29 Cdo 3424/2024-485
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. S., zastoupeného Mgr. Lenkou Šrámkovou, advokátkou, se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, PSČ 415 01, proti žalovanému V. T., zastoupenému JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Jugoslávská 1311/14, PSČ 360 01, o zaplacení částky 2.300.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 46/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2024, č. j. 5 Cmo 29/2024-445, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v dané věci domáhal zaplacení směnky vlastní, znějící na směnečný peníz ve výši 2.300.000 Kč, splatné dne 12. 5. 2018, kterou měl vystavit žalovaný dne 12. 5. 2016.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 41 Cm 46/2021-378, žalobu o zaplacení směnečného peníze ve výši 2.300.000 Kč s 6% úrokem od 13. 5. 2018 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 7.667 Kč zamítl (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 294.459,55 Kč (bod II. výroku).
3. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 25.010,50 Kč (druhý výrok).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Nejvyšší soud předesílá, že (se zřetelem k tomu, že pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění) považuje za bezvýznamné tvrzení dovolatele, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má „po právní stránce zásadní význam“. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. totiž není již od 1. ledna 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Ke skutkovým námitkám, k hodnocení důkazů a k námitce tzv. opomenutých důkazů
6. Námitkami, podle kterých měl odvolací soud ze zjištěných skutečností dovodit opačný závěr (totiž že žalovaný neuhradil pohledávku zajištěnou spornou směnkou, neboť došlo k „manipulaci s účetními doklady“), dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacího přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v
rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. K tomu srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
7. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
8. Současně Nejvyšší soud neshledává v poměrech dané věci ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, stejně tak nemá pochyb o tom, že hodnocení provedených důkazů není založeno na libovůli (k tomu srov. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. Námitkou, že soudy nižších stupňů vůbec nehodnotily svědectví „svědkyně E.“, případně že neprovedly důkaz „opětovným oslovením výrobce účetního programu“, dovolatel poukazuje na údajné vady řízení. Se zřetelem k § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.
s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
10. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popřípadě důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. K problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
12. Ze svědecké výpovědi „svědkyně E.“ přitom soud prvního stupně vyšel a učinil z ní skutková zjištění (s nimiž dovolatel toliko nesouhlasí). Návrh na opětovné oslovení výrobce účetního programu soud prvního stupně zamítl jakožto nadbytečný (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně č. l. 337 a odst. 3 rozsudku soudu prvního stupně).
13. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že neshledává skutková zjištění (učiněná na základě provedeného dokazování), na jejichž základě dospěly soudy nižších stupňů k závěru o uhrazení zápůjčky zajištěné směnkou, ani zjevně nepřiměřenými.
K otázce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů
14. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (kterou dovolatel otevírá prostřednictvím námitky nedostatečného odůvodnění rozhodnutí), když i potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
15. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dostatečným způsobem vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudily po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu