NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 4751/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobkyně BETRACO ALLIANCE s. r. o., se sídlem v Karlových Varech,
Nábřeží Jana Palacha 1332/56, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 45 35 16
19, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech,
Polská 4, PSČ 360 20, proti žalované OVO – společnost s ručením omezeným, se
sídlem v Plzni, Prostřední 23, PSČ 318 00, identifikační číslo osoby 14 70 73
22, zastoupené JUDr. Václavem Markem, advokátem, se sídlem v Kladně, Vančurova
1548, PSČ 272 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 129/2001, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2009, č. j. 9 Cmo 98/2009-451,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení
12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího
zástupce.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 29.
srpna 2008, č. j. 45 Cm 129/2001-392, ve znění usnesení ze dne 16. října 2008,
č. j. 45 Cm 129/2001-403, jímž Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti
směnečný platební rozkaz ze dne 14. června 2002, č. j. 45 Cm 129/2001-55,
kterým uložil žalované zaplatit původní žalobkyni (BETRACO spol. s r. o.)
částku 3.000.000,- Kč s 6% úrokem od 9. února 2001 do zaplacení, směnečnou
odměnu ve výši 10.000,- Kč a náhradu nákladů řízení, (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí již o druhé
rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 20. ledna
2005, č. j. 45 Cm 129/2001-186 (jímž rozhodl o ponechání směnečného platebního
rozkazu v platnosti), odvolací soud usnesením ze dne 28. března 2008, č. j. 9
Cmo 408/2007-325, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná se včas
podanými námitkami povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem
neubránila, když dílem své námitky neprokázala, dílem pak šlo o námitky
nedůvodné.
K výhradám, jejichž prostřednictvím žalovaná zpochybňovala aktivní věcnou
legitimaci „nové“ žalobkyně (o jejímž vstupu do řízení na místo dosavadní
žalobkyně rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 24. dubna 2007, č. j. 9 Cmo
95/2007-311), s tím, že k platné indosaci směnky na tuto společnost nedošlo,
pak odvolací soud nepřihlížel, neboť byly uplatněny až po uplynutí zákonné
třídenní lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Přitom
zdůraznil, že v námitkovém řízení – i v situaci, kdy do řízení vstoupí na místo
dosavadního žalobce jeho procesní nástupce – nelze „překročit třídenní
námitkovou lhůtu k podání námitek a ten, kdo nastupuje do řízení namísto
dosavadního účastníka, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho
nástupu do řízení. Tedy, i když nový účastník vstoupí do řízení až po uplynutí
námitkové lhůty, posuzuje se důvodnost námitek k okamžiku jejich podání, nové
námitky ani vůči nově vstoupivšímu účastníkovi uplatnit nelze.“
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podala
žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř. a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v řešení
následujících otázek:
1/ „Zda je na místě zkoumat při hodnocení platnosti a účinnosti úkonu advokáta,
jímž disponoval značnou majetkovou hodnotou svého mandanta (obchodní
společnosti), na základě zmocnění daného s velkým časovým odstupem před
provedením úkonu, a to statutárním zástupcem, který již svoji funkci přestal
vykonávat, věděl-li nový statutární zástupce o existenci zmocnění k takovému
úkonu a v souvislosti s tím nebyl-li úkon v rozporu se zájmem mandanta?“
2/ „Zda je platný indosament směnky, který není datovaný, takže v řadě
případných dalších indosací nelze rozlišit, která byla dřívější a která
pozdější?“
3/ „Zda je ve směnečném řízení při posuzování věcné legitimace žalobce bez
významu platnost či neplatnost indosace směnky učiněná v průběhu směnečného
řízení původním směnečným věřitelem na nového, takže nemohla být namítána ve
třídenní lhůtě k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému na
základě návrhu původního směnečného věřitele?“
4/ „Zda je soud ve směnečném řízení povinen zkoumat věcnou legitimaci žalobce
coby směnečného věřitele, byť již předtím rozhodl o vstupu tohoto žalobce podle
§ 107a o. s. ř. na místo původního žalobce?“
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku
napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech
odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není
dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak
může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy
tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně
jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by
bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení
nepředkládá. Jde-li o řešení otázky převodu směnky neobsahující doložku „nikoli na řad“,
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. října 2003, sp. zn. 29 Odo 454/2003,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 181,
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož převod směnky rubopisem je
hmotněprávním úkonem účastníka a žádné ustanovení občanského soudního řádu ani
jiného právního předpisu jeho provedení v průběhu směnečného řízení nebrání. Vyhovění návrhu na vstup nabyvatele směnky do řízení (§ 107a o. s. ř.) přitom
nebrání, jestliže takový návrh byl u soudu podán dříve, než byla směnka
rubopisována (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září
2005, sp. zn. 29 Odo 1083/2004, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2006,
pod číslem 5). Jde-li o nedatovaný rubopis, Nejvyšší soud pouze připomíná, že takový rubopis
zákon č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) výslovně upravuje v
ustanovení čl. I. § 20 odst. 2. O tom, jaký byl v poměrech dané věci časový
sled rubopisů na směnce, pak žádné pochybnosti být nemohou. Soudní praxe je rovněž jednotná v tom, že důsledkem překročení zákonného
zmocnění k jednání za právnickou osobu není neplatnost právního úkonu, ale jen
to, že jím právnická osoba není (při splnění zákonem stanovených podmínek)
vázána (viz v judikatuře Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 25. října 2010, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006,
pod číslem 1, jakož i usnesení ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Cdo
4233/2007). O tom, že ukončení funkce jednatele společnosti s ručením omezeným
bez dalšího nevede k zániku plné moci, kterou jednatel v době, kdy byl oprávněn
jednat jménem společnosti, udělil třetí osobě, srov. i důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 cdo 136/2012. Konečně závěr, podle něhož dlužník nemá k dispozici námitku neplatnosti
rubopisu (založenou na zpochybnění materiální platnosti podpisu majitele
směnky), přičemž mu přísluší ve smyslu čl. I. § 16 odst. 1 a § 40 odst. 3
zákona č. 191/1950 Sb. pouze prověřit, zda je na směnce vyznačena nepřetržitá
řada rubopisů, Nejvyšší soud přijal již v rozsudku ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 459/2005 a naposledy se k němu přihlásil v rozsudku ze dne 31. října
2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a
žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni (dovolací řízení), jejíž výše činí podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10
odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 10.000,-
Kč, a náhrady hotových výdajů určené podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (za podané vyjádření k
dovolání).
Společně s náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované
celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 18. prosince 2012
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu