Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114
07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupené Mgr. Jindřichem
Arabaszem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00,
proti žalovaným 1) J. K., zastoupenému Mgr. Kateřinou Širhalovou, LL.M.,
advokátkou, se sídlem v Brně, Hybešova 726/42, PSČ 602 00, a 2) JUDr. Liboru
Baroňovi, jako zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadce ELMA - THERM spol.
s r. o., identifikační číslo osoby 47 90 24 85, o určení pravosti, výše a
pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 49/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května
2015, č. j. 6 Cmo 53/2010-796, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 15 Cm
49/2007-494, rozhodl o žalobě žalobce (Komerční banky, a. s.) proti žalovaným
1) A. K. (popírajícímu konkursnímu věřiteli) a 2) zvláštnímu správci konkursní
podstaty úpadce ELMA - THERM spol. s r. o. (JUDr. Liboru Baroňovi) o určení
pravosti, výše a pořadí pohledávek, (mimo jiné) tak, že:
Určil, že žalobce má vůči úpadci:
A) Úvěrovou pohledávku v celkové výši 79.789.525,88 Kč, vzniklou na základě
dodatku č. 6 ze dne 28. února 2006 k rámcové smlouvě o poskytování finančních
služeb reg. č. 7100380CK0000 ze dne 28. listopadu 2003 (dále jen „úvěrová
pohledávka“), a to s nárokem na oddělené uspokojení ze zpeněžení budov a
pozemků specifikovaných ve výroku rozsudku (dále jen „zastavené nemovitosti“) a
ze zpeněžení pohledávek úpadce za třetími osobami konkretizovanými ve výroku
rozsudku (dále jen „zastavené pohledávky“). B) Nepodmíněné pohledávky z (šesti) bankovních záruk uvedených ve výroku
rozsudku, vzniklé plněním ve prospěch označených beneficientů (dále jen
„nepodmíněné pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky“) a podmíněné
pohledávky pro případ plnění ze (sedmnácti) bankovních záruk vystavených ve
prospěch ve výroku uvedených beneficientů (dále jen „podmíněné pohledávky z
bankovních záruk“), a to s nárokem na oddělené uspokojení ze zpeněžení
zastavených nemovitostí (výrok II.). Dále uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
1.000,- Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalobce a úpadce uzavřeli dne 28. listopadu 2003 rámcovou smlouvu o
poskytování finančních služeb, s tím, že se (mimo jiné) dohodli na poskytnutí
revolvingového úvěru do výše 30.000.000,- Kč za účelem profinancování
pohledávek z obchodního styku do lhůty splatnosti. Úvěr měl být čerpán do 30. listopadu 2004, s konečnou splatností 1. prosince 2004. Ke smlouvě uzavřeli
úhrnem šest dodatků, přičemž v dodatku č. 6 ze dne 28. února 2006 sjednali
poskytnutí revolvingového úvěru až do výše 80.000.000,- Kč s dobou čerpání do
28. února 2007 a s konečnou splatností 1. března 2007. 2) Žalobce poskytl úpadci úvěr ve výši 80.000.000,- Kč, přičemž k 26. září 2006
„činil zůstatek úvěru 79.734.000,- Kč a splatné úroky 55.525,88 Kč“; úvěr
úpadce čerpal dne 1. března 2006. 3) Dne 28. prosince 2004 uzavřeli žalobce a úpadce smlouvu o zastavení
pohledávek, reg. č. 7100361CK0000, a to k zajištění závazku úpadce vůči žalobci
z revolvingového úvěru ve výši 80.000.000,- Kč včetně příslušenství a případně
dalších nároků ve smlouvě specifikovaných. Zástavou byly (způsobilé) pohledávky
úpadce za třetími osobami, uvedené v seznamu pohledávek, který tvoří přílohu č. 1 smlouvy a dále pohledávky úpadce za třetími osobami, které úpadce předložil
žalobci v novém seznamu pohledávek, který žalobce odsouhlasí (rozuměj zastavené
pohledávky). Zástavní právo podle smlouvy vzniká jednak uzavřením smlouvy ve
vztahu k pohledávkám obsaženým v příloze č.
1, jednak potvrzením „nového“
seznamu ve vztahu k pohledávkám tam uvedeným. Ke smlouvě byly následně
zpracovány nové seznamy v období od 10. ledna 2005 do 12. května 2006,
obsahující označení dlužníka a faktur, ze kterých pohledávka dlužníka za
třetími osobami „vyplývá“, které žalobce odsouhlasil. 4) Dne 18. dubna 2005 uzavřeli žalobce a úpadce zástavní smlouvu k zastaveným
nemovitostem, a to k zajištění pohledávek žalobce za úpadcem vzniklých z úvěrů
do 31. prosince 2015 (a to do výše 200.000.000,- Kč) a vzniklých z bankovních
záruk do 31. prosince 2015 (v celkové výši do 200.000.000,- Kč); zástavní právo
bylo vloženo do katastru nemovitostí s účinností k 18. dubnu 2005. 5) V souladu se záručními listinami plnil žalobce ve prospěch označených
beneficientů z titulu bankovních záruk (na závazky úpadce), přičemž k těmto
plněním došlo ve dnech 4. prosince 2006, 23. února 2007, 6. června 2007, 19. června 2007 a 8. září 2009 (viz nepodmíněné pohledávky vzniklé plněním na
bankovní záruky). 6) Žalobce převzal bankovní záruku za závazky úpadce i ve vztahu k dalším
beneficientům (viz podmíněné pohledávky z bankovních záruk). 7) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. září 2006, č. j. 27 K 42/2006-603,
prohlásil (na základě návrhu podaného dne 19. července 2006) konkurs na majetek
úpadce; zvláštním správcem konkursní podstaty úpadce ustanovil JUDr. Libora
Baroně. 8) Žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadce úvěrovou pohledávku
(včetně práva na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitostí a
zastavených pohledávek), dále nepodmíněné pohledávky vzniklé plněním na
bankovní záruky (včetně nároku na oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených
nemovitostí) a podmíněné pohledávky z bankovních záruk (včetně práva na
oddělené uspokojení ze zpeněžení zastavených nemovitostí). 9) Na zvláštním přezkumném jednání dne 22. května 2007 první žalovaný popřel
všechny pohledávky žalobce co do důvodu, výše i pořadí (práva na oddělené
uspokojení). Druhý žalovaný přihlášené pohledávky uznal co do důvodu a výše;
částečně je popřel co do pořadí (práva na oddělené uspokojení). Na tomto základě soud prvního stupně, odkazuje na ustanovení § 23 odst. 2 a 24
odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a maje
žalobu za včasnou, uzavřel, že:
a) Úvěrová pohledávka ve výši 79.789.525,88 Kč je po právu, když ve smyslu
ustanovení § 497 a § 504 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), úpadci vznikla povinnost vrátit žalobci poskytnuté peněžní
prostředky a zaplatit úroky, přičemž tuto povinnost v rozsahu výše zmíněné
částky nesplnil. b) Po právu jsou i nepodmíněné pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky,
když v souladu se záručními listinami žalobce ve prospěch beneficientů ve
smyslu ustanovení § 313 a § 319 obch. zák. plnil a podle ustanovení § 321 odst. 2 obch. zák. mu v rozsahu poskytnutého plnění vznikla pohledávka za úpadcem;
žalobce přitom ve prospěch beneficientů plnil v období od 4. prosince 2006 do
8. září 2009. c) Pravé jsou i podmíněné pohledávky z titulu bankovních záruk.
d) Žalobci svědčí (i) právo na oddělené uspokojení shora uvedených pohledávek
ze zpeněžení zastavených nemovitostí. e) Žalobce má (rovněž) právo na oddělené uspokojení úvěrové pohledávky ze
zpeněžení zastavených pohledávek. f) V situaci, kdy žalobce „uzavřel k zajištění svých pohledávek zástavní
smlouvy v roce 2005“ a návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadce byl podán
19. července 2006, nejde o případ předvídaný ustanovením § 14 odst. 1 písm. e)
a f) ZKV. Zmíněná ustanovení mají zabránit tomu, aby ve lhůtě dvou měsíců před
podáním návrhu na prohlášení konkursu nebo po podání tohoto návrhu docházelo k
uzavírání nových zástavních smluv mezi věřitelem a úpadcem, nikoli postihnout
„bdělé“ věřitele, kteří si své pohledávky vůči obchodnímu partnerovi zajistili
zástavním právem v době, kdy ještě nebylo patrno, že tento bude v budoucnu v
úpadku. Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného rozsudkem ze dne 28. dubna
2011, č. j. 6 Cmo 53/2010-649, rozhodl (mimo jiné) tak, že rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II. ohledně pravosti podmíněných pohledávek z
bankovních záruk [konkrétně pohledávek č. 13 (z bankovní záruky do výše
678.804,85 Kč pro případ plnění ve prospěch beneficienta PSG - International a. s. na základě záruční listiny č. 4061011066 ze dne 6. dubna 2006) a č. 17 (z
bankovní záruky do výše 417.693,- Kč pro případ plnění ve prospěch beneficienta
TAKENAKA EUROPE GmbH na základě záruční listiny č. 6610612039066 ze dne 4. dubna 2006)] změnil tak, že určil pravost těchto pohledávek jako nepodmíněných
(třetí výrok); ve zbývající části výroku II. (přihlížeje k tomu, že vzhledem k
dispozitivním úkonům žalobce „zůstal předmětem přezkumu požadavek žalobce na
určení úvěrové pohledávky ve výši 79.734.000 Kč, včetně nároku na oddělené
uspokojení“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (čtvrtý výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (pátý a šestý výrok). Jelikož v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce „bylo pravomocně
rozhodnuto o procesním nástupnictví“ J. K., který vstoupil do tohoto řízení
jako nabyvatel pohledávky (původního) věřitele (A. K.), odvolací soud ve věci
dále jednal se jmenovaným (jako prvním žalovaným). Odvolací soud se na základě zjištění učiněných soudem prvního stupně a po
doplnění dokazování (ohledně skutečnosti, že žalobce v květnu a červnu 2010
plnil z bankovních záruk č. 13 a č. 17 částky 678.804,85 Kč a 417.693,- Kč) –
cituje ustanovení § 156 odst. 1 a 2, § 157 odst. 1 a § 159 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ustanovení § 313 a §
321 odst. 1 a 2 obch. zák. a § 14 odst. 1 písm. e) a f) a § 15 ZKV ? ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně „ve vztahu k úvěrové pohledávce žalobce“, maje
za prokázané čerpání úvěru úpadcem a dovozuje, že první žalovaný popřel (jen)
pravost (a nikoli výši) zmíněné pohledávky. Po právu shledal (shodně se soudem
prvního stupně) i nepodmíněné pohledávky žalobce vzniklé plněním na bankovní
záruky, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že žalobce v květnu a červnu 2010
plnil i na bankovní záruky (viz pohledávky č. 13 a č. 17), korigoval závěr
soudu prvního stupně jen potud, že i v případě těchto záruk jde o pohledávky
nepodmíněné. Ve vztahu k právu žalobce na oddělené uspokojení ze zastavených nemovitostí a
ze zastavených pohledávek odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně,
podle něhož jsou zástavní smlouvy určitými právními úkony ve smyslu ustanovení
§ 37 obč. zák., neboť obsahují dostatečně určité vymezení předmětu zástavy –
nemovitostí i zajišťovaných pohledávek určitého druhu, které mají vznikat
zástavnímu věřiteli vůči dlužníku (zástavci) v budoucnu. Z obsahu zástavních
smluv vyplývá, že jsou zajišťovány pohledávky z úvěrů a z bankovních záruk vždy
do celkové výše 200.000.000,- Kč, jakož i to, že „předmětem zajištění jsou
takové pohledávky, které vzniknou od uzavření smlouvy do 31. prosince 2015“. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2005 (správně 3. listopadu 2005), sp. zn. 29 Odo 1014/2003, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 2, ročník 2006, pod číslem 15, odvolací soud ve vztahu k okamžiku
vzniku zástavního práva zdůraznil, že je-li budoucí pohledávka zajištěna
zástavním právem k nemovitostem, vzniká zástavní právo již dnem vkladu do
katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však prosadí teprve
dnem, kdy vznikne budoucí (v zástavní smlouvě označená) zajišťovaná pohledávka. I když je zástavní smlouva platným právním úkonem, zástavní právo nevznikne,
jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat. Jakmile pak
budoucí (v zástavní smlouvě řádně identifikovaná) zajišťovaná pohledávka
vznikne, prosadí se i zástavní právo, kterým byla zajištěna, vložené již dříve
do katastru nemovitostí, a to – co do pořadí vzniku zástavního práva – s účinky
ke dni vkladu tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí.
V poměrech projednávané věci je tak nepochybné, že zástavní právo vzniklo ke
dni vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, neboť budoucí pohledávky
(z titulu úvěru a bankovních záruk) po uzavření zástavní smlouvy vznikly. „Okamžikem vzniku těchto pohledávek se proto uplatnila pouze realizační funkce
zástavního práva, tedy vznikem zajištěné pohledávky se prosadilo i zástavní
právo, kterým byla pohledávka zajištěna, vložené již dříve do katastru
nemovitostí s účinky vzniku tohoto zástavního práva ke dni jejího vkladu do
katastru nemovitostí“. Zástavní právo k pohledávkám pak vzniklo na základě platně uzavřené zástavní
smlouvy ke dni 28. prosince 2004 a „jejích dodatků (seznamů pohledávek)
uzavřených v období od 10. ledna 2005 do 12. května 2006, a to k jednotlivým
pohledávkám jako předmětu zástavy uvedených v této smlouvě a jejích dodatcích,
uzavřených více jak dva měsíce před podáním návrhu na prohlášení konkursu“. Z výše uvedených důvodů podle odvolacího soudu není opodstatněná výhrada
prvního žalovaného o tom, že žalobce nemá právo na oddělené uspokojení
pohledávek dle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e), popř. písm. f) ZKV. Přitom neshledal opodstatněným ani poukaz prvního žalovaného na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004,
uveřejněný pod číslem 70/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 70/2006“), když jak v R 70/2006, tak v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1014/2003
Nejvyšší soud shodně uzavřel, že zástavní právo na základě platné zástavní
smlouvy nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní právo
zajišťovat. Konečně v této souvislosti odvolací soud doplnil, že „zákonná úprava připouští
zajištění i budoucí pohledávky, je-li tato pohledávka v zástavní smlouvě řádně
identifikována. Jde tedy o pohledávku, která vznikne teprve po prohlášení
konkursu, kdy již v době před prohlášením konkursu byl založen a platně
existoval závazkový právní vztah, ze kterého věřiteli dosud nevzniklo právo na
plnění (pohledávka) vůči dlužníku (úpadci). Takovou pohledávku musí věřitel do
konkursního řízení, chce-li být v něm uspokojen, přihlásit jako podmíněnou
pohledávku podle ustanovení § 20 odst. 4 ZKV, včetně jejího případného práva na
oddělené uspokojení ze zajištění. Právo na oddělené uspokojení věřiteli
vznikne, je-li v průběhu konkursního řízení pohledávka zjištěna a splněna
podmínka, na kterou je vázán její vznik. Umožňuje-li zákonná úprava přihlásit
podmíněnou pohledávku, která se po splnění podmínky stala pohledávkou
nepodmíněnou, pak stejný princip platí u budoucích pohledávek s právem na
oddělené uspokojení ze zajištění. Tímto nedochází k transformaci nezajištěné
pohledávky v zajištěnou, ale pouze podmíněná pohledávka s právem na oddělené
uspokojení (ze zajištění) se stává splněním podmínky pohledávkou nepodmíněnou s
právem na oddělené uspokojení“. K dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. srpna 2014,
sp. zn.
29 Cdo 4340/2011, uveřejněným pod číslem 26/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dál jen „R 26/2015“), mimo jiné zrušil rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud určil, že žalobce má vůči
úpadci právo na oddělené uspokojení nepodmíněných pohledávek vzniklých plněním
na bankovní záruky a podmíněných pohledávek žalobce z bankovních záruk ze
zpeněžení zastavených nemovitostí, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud – cituje ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) a f) a § 28 odst. 1
ZKV, ustanovení § 155 odst. 1 a 3, § 156, § 157 odst. 1 a § 159 obč. zák.,
jakož i ustanovení § 313, § 316 odst. 1 věty první a § 321 odst. 2 obch. zák. –
zdůraznil, že již v R 70/2006 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zákon k
platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena
zajišťovaná pohledávka, a nikoli také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti
vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná
pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před
uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout
teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na
níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo je právem
akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě
platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž
zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo
zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k
uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva
neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla
bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním
právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za
následek, že podle zástavní smlouvy ? ačkoliv jde o platný právní úkon a i
když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru
nemovitostí ? zástavní právo nevznikne. Jde-li o zajištění pohledávky, která
teprve v budoucnu vznikne nebo jejíž vznik je závislý na splnění určité
podmínky (případně o kombinaci těchto skutečností), pak z akcesorické povahy
zástavního práva vyplývá, že zástavní právo se může vztahovat jen k takové
pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla (srov. též rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001 a ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 5, ročník 2002, pod číslem 76 a č. 6, ročník 2004, pod číslem 110). K výše uvedeným závěrům se přitom Nejvyšší soud přihlásil (odkazem na důvody
rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2217/2003) mimo jiné i v rozsudku sp. zn.
29 Odo
1014/2003, přičemž (pouze) dodal, že jakmile budoucí (v zástavní smlouvě řádně
identifikovaná) zajišťovaná pohledávka vznikne, prosadí se i zástavní právo,
kterým byla zajištěna, vložené již dříve do katastru nemovitostí, a to – co do
pořadí vzniku zástavního práva – s účinky ke dni vkladu tohoto zástavního práva
do katastru nemovitostí. Jinými slovy, jde-li o dobu vzniku zástavního práva,
mezi R 70/2006 a rozsudkem sp. zn. 29 Odo 1014/2003 není rozpor. Ve vztahu k právu na oddělené uspokojení nepodmíněných pohledávek vzniklých
plněním na bankovní záruky a podmíněných pohledávek z bankovních záruk ze
zpeněžení zastavených nemovitostí Nejvyšší soud uzavřel, že právní posouzení
věci odvolacím soudem, ústící v závěr o právu žalobce na oddělené uspokojení
této skupiny pohledávek, odporuje závěrům obsaženým (mimo jiné) v R 70/2006,
jakož i v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1014/2003.
Jde-li o zástavní právo k zastaveným nemovitostem, jímž byly zajištěny
pohledávky vzniklé plněním na bankovní záruky (včetně pohledávek č. 13 a č.
17), je ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů zjevné, že žalobce z titulu
bankovních záruk ve prospěch beneficientů plnil (a v důsledku poskytnutých
plnění mu vznikly pohledávky za úpadcem) v období od 4. prosince 2006 do 8.
září 2009 (respektive v květnu a červnu 2010), tj. v období po podání návrhu na
prohlášení konkursu (19. července 2006) a po prohlášení konkursu na majetek
úpadce (6. září 2006). Vzniku práva žalobce na oddělené uspokojení (§ 28 ZKV)
tak bránilo ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV.
I v tomto ohledu se totiž plně uplatní pravidlo, podle kterého bez existence
zástavním právem zajištěné pohledávky nelze hovořit o vzniku práva na oddělené
uspokojení; skutečnost, že po vzniku zajišťované pohledávky se – co do pořadí
vzniku zástavního práva – prosadí s účinky ke dni vkladu do katastru
nemovitostí i zástavní právo, tím není dotčena.
Výše uvedený závěr přitom bez dalšího platí i ve vztahu k podmíněným
pohledávkám z bankovních záruk (rozuměj k zajištěným pohledávkám, které žalobci
vůči úpadci do data rozhodnutí odvolacího soudu ještě nevznikly).
Následně Vrchní soud v Olomouci, respektuje závěry obsažené v kasačním rozsudku
Nejvyššího soudu, rozsudkem ze dne 21. května 2015, č. j. 6 Cmo 53/2010-796,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v rozsahu, v němž se žalobce vůči
úpadci domáhal určení, že má vůči úpadci u nepodmíněných pohledávek z
bankovních záruk ve výši 3.828.764,33 Kč (dle záruční listiny ze dne 11. dubna
2006), ve výši 3.258.990,56 Kč (dle záruční listiny ze dne 9. března 2006), ve
výši 884.087,- Kč (dle záruční listiny ze dne 2. června 2006), ve výši
1.291.033,27 Kč (dle záruční listiny ze dne 6. března 2006), ve výši 987.420,19
Kč (dle záruční listiny ze dne 11. května 2005) a ve výši 581.292,70 Kč (dle
záruční listiny ze dne 23. listopadu 2005) nárok na oddělené uspokojení ze
zpeněžení nemovitých zástav dle zástavní smlouvy ze dne 18. dubna 2005 a dále
určení, že má vůči úpadci u podmíněných pohledávek z bankovních záruk do výše
678.804,85 Kč (dle záruční listiny ze dne 6. dubna 2006) a do výše 417.693,- Kč
(dle záruční listiny ze dne 4. dubna 2006) nárok na oddělené uspokojení ze
zpeněžení nemovitých zástav podle zástavní smlouvy ze dne 18. dubna 2005,
žalobu zamítl.
Odvolací soud, vycházeje z nezměněného (a nesporného) skutkového stavu,
uzavřel, že pohledávky z titulu plnění na označené bankovní záruky žalobci
vznikly (až) po podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadce (19.
července 2006) a po prohlášení konkursu na majetek úpadce (6. září 2006);
vzniku práva žalobce na oddělené uspokojení ve smyslu ustanovení § 28 ZKV tak
brání ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „o. s. ř.“),
namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde-li o výklad
„zásady“ akcesority zástavního práva a jejího uplatnění ve vztahu k zástavnímu
právu zajišťujícímu pohledávku, která má vzniknout v budoucnu nebo pohledávku,
jejíž vznik je závislý na splnění podmínky, a okamžiku vzniku práva na oddělené
uspokojení ve smyslu ustanovení § 28 ZKV, respektive omezení vzniku tohoto
práva ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) a f) ZKV. Dovolatel obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož „skutečnost, že
zástavní právo je existenčně spjato s hlavním závazkem, neznamená a nemůže
znamenat, že k jeho vzniku nemůže dojít před vznikem hlavního závazku“, maje za
to, že „ke vzniku zástavního práva postačí předpoklad existence hlavního
závazku, přičemž takový předpoklad musí mít dostatečně určitý právní základ, z
něhož může zajišťovaná pohledávka vzniknout“. Současně doplňuje, že odvolací soud (a Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí)
nesprávně dovozují, že zástavní právo a právo na oddělené uspokojení ve smyslu
ustanovení § 28 ZKV jsou práva samostatná, která mohou vznikat a zanikat k
různému okamžiku. Přitom pojem právo na oddělené uspokojení (viz ustanovení §
28 ZKV) „v sobě zahrnuje kterýkoli ze zajišťovacích institutů taxativně
uvedených v § 28 odst. 1 ZKV, včetně zásadního práva“, a (současně) „označuje
nárok odděleného věřitele na uspokojení jeho pohledávky v rámci konkursního
řízení ze zpeněžení předmětu zajištění způsobem a v rozsahu předvídaném zejména
v § 28 ZKV“. Z toho dovolatel dovozuje, že tam, kde pojem „právo na oddělené uspokojení“
odpovídá některému za zajišťovacích institutů uvedených v § 28 odst. 1 ZKV,
vzniká právo na oddělené uspokojení k okamžiku, ke kterému příslušný
zajišťovací institut platně vznikl dle příslušných zákonných ustanovení (v
případě zástavního práva k nemovitostem ke dni právních účinků vkladu
zástavního práva do katastru nemovitostí). Okamžik vzniku zajištěné pohledávky
– pokračuje dovolatel – na vznik zástavního práva vliv nemá. Dále dovolatel poukazuje na „nejednotnost“ výkladu otázky akcesority zástavního
práva (a okamžiku vzniku zástavního práva), kterou dovozuje z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2006, sp. zn. 29 Odo 1424/2005, v němž – a to
v kontrapozici ve vztahu k další v dovolání citované judikatuře Nejvyššího
soudu – (podle jeho názoru) Nejvyšší soud dovodil, že „je-li budoucí pohledávka
zajištěna zástavním právem k nemovitostem, zástavní právo vzniká již dnem
vkladu do katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však
prosadí teprve dnem, kdy vznikne budoucí (v zástavní smlouvě označená)
zajišťovaná pohledávka“. Podle dovolatele Nejvyšší soud ohledně výše vymezené otázky dospěl ke třem
odlišným závěrům, a to, že:
1) Zástavní právo k budoucí či podmíněné pohledávce nevzniká vůbec, protože
neexistuje zajišťovaná pohledávka.
2) Zástavní právo k budoucí či podmíněné pohledávce sice vzniká, ale až se
vznikem zajišťované pohledávky a se zpětnými účinky ke dni vkladu zástavního
práva do katastru nemovitostí (v případě zástavního práva k nemovitým věcem). 3) Zástavní právo k budoucí či podmíněné pohledávce vzniká a to již dnem vkladu
zástavního práva do katastru nemovitostí (v případě zástavního práva k
nemovitým věcem), nicméně až do vzniku zajištěné pohledávky jej nelze
realizovat. Zmíněnou „nejednotnost“ podle jeho názoru potvrzuje i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 1970/2012, v němž Nejvyšší soud
„zkombinoval“ všechny shora uvedené závěry, byť si navzájem zásadním způsobem
odporují. Ze shora uvedených důvodů považuje dovolatel za splněné všechny podmínky k
postupu podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), pro předložení věci k rozhodnutí velkému senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Konečně dovolatel poukazuje na „rozsáhlý negativní dopad nesprávného právního
posouzení ve věci na hospodářský život“, dále na řešení otázky „akcesority
zástavního práva práva na oddělené uspokojení v zahraničních právních
úpravách“, jakož i na rozpor právního názoru Nejvyššího soudu s ústavně
zaručeným základním právem vlastnit majetek. Požaduje, aby senát Nejvyššího soudu, kterému podle rozvrhu práce připadne
projednání dovolání, věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanského
obchodního kolegia Nejvyššího soudu a aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. První žalovaný v jednovětném vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za
správné. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však
důvodné. Nejvyšší soud již v předchozím kasačním rozsudku formuloval a odůvodnil závěr,
podle něhož „bez existence zástavním právem zajištěné pohledávky nelze hovořit
o vzniku práva na oddělené uspokojení; skutečnost, že po vzniku zajišťované
pohledávky se – co do pořadí vzniku zástavního práva – prosadí s účinky ke dni
vkladu do katastru nemovitostí i zástavní právo, tím není dotčena“. Na tomto závěru, nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě
argumentace žalobce v obsaženém dovolání. V poměrech dané věci není pochyb o tom, že zástavním právem zajištěné
pohledávky žalobce vznikly v době po podání návrhu na prohlášení konkursu
(respektive v době po prohlášení konkursu) na majetek úpadce. Přitom právo na
oddělené uspokojení (zástavním právem) zajištěné pohledávky (rozuměj právo na
uspokojení pohledávky ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla
zajištěna) nemůže z povahy věci vzniknout (věřitel je nemůže nabýt) dříve, než
vznikne zajištěná pohledávka. Teprve poté, kdy vznikne zástavní smlouvou
předpokládaná (budoucí) pohledávka, vzniká i právo na její oddělené uspokojení. Mají-li se tak uplatnit pravidla obsažená v ustanovení § 14 odst. 1 písm.
e) a
f) ZKV, podle nichž: 1) po prohlášení konkursu na majetek úpadce nelze k
majetku podstaty nabýt právo na oddělené uspokojení a 2) zanikají práva na
oddělené uspokojení, která se týkají majetku patřícího do podstaty a věřitelé
je získali v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení
konkursu anebo po podání tohoto návrhu, potom je pro řešení otázky, ke kterému
okamžiku vzniklo věřiteli právo na oddělené uspokojení (budoucí) pohledávky,
podstatné nikoli to, kdy bylo zástavní právo k (budoucí) pohledávce vloženo do
katastru nemovitostí, nýbrž okamžik, ke kterému tato (budoucí) pohledávka
vskutku vznikla. Poukaz dovolatele na rozpory v judikatuře Nejvyššího soudu (spojený s
požadavkem, aby věc byla předložena k rozhodnutí velkému senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) shledává Nejvyšší soud
neopodstatněným. Je tomu tak již proto, že v řešení otázky okamžiku vzniku práva na oddělené
uspokojení (zástavním právem zajištěné) budoucí pohledávky [ve smyslu
ustanovení § 28 ZKV, ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) a f) ZKV],
na jejímž řešení spočíval (i) předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu, není
dovolatelem zmíněná judikatura rozporná. Konečně Nejvyšší soud nemá za důvodnou ani argumentaci dovolatele ohledně
porušení jeho práva vlastnit majetek. Právě ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) a
f) ZKV totiž stanoví (z hlediska doby vzniku práva na oddělené uspokojení)
pravidla pro přijetí závěru, kdy se již nemůže (v neprospěch ostatních
věřitelů, jejichž pohledávky byly zjištěny) prosadit právo věřitele na oddělené
uspokojení. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu věcnou
správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž z obsahu
spisu neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání
Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání žalobce
zamítl jako nedůvodné (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobce
zamítl a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení nevznikly účelně
vynaložené náklady. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně 30. listopadu 2017
JUDr. Petr G e m
m e l
předseda senátu