29 Cdo 3922/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího
Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Agro Žamberk a. s., se
sídlem v Žamberku, Zemědělská 1004, PSČ 564 01, identifikační číslo osoby 46 50
63 90, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, se sídlem v Ústí nad
Orlicí, Barcalova 2, PSČ 562 01, proti žalovaným 1) AMP TRADE s. r.
o., se sídlem v Brně, Příční 10/118, PSČ 602 00, identifikační číslo
osoby 27 66 78 21 a 2) J. L., zastoupeným Mgr. Miroslavem Sládkem,
advokátem, se sídlem v Brně, Jelínkova 26, PSČ 616 00, o zaplacení částky
297.404,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 5 Cm 2/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2008, č.j. 4 Cmo 86/2008-73, takto:
I. Dovolání první žalované se zamítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 26.334,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou se rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2008, č. j. 4 Cmo 86/2008-73, zrušuje a věc
se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 24. ledna 2007, č. j. 5 Cm 2/2007-39, v zamítavém výroku ve
věci samé tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně
částku 297.404,- Kč s 6% úrokem z částky 437.257,-Kč od 1. září 2006 do 10.
ledna 2007 a s 6% úrokem z částky 297.404,- Kč od 11. ledna 2007 do zaplacení a
směnečnou odměnu ve výši 1.913,20 Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku (ve
shodě se soudem prvního stupně) ze skutkových zjištění, podle kterých
- směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá, byla vystavena jako směnka
vlastní v Brně dne 24. března 2006, zní na směnečný peníz 573.980,- Kč a její
splatnost byla stanovena na 20. září 2006;
- jako výstavce je na směnce označena i podepsána první žalovaná, jejímž jménem
jednala druhá žalovaná, která připojila svůj podpis k otisku razítka
obsahujícího obchodní firmu a další identifikační údaje první
žalované;
- podpis druhé žalované se na směnce nachází také u textu „aval“ a údajů jména
a příjmení, data narození a bydliště druhé žalované, přičemž i zde je k němu
připojen otisk razítka první žalované;
- směnečný peníz má být dle prohlášení výstavce zaplacen žalobkyni „na její
účet u Komerční banky č. 10215611/0100“; výslovný místopisný údaj označující
platební místo směnka neobsahuje.
Odkazuje na ustanovení čl. I. § 4 a § 76 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále
jen „směnečný zákon“), odvolací soud neshledal správným závěr soudu prvního
stupně, podle něhož není žalobkyní předložená listina platná jako
směnka vlastní, neboť neobsahuje (ať již výslovně nebo jako součást domicilační
doložky) určení platebního místa. Přitom zdůraznil, že ačkoli v posuzované
věci byla směnka domicilována u Komerční banky, a. s., součástí domicilu (tedy
označení třetí osoby, u níž je směnka splatná) není údaj o platebním místě,
proto se uplatní platební místo zákonné, kterým je podle ustanovení čl. I. § 76
odst. 3 směnečného zákona v případě směnky vlastní místo jejího vystavení.
Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, podle
kterého druhá žalovaná nemůže být osobou ze směnky zavázanou rovněž z toho
důvodu, že směnku nepodepsala svým jménem, ale vždy (tj. jako výstavce i jako
směnečný rukojmí) pouze jménem první žalované. Z obsahu směnky podle odvolacího
soudu jednoznačně plyne, že druhá žalovaná „přijala“ rukojemské prohlášení
sama za sebe, když „významně odlišila“ jednání za právnickou osobu jako
výstavce a za sebe jako rukojmího tím, že v prvním případě připojila k otisku
razítka výstavce svůj podpis, v případě druhém je pak podpis – kromě otisku
razítka první žalované – připojen navíc ještě k údajům jména a příjmení, data
narození a adresy bydliště druhé žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost
opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že jsou dány dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a
že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).
V rovině právního posouzení věci dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají
nesprávný závěr o platnosti směnky. Dovozují, že je-li směnka domicilována, je
nutné, aby platební místo směnky bylo obsaženo buď přímo v domicilační doložce,
nebo aby bylo uvedeno jinde na směnce. Zákonné platební místo podle ustanovení
čl. I. § 76 odst. 3 směnečného zákona se v takovém případě uplatnit nemůže.
Jestliže ze směnky žádný místní údaj označují platební místo nevyplývá, je
směnka absolutně neplatná „pro nejasnost a neurčitost“ platebního místa.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. spatřují
dovolatelky v tom, že odvolací soud vzal (v rozporu s obsahem směnky) za
prokázané, že druhá žalovaná jako fyzická osoba převzala svým podpisem za
zaplacení směnky směnečné rukojemství. U obou podpisů druhé žalované
umístěných na směnce je k nim připojeno také označení první žalované (otisk
jejího razítka), z čehož jednoznačně plyne, že v obou případech
(tedy i při převzetí směnečného rukojemství) druhá žalovaná
nejednala jako osoba fyzická, ale jako statutární orgán první žalované.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry napadeného
rozhodnutí za správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve
vztahu k druhé žalované je i důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že jakkoli dovolatelky připínají dovolací argumentaci
ohledně účinků podpisu druhé žalované na směnce k dovolacímu důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tím, že polemizují se závěrem odvolacího
soudu o tom, že podpis avala na směnce zavazuje druhou žalovanou, ve
skutečnosti namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (tedy z obsahového hlediska uplatňují dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se dále – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím
soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 4 směnečného zákona (jež podle čl. I. § 77 odst. 2
směnečného zákona platí i pro směnku vlastní) lze směnku učinit splatnou u
třetí osoby, a to buď v místě směnečníkova bydliště, nebo v místě
jiném.
Podle ustanovení čl. I. § 75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje: 1.
označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v
jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit
určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno;
5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo
vystavení směnky; 7. podpis výstavce.
Ustanovení čl. I. § 76 směnečného zákona dále určuje, že listina,
ve které chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná
jako vlastní směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích
(odstavec 1). O vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je
splatná na viděnou (odstavec 2). Není-li zvláštního údaje, platí, že místo
vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem výstavcova bydliště
(odstavec 3). Není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, že byla
vystavena v místě uvedeném u jména výstavce (odstavec 4).
Otázkou náležitostí (a platnosti) vlastní směnky z hlediska údaje o platebním
místu se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval. V rozsudku ze
dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005 (jenž je veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že nezbytnou náležitostí
vlastní směnky je podle ustanovení čl. I. § 75 bodu 4. směnečného zákona (mimo
jiné) také údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v
platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto
platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je
tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně
také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno,
nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem
alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez
jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní
povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat. Na uvedeném
závěru přitom ničeho nemění ani skutečnost, že směnka může být zaplacena
jednak v hotovosti, jednak bezhotovostním převodem, když samotný způsob plnění
závazku ze směnky na zásadě, podle níž může být na směnce uvedeno pouze
jedno platební místo, ničeho nemění.
V rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007 (jenž je veřejnosti
rovněž k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), pak Nejvyšší soud
uzavřel, že k naplnění požadavku určitosti údaje platebního místa postačí,
je-li platební místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce
nebo města.
Neobsahuje-li vlastní směnka výslovný údaj o platebním místu, nemá tato
skutečnost za následek neplatnost směnky, lze-li platební místo určit alespoň
podle ustanovení čl. I. § 76 odst. 3 směnečného zákona; v takovém případě
platí, že platebním místem je místo vystavení směnky.
Výše uvedené závěry se přitom plně prosadí i v situaci, kdy je na směnce
vyznačen domicil podle ustanovení čl. I. § 4 směnečného zákona (tj. učinil-li
výstavce směnku splatnou u třetí osoby), je-li jím současně určeno i platební
místo směnky (k otázce vztahu domicilu a platebního místa srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo
2352/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu, nebo v právní teorii např. Kovařík Z.: Zákon směnečný a šekový.
Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 34 a násl.).
V poměrech projednávané věci je z obsahu směnky (tak jak byl soudy nižších
stupňů dokazováním zjištěn) zřejmé, že výslovný údaj platebního místa
neobsahuje, přičemž – oproti mínění dovolatelek – na určení místa, kde by měla
být směnka při splatnosti k placení předložena, nelze usuzovat ani z prohlášení
výstavce, že směnečnou sumu zaplatí „na účet“ žalobkyně „u Komerční banky č.
10215611/0100“, když ani z tohoto textu žádný místní údaj neplyne.
Za tohoto stavu odvolací soud správně dovodil, že platebním místem
směnky je ve smyslu ustanovení čl. I. § 76 odst. 3 směnečného
zákona místo jejího vystavení (Brno) a směnka proto není z důvodu
namítané absence platebního místa neplatná.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého podpis avala vyhotovený na směnce
zavazuje druhou žalovanou (tedy, že jde o podpis fyzické osoby), však již
Nejvyšší soud nesdílí.
Jestliže druhá žalovaná připojila ke svému podpisu na směnce otisk razítka
obsahujícího označení první žalované (její obchodní firmy, sídla a
identifikačního čísla), nelze dle přesvědčení Nejvyššího soudu otevřít prostor
úvahám o tom, že nešlo o jednání uskutečněné jménem první žalované. Není přitom
významné, jaký byl při podepisování směnky skutečný úmysl účastníků směnečného
vztahu (ohledně osoby, která by měla převzít za zaplacení směnky směnečné
rukojemství), ani že takové jednání v daných poměrech (kdy je výstavce směnky
vlastní a směnečný rukojmí totožnou osobou) nemá pro majitele směnky (z
hlediska zvýšení jistoty, že směnka bude zaplacena) žádný praktický přínos. Se
zřetelem k výše popsanému umístění sporného podpisu totiž nelze než uzavřít, že
druhá žalovaná není na směnce jako fyzická osoba podepsána a dlužníkem ze
směnky (v postavení směnečného rukojmího) tudíž není.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou napadený rozsudek
odvolacího soudu (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s.
ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání první žalované opodstatněné není, když se jí prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení (ve vztahu mezi žalobkyní a první
žalovanou) je odůvodněn tím, že procesně úspěšné žalobkyni vzniklo – ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. – právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci
sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací
řízení), která podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 21.645,- Kč a z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s
připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.)
činí 26.334,- Kč.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že svým rozsudkem ze dne 17.
dubna 2008 v rozporu s ustanovením § 152 odst. 2 věty první o. s. ř. nevyčerpal
celý předmět řízení, když nerozhodl o části žalobkyní požadovaného
příslušenství směnečné pohledávky (v rozsahu 6% úroku z částky
136.723,- Kč za dobu od 21. září 2006 do 6. října 2006, viz částečné zpětvzetí
žaloby ze dne 8. ledna 2007 na č. l. 19 spisu a usnesení ze dne 11. ledna 2006,
č. j. 5 Cm 2/2007-23).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto (ve vztahu mezi žalobkyní a druhou
žalovanou) o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 30. června 2009) se podává z bodu
12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. ledna 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu