29 Cdo 4052/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře ve věci žalobkyně
Č. s., a. s., zastoupené Mgr. M. P., advokátem, proti žalovanému Mgr. P. K.,
jako správci konkursní podstaty úpadkyně T. H., a. s., zastoupenému Mgr.
L. V., advokátem, o vyloučení částky 523,849.103,87 Kč ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm
10/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
května 2008, č. j. 13 Cmo 145/2008-20, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2008, č. j. 58 Cm
10/2008-6 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2008,
č. j. 13 Cmo 145/2008-20, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobou doručenou soudu dne 13. února 2008 se žalobkyně domáhá, aby „z
konkursní podstaty“ úpadkyně T. H. a. s. (dále jen „úpadkyně“) byla vyloučena
částka 523,849.103,87 Kč, kterou do ní zaplatila. Uvádí, že k úhradě byla
zavázána rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006, č. j. 46
Cm 238/2000-492, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2007, č. j. 46 Cm
238/2000-528, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince
2007, č. j. 9 Cmo 463/2007-584, kterým byl v odvolacím řízení
rozsudek soudu prvního stupně co do části, v níž byla žalobkyně zavázána
zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně uvedenou částku, potvrzen (dále jen
„předchozí řízení“). Důvodem, pro který má být žalovaná částka ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně vyloučena, je – podle žalobkyně –
nesprávnost pravomocného rozsudku.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. března 2008, č. j. 58 Cm
10/2008-6 s odkazem na ustanovení § 103 a § 159a odst. 5 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), řízení o žalobě
zastavil, neboť dospěl k závěru, že „novému“ projednání věci brání překážka
věci pravomocně rozhodnuté.
Soud prvního stupně dovodil, že účastníci řízení v projednávané věci jsou
totožní s účastníky řízení vedeného dříve stejným soudem pod sp. zn. 46 Cm
238/2000 (byť vystupují v rozdílném procesním postavení). Jelikož žalobkyně
tvrdí, že důvodem pro vyloučení finanční hotovosti v žalované výši ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně je „zjevná nesprávnost již pravomocného
rozsudku o žalobě na zaplacení této částky do konkursní podstaty“ (s tím, že
proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání), měl soud prvního stupně za
totožný i předmět obou řízení, neboť žalobkyně se „domáhá toho, aby soud
přezkoumal pravomocné rozhodnutí a opakovaně rozhodl ve stejné věci, o které
již bylo rozhodováno v rámci žaloby na plnění“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 14. května
2008, č. j. 13 Cmo 145/2008-20, rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil.
Vycházeje z názoru, že peněžité plnění žalobkyně do konkursní podstaty úpadkyně
nemá charakter věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 18 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), odvolací soud dovodil,
že „peněžní částku nelze v konkursu nijak zpeněžit a proto nelze spor řešit
cestou vylučovací žaloby podle § 19 ZKV“. Následně uzavřel, že „svým obsahem“
se žalobkyně domáhá zaplacení částky, k jejíž úhradě byla pravomocně zavázána v
předchozím řízení a že úvaha žalobkyně o odlišnosti předmětu sporu není
namístě, neboť se nedomáhá vyloučení „konkrétně označených“ platidel.
Cituje ustanovení § 159a o. s. ř. se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně. Doplnil, že žalobkyně se domáhá vyloučení sporné částky v
postavení dlužníka, jenž byl povinen plnit úpadkyni a obranu proti jejímu
nároku měla možnost uplatnit jako obranu proti žalovanému v rámci
řízení o zaplacení sporné částky, v němž žalovaný vystupoval jako žalobce, což
by „v případě projednání věci“ vedlo k zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku
věcné legitimace žalobkyně, k čemuž odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, uplatňujíc dovolací
důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června
2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005 (uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179) namítá, že
podanou žalobou se nedomáhá zaplacení částky 523,849.103,87 Kč, neboť
vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 ZKV je procesní žalobou, jejímž
prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje
příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu
založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné.
Zpochybňuje dále názor odvolacího soudu, že spor nelze řešit žalobou podle § 19
ZKV, neboť má za to, že vylučovací žaloba může být podána i ohledně peněžité
částky. Argumentuje i důvody, proč by žaloba na vyloučení ze soupisu majetku
konkursní podstaty měla být „za dané specifické situace“ důvodná.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku
závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). Jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě pro jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 5).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž
bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. O stejnou věc se jedná
tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není
samo o sobě významné, má-li stejná osoba v různých řízeních rozdílné procesní
postavení (např. vystupovala-li v předchozím řízení jako žalovaná a pozdějším
jako žalobkyně). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo
stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž
byl uplatněn (ze stejného skutku) [srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněných pod čísly 85/2003 a 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek].
Totožnost účastníků řízení i právního základu obou žalob je v dotčených věcech
dána. Jinak je však tomu s totožností návrhu rozsudečného výroku. Jestliže v
předchozím řízení šlo o žalobu na plnění (žalovaný v postavení žalobce
se po žalobkyni v postavení žalované domáhal zaplacení částky 1,123.837.753,87
Kč), v projednávané věci se žalobkyně domáhá vyloučení části předmětné částky
(kterou v mezidobí do konkursní podstaty úpadkyně vyplatila) ze soupisu majetku
konkursní podstaty. Svou povahou jde tedy o žalobu na určení – srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 179). O
tom, že peněžní prostředky mohou být (za určitých podmínek) předmětem
vylučovací žaloby ve smyslu § 19 odst. 2 ZKV, není přitom pochyb (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 85/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Není-li dána obsahová shoda návrhů rozsudečných výroků v obou žalobách (jako je
tomu v projednávané věci), není zásadně dána ani totožnost předmětu řízení, a
tím ani totožnost věcí ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. Výjimku z tohoto
závěru představuje situace, kdy je dříve podána žaloba na plnění a následně
žaloba na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, vycházející z
téhož skutkového základu. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Vylučovací žaloba je totiž – jak správně uvádí dovolatelka – procesní žalobou,
jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje
příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu
založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o předběžné otázce (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005).
K tomu, že o překážku věci pravomocně rozhodnuté nejde dokonce ani
tam, kde se žalobce po žalovaném domáhá částky, kterou mu
předtím na základě pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí
uhradil, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 48/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z posledně citovaného rozhodnutí se rovněž podává, že podstatnou je vázanost
účastníků předchozím rozhodnutím (zde o zaplacení uvedené částky), jež se
nutně projeví v meritorním výsledku řízení o vylučovací žalobě.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že žaloba v předchozím řízení a žaloba v
projednávané věci nemají totožný předmět a rozhodnutí v předchozím řízení
nezaložilo překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s.
ř. pro řízení o žalobě na vyloučení peněžitého plnění z konkursní podstaty.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu i soudu prvého stupně zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu