29 Cdo 4257/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, č. p. 969,
PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalovaným 1) AUDIOPOLIS
spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Na Klaudiánce 8, identifikační
číslo osoby 44796765 a 2) M. Š., zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem,
advokátem, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 53 Cm 290/2011, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2013, č. j. 12 Cmo 29/2013-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13.
března 2012, č. j. 53 Cm 290/2011-41, jímž Městský soud v Praze ponechal vůči
druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 29. července
2011, č. j. 53 Cm 290/2011-10, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a
nerozdílně žalobkyni částku 2.127.489,55 Kč s 6% úrokem od 26. května 2011 do
zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 7.091,63,- Kč a náhradu nákladů řízení,
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Dovolání druhého žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být
přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst.
1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím
soudem (co do výkladu ustanovení § 175 o. s. ř. a řešení otázky určitosti a
projednatelnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) zcela odpovídá
ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že závěr, podle
něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše,
co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení § 175 o. s. ř. (k
tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp.
zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i
rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod
číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; uvedená rozhodnutí
jsou – stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti
dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod
číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud na
dané téma dále uzavřel, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z
jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a
(současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti
směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k
zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po
uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena
již v námitkách (srov. dále např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29
Cdo 19/2013).
Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách (v nichž
druhý žalovaný uplatnil mimo jiné výhradu, podle níž údaj o výši směnečné sumy
byl do blankosměnky doplněn v rozporu s uděleným vyplňovacím právem) nejenže
není uvedena „správná“ výše směnečné sumy (rozuměj částka, která měla být dle
přesvědčení žalovaného směnečného dlužníka do blankosměnky správně doplněna),
ale nejsou vylíčeny ani skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dovodit,
v čem konkrétně mělo porušení uděleného vyplňovacího práva spočívat (z námitek
ostatně není zřejmé ani to, jakou konkrétní pohledávku měla sporná směnka
zajišťovat). Správnost směnečného platebního rozkazu prostřednictvím takové
námitky tedy vskutku (jak správně uzavřely soudy nižších stupňů) prověřit nelze
(k tomu srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp.
zn. 29 Cdo 2184/2011).
K argumentaci dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 16. října 2012, sp. zn.
Pl. ÚS 16/12, Nejvyšší soud poznamenává, že vzhledem k datu vydání směnečného
platebního rozkazu a ke skutečnosti, že druhý žalovaný spornou směnku podepsal
jednak jako osoba jednající za výstavce (první žalovanou) a jednak jako fyzická
osoba (směnečný rukojmí) [tj. nepodepsal ji v postavení spotřebitele], se zcela
uplatní závěry přijaté Ústavním soudem např. v usneseních ze dne 7. února 2013,
sp. zn. II. ÚS 4542/12, ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 718/13 a ze dne 7.
května 2013, sp. zn. I. ÚS 717/13.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda
senátu