Nejvyšší soud Usnesení občanské

29 Cdo 3600/2016

ze dne 2017-03-29
ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3600.2016.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra

Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci

žalobců b) J. K., c) Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Martinem Křivohlavým,

advokátem, se sídlem v České Lípě, Paní Zdislavy 418/8, PSČ 470 01, a d) Ing.

L. K., zastoupené Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem, se sídlem v České Lípě,

Paní Zdislavy 418/8, PSČ 470 01, proti žalovanému Doc. JUDr. Ing. Janu Langovi,

CSc., se sídlem v Praze 6, Zívrova 14/1599, jako správci konkursní podstaty

úpadce DINA, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 47053208, zastoupenému

JUDr. Janem Rathem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, PSČ 110

00, o vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského

soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 280/2001, o dovolání žalobců Ing. P. K. a Ing.

L. K. a o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2.

září 2015, č. j. 13 Cmo 21/2014-481, takto:

I. Dovolání žalobců Ing. P. K. a Ing. L. K. se odmítá.

II. Dovolání žalovaného se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2014, č. j. 16 Cm 280/2001-448,

zamítl žalobu žalobkyně b) o vyloučení jedné ideální poloviny domu v P., část

obce H, na pozemku st. p. č. 2039 - zastavěná plocha a nádvoří, vše v k. ú. H.

(dále též jen „sporná nemovitost“) a žalobu žalobců c) a d) o vyloučení jedné

ideální poloviny sporné nemovitosti, z konkurzní podstaty úpadce DINA, spol. s

r. o. (výroky I. a II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o

nákladech státu (výrok IV.).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2015, č. j. 13 Cmo 21/2014-481,

rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání všech žalobců změnil tak, že

vyloučil sporné nemovitosti z konkurzní podstaty úpadce ve prospěch žalobkyně

b) a žalobců c) a d) [první výrok], uložil žalovanému povinnost nahradit

žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 22.414 Kč (druhý výrok) a rozhodl o

nákladech státu (třetí výrok).

Dále Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. září 2015, č. j. 13 Cmo

21/2014-491, uložil žalobcům b), c) a d) povinnost zaplatit žalovanému na

náhradě nákladů řízení 35.317 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci usnesení, k

rukám jeho zástupce.

Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu ve

věci samé, když rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2009, č. j.

16 Cm 280/2001-136 (o zamítnutí žaloby), a jej potvrzující rozsudek Vrchního

soudu v Praze ze dne 25. března 2010, č. j. 13 Cmo 207/2009-188, Nejvyšší soud

k dovolání všech žalobců rozsudkem ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo

3649/2010, částečně zrušil a (v odpovídajícím rozsahu) věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení.

Proti druhému výroku v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu podali

žalobci c) a d) dovolání.

Z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a

způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) se podává, že pro dovolací řízení

v projednávané věci je rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“); v podrobnostech

srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo

3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2739/2014, či ze dne 17. března 2015, sp.

zn. 29 Cdo 718/2015, jež jsou veřejnosti k dispozici (stejně jako ostatní dále

citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu) na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. nejsou dovolání přípustná již proto, že napadený výrok o

náhradě nákladů řízení není výrokem „ve věci samé“.

Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. pak přípustnost dovolání rovněž

nezakládají, jelikož nejde o žádný z případů zde uvedených.

Dovolání proti výroku rozsudku o nákladech řízení tudíž není podle právní

úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001

do 31. prosince 2012 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez

ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech

řízení); v podrobnostech srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002,

sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

Proto Nejvyšší soud dovolání žalobců c) a d) odmítl podle § 243b odst. 5 ve

spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako (objektivně) nepřípustná.

Pouze na okraj pak Nejvyšší soud poznamenává, že dovolání by nebyla – s ohledem

na výši peněžitého plnění, o němž bylo napadenými výroky ve vztahu ke každému z

dovolatelů rozhodnuto – přípustná ani podle občanského soudního řádu ve znění

účinném od 1. ledna 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května

2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo

34/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2578/2013).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání také žalovaný, maje za to, že

jsou naplněny dovolací důvody vymezené v § 241a odst. 2 písm. a §241a odst. 3

o. s. ř.

Dovolání žalovaného, jež je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,

Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.

Učinil tak proto, že dovolání je pouhou polemikou se závěrem plynoucím z

rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu

ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, k němuž se Nejvyšší soud

přihlásil i v předchozím (kasačním) rozhodnutí vydaném v projednávané věci

(rozsudek sp. zn. 29 Cdo 3649/2010), a podle kterého, byla-li ve smlouvě

podléhající ustanovení § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního

zákoníku (dále jen „obch. zák.“) stanovena cena tržní (tj. v daném čase a místě

obvyklá), ačkoliv nebyla určena na základě posudku znalce jmenovaného soudem,

bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem (ochrana před poškozením

společnosti) dosaženo, byť nikoliv postupem podle § 196a odst. 3 obch. zák., a

v takovém případě není důvodu dovozovat absolutní neplatnost uvedené smlouvy

jen proto, že nebyl dodržen uvedený mechanismus zabraňující sjednání ceny na

úkor společnosti.

Pro změnu tohoto (ustáleného) závěru Nejvyšší soud neshledává důvody.

Námitky, jež dovolatel snáší proti skutkovému závěru odvolacího soudu o tržní

(v daném čase a místě obvyklé) ceně sporných nemovitostí, jsou pouhou polemikou

s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem, které však se zřetelem k zásadě

volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout

žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v § 241a odst. 3 o. s.

ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29

Odo 1058/2003, a ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010, či usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, anebo

např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud postupoval při

hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., důkazy hodnotil jak jednotlivě,

tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo

najevo. Nesouhlas dovolatele s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje

přípustný dovolací důvod.

A konečně, nezaložil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru o neunesení

důkazního břemene žalovaným (ale naopak na tom, že rozhodná skutečnost – výše

obvyklé ceny sporných nemovitostí v době jejich převodu – byla v řízení

prokázána), jsou zjevně nedůvodné námitky dovolatele o „nepřípustném přenášení

důkazního břemene na žalovaného“.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců b) a d) a

dovolání žalovaného byla odmítnuta a žádnému z účastníků podle obsahu spisu

náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2017

JUDr. Petr Š u k

předseda senátu