29 Cdo 4268/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobkyně Ing. S. F., jako správkyně konkursní podstaty úpadce Zbrojovka
Jablůnka a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 47 67 36 05, zastoupené
Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 35, PSČ 602
00, proti žalovanému ZPS Prefix a. s., se sídlem v Ratiboři č. p. 551, PSČ 756
21, identifikační číslo osoby 60 79 25 23, zastoupenému JUDr. Igorem Zmydleným,
advokátem, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 94, PSČ 757 01, o určení
pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm
7/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
21. prosince 2009, č. j. 10 Cmo 30/2009-223, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. prosince 2009, č. j. 10 Cmo
30/2009-223, se v části měnícího výroku, jíž byla zamítnuta žaloba o určení
pravosti pohledávky ve výši 5,416.851,50 Kč, jakož i v závislých výrocích o
nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. června 2009, č. j. 37 Cm 7/2006-178,
určil, že pohledávka „žalobkyně“ za žalovaným ve výši 8,669.683,33 Kč
přihlášená do vyrovnání žalovaného je pravá (výrok I.), rozhodl o nákladech
řízení mezi účastníky (výrok II.) a o přenosu poplatkové povinnosti (výrok
III.). Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 18. července 2007,
č. j. 37 Cm 7/2006-77, zrušil Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně
usnesením ze dne 23. července 2008, č. j. 9 Cmo 76/2008-122, v zamítavém výroku
II. (o pohledávce ve výši 8,669.683,33 Kč) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. července 2007
(o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,529.627,67 Kč)
nabyl právní moci dne 17. října 2007. Soud při posuzování důvodnosti pohledávky ve výši 8.669.683,33 Kč vyšel zejména
z toho, že:
1/ Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. května 2001 prohlásil konkurs na
majetek společnosti Zbrojovka Jablůnka a. s. „v likvidaci“ (dále jen „úpadce“)
a správkyní konkursní podstaty ustavil žalobkyni. 2/ Žalobkyně zapsala do konkursní podstaty úpadce nemovitosti ve vlastnictví
žalovaného, a to budovu - výrobní halu na stavební parcele č. 4282 a stavební
parcelu č. 4282 v katastrálním území a obci V. (dále jen „výrobní hala“). 3/ Žalovaný se domáhal vyloučení výrobní haly z konkursní podstaty úpadce,
avšak s podanou žalobou neuspěl; vylučovací spor byl pravomocně ukončen dne 16. července 2004. 4/ Žalobkyně přihlásila do vyrovnacího řízení vedeného u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 39 Kv 1/2005 ve věci žalovaného jako dlužníka dne 11. července 2005 pohledávky v celkové výši 10,303.973,40 Kč, z čehož 2,905.808,-
Kč činila pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení ve formě žalovaným
neoprávněně přijatého nájemného od společnosti ZV - LESTER Vsetín, a. s. za
užívaní výrobní haly za období od 3. září 2001 do 30. června 2004, 145.392,- Kč
činila pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení ve formě neoprávněně
přijatého nájemného od společnosti ZPS - SLÉVÁRNA, a. s. za užívání výrobní
haly za období od prosince 2003 do července 2004, 104.662,40 Kč činila
pohledávka za neuhrazené nájemné a 7,148.111,- Kč pohledávka na náhradu škody
ve formě ušlého zisku, vzniklá podle žalobkyně tím, že jí žalovaný protiprávně
nevydal výrobní halu, pročež žalobkyni nevznikl výnos z nemovitostí. 5/ Ve vyrovnacím řízení byla zjištěna pouze pohledávka ve výši 104.662,40 Kč,
zbylé pohledávky vyrovnací správce i žalovaný (jako dlužník) popřeli co do
důvodu a žalobkyně podala ve stanovené lhůtě žalobu na určení jejich pravosti. 6/ Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. června 2006, č. j. 39 Kv
1/2005-363, žalovanému potvrdil vyrovnání, dle kterého měl uhradit věřitelům,
jejichž pohledávky nemají přednostní právo, 30 % jejich pohledávek. Na
zajištění úhrady popřené pohledávky žalobkyně žalovaný složil do úschovy u
vyrovnacího soudu 3,059.793,30 Kč. Na tomto základě pak soud - vycházeje z ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a § 451 odst. 2 a § 107
odst.
1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) -
dospěl k závěru, že zahrnutím výrobní haly do konkursní podstaty úpadce vzniklo
žalobkyni oprávnění nakládat s těmito nemovitostmi a užívat z nich plody a
výnosy (v podobě nájemného) namísto žalovaného. Jestliže žalovaný nevydal
výrobní halu a dál přijímal nájemné z pronájmu nebytových prostor, které se v
ní nacházely, pak se tím bezdůvodně obohatil přijetím plnění bez právního
důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. (uvedl soud). V jednání žalovaného,
který se vyhýbal vydání výrobní haly žalobkyni, spatřoval soud úmysl získat
majetkový prospěch užíváním nemovitostí a jejich výnosů bez právního důvodu. Pro posouzení námitky promlčení vznesené žalovaným proto aplikoval desetiletou
promlčecí dobu dle § 107 odst. 2 obč. zák. Za oprávněnou měl soud i pohledávku žalobkyně ve výši 7,148.111,- Kč,
představující bezdůvodné obohacení žalovaného, vzniklé tím, že bez právního
důvodu užíval nemovitosti, které měl vydat žalobkyni. Přiznání pohledávky
nebránila její nesprávná kvalifikace v přihlášce do vyrovnacího řízení, neboť
pro uplatnění pohledávky je podstatné vylíčení veškerých skutečností nutných
pro posouzení její existence; právní posouzení je pak věcí soudu. K výši
získaného bezdůvodného obohacení soud žádné dokazování neprováděl, což
odůvodnil odkazem na „R 76/2002“; jde o rozsudek Nejvyššího soudu z 24. května
2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“), který je - stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná níže - veřejnosti přístupný i na webových
stránkách Nejvyššího soudu. Podle R 76/2002 popření pravosti pohledávky
umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ
nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí; v projednávané věci byla pohledávka
popřena jen co do důvodu, nikoli však co do výše, uzavřel soud. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil pravost pohledávky „žalobkyně“ za
žalovaným v částce 3,252.831,83 Kč a ve zbývající části, tj. ohledně určení
pravosti pohledávky v částce 5,416.851,50 Kč, žalobu zamítl (první výrok). Dále
rozhodl o nákladech řízení (druhý a čtvrtý výrok) a zrušil výrok III. rozsudku
prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení (třetí výrok). Odvolací soud - vycházeje z téhož skutkového rámce jako soud prvního stupně -
odůvodnil částečné zamítnutí žaloby tím, že žalobkyně měla vědomost o
skutečnostech rozhodujících pro běh subjektivní dvouleté promlčecí doby dle §
107 odst. 2 obč. zák. (o tom, že dochází k bezdůvodnému obohacení a kdo jej
získává) již v době soupisu nemovitostí do konkursní podstaty. Potud poukázal
na samotná skutková tvrzení žalobkyně učiněná v řízení před soudem prvního
stupně (zejména u jednání dne 17. ledna 2007, při němž uvedla, že v rámci
soupisu prováděla v září 2001 prohlídku nemovitostí a identifikaci osoby, která
užívá nemovitost, řešila logickou úvahou, že jde o žalovaného jako vlastníka
nemovitostí). S ohledem na datum přihlášení pohledávky žalobkyní do vyrovnacího
řízení (dne 11. července 2005) odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně je
částečně (co do částky 5,416.851,50 Kč) promlčen. Naopak není promlčena část
pohledávky z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání
sepsaných nemovitostí za dobu od 11. července 2003 do 31. května 2004 (co do
částky 1,737.259,50 Kč). Proti měnícímu zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání, jež má za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka uplatňuje dovolací
důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř., jejichž
prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že již v době
soupisu výrobní haly do konkursní podstaty (dne 3.
