalovanému).
[4] Usnesením ze dne 9. září 2011, č. j. MSPH 76 INS 636/2011-B-19,
insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
[5] Žalobkyně vyrozuměla žalovaného dopisem ze dne 5. ledna 2012 o
neúčinnosti právního úkonu, jímž dlužník předčasně splatil úvěry vedené u
žalovaného, a vyzvala jej k úhradě finančních prostředků na účet majetkové
podstaty. Výzva byla doručena žalovanému 16. ledna 2012. Žalobkyně sepsala do
soupisu majetkové podstaty dlužníka pod položkou č. 27 pohledávku za žalovaným
v nominální hodnotě 1 163 830,98 Kč z titulu předčasně splaceného úvěru
dlužníkem.
[6] Insolvenční soud rozsudkem ze dne 6. června 2013, č. j. 76 ICm
423/2012-41, zamítl žalobu, jíž se žalovaný domáhal vyloučení pohledávky ve
výši 1 163 830,98 Kč ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. K odvolání
žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2013, č. j. 101 VSPH
264/2013-65, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu.
[7] K 25. červnu 2011 činil zůstatek na bankovní účtu dlužníka 800,54
Kč, přičemž dlužník neměl ve vlastnictví žádné nemovitosti, cenné papíry vedené
u Centrálního depozitáře cenných papírů, v pokladně se nenacházela žádná
hotovost a nebyl společníkem obchodní společnosti ani členem družstva.
[8] Jednatel dlužníka požádal žalovaného přípisem ze dne 26. srpna 2011
o vyloučení částky 485 000 Kč uhrazené na splátku úvěru „z insolvenčního
řízení“ s tím, že jde o jeho osobní finanční prostředky, které nenáleží
dlužníku.
[9] Z výpisu z účtu žalované vyplynulo, že platba byla vložena dne 24.
května 2011 na účet v hotovosti, přičemž byla ve výpisu specifikována jako
platba dlužníka na úvěr ze smlouvy č. 0043210200743, jako variabilní symbol
bylo použito identifikační číslo dlužníka.
4. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje § 111 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění
účinném do 31. prosince 2013, § 235 odst. 2, § 237 odst. 1 a § 239
insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014 – dospěl k závěru, že
dlužník jednal v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť předčasným
splacením úvěrů žalovanému došlo k podstatnému zmenšení majetku dlužníka a
zároveň nelze mít za to, že šlo o úkon týkající se provozování podniku v rámci
obvyklého hospodaření.
5. K námitce žalovaného, že žalobkyni marně uplynula lhůta jednoho roku
pro podání odpůrčí žaloby, soud prvního stupně uvedl, že výklad, podle něhož by
v daném případě lhůta k podání odpůrčí žaloby uplynula dříve, než žalobkyni
vůbec vznikla povinnost žalobu podat, by byl absurdní a v rozporu se zákazem
retroaktivity; proto je třeba jej odmítnout. Lhůta pro podání odpůrčí žaloby
tak nemohla uplynout (neuplynula) dříve než 1 rok od „účinnosti zákona“ (novely
insolvenčního zákona), tj. od 1. ledna 2014.
6. Za nedůvodnou považoval soud prvního stupně také námitku žalovaného o
promlčení pohledávky, když pro délku promlčecí doby není určující povaha
neúčinného právního úkonu, nýbrž povaha práva, které se promlčuje; v daném
případě lhůta počala běžet až zjištěním úpadku. K tomu dodal, že žalovaný se
ocitl v prodlení, když na základě výzvy žalobkyni neuhradil požadovanou částku
na účet majetkové podstaty, proto žalobkyni současně přiznal právo na
požadované příslušenství podle § 517 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč.
zák.“).
7. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil
žalovanému nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud především odmítl námitku žalovaného, podle níž zanikla
neúčinnost právního úkonu dlužníka v důsledku nabytí účinnosti zákona č.
294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006
Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela“
nebo „zákon č. 294/2013 Sb.“). Účinností novely podle odvolacího soudu došlo
toliko k tomu, že se od 1. ledna 2014 může žalobkyně této neúčinnosti domáhat
pouze odpůrčí žalobou podle § 235 odst. 2 insolvenčního zákona.
9. Shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud uzavřel, že v takovém
případě lhůta k podání odpůrčí žaloby začíná běžet dnem 1. ledna 2014 a nemůže
skončit dříve než rok od účinnosti novely. V opačném případě (dle výkladu
prosazovaného žalovaným) by došlo k nepřípustné retroaktivitě použitého
právního předpisu (prekluzivní lhůta k podání odpůrčí žaloby by skončila dříve,
než by novela zakotvující povinnost k podání odpůrčí žaloby nabyla účinnosti).
Odvolací soud uvedl, že takový výklad je v rozporu s principy, na kterých stojí
právní stát a vymahatelnost práva. Jestliže insolvenční zákon ve znění účinném
do 31. prosince 2013 neukládal insolvenčnímu správci povinnost podat odpůrčí
žalobu, nemůže novela, jež tuto povinnost nově ukládá, insolvenčnímu správci
právo k podání takové žaloby odebrat nabytím své účinnosti.
10. Odvolací soud dále nepřisvědčil námitce žalovaného, že pohledávka je
promlčena; potud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že promlčecí
lhůta počíná běžet až rozhodnutím o úpadku (nikoliv zahájením insolvenčního
řízení), neboť až zjištěním úpadku dlužníka jsou neúčinné úkony ve smyslu § 111
odst. 3 insolvenčního zákona. Promlčecí lhůta tedy započala běžet dne 8. června
2011 a uplynula 8. června 2014, přičemž žaloba byla podána dne 21. května 2014.
11. Konečně odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného o
nezákonnosti požadovaného příslušenství, neboť žalovaný byl v prodlení od 17.
ledna 2012. Závěrem odvolací soud dodal, že z listin provedených k důkazu
jednoznačně vyplývá, že žalovaný přijal od dlužníka finanční prostředky na
základě žádosti samotného dlužníka a šlo tedy o plnění dlužníka bez ohledu na
původ finančních prostředků.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti jeho prvnímu výroku,
podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že
napadené rozhodnutí spočívá zčásti na vyřešení právních otázek, které v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a z části na vyřešení
otázek, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Je předčasné splacení předinsolvenčního financování dlužníkem vůči
věřitelům neúčinné bez dalšího?
[2] Tíží v případě sporu o neúčinnost právního úkonu dlužníka důkazní
břemeno žalovaného?
[3] Musí soudy zkoumat, kým byly poskytnuty finanční prostředky k úkonu,
jež má být shledán neúčinným?
[4] Má rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu podle § 111 insolvenčního
zákona povahu konstitutivní či deklaratorní s ohledem na právo požadovat úroky
z prodlení?
[5] Je počátek běhu lhůty podle § 239 odst. 3 věty druhé insolvenčního
zákona možné stanovit pouze od účinnosti novely za předpokladu, že podmínky pro
počátek běhu lhůty byly splněny již před účinností novely?
[6] Je okamžik zahájení běhu promlčecí doby podle § 101 obč. zák. s
ohledem na § 111 insolvenčního zákona vázán ke dni zahájení insolvenčního
řízení či ke dni rozhodnutí o úpadku?
13. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.,
tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupě
k dalšímu řízení.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že odvolací
soud nesprávně posoudil otázky [1] a [2], když nezohlednil závěry usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2009, sen. zn. 2 VSOL 185/2008, o
tom, že uhrazení pohledávky věřitele insolvenčním dlužníkem po zahájení
insolvence není automaticky v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona.
Odvolacímu soudu též vytýká, že se nezabýval jeho právní argumentací, takže
jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Míní, že dlužník se splacením dlužných
částek pouze snažil odvrátit hrozící úpadek, a že šlo o platbu související s
provozem podniku dlužníka.
15. Dovolatel má dále za to, že odvolací soud pochybil, když se spokojil
s argumentací žalobkyně, že došlo k předčasnému splacení pohledávky (doplněnou
o skutečnost, že v majetkové podstatě dlužníka zbylo pouze 800,54 Kč, a proto
šlo o podstatnou změnu ve skladbě dlužníkova majetku). Podle dovolatele
žalobkyně neprokázala, že plnění pocházelo z majetkové podstaty dlužníka a
odvolací soud jej tak nesprávně zatížil důkazním břemenem. Za nesprávný
považuje dovolatel také závěr, že není nutné zkoumat původ finančních
prostředků, neboť z předložených důkazů vyplývalo, že prostředky poskytl
jednatel dlužníka; odvolací soud tyto důkazy vůbec nehodnotil.
16. Dovolatel rovněž nesouhlasí s požadavkem žalobkyně na zaplacení
úroku z prodlení, neboť má za to, že rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu má
konstitutivní povahu, pročež nemohlo dojít k prodlení.
17. Nesprávným shledává dovolatel též závěr odvolacího soudu, že lhůta
pro podání odpůrčí žaloby neuplyne dříve než rok po účinnosti novely (po 1.
lednu 2014). Míní, že soudy se dopustily svévolného dotváření práva, jelikož
žalobkyně jako insolvenční správkyně měla možnost podat odpůrčí žalobu již před
účinností novely (zákon to nezakazoval). Nadto uvádí, že z právních jednání
žalobkyně je zřejmé, že žaloba směřovala jen na vydání věci, nikoliv na
odporovatelný úkon, a nešlo tedy o pouhou chybu v „petitu“ žaloby.
18. V neposlední řadě dovolatel nesouhlasí se závěrem, že pohledávka z
neúčinného právního úkonu není promlčena. Podle jeho názoru odvolací soud
nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010,
sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, jelikož zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále též jen „ZKV“), nerozlišoval mezi právními účinky zahájení řízení,
rozhodnutí o úpadku a rozhodnutí o způsobu jeho řešení. Míní, že počátek běhu
promlčecí lhůty je nutno prosazovat s ohledem na znění § 111 insolvenčního
zákona a vázat jej na zahájení insolvenčního řízení, nikoliv na rozhodnutí o
úpadku.
19. Závěrem dovolatel namítá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne
15. června 2015, č. j. Ncp 3669/2014-23, jímž bylo rozhodnuto, že věcně
příslušné k projednání této věci jsou okresní soudy, bylo zasaženo do (jeho)
práva na zákonného soudce, neboť věc rozhodoval věcně nepříslušný soud.
20. Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout. Ačkoliv nesouhlasí s názorem
Nejvyššího soudu obsaženém ve zrušujícím rozsudku, žalobu na základě výzvy
soudu prvního stupně doplnila a v dalším se ztotožňuje se závěry obou soudů.
Zejména v otázce běhu lhůty pro podání odpůrčí žaloby má za to, že je nutné
použít nikoliv doslovný výklad znění zákona, nýbrž výklad logický.
21. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
22. Vzhledem k době, ve které došlo k uhrazení úvěrů (27. dubna až 1.
června 2011), a vzhledem k datu zjištění úpadku dlužníka (8. června 2011) je
pro posouzení, zda šlo vskutku o neúčinné právní úkony dlužníka, rozhodný § 111
insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013. Vzhledem k tomu, že
žalobu v dané věci podala žalobkyně dne 21. května 2014, jsou pro posouzení,
jakým způsobem měla žalobkyně uplatnit (zákonnou) neúčinnost právních úkonů
dlužníka, rozhodná ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 4 insolvenčního
zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014.
23. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, přičemž
dospěl k závěru, že první tři z dovoláním předestřených otázek přípustnost
dovolání nezakládají. Je tomu tak proto, že jejich řešení odvolacím soudem
odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
K otázce [1] (k předčasnému splacení úvěru)
24. Touto otázkou, kterou dovolatel předkládá jako neřešenou, se
Nejvyšší soud již zabýval např. v rozsudku ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29
ICdo 60/2018, nebo v rozsudku ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo
113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, přičemž dovodil, že plnil-li dlužník na splatný závazek (ze smlouvy
o půjčce) po zahájení insolvenčního řízení, šlo o plnění na peněžitý závazek
podle § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, jež nespadá pod žádnou z
výjimek vypočtených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Žádné jiné okolnosti
u plnění na peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení nejsou
významné pro posouzení toho, zda šlo o neúčinný úkon, tedy ani zkoumání, zda
šlo o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o
jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Pro úplnost lze dodat, že ani na jiném místě
insolvenční zákon neumožňuje dlužníku hradit takový závazek po zahájení
insolvenčního zákona.
25. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že § 111 odst. 1 insolvenčního zákona
obsahuje dvě autonomní (na sobě nezávislé) skutkové podstaty omezení dlužníka v
nakládání s majetkovou podstatou. Jde jednak o povinnost dlužníka zdržet od
okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet,
pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto
majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení (§ 111 odst. 1 věta první),
jednak o oprávnění dlužníka plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením
insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§
111 odst. 1 věta druhá). Přitom omezení dlužníka plynoucí z § 111 odst. 1 věty
druhé insolvenčního zákona není vázáno na podmínky určené § 111 odst. 1 věty
první insolvenčního zákona.
26. Jinými slovy, plnil-li dlužník peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v § 111 odst. 1
větě druhé insolvenčního zákona, není pro posouzení, zda jde o neúčinný právní
úkon, významné, zda v důsledku takového plnění došlo (i) k podstatné změně ve
skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může
náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení.
27. Námitka dovolatele, že odvolací soud nezohlednil usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 19. února 2009, nemůže obstát již proto, že v označené
věci šlo o zaplacení pohledávky insolvenčního navrhovatele, čímž může dlužník
odvrátit rozhodnutí o úpadku. V tomto insolvenčním řízení však dovolatel
insolvenčním navrhovatelem není. Nadto odvolací soud přiléhavě uvedl, že v
případě zjištění úpadku může být neúčinným i takový úkon, jímž se dlužník
snažil odvrátit úpadek.
28. Argumentem, že dlužník nebyl od zahájení insolvenčního řízení až do
okamžiku vydání usnesení o konkursu nijak omezen v nakládání s majetkovou
podstatou, dovolatel ignoruje omezení právních úkonů dlužníka podle § 111 odst.
1 insolvenčního zákona, při jejichž porušení jde podle § 111 odst. 3
insolvenčního zákona o neúčinné právní jednání (v době do 31. prosince 2013 o
neúčinný právní úkon).
K otázce [2] (k rozložení důkazního břemene)
29. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29
ICdo 13/2012, a v rozsudku ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012,
uveřejněném pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k
jejichž závěrům se přihlásil i v rozsudku ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn.
29 ICdo 178/2017, a v rozsudku ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo
98/2018, uveřejněném pod číslem 110/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (který dovolatel rovněž zmiňuje v dovolání), vysvětlil, že v řízení
o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona tíží břemeno tvrzení a břemeno
důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního úkonu
dlužníka insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí
žalobu podat. Jak plyne ze skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, o
předčasné splacení úvěrů požádal dlužník a k úhradě úvěrů došlo z účtu
dlužníka, přičemž do insolvenčního řízení se jednatel dlužníka s pohledávkou z
bezdůvodného obohacení nepřihlásil. Dovolatele oproti tomu tíží důkazní břemeno
ohledně skutečností uvedených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. V poměrech
této věci (v daném skutkovém rámci) shledává Nejvyšší soud (oproti mínění
dovolatele) úsudek odvolacího soudu, že žalobkyně dostatečně prokázala, že
dlužník neoprávněně nakládal s majetkovou podstatou v rozporu s § 111
insolvenčního zákona, souladným s označenou judikaturou.
K otázce [3] (k původu finančních prostředků)
30. Daná otázka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že při
její formulaci dovolatel nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu. Soudy totiž vyšly z toho, že i platba ve výši 485 000 Kč byla platbou
dlužníka. Takto byla identifikována dlužníkem při složení uvedené částky na
účet žalovaného. Přitom platí, že při úvaze, zda právní posouzení věci
odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací
soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů,
které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve
zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež
dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl
prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Toto
omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání
přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace
přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného
pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Otázka, z jakých zdrojů si dlužník opatřil prostředky k poskytnutí
této platby, tedy „původ finančních prostředků“, je pro věc nerozhodná. Na
jejím zodpovězení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (a spočívat nemá). Pro
posouzení žalobkyní zpochybněného právního úkonu dlužníka je bez významu, zda
jednatel dlužníka použil k úhradě této částky finanční prostředky, které vybral
z pokladny dlužníka, z účtu dlužníka, anebo zda šlo o finanční prostředky,
které dlužníku poskytla třetí osoba (a z jakého důvodu). Šlo-li o posledně
uvedený případ, pak v tomto incidenčním sporu nemá smysl zkoumat, z jakého
důvodu tato osoba poskytla dlužníku finanční prostředky k úhradě části úvěru.
Šlo by o vztah mezi onou osobou a dlužníkem.
32. Pro posouzení zbylých otázek je dovolání přípustné podle § 237 o. s.
ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání
vypočtených v § 238 o. s. ř. a potud jde o věc dovolacím soudem beze zbytku
neřešenou.
33. Nejvyšší soud nejprve – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – posuzoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
34. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
35. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
36. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující zákonná
ustanovení:
§ 111 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013)
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se
od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud
by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku
anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za
podmínek stanovených tímto zákonem.
(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění
povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v
rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné
vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí.
(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými
v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči
věřitelům neúčinné.
§ 111 insolvenčního zákona (ve znění účinné od 1. ledna 2014)
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od
okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud
by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku
anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za
podmínek stanovených tímto zákonem.
(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností
stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci
obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací
povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1
nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a
pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v
termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.
(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v
důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči
věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal
souhlas insolvenčního soudu.
§ 235 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013)
(…)
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím
insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno
dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“).
§ 235 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014)
(…)
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon
označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o
žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům
(dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.
§ 239 insolvenčního zákona
(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze
insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to
odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo
plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době
zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí
žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.
(…)
(3) Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode
dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí
nárok zanikne.
(4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové
podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není
dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že
má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou
vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo
peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.
§ 101 obč. zák.
Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a
běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
§ 517 obč. zák.
(1) Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení.
Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté,
má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se
odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.
(2) Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo
požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto
zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z
prodlení stanoví prováděcí předpis.
(…)
37. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním
otevřeným právním otázkám následující závěry:
K otázce [4] (k povaze rozhodnutí o odpůrčí žalobě)
38. Argumentem, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 517 obč. zák. a
postupoval v rozporu s § 235 odst. 2 a § 239 odst. 4 insolvenčního zákona,
neboť neúčinnost takového právního úkonu se zakládá až rozhodnutím soudu, tzn.,
že má konstitutivní povahu, dovolatel zjevně přehlíží, že v daném případě je
řízení vedeno o neúčinném právním úkonu podle § 111 insolvenčního zákona, jenž
v odstavci 3 upravuje tzv. zákonnou neúčinnost.
39. I přes to, že s účinností od 1. ledna 2014 se neúčinnost podle § 111
prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce, jsou právní jednání
neúčinná ze zákona a soud jejich neúčinnost deklaruje. Je tedy nutné odlišovat
právní jednání neúčinná podle § 111 insolvenčního zákona od neúčinných právních
jednání podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, kdy rozhodnutí o neúčinnosti
právního jednání má konstitutivní povahu, a tak neúčinnost nastává až
rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě. K tomu srov. shodně v odborné literatuře
Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2021, s. 376, a v judikatuře obdobně např. odstavec 50.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo
12/2020, uveřejněného pod číslem 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
40. S ohledem na to, že se jde o deklaratorní rozhodnutí a žalobkyně
vyzvala dovolatele k vrácení finančních prostředků do majetkové podstaty,
odvolací soud správně dovodil, že dovolatel je v prodlení od uplynutí lhůty k
plnění, tj. od 17. ledna 2012.
K otázkám [5] a [6] (k posouzení lhůty k podání žaloby)
41. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu při výkladu § 111 odst. 3
insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, se podává, že k
tomu, aby se prosadila neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v době
po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního
zákona, nebylo nezbytně nutné, aby se insolvenční správce domáhal jejího určení
odpůrčí žalobou [k tomu srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února
2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“)].
42. Z uvedeného vyplývá, že již proto, že insolvenční správce nebyl
povinen podat odpůrčí žalobu, nemohlo se v dané věci uplatnit (přinejmenším v
době do 31. prosince 2013) omezení vyplývající z § 239 odst. 3 insolvenčního
zákona. Insolvenčnímu správci tak nemohla plynout prekluzivní lhůta k podání
odpůrčí žaloby. To však ještě neznamená, že by právo insolvenčního správce
uplatnit neúčinnost právních úkonů dlužníka učiněných v rozporu s § 111 odst. 1
insolvenčního zákona nebylo (podle v té době rozhodné právní úpravy) nijak
časově omezeno. V takovém případě by totiž třetí osoby, vůči nimž důsledky
zákonné neúčinnosti působí (§ 111 odst. 3 insolvenčního zákona) byly tam, kde
se neúčinnost neprosazuje prostým soupisem uniklého majetku do majetkové
podstaty dlužníka, vystaveny nejistotě, zda a kdy vůbec bude vůči nim
neúčinnost uplatněna (zda se jí insolvenční správce dovolá).
43. Za tohoto stavu (při absenci zákonem upravené prekluzivní lhůty)
Nejvyšší soud pokládá za přiléhavou úvahu odvolacího soudu, podle níž jsou na
danou věc uplatnitelné závěry, které Nejvyšší soud formuloval pro konkursní
poměry zákonné neúčinnosti právních úkonů dlužníka (úpadce), tedy při výkladu §
14 odst. 1 písm. a/ a § 15 odst. 1 ZKV.
44. V důvodech rozsudku ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006,
uveřejněného pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 110/2008“), Nejvyšší soud uzavřel, že právo správce konkursní podstaty
sepsat určitý majetek do konkursní podstaty se nepromlčuje, promlčuje se však
právo správce konkursní podstaty uplatnit (zákonnou) neúčinnost právního úkonu
(ať již jde o neúčinnost podle § 14 odst. 1 písm. a/ nebo o neúčinnost podle §
15 ZKV). V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, Nejvyšší soud tento závěr doplnil
potud, že jde o právo, které se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době
počítané ve smyslu § 101 obč. zák. ode dne prohlášení konkursu na majetek
dlužníka.
45. Nejvyšší soud uzavírá, že i v poměrech insolvenčního zákona v jeho
znění účinném do 31. prosince 2013 platilo, že právo insolvenčního správce
uplatnit zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka, které učinil po zahájení
insolvenčního řízení v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, se
promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. S ohledem na
to, že neúčinnost právních úkonů dle § 111 insolvenčního zákona se prosadí (lze
se jí dovolat) jen tehdy, je-li zjištěn úpadek, může být uplatněna až po
rozhodnutí o úpadku. Jde-li o právní úkony učiněné dlužníkem v době od
okamžiku, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, do rozhodnutí o
úpadku, počíná tedy běžet insolvenčnímu správci promlčecí doba k uplatnění
(dovolání se) neúčinnosti těchto právních úkonů dnem, kdy nastaly účinky
rozhodnutí o úpadku.
46. Dovolatelem prosazovaný výklad, podle něhož by se počátek promlčecí
doby vázal na zahájení insolvenčního řízení, je zjevně neudržitelný již proto,
že pomíjí, že jedinou osobou, která může podat odpůrčí žalobu, je insolvenční
správce. Ten však ke dni zahájení insolvenčního řízení ještě (až na zcela
výjimečné případy) není ustaven. Navíc předmětem sporu jsou právní úkony, které
dlužník učinil po zahájení insolvenčního řízení. Promlčecí doba by tak podle
dovolatele měla započít dříve, než byly tyto právní úkony (platby ve prospěch
dovolatele) uskutečněny. Kromě toho dovolatel pomíjí, že podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu, na kterou přiléhavě odkázal odvolací soud (R
62/2017), podání odpůrčí žaloby přichází v úvahu až po nabytí účinků rozhodnutí
o zjištění úpadku.
47. Bylo-li v dané věci usnesení o úpadku dlužníka zveřejněno v
insolvenčním rejstříku dne 8. června 2011, odvolací soud správně dovodil, že
promlčecí doba by uplynula dne 8. června 2014. S ohledem na to, že žaloba v
této věci byla podána dne 21. května 2014, stalo se tak před uplynutím
promlčecí doby.
48. Na běhu promlčecí doby ničeho nemohla změnit ani novelizace
insolvenčního zákona provedená zákonem č. 294/2013 Sb. Přestože se od 1. ledna
2014 změnila procesní úprava způsobu uplatnění (dovolání se) neúčinnosti
právních úkonů dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona, uplatní se v daném
případě (při absenci přechodného ustanovení, které by stanovilo jinak) obecné
pravidlo, podle něhož platí, že lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem
účinnosti nové právní úpravy, se posuzují i nadále podle dosavadních předpisů
(srov. i § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Zákon č. 294/2013
Sb., který s účinností od 1. ledna 2014 rozšířil okruh insolvenčních odpůrčích
nároků, které lze uplatnit pouze odpůrčí žalobou, i na zákonnou neúčinnost
podle § 111 insolvenčního zákona, ostatně žádnou úpravu, jež by ukončovala
promlčecí doby, které začaly běžet podle § 101 obč. zák., neobsahuje.
49. Pro úplnost lze uvést, že důvodná není ani námitka dovolatele, podle
níž se právo podat odpůrčí žalobu prekludovalo podle § 239 odst. 3
insolvenčního zákona.
50. I kdyby platila dovolatelova teze, že na žalobkyni dopadala
povinnost podat odpůrčí žalobu ve lhůtě uvedené v § 239 odst. 3 insolvenčního
zákona, nebylo by možné v dané věci, kdy povinnost uplatnit zákonnou neúčinnost
právních úkonů dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona podáním odpůrčí žaloby
vznikla žalobkyni až od 1. ledna 2014 (od účinnosti zákona č. 294/2013 Sb.),
počítat běh jednoroční lhůty pro podání odpůrčí žaloby od nabytí účinků
rozhodnutí o úpadku, tj. od 8. června 2011. V takovém případě by šlo o pravou
zpětnou účinnost (o nepřípustnou retroaktivitu). Nový právní předpis, stanovící
pro insolvenčního správce způsob uplatnění nároku, by působil zpětně s tím
důsledkem, že insolvenčnímu správci by tak marně (v minulosti) uplynula lhůta,
která mu v době, kdy měla plynout, podle tehdejší právní úpravy ani neběžela.
51. Za tohoto stavu je jediným možným výkladem ten, který zvolil
odvolací soud. Kdyby v důsledku novelizace insolvenčního zákona provedené
zákonem č. 294/2013 Sb., insolvenčnímu správci vznikla povinnost dovolat se
zákonné neúčinností právních úkonů dlužníka uskutečněných v době do 31.
prosince 2013, v době od 1. ledna 2014 podáním odpůrčí žaloby v jednoroční
lhůtě stanovené v § 239 odst. 3 insolvenčního zákona, začala by lhůta v těchto
případech běžet až od 1. ledna 2014.
52. Námitkami týkajícími se obsahu podané žaloby (z níž podle názoru
dovolatele nevyplýval úmysl podat odpůrčí žalobu), dovolatel zpochybňuje závěry
formulované ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, na
nichž Nejvyšší soud nemá důvod cokoliv měnit ani na základě dovolatelem
uplatněné argumentace.
53. U přípustného dovolání dovolací soud dále posuzuje, zda rozhodnutí
odvolacího soudu netrpí vadami podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
54. Dovolatel namítá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15.
června 2015, č. j. Ncp 3669/2014-23, jímž bylo rozhodnuto, že věcně příslušné k
projednání této věci jsou okresní soudy, bylo zasaženo do práva na zákonného
soudce, neboť věc rozhodoval věcně nepříslušný soud. Potud však přehlíží, že
poté, co vrchní soud rozhodl postupem podle § 104a o. s. ř., nemůže být v
řešené věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena, a to bez ohledu
na to, zda se změnily skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné příslušnosti; to
platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale také pro odvolací nebo
dovolací řízení. Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle § 104a o.
s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem
22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
55. K namítané (ne)přezkoumatelnosti lze uvést, že potud je napadené
rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se
závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí
zjevně není nepřezkoumatelné.
56. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které
upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně
pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s.
ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím
soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat
povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení.
Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý
proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a
vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní
ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že
podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod
číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
57. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace
nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a řízení není
postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
58. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto
a žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 4. října 2021) určené podle vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu
žalobkyně přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11
odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Spor o neúčinnosti právního jednání
insolvenčního dlužníka je ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu
sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (i přes to, že nebyl
rozhodován v prvním stupni krajským soudem), u kterého se považuje za tarifní
hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu)
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13
odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3 400 Kč. S připočtením
náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.)
jde celkem o částku 4 114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži
žalovaného.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu