29 Cdo 3690/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobce K. R., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem, se sídlem v
Plzni, Škroupova 796/10, PSČ 301 00, proti žalované M. G., zastoupené Mgr.
Lukášem Hegnerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, PSČ
326 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 302/2009, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2013, č. j. 9 Cmo 261/2013-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 29. října 2013, č. j.
9 Cmo 261/2013-183, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl ponechán
v platnosti směnečný platební rozkaz v rozsahu směnečného peníze 1.000.000,- Kč
s 6% úrokem od 11. prosince 2008 do zaplacení, potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil výrok směnečného platebního
rozkazu o nákladech řízení a změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 116.230,- Kč.
Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 10 zákona č. 191/1950 Sb.,
zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) a na výsledky
provedeného dokazování – uzavřel, že směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto
směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), byla vystavena jako
blankosměnka s nevyplněným údajem data splatnosti. Žalobce blankosměnku doplnil
v souladu s uzavřenou dohodou o vyplnění, na základě které mu vzniklo právo
doplnit do blankosměnky „jakékoli datum splatnosti“; potud poukázal na závěry
formulované v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9
Cmo 274/2004, uveřejněném pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 71/2005“).
Konečně shledal neopodstatněnými výhrady žalované o tom, že „směnku vystavila v
nedobré psychické kondici a byla přinucena k jejímu podpisu žalobcem“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), spatřujíc přípustnost dovolání v řešení otázky, zda je
dostatečně určité ujednání opravňující majitele doplnit do blankosměnky
jakékoli datum splatnosti, když v tomto směru – podle názoru dovolatelky – jde
o otázku dovolacím soudem neřešenou. Dovolatelka jednak zdůrazňuje, že sporná směnka nebyla blankosměnkou, nýbrž
vistasměnkou (v této souvislosti zpochybňuje existenci dohody o vyplňovacím
právu) a setrvává na námitce promlčení, jednak snáší argumenty na podporu
závěru o neplatnosti dohody o vyplnění pro neurčitost podle ustanovení § 37
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Přitom poukazuje na závěry
formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 32 Odo 1242/2005 (jde o
rozsudek ze dne 26. března 2008) a sp. zn. 2 Cdon 257/97 (jde o rozsudek ze dne
29. října 1997) k otázce neurčitosti právního úkonu. Konečně vyjadřuje
přesvědčení, že závěry formulované v R 71/2005 na danou věc nedopadají. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto
soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce poukazuje na vady dovolání spočívající v absenci důvodu přípustnosti
dovolání, jakož i na rozpornou argumentaci dovolatelky co do (ne)existence
dohody o vyplnění blankosměnky, respektive neplatnosti takové dohody. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §
237 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl. Učinil tak proto, že k závěrům formulovaným v R 71/2005, podle nichž je-li v
dohodě o vyplnění blankosměnky smluveno právo majitele bez dalšího vyplnit
datum splatnosti, má majitel blankosměnky právo doplnit do blankosměnky
jakékoli datum splatnosti, a jde-li o zajišťovací směnku, nesmí vyplněné datum
předcházet datu splatnosti zajišťovaného dluhu, se Nejvyšší soud přihlásil
(mimo jiné) např. v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod číslem 169,
jakož i v rozsudku ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 357/2012. Na shora uvedených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na
základě argumentace dovolatelky v této věci. Konečně námitkami vztahujícími se k (ne)existenci dohody o vyplňovacím právu a
tvrzeními o tom, že sporná směnka nebyla blankosměnkou, nýbrž vistasměnkou,
dovolatelka (posuzováno podle obsahu) nepolemizuje s právním posouzením věci
odvolacím soudem, nýbrž jejich prostřednictvím zpochybňuje správnost hodnocení
důkazů soudy nižších stupňů a na základě premisy o jeho nesprávnosti polemizuje
s právními závěry odvolacího soudu. Přitom hodnocení důkazů nelze – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.
– úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009 a ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR
15/2010, uveřejněných pod čísly 108/2011 a 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (včetně tam zmíněných odkazů na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat
jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince
2012), který ovšem právní úprava dovolání účinná od 1. ledna 2013 nezná. Poukaz dovolatelky na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 32 Odo 1242/2005 a sp. zn. 2 Cdon 257/97 shledává Nejvyšší soud vzhledem k
poměrům projednávané věci nepřípadným. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 dost. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalované bylo odmítnuto a
žalobce ve vyjádření k dovolání výslovně prohlásil, že náhradu nákladů
(dovolacího) řízení nežádá. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.