září 2001) měla vědomost o
skutečnostech rozhodujících pro běh subjektivní dvouleté promlčecí doby. Samotné vlastnictví nemovitostí osvědčené v katastru nemovitostí podle
dovolatelky a priori neznamená, že vlastníku této nemovitosti toto vlastnické
právo přináší další užitky, když obdobně jednoznačný závěr nelze činit z pouhé
povědomosti o tom, že je nemovitost někým užívána. A pouze tyto dvě nekonkrétní
informace měla žalovaná v době zápisu výrobní haly do konkursní podstaty. Zdůraznila, že povinnost vydat bezdůvodného obohacení se primárně neváže jen ke
znalosti jeho subjektu, tj. toho kdo se obohacuje, ale i ke znalosti jeho
předmětu, tj. toho co bylo opravdu (in natura) získáno. Těmito informacemi
žalobkyně nedisponovala jak v okamžiku zápisu výrobní haly do konkursní
podstaty, tak v době jejich obhlídky. Až poté, co v roce 2005 obdržela sdělení
od (nájemců) ZV - LESTER Vsetín, a. s. a ZPS – SLÉVÁRNA, a. s., byla schopna
identifikovat skutečný subjekt (příjemce) bezdůvodného obohacení a skutečnou
výši předmětu bezdůvodného obohacení. Dovolatelka dále uvádí, že do pravomocného ukončení sporu o vyloučení výrobní
haly z konkursní podstaty (tj. do 16. července 2004) jí zákon o konkursu o
vyrovnání neumožňoval s tímto majetkem nakládat ve stejném rozsahu, jako by byl
jeho vlastníkem úpadce, tedy ani uplatňovat jakékoliv nároky na vydání
bezdůvodného obohacení po vlastníku majetku. Konečně, s ohledem na „způsob popření její pohledávky“, dovolatelka namítá, že
podle R 76/2002 umožňuje popření pravosti pohledávky soudu ve sporu o určení
pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo
pořadí. Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že tvrzení dovolatelky o počátku běhu
subjektivní promlčecí doby až v roce 2005 nemá oporu v provedeném dokazování. Z
něho naopak vyplývá, že žalovaná byla již na podzim roku 2001 seznámena s tím,
že výrobní halu užívá žalovaný a současně jsou v objektu i nájemníci. Žalovaný
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod. 1 a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinnosti tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání též občanský soudní řád, oba předpisy
ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného
pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelkou,
a to nejprve správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. 1/ K účinkům popření pravosti pohledávky. Ve svých výhradách proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka
předně argumentuje tím, že ve vyrovnacím řízení byla popřena jen pravost
pohledávky, z čehož s odkazem na R 76/2002 dovozuje, že ve sporu o určení
pravosti pohledávky lze zkoumat pouze základ nároku, nikoli však již jeho výši. Nejvyšší soud nemá ani nyní důvod odchylovat se od závěrů formulovaných v R
76/2002. Dovolatelka však přehlédla, že na výklad tam podaný k účinkům
popěrných úkonů Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1206/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročník
2012, pod číslem 54. V něm formuloval a odůvodnil závěr, že popření pravosti pohledávky (tj. pouze
jejího základu) soudu nebrání, aby - zjistí-li, že základ nároku je dán
(poměřováno důvody popření) pouze u části pohledávky a u části již nikoliv -
vyhověl žalobě o určení pravosti pohledávky pouze zčásti a ve zbytku žalobu
zamítl. Ukáže-li se popření pravosti jako opodstatněné (pouze) ve vztahu k části
pohledávky, musí soud zamítnout žalobu o určení pravosti této části pohledávky. Tyto závěry Nejvyšší soud v označeném rozsudku zformuloval ve věci, kde důvodem
popření pravosti pohledávky bylo, že žalobce pohledávku postoupil zcela jiné
osobě (a kde odvolací soud dovodil, že část pohledávky nebyla předmětem
postoupení). Tamtéž dodal, že stejná situace nastane, je-li namítán zánik
přihlášené pohledávky v důsledku jejího započtení a v průběhu incidenčního
řízení vyjde najevo, že započtena byla pouze část přihlášené pohledávky. Uvedené závěry se plně prosadí i tehdy, je-li namítáno promlčení přihlášené
pohledávky, avšak v průběhu incidenčního sporu vyjde najevo, že promlčena je
pouze část přihlášené pohledávky. Stejně tak i v případě, kdy věřitel uplatňuje
pohledávku, jejíž vznik se váže k určitému období, přičemž soud dospěje k
závěru, že nárok vznikl pouze za část vymezeného období. Ani v těchto případech
skutečnost, že byla popřena pouze pravost pohledávky, nebrání tomu, aby soud v
příslušném rozsahu žalobu na určení pravosti pohledávky částečně zamítl. Dovodí-
li totiž, že pohledávka přihlašovateli náleží (či není promlčena) jen za určité
období, pak tím ve skutečnosti neposuzuje výši pohledávky, nýbrž její pravost. Podstatné opět je, že důvod, pro který bylo možné popřít pravost pohledávky
jako celku, se prosadil byť i jen zčásti. Tuto právní otázku tedy odvolací soud posoudil správně. 2/ K povaze nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Další dovolací námitkou, podle níž před pravomocným skončením excindačního
sporu nebyla oprávněna požadovat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za
to, že (bez právního důvodu) užíval výrobní halu, dovolatelka zpochybnila
správnost závěru odvolacího soudu o tom, kdy správci konkursní podstaty vzniká
vůči vlastníku věci právo na vydání bezdůvodného obohacení. V posuzování podmínek, při jejichž splnění vzniká správci konkursní podstaty
oprávnění požadovat po vlastníku vydání bezdůvodného obohacení za užívání věci,
která byla sepsána do konkursní podstaty, je napadené rozhodnutí v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu. Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ věty první ZKV má prohlášení konkursu na
majetek dlužníka mimo jiné i ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem
podstaty přechází na správce. Podle ustanovení § 18 ZKV jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota
zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal
správce souhlas (odstavec 3). Kdo má věc náležející do podstaty, je povinen to
oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí umožnit
správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na
výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou. V této podobě platila citovaná ustanovení již v době prohlášení konkursu na
majetek úpadce a později nedoznala změn. V rozsudku ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, formuloval
Nejvyšší soud závěr, od kterého nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci a
podle něhož, je-li do konkursní podstaty sepsán majetek, jenž zůstal ve
vlastnictví třetí osoby, nepojí se možnost správce konkursní podstaty domáhat
se po této osobě peněžité náhrady za užívání takového majetku (ať již ve formě
bezdůvodného obohacení nebo jiného typu nároku) bez dalšího s vlastním soupisem
majetku, nýbrž až se skutečnostmi, jež mohou vzejít z postupu podle § 18 odst. 4 ZKV. K tomu Nejvyšší soud dodal v rozsudku ze dne 8. června 2011, sp. zn. 28 Cdo
924/2011, že nevyužije-li správce konkursní podstaty svého oprávnění žádat
vlastníka věci sepsané do konkursní podstaty o její předání, nelze dovozovat,
že by vlastník věci ztratil oprávnění ji užívat. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, který vyšel z
toho, že ke vzniku nároku žalobkyně domáhat se po žalovaném peněžité náhrady za
užívání výrobní haly (která byla v jeho vlastnictví), postačí vlastní soupis
tohoto majetku do konkursní podstaty úpadce, není správné. Odvolací soud, veden
jiným právním názorem, se ve skutkové rovině již nezabýval tím, zda žalobkyně v
době, za kterou žádá vydání bezdůvodného obohacení (nutno přitom zdůraznit, že
předmětem dovolacího řízení je nárok na vydání bezdůvodného obohacení za
užívání výrobní haly žalovaným za dobu od 3. září 2001 do 10. července 2003),
využila svého oprávnění dle § 18 odst. 4 ZKV a požadovala po žalovaném vydání
výrobní haly do konkursní podstaty, ač jde o skutečnosti pro věc rozhodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v napadeném rozsahu, včetně závislých
výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), tedy s výjimkou
třetího výroku napadeného rozhodnutí, a potud vrátil věc odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zabývat se dovolacím důvodem dle § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládal Nejvyšší soud
v dané situaci za nadbytečné. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